ECLI:CZ:NSS:2019:6.AZS.346.2017:24
sp. zn. 6 Azs 346/2017 - 24
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Průchy a soudců
JUDr. Tomáše Langáška a JUDr. Ivo Pospíšila v právní věci žalobce: S. E. Ch., zastoupen Mgr.
Jindřichem Lechovským, advokátem, se sídlem Šlejnická 1547/13, Praha, proti žalované: Policie
České republiky, Krajské ředitelství policie hl. m. Prahy, odbor cizinecké policie, oddělení
pobytové kontroly, pátrání a eskort, se sídlem Kaplanova 2055/4, Praha 4, proti rozhodnutí
žalované ze dne 2. 8. 2017, č. j. KRPA-246679-31/ČJ-2017-000022, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 9. 2017, č. j. 4 A 85/2017 - 33,
takto:
I. V řízení se p o k raču j e.
II. Kasační stížnost se zamí t á.
III. Žalobce n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
IV. Žalované se n ep ři zn áv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
V. Ustanovenému zástupci žalobce Mgr. Jindřichu Lechovskému, se př i z ná v á
odměna za zastupování ve výši 4 114 Kč, která mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího
správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I. Vymezení případu
[1] Žalobce podal kasační stížnost proti rozsudku Městského soudu v Praze (dále
jen „městský soud“) ze dne 7. 9. 2017, č. j. 4 A 85/2017 - 33, (dále jen „napadený rozsudek“),
jímž městský soud zamítl žalobu proti rozhodnutí žalované ze dne 2. 8. 2017, č. j. KRPA-246679-
31/ČJ-2017-000022, (dále jen „napadené rozhodnutí“). Tímto rozhodnutím žalovaná rozhodla
podle §129 odst. 6 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky
a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon o pobytu cizinců“),
o prodloužení doby zajištění žalobce za účelem předání podle použitelného právního předpisu
EU (Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013, kterým se stanoví kritéria
a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu
podané státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti v některém
z členských států, dále „nařízení Dublin III“) stanovené rozhodnutím žalované ze dne 4. 7. 2017,
č. j. KRPA-246679-13/ČJ-2017-000022, o 30 dnů. Žalobce měl být předán do Itálie z důvodu,
že podle čl. 18 odst. 1 písm. d) nařízení Dublin III je členský stát příslušný dle nařízení povinen
přijmout zpět státního příslušníka třetí země nebo osobu bez státní příslušnosti, jejíž žádost
zamítl a která učinila žádost v jiném členském státě, nebo která se nachází na území jiného
členského státu bez povolení k pobytu, přičemž žalobce vstoupil na území České republiky
opakovaně bez oprávnění k pobytu či platného víza.
[2] Proti napadenému rozhodnutí podal žalobce žalobu. V žalobě namítal, že současná
situace je opakováním situace, k níž došlo v roce 2016, žalovaná tedy již „vyzkoušela“ přístup
předvídaný nařízením Dublin III a žalobce předala, přičemž tento postup nevedl k řešení
pobytové situace žalobce v schengenském prostoru. Žalovaná ani Ministerstvo vnitra nezvážily
možnost provést řízení o navrácení v souladu se směrnicí 2008/115/ES, o společných normách
a postupech v členských státech při navracení neoprávněně pobývajících státních příslušníků
třetích zemí, to způsobuje nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí.
[3] Městský soud v odůvodnění napadeného rozsudku konstatoval, že o žalobcově předání
na území Itálie podle nařízení Dublin III nerozhodovala žalovaná, rozhodoval o něm jiný správní
orgán, v tomto případě Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky. V daném případě
byly dány důvody pro prodloužení doby žalobcova zajištění právě s ohledem na to, že nastala
situace, kdy byl dán implicitní souhlas Itálie s převzetím žalobce podle nařízení Dublin III.
Správní orgán tedy neměl důvod pochybovat o reálnosti realizace žalobcova předání
a z toho důvodu neměl důvod neprodloužit dobu žalobcova zajištění. Správní orgán v tomto
řízení nebyl oprávněn posuzovat, jaké kroky pak budou činěny příslušnými orgány Itálie poté,
co bude žalobce do Itálie předán. Z těchto důvodů proto považuje soud žalobní námitku
za nedůvodnou. Rovněž nemohl přisvědčit žalobci v tom, že napadené rozhodnutí není
v souladu se zákonem. Žalobcův odkaz na jeho předchozí předání do Itálie a postup italských
orgánů i jeho nerespektování jejich příkazů nelze považovat za důvod, který by způsoboval
nezákonnost přezkoumávaného rozhodnutí. Městský soud proto žalobu zamítl.
II. Kasační stížnost a vyjádření
[4] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) podává kasační stížnost proti výroku I. napadeného
rozsudku, a to z důvodu podle §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu
správního, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „s. ř. s.“), tedy z důvodu nesprávného
posouzení právní otázky soudem.
[5] Stěžovatel nesouhlasí s implicitně vyjádřeným názorem městského soudu, podle
nějž žalované nepřísluší zkoumat účel zajištění a v případě, že je o předání rozhodnuto
příslušným správním orgánem, není její povinností nadále hodnotit, zda je účel zajištění v souladu
s deklarovanými hodnotami a zásadami nařízení Dublin III. Stěžovatel poukazuje na to,
že v jeho případě měla žalovaná prostor na to, aby se odchýlila od bezduchého zajišťování
za účelem zjevně bezúčelného předání do Itálie. Zajištění stěžovatele bylo prakticky opakováním
situace, k níž došlo přibližně před rokem, neboť stěžovatel byl již v létě roku 2016 zajištěn
podle ustanovení §129 odst. 1 zákona o pobytu cizinců a následně předán do Itálie. Stěžovatel
o tomto předání a o tom, co následovalo po něm, vypověděl: „Italská policie mě držela asi 4 hodiny,
podepsal jsem papíry a bylo mi řečeno, že řízení bylo se mnou ukončeno a že mám do 7 dnů opustit Itálii.“ Je
tedy patrné, že žalovaná již „vyzkoušela“ přístup předvídaný nařízením Dublin III a stěžovatele
do Itálie předala, přičemž tento postup v žádném případě nevedl k dosažení požadovaného
výsledku, tj. k docílení řešení pobytové situace stěžovatele v schengenském prostoru. Itálie
provedla pouze formální kroky a fakticky tak zmařila předchozí finančně i administrativně
nákladný proces stěžovatelova zajištění podle ustanovení §129 odst. 1 zákona o pobytu cizinců,
jakož i jeho následné předání na území Itálie. Institut zajištění podle ustanovení §129 odst. 1
zákona o pobytu cizinců již v případě česko-italské kooperace nevede k dosažení účelu nařízení
Dublin III, tj. koordinovaného řešení pobytové situace stěžovatele. Samotná realizace
stěžovatelova předání tedy paradoxně nevede k tomu, že by byl ochráněn veřejný pořádek a bylo
by zamezeno stěžovatelovu ilegálnímu pobytu na území České republiky.
[6] Povinností správních orgánů je postupovat účelně a efektivně a z možností,
kterými disponuje, vždy vybírat racionální řešení vedoucí k dosažení cíle spojeného s konkrétními
právními instituty. Aplikace článku 24 odst. 4 nařízení Dublin III je v zásadě věcí správního
uvážení žalovaného. V případě, že jsou žalovaná i Ministerstvo vnitra informovány o existenci
konečného rozhodnutí Itálie o žádosti stěžovatele o mezinárodní ochranu, je ovšem povinností
příslušných správních orgánů tuto právní normu přinejmenším zvážit a rozhodnout,
kterým ze dvou možných způsobů bude nadále postupováno. Ministerstvo vnitra ani žalovaná
však vůbec tyto možnosti nezvážily a automaticky aplikovaly nařízení Dublin III. Již tato
skutečnost (absence zdůvodnění přijatého řešení v rámci procesu správního uvážení) způsobuje
nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí. I v případě, že by ovšem byla volba předmětného
řešení v napadeném rozhodnutí zdůvodněna, jednalo by se o volbu, která je v příkrém rozporu
s naplňováním účelu dublinského systému a evropskou návratovou politikou. Jelikož soud odmítl
výše uvedené úvahy podrobněji vypořádat a rozsudek založil na nesprávném právním závěru,
podle nějž žalované nepříslušelo zkoumat účelnost zajištění stěžovatele, zatížil rozsudek vadou
nezákonnosti, pro kterou nemůže obstát. Z výše uvedených důvodů stěžovatel navrhuje,
aby Nejvyšší správní soud výrok I. napadeného rozsudku zrušil a věc vrátil městskému soudu
k dalšímu řízení.
[7] Žalovaná Nejvyššímu správnímu soudu sdělila, že stěžovatel byl dne 12. 9. 2017 předán
na hraniční přechod na mezinárodním letišti za účelem předání do Italské republiky. Ke kasační
stížnosti se nevyjádřila.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[8] Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal formální náležitosti kasační stížnosti,
přičemž zjistil, že je podána osobou oprávněnou, je včasná a je proti označenému rozsudku
přípustná za podmínek ustanovení §102 a §104 s. ř. s.
[9] Nejvyšší správní soud následně přezkoumal důvodnost kasační stížnosti v souladu
s ustanovením §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a dospěl
k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
[10] Usnesením ze dne 9. 1. 2018, č. j. 6 Azs 346/2017 – 21, Nejvyšší správní soud přerušil
řízení o kasační stížnosti podle ustanovení §48 odst. 3 písm. d) s. ř. s., a to z toho důvodu,
že usnesením ze dne 23. 11. 2017, č. j. 10 Azs 252/2017-43, byla Soudnímu dvoru Evropské unie
položena následující předběžná otázka: „Brání výklad čl. 9 směrnice Evropského parlamentu a Rady
2013/33/EU (Úř. věst. L 180, 29. 6. 2013, s. 96) ve spojení s čl. 6 a 47 Listiny základních práv Evropské
unie takové vnitrostátní právní úpravě, která znemožňuje Nejvyššímu správnímu soudu přezkoumat soudní
rozhodnutí ve věcech zajištění cizince poté, co je cizinec ze zajištění propuštěn?“ V mezidobí však Ústavní
soud nálezem ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. Pl. ÚS 41/17, prohlásil ustanovení §172 odst. 6 zákona
o pobytu cizinců za neústavní pro rozpor s právem na přístup k soudu dle čl. 36 odst. 1
a s právem na soudní přezkum rozhodování orgánů veřejné správy podle čl. 36 odst. 2 Listiny
základních práv a svobod, ve spojení s čl. 4 Ústavy České republiky, jakož i s právem na přezkum
zákonnosti zbavení svobody podle čl. 5 odst. 4 a s právem na odškodnění podle čl. 5 odst. 5
Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a zrušil je dnem vyhlášení nálezu ve Sbírce
zákonů. S ohledem na rozhodnutí Ústavního soudu odpadl důvod, pro který bylo řízení
přerušeno. Proto soud rozhodl podle §48 odst. 5 s. ř. s. o tom, že v řízení se pokračuje.
[11] Ze správního spisu vyplývají následující skutečnosti. Stěžovatel je veden v SIS II
jako nežádoucí cizinec se zákazem vstupu do Schengenského prostoru, žádající země Itálie.
Stěžovatel má platný záznam v Evidenci nežádoucích osob od 11. 5. 2017 do 11. 5. 2023.
Z databáze Eurodac vyplývá, že o mezinárodní ochranu požádal v roce 2012 ve Švýcarsku,
Rakousku a Rumunsku, v roce 2014 v Dánsku a v roce 2016 v Itálii. Z odpovědi Odboru
mezinárodní policejní spolupráce SIRENE Itálie vyplývalo kriminální pozadí stěžovatele
(pašování drog, loupež, ublížení na zdraví). Stěžovatel byl dne 24. 5. 2016 zajištěn za účelem
předání a byl proveden jeho letecký transfer do Italské republiky. Stěžovatel se ihned poté vrátil
do České republiky. V České republice bydlí s těhotnou přítelkyní a její matkou, v době podání
vysvětlení dne 4. 7. 2017 byla přítelkyně stěžovatele dle jeho vyjádření v pátém měsíci těhotenství.
Dne 4. 7. 2017 s ním bylo zahájeno řízení o povinnosti opustit území dle §50a odst. 3 písm. b)
zákona o pobytu cizinců a stěžovatel byl téhož dne zajištěn za účelem předání dle nařízení
Dublin III, doba zajištění byla stanovena na 30 dnů. Dne 17. 7. 2017 byla odeslána žádost
o přijetí zpět do Italské republiky. Napadeným rozhodnutím ze dne 2. 8. 2017 byla prodloužena
doba zajištění o 30 dnů.
[12] Podle §129 odst. 4 věty první zákona o pobytu cizinců, „Policie rozhodne o zajištění cizince
za účelem jeho předání do státu vázaného přímo použitelným předpisem Evropské unie, pouze pokud existuje
vážné nebezpečí útěku.“ Z ustanovení §129 odst. 6 zákona o pobytu cizinců vyplývá, že je-li
to nezbytné k pokračování přípravy předání nebo průvozu, je policie oprávněna dobu trvání
zajištění prodloužit, a to i opakovaně. Podle čl. 18 odst. 1 písm. d) nařízení Dublin III je členský
stát příslušný podle tohoto nařízení přijmout zpět státního příslušníka třetí země nebo osobu
bez státní příslušnosti, jejíž žádost zamítl a která učinila žádost v jiném členském státě,
nebo která se nachází na území jiného členského státu bez povolení k pobytu. Podle čl. 24 odst. 4
nařízení Dublin III, „[p]okud osoba uvedená v čl. 18 odst. 1 písm. d) tohoto nařízení, jejíž žádost
o mezinárodní ochranu byla zamítnuta konečným rozhodnutím v jednom členském státě, se nachází bez povolení
k pobytu na území jiného členského státu, může posledně jmenovaný členský stát buď požádat druhý členský stát
o přijetí dotčené osoby zpět, nebo provést řízení o navrácení v souladu se směrnicí 2008/115/ES.
Pokud se uvedený členský stát rozhodne požádat druhý členský stát o přijetí dotčené osoby zpět, pravidla
podle směrnice 2008/115/ES se nepoužijí.“
[13] Stěžovatel v kasační stížnosti opakovaně namítá, že správní orgán nezdůvodnil,
resp. nevypořádal se s tím, proč ze dvou možností nabízených článkem 24 odst. 4 nařízení
Dublin III zvolil aplikaci nařízení Dublin III namísto toho, aby sám provedl řízení o navrácení.
Nejvyšší správní soud neshledal tuto námitkou důvodnou. Předmětem soudního přezkumu
je nyní rozhodnutí o prodloužení zajištění za účelem předání. Jak správně konstatoval
městský soud, o předání rozhoduje Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky,
a to samostatným rozhodnutím [srov. §8 písm. b) a c) zákona č. 325/1999 sb., o azylu, ve znění
pozdějších předpisů]. Stěžovatel měl možnost samostatně se bránit proti tomuto rozhodnutí
a uplatnit uvedené námitky. O zajištění za účelem předání rozhoduje jiným rozhodnutím
Policie ČR, (k odlišení pravomocí těchto správních orgánů srov. bod 25 rozsudku rozšířeného
senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 4. 2018, č. j. 4 Azs 73/2017-29, v němž rozšířený
senát konstatoval, že Policie ČR má v rámci řízení o určení příslušnosti podle nařízení Dublin III
pomocnou úlohu a jejím úkolem je při splnění zákonem stanovených podmínek zajistit osobu,
která má být předána do příslušného členského státu). Nejvyšší správní soud proto uzavírá,
že nebylo pochybením žalované, když se v řízení o zajištění za účelem předání nezabývala
otázkou, zda Ministerstvo vnitra zvážilo aplikaci čl. 24 odst. 4 nařízení Dublin III.
[14] Stěžovatel dále v kasační stížnosti namítá, že Itálie zmařila předchozí finančně
i administrativně nákladný proces stěžovatelova zajištění, a zajištění za účelem předání
proto nevede k řešení jeho pobytové situace. Na tomto místě je nezbytné připomenout,
že předchozí zajištění a předání do příslušného členského státu nevedlo k dosažení účelu
dublinského systému mimo jiné i z důvodu, že stěžovatel se okamžitě poté vrátil do České
republiky, s vědomím, že na území nemá žádné povolení k pobytu ani platné vízum. Nejedná
se o skutečnost, kterou by bylo možné přičíst k tíži správnímu orgánu, který rozhodoval
o zajištění, a která by činila napadené rozhodnutí nezákonným. Nelze ani přisvědčit kasační
námitce, že by byl v napadeném rozsudku implicitně vyjádřen názor, že žalované nepřísluší
zkoumat účel zajištění a soulad se zásadami nařízení Dublin III. Městský soud v napadeném
rozsudku pouze konstatoval, že žalovaná není v rozhodnutí o prodloužení zajištění oprávněna
posuzovat, jaké kroky pak budou činěny příslušnými orgány Itálie poté, co bude žalobce do Itálie
předán. Nejvyšší správní soud se s posouzením městského soudu ztotožňuje a námitku
nesprávného právního posouzení proto neshledává důvodnou.
IV. Závěr a náklady řízení
[15] Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud v souladu s §110 odst. 1 s. ř. s. kasační
stížnost zamítl.
[16] O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení
s ustanovením §120 s. ř. s. Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo
na náhradu nákladů řízení. Žalované žádné náklady nad rámec její běžné činnosti nevznikly.
Z uvedených důvodů Nejvyšší správní soud rozhodl, že žalobce nemá právo na náhradu nákladů
řízení o kasační stížnosti a žalované se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.
[17] Odměnu a hotové výdaje zástupce ustanoveného usnesením městského soudu ze dne
4. 8. 2017, č. j. 4 A 85/2017-15, hradí podle §35 odst. 9 s. ř. s. stát. Ustanovenému zástupci
náleží v souladu s §7, §9 odst. 4 písm. d), §11 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách
a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), odměna za jeden
úkon právní služby učiněné v řízení o kasační stížnosti, tj. písemné podání ve věci samé, ve výši
3 100 Kč, a dále náhrada hotových výdajů ve výši paušální částky 300 Kč za jeden úkon právní
služby podle §13 odst. 3 advokátního tarifu. Zástupce stěžovatele je plátcem daně z přidané
hodnoty, na náhradě na dani z přidané hodnoty mu přísluší částka 714 Kč. Náhrada nákladů
za řízení o kasační stížnosti tedy činí celkem 4 114 Kč a bude vyplacena z účtu Nejvyššího
správního soudu ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 6. února 2019
JUDr. Petr Průcha
předseda senátu