ECLI:CZ:NSS:2019:6.AZS.43.2019:26
sp. zn. 6 Azs 43/2019 - 26
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Průchy a soudců
JUDr. Tomáše Langáška a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobce: I. D., zastoupen
advokátem Mgr. Jindřichem Lechovským, se sídlem Šlejnická 1547/13, Praha 6, proti žalované:
Policie ČR, Krajské ředitelství policie Středočeského kraje, odbor cizinecké policie, oddělení
pobytové kontroly, pátrání a eskort, se sídlem Křižíkova 8, Praha 8, proti rozhodnutí žalované ze
dne 3. 1. 2019, č. j. KRPS-366259-38/ČJ-2018-010022, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. 2. 2019, č. j. 49 A 2/2019 – 37,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žalobce n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalované se n ep ři zn áv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
IV. Ustanovenému zástupci žalobce Mgr. Jindřichu Lechovskému, se p ři zn áv á
odměna za zastupování ve výši 8 228 Kč, která mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího
správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I. Vymezení případu
[1] Žalobce podal kasační stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Praze (dále jen „krajský
soud“) ze dne 21. 2. 2019, č. j. 49 A 2/2019 – 37, (dále jen „napadený rozsudek“), jímž krajský
soud zamítl žalobu proti rozhodnutí žalované ze dne 3. 1. 2019, č. j. KRPS-366259-38/ČJ-2018-
010022, (dále jen „napadené rozhodnutí“). Tímto rozhodnutím žalovaná rozhodla podle §129
odst. 6 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně
některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon o pobytu cizinců“), o prodloužení
doby zajištění žalobce za účelem předání podle použitelného právního předpisu EU (Nařízení
Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení
členského státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané státním
příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti v některém z členských států, dále
„nařízení Dublin III“) o 21 dnů, tj. do 25. 1. 2019. Žalobce byl do té doby zajištěn rozhodnutím
žalované ze dne 8. 12. 2018, č. j. KRPS 366259-23/ČJ 2018-010022, za účelem předání
do Německa na dobu 30 dnů od okamžiku omezení osobní svobody.
[2] Proti napadenému rozhodnutí podal žalobce žalobu. V žalobě namítal, že napadené
rozhodnutí je vnitřně rozporné, a tedy nepřezkoumatelné. Do doby zajištění se počítá i den,
v němž byla osobní svoboda cizince omezena, a nelze tak použít obvyklý výpočet pro stanovení
konce lhůty. V případě žalobce došlo k prvnímu omezení jeho osobní svobody dne 7. 12. 2018,
30. dnem zajištění žalobce tak byl 5. 1. 2019 a 21. dnem prodloužení zajištění 26. 1. 2019,
nikoliv 25. 1. 2019.
[3] Žalovaná vydala dne 15. 2. 2019 rozhodnutí č. j. KRPS 366259-51/ČJ 2018-010022,
jímž podle §70 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „správní řád“) opravila výrok napadeného rozhodnutí tak, že v klíčové pasáži zní „o 20 dnů,
tj. do 25. 01. 2019.“, a jednak usnesení č. j. KRPS 366259-52/ČJ 2018-010022, jímž opravila
obdobným způsobem číslovku 21 na 20 v souvisejících pasážích odůvodnění napadeného
rozhodnutí (konkrétně druhý odstavec věta první na deváté straně a druhý odstavec věta třetí
na desáté straně).
[4] Krajský soud v odůvodnění napadeného rozsudku konstatoval, že spor je veden v zásadě
jen o to, zda žalovanou uznaná chyba ve výpočtu délky prodloužení doby zajištění tak,
aby skončilo dne 25. 1. 2019, zasáhla do právní sféry žalobce. Žalovaná se totiž v reakci
na podanou žalobu zjevně ztotožnila s výpočtem uvedeným v žalobě a opravným rozhodnutím
a opravným usnesením podle §70 správního řádu provedla opravu výroku i odůvodnění
napadeného rozhodnutí. V případě žalobce s ohledem na obsah správního spisu i odůvodnění
napadeného rozhodnutí nelze mít žádných pochyb o tom, že žalovaný chtěl od počátku
rozhodnout o tom, že zajištění žalobce bude trvat do dne 25. 1. 2019, do kterého běžela České
republice lhůta pro předání žalobce do rukou orgánů Spolkové republiky Německo. Nelze tak
hovořit o tom, že žalobce nemohl z napadeného rozhodnutí zjistit, na jakou dobu žalovaná hodlá
jeho osobní svobodu omezit, neboť z textu odůvodnění bylo bezpečně seznatelné,
že toto omezení má trvat právě do 25. 1. 2019. V dané situaci se tak vskutku jednalo o zřejmou
nesprávnost spočívající v chybě v počítání, kterou bylo možné opravit opravným usnesením
podle §70 správního řádu. Krajský soud uzavřel, že žalobce nebyl v daném případě písařským
pochybením žalované reálně dotčen na své právní sféře, neboť z napadeného rozhodnutí mohl
bezpečně dovodit i před jeho opravou, že jeho osobní svoboda je omezena do dne 25. 1. 2019.
Skutečnost, že se nejedná o prodloužení o 21 dnů, nýbrž jen o 20 dnů, žalobce nijak poškodit
nemohla. Proto soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.
II. Kasační stížnost a vyjádření
[5] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) podává kasační stížnost proti napadenému rozsudku,
a to z důvodu nesprávného posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení,
tedy z důvodu podle §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního,
ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „s. ř. s.“). Krajský soud podle stěžovatele nesprávně
posoudil nepřezkoumatelnost doby prodloužení zajištění pro rozpor v datu konce zajištění
a uvedení doby trvání prodloužení zajištění.
[6] Podle stěžovatele rozhodnou otázkou nebyl (respektive nemusel být) pouhý „překlep“
žalované, nýbrž je přinejmenším stejně pravděpodobné, že rozdíl v době zajištění mezi koncem
prodloužení zajištění uvedeným počtem dní, a konkrétním datem, spočíval v mylném právním
názoru žalované na počátek běhu samotné doby zajištění.
[7] Z §125 odst. 1 zákona o pobytu cizinců je zřejmé, že doba zajištění počíná běžet
okamžikem omezení osobní svobody a den, v němž byla osobní svoboda omezena, se počítá
do celkové doby omezení. Dobu omezení osobní svobody tak nelze počítat „klasickým“
způsobem, podle nějž se lhůty počítají tak, že prvním dnem lhůty je den následující po události,
která je rozhodná pro běh lhůty. Je patrné, že k vnitřně rozpornému výroku nevedla
pouze administrativní chyba, tedy eventuální chyba v počítání či psaní, nýbrž nesprávný právní
názor na počátek běhu zajištění. Takový postup není možné maskovat za početní chybu, a není
jej možné napravovat vydáním opravného usnesení podle ustanovení §70 správního řádu,
neboť tento postup nemůže sloužit pro napravení aplikace nesprávného právního názoru
správním orgánem. Žaloba byla podána před právní mocí opravného usnesení, není pak možné
přihlížet ke změnám, k nimž mělo dojít vydáním opravného usnesení ani v případě, že by bylo
vůbec možné použít postup, k jakému se uchýlila žalovaná. Z výše uvedených důvodů stěžovatel
navrhuje, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek i napadené rozhodnutí a věc vrátil
žalované k dalšímu řízení.
[8] Žalovaná ve vyjádření sdělila, že stěžovatel byl dne 12. 4. 2019 předán do Spolkové
republiky Německo. Žalovaná trvá na napadeném rozhodnutí a nadále se ztotožňuje
se svým vyjádřením k žalobě, jakož i s napadeným rozsudkem. Žalovaná navrhuje potvrzení
napadeného rozsudku.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[9] Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal formální náležitosti kasační stížnosti,
přičemž zjistil, že je podána osobou oprávněnou, je včasná a je proti označenému rozsudku
přípustná za podmínek ustanovení §102 a §104 s. ř. s.
[10] Nejvyšší správní soud následně přezkoumal důvodnost kasační stížnosti v souladu
s ustanovením §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a dospěl
k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
[11] Ze správního spisu vyplývá, že stěžovatel byl omezen na osobní svobodě dne 7. 12. 2018
v 18:30 hodin (viz úřední záznam o zajištění ze dne 7. 12. 2018). Rozhodnutím ze dne 8. 12. 2019
byl stěžovatel zajištěn na 30 dnů od okamžiku omezení svobody. Dne 12. 12. 2018 byla odeslána
žádost o přijetí zpět podle nařízení Dublin III do Spolkové republiky Německo. Z oznámení ze
dne 18. 12. 2018 vyplývá, že dne 14. 12. 2018 obdržela Česká republika souhlas Spolkové
republiky Německo a ve smyslu čl. 28 odst. 3 nařízení Dublin III má šest týdnů na realizaci
předání stěžovatele, tj. do 25. 1. 2018. V této souvislosti byla žalovaná požádání o prodloužení
zajištění nejdéle do 25. 1. 2018. Napadeným rozhodnutím ze dne 3. 1. 2018 bylo zajištění
stěžovatele prodlouženo, výrok v rozhodné části zněl „o 21 dnů, tj. do 25. 01. 2019“.
Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že „Česká republika má (…) šest týdnů
na realizaci předání výše jmenované osoby do odpovědného členského státu, tj. do 25. 01. 2019“
(s. 5 a 10), dále „v souvislosti s probíhajícím řízením byl správní orgán požádán MV OAMP
o prodloužení zajištění cizince (…) to je nejdéle do 25. 01. 2019“ (s. 5 a 10), „správní orgán (…)
dospěl k závěru, že podle §129 odst. 6 zákona č. 326/1999 Sb., prodlužuje dobu zajištění
o 21 dnů, tj. nejdéle do 25. 01.2019“ (s. 9) a „správní orgán konstatuje, že vydání rozhodnutí
o prodloužení doby trvání zajištění o 21 dnů je zcela vhodné“ (s. 10). Z rozhodnutí dále vyplývá,
že žalovaná si byla vědoma toho, že prvotní zajištění stěžovatele trvalo ode dne 7. 12. 2018 (s. 7).
Transfer stěžovatele, který se měl uskutečnit dne 23. 1. 2019, byl zrušen z důvodu podání žaloby
proti rozhodnutí o přemístění. Dne 24. 1. 2019 bylo vydáno rozhodnutí o prodloužení zajištění
o 50 dnů.
[12] Podle §70 správního řádu, „[o]pravu zřejmých nesprávností v písemném vyhotovení rozhodnutí
na požádání účastníka nebo z moci úřední usnesením provede správní orgán, který rozhodnutí vydal. Týká-li se
oprava výroku rozhodnutí, vydá o tom správní orgán opravné rozhodnutí. Prvním úkonem správního orgánu
ve věci opravy je vydání tohoto rozhodnutí.“ Podle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu
je možné aplikovat institut opravy zřejmých nesprávností pouze v případě zjevných omylů
ohledně údajů, které jsou dostatečně podloženy zjištěními, jež prokazují jejich správné znění.
Naopak není možné měnit vlastní skutková zjištění, na jejichž základě bylo ve věci rozhodnuto,
nebo jejich právní posouzení. Nelze připustit, aby se pomocí opravy zřejmých nesprávností měnil
vlastní obsah (smysl) opravovaného správního rozhodnutí, protože se nejedná o opravný
prostředek ani o nové rozhodnutí. Institut opravy zřejmých nesprávností slouží
pouze k odstraňování různých méně významných překlepů, zkomolenin, k opravám dat,
početních či „technických“ chyb, o jejichž existenci a povaze není pochyb. Oprava dle §70
správního řádu nemůže být použita ke změně vlastních opravovaným rozhodnutím stanovených,
práv a povinností. Vady rozhodnutí, které nenaplňují podmínky §70 správního řádu, lze napravit
pouze cestou řádných či mimořádných opravných prostředků (srov. např. rozsudky NSS
ze dne 31. 3. 2010, č. j. 1 Afs 58/2009 - 541, č. 2119/2010 Sb. NSS, nebo ze dne 25. 2. 2009,
č. j. 1 As 112/2008 – 56, a ze dne 21. 2. 2019, 1 Azs 290/2018 – 23, dostupné
na www.nssoud.cz).
[13] K obdobné argumentaci, jaká je nyní předestřena v kasační stížnosti, se Nejvyšší správní
soud vyjádřil již v rozsudku ze dne 21. 2. 2019, č. j. 1 Azs 290/2018 – 23. V citované věci
žalovaná rozhodnutím ze dne 1. 7. 2018 stanovila zajištění na 30 dnů od okamžiku omezení
osobní svobody, ke kterému došlo dne 30. 6. 2018, tedy do 30. 7. 2018. Den poté, dne 2. 7. 2018,
vydala dle §70 správního řádu rozhodnutí, kterým opravila rozhodnutí ze dne 1. 7. 2018
ve výrokové části tak, že se doba zajištění stěžovatele stanovuje na 30 dnů od okamžiku omezení
osobní svobody, tedy do 29. 7. 2018. Pochybení žalované, která v napadeném rozhodnutí uvedla
konec doby zajištění o den později, než jak měl být správně vypočten, podle názoru Nejvyššího
správního soudu uvedeného v citovaném rozsudku, nelze považovat za natolik intenzivní,
že by mělo vyvolávat nutnost rozhodnutí žalované zrušit. Tuto chybu si žalovaná uvědomila
hned následující den, a proto vydala opravné rozhodnutí. Nadto soud poznamenal, že žalovaná
dne 13. 7. 2018, tedy před uplynutím původně stanovené doby zajištění, vydala rozhodnutí
o prodloužení doby zajištění stěžovatele o 18 dnů, tedy do 16. 8. 2018. Nedošlo tak k porušení
práv stěžovatele spočívajícímu v tom, že by byl v souladu napadeným rozhodnutím žalované
nezákonně zajištěn až do 30. 7. 2018. Nejvyšší správní soud dále konstatoval: „Nyní opravovaná
vada výroku rozhodnutí není zcela zřejmou nesprávností ve smyslu výše uvedené judikatury. Lze se tedy přiklonit
k názoru stěžovatele, že se žalovaná dopustila určitého procesního pochybení, pokud uvedla nesprávné datum
konce doby zajištění, nicméně vzhledem ke specifikům projednávané věci toto pochybení nezakládá důvod
ke zrušení rozsudku krajského soudu a návazně i rozhodnutí žalované. Jejich zrušení by nevedlo k vyšší ochraně
práv stěžovatele a bylo by v rozporu se zásadou hospodárnosti a efektivnosti řízení.“
[14] V rozsudku ze dne 30. 1. 2019, č. j. 8 Azs 226/2018 - 39, se Nejvyšší správní soud zabýval
případem, kdy žalovaný ve výroku a odůvodnění rozhodnutí uvedl dva rozdílné číselné údaje
při stanovení doby zajištění žalobce. Zatímco dle výroku byl žalobce zajištěn na dobu 70 dnů,
dle odůvodnění byla doba zajištění stanovena v trvání 60 dnů. Podle soudu by uvedený rozpor
mohl obstát za situace, v níž by z kontextu odůvodnění a dalších okolností posuzované věci jasně
vyplývalo, že úmyslem žalovaného bylo v odůvodnění uvést právě 70 dnů, ale např. se spletl
v součtu několika časových údajů, z nichž konstruoval konečnou dobu zajištění. Žádný
takový myšlenkový postup však z odůvodnění rozhodnutí v dané věci nebyl zřejmý, obecně
by byly akceptovatelné obě možné doby zajištění, tedy 60 i 70 dnů, a nebylo možné na první
pohled stanovit, že některá z nich je zřejmě nesprávná. Za těchto okolností pak takto vzniklou
vadu podle názoru soudu nebylo možné odstraňovat postupem podle §70 správního řádu
určeným pro opravu zjevných nesprávností.
[15] Nyní posuzovaný případ se částečně odlišuje od skutkových okolností obou citovaných
rozsudků. Pochybení ve výroku je obdobné jako pochybení ve věci sp. zn. 1 Azs 290/2018.
K opravě nedošlo ihned, ale až dne 15. 2. 2019, tedy v době, kdy byl stěžovatel zajištěn
již na základě jiného rozhodnutí. Co se týče kontextu odůvodnění, z nyní přezkoumávaného
rozhodnutí je jednoznačně zřejmé, na jak dlouho měla žalovaná v úmyslu stěžovatele zajistit.
Ačkoliv se i v odůvodnění na dvou místech objevil chybný časový údaj 21 dní, žalovaná
opakovaně konstatovala, že prodloužení zajištění má být nejdéle do 25. 1. 2019, neboť právě
do tohoto data měla Česká republika lhůtu na realizaci předání podle nařízení Dublin III.
Toto odůvodnění plně odpovídá i obsahu správního spisu.
[16] Do doby zajištění je nutno počítat každý, i jen započatý, den, kdy byl cizinec
omezen na svobodě (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 4. 2014,
č. j. 2 As 115/2013 – 59, č. 3044/2014 Sb. NSS). Dne 8. 12. 2018 bylo vydáno prvotní
rozhodnutí o zajištění, 30. dnem zajištění žalobce (počítáno od okamžiku omezení svobody
dne 7. 12. 2018) byl den 5. 1. 2019. Stěžovatel tvrdí, že žalovaná aplikovala nesprávný právní
názor na počátek běhu zajištění, resp. nevzala do úvahy, že den, v němž byla osobní svoboda
omezena, se počítá do celkové doby omezení. Nejvyšší správní soud se s úvahami stěžovatele
neztotožňuje. Žalované nelze přisuzovat chybný právní názor na základě domněnek,
které neodpovídají odůvodnění napadeného rozhodnutí. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí
vyplývá, že žalovaná si byla vědoma, že prvotní zajištění stěžovatele trvalo již ode dne 7. 12. 2018.
Pokud by žalovaná počítala lhůty „klasickým“ způsobem, jak tvrdí stěžovatel, 30. dnem zajištění
by byl den 6. 1. 2019 a 21. dnem prodloužení by byl až den 27. 1. 2019. Z odůvodnění
napadeného rozhodnutí však vyplývá, že žalovaná měla v úmyslu zajistit stěžovatele
pouze do dne 25. 1. 2019.
[17] Ze strany žalované tak došlo k pochybení, když ve výroku uvedla dva odlišné časové
údaje o délce zajištění, ne však k aplikaci nesprávného právního názoru, jak tvrdí stěžovatel.
Z citovaného rozsudku č. j. 1 Azs 290/2018 – 23 vyplývá, že taková vada výroku rozhodnutí není
zcela zřejmou nesprávností, navzdory tomu soud v tomto rozsudku nepovažoval za nutné rušit
rozhodnutí žalované. V tomto ohledu lze poukázat např. na rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 9. 3. 2017, č. j. 7 Azs 11/2017 – 36, v němž soud nepovažoval za důvod
pro zrušení rozhodnutí žalované o zajištění cizince pochybení spočívající v nesprávném uvedení
data, kdy byl cizinec omezen na svobodě, ve výroku rozhodnutí (doba zajištění byla stanovena
na „90 dnů ode dne omezení osobní svobody“, a chybně bylo uvedeno, že tento den „nastal dne
25. 11. 2016“ namísto správného dne „24. 11. 2016“). Dále soud v rozsudku ze dne 17. 5. 2017,
č. j. 7 Azs 112/2017 – 23, neshledal důvod pro zrušení pochybení žalované, kdy žalovaná mohla
stanovit dobu zajištění maximálně na jeden měsíc, namísto správného data „5. 3. 2017“
však žalovaná v rozhodnutí uvedla nesprávné datum „6. 3. 2017“. Ne každá vada správního řízení
tak musí mít za následek zrušení vydaného rozhodnutí a v nyní posuzované věci se podle názoru
Nejvyššího správního soudu taktéž nejednalo o natolik intenzivní vadu, že by měla vyvolávat
nutnost zrušit rozhodnutí žalované. Pokud žalovaná v reakci na doplnění žaloby uznala
své pochybení a opravila výrok napadeného rozhodnutí postupem dle §70 správního řádu,
lze tento postup přes výhrady vyjádřené v rozsudku č. j. 1 Azs 290/2018 – 23, akceptovat
s ohledem na to, že z odůvodnění napadeného rozhodnutí bylo v nyní posuzovaném případě
zřejmé, který časový údaj je správný. Žalovaná rozhodla dne 24. 1. 2019 o dalším prodloužení
zajištění o 50 dnů, fakticky tedy nebyla překročena správná délka zajištění do 25. 1. 2019,
a ačkoliv vydala opravné rozhodnutí a usnesení až dne 15. 2. 2019, v průběhu dalšího trvání
zajištění již nemohlo být žádných pochyb, že nyní přezkoumávané zajištění mělo trvat
pouze do dne 25. 1. 2019.
[18] Nejvyšší správní soud proto z výše uvedených důvodů neshledal důvody pro zrušení
napadeného rozsudku a napadeného rozhodnutí.
IV. Závěr a náklady řízení
[19] Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud v souladu s §110 odst. 1 s. ř. s. kasační
stížnost zamítl.
[20] O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení
s ustanovením §120 s. ř. s. Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo
na náhradu nákladů řízení. Žalované žádné náklady nad rámec její běžné činnosti nevznikly.
Z uvedených důvodů Nejvyšší správní soud rozhodl, že žalobce nemá právo na náhradu nákladů
řízení o kasační stížnosti a žalované se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.
[21] Stěžovateli byl usnesením krajského soudu ze dne 4. 2. 2019, č. j. 49 A 2/2019 - 22,
ustanoven advokát Mgr. Jindřich Lechovský, jehož odměnu a hotové výdaje podle §35 odst. 10
s. ř. s. hradí stát. Ustanovenému zástupci náleží v souladu s §7, §9 odst. 4, a §11 písm. c) a d)
vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif), odměna za dva úkony právní služby učiněné v řízení o kasační stížnosti, tj. další
poradu s klientem přesahující jednu hodinu (zástupce doložil právní konzultaci se stěžovatelem
ze dne 28. 2. 2019), a písemné podání soudu, v celkové výši 6 200 Kč, a dále náhrada hotových
výdajů ve výši paušální částky 600 Kč za dva úkony právní služby podle §13 odst. 3 advokátního
tarifu. Zástupce stěžovatele doložil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, na náhradě na dani
z přidané hodnoty mu přísluší částka 1 428 Kč. Náhrada nákladů za řízení o kasační stížnosti
tedy činí celkem 8 228 Kč a bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu ve lhůtě 30 dnů
od právní moci tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 15. května 2019
JUDr. Petr Průcha
předseda senátu