ECLI:CZ:NSS:2019:6.AZS.86.2019:21
sp. zn. 6 Azs 86/2019 - 21
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Průchy a soudců
JUDr. Tomáše Langáška a Mgr. Ing. Veroniky Baroňové v právní věci žalobce: E. G., zastoupený
Mgr. Jindřichem Lechovským, advokátem, se sídlem Šlejnická 1547/13, Praha 6, proti žalované:
Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Ústeckého kraje, odbor cizinecké
policie, oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort, sídlem Masarykova 27, Ústí nad Labem,
proti rozhodnutí žalované ze dne 13. 2. 2019, č. j. KRPU-30744-25/ČJ-2019-040022-SV-ZZ, v
řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem
ze dne 28. 3. 2019, č. j. 42 A 10/2019 - 34,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žalobce n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalované se n ep ři zn áv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
IV. Ustanovenému zástupci žalobce Mgr. Jindřichu Lechovskému, se p ři zn áv á
odměna za zastupování ve výši 4 114 Kč, která mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího
správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I. Vymezení případu
[1] Žalobce podal kasační stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále
jen „krajský soud“) ze dne 28. 3. 2019, č. j. 42 A 10/2019 - 34, (dále jen „napadený rozsudek“),
jímž krajský soud zamítl žalobu proti rozhodnutí žalované ze dne 13. 2. 2019, č. j. KRPU-30744-
25/ČJ-2019-040022-SV-ZZ, (dále jen „napadené rozhodnutí“). Tímto rozhodnutím žalovaná
rozhodla podle §124 odst. 1 písm. b) ve spojení s §124 odst. 2 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu
cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů
(dále „zákon o pobytu cizinců“), o zajištění žalobce za účelem správního vyhoštění. Doba
zajištění byla stanovena na 90 dnů ode dne omezení svobody, které nastalo dne 12. 2. 2019.
Proti napadenému rozhodnutí podal žalobce žalobu, přičemž namítal nesprávné posouzení
využitelnosti zvláštních opatření podle §123b a §123c zákona o pobytu cizinců.
[2] Krajský soud vycházel v odůvodnění z rozsudků Nejvyššího správního soudu ze dne
30. 9. 2014, č. j. 9 Azs 192/2014 - 29, a ze dne 18. 7. 2013, č. j. 9 As 52/2013 – 34 (dostupné
na www.nssoud.cz), z nichž vyplývá, že má-li být využito mírnějších prostředků než zajištění,
a to zvláštních opatření, musí být dán předpoklad, že cizinec bude se státními orgány
spolupracovat. Dále soud vycházel z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 2. 2017,
č. j. 10 Azs 283/2016 - 31, z něhož vyplývá, že pokud zde existují skutečnosti nasvědčující tomu,
že cizinec bude případný výkon správního vyhoštění mařit, nelze přistoupit ke zvláštnímu
opatření za účelem vycestování cizince.
[3] Krajský soud konstatoval, že žalobce nedisponoval žádným cestovním dokladem,
a v minulosti pobýval bez oprávnění na území Spolkové republiky Německo (dále „SRN“).
Ze skutečnosti, že na území České republiky se pohyboval v automobilu vypůjčeném od přítele
v SRN, lze dovozovat, že žalobce plánoval minimálně za účelem vrácení automobilu cestovat
do SRN. Lze tedy dovodit, že plánoval nelegálně cestovat na území jiného členského státu
Evropské unie. Pravděpodobnost, že žalobce bude se správními orgány spolupracovat a plnit
podmínky případně uložené v rámci zvláštního opatření za účelem vycestování, dle soudu
rovněž podstatně snižuje skutečnost, že v rámci správního řízení bylo zjištěno, že žalobce v SRN
vystupoval pod třemi zcela odlišnými identitami a nespolupracoval s tamními státními orgány,
neboť po jeho pobytu bylo vyhlášeno pátrání. Důvěryhodnost žalobce rovněž snižuje skutečnost,
že v databázi údajů vedených k jeho osobě v SRN je evidována krádež, drogová trestná činnost
a vloupání. Rovněž skutečnost, že sám žalobce uvedl, že je uživatelem pervitinu snižuje
jeho důvěryhodnost, neboť obecně uživatelé návykových látek mají vyšší tendenci
k nedodržování pravidelného režimu, který by byl s případným uložením zvláštních opatření
za účelem vycestování žalobci uložen. S ohledem na souhrn všech výše uvedených skutečností
dospěl soud k závěru, že žalovaný správně usoudil, že v případě žalobce hrozilo reálné nebezpečí,
že by žalobce se státními orgány nespolupracoval, skrýval by se a případnému správnímu
vyhoštění by se vyhýbal, v důsledku toho pak nebyly dány podmínky pro uložení žalobci
zvláštních opatření za účelem vycestování a byly naplněny podmínky pro zajištění podle §124
odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců.
II. Kasační stížnost a vyjádření
[4] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) podává kasační stížnost proti napadenému rozsudku,
a to z důvodu, které podřadil podle §103 odst. 1 písm. b) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu
správního, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „s. ř. s.“).
[5] Stěžovatel v žalobě namítal, že žalovaná nesprávně a nedostatečně posoudila možnost
uložení zvláštních opatření podle ustanovení §123b a §123c zákona o pobytu cizinců
a stěžovatele zajistila, ačkoliv nezvážila důkladně situaci stěžovatele a svůj postoj založila pouze
na skutečnosti, že se stěžovatel nacházel nelegálně na území České republiky a nedisponoval
platným dokladem. Stěžovatel považuje vyhodnocení možnosti uložení zvláštních opatření
krajským soudem za obdobně nepřijatelné jako v případě téhož vyhodnocení situace žalovanou.
Žalovaná i soud vycházely ze skutečnosti, že stěžovatel pobýval na území České republiky
nelegálně, což zcela nadřadily té skutečnosti, že se jedná o osobu, která se zjevně nedopustila
závažného porušení pobytového režimu cizinců, ani jiného protiprávního jednání, které by bylo
možné označit za jednání nepochybně závažné či ohrožující veřejný pořádek.
[6] Právní předpis musí být vykládán v souladu se smyslem, cíli a požadavky návratové
směrnice. Stěžovatel dále ke smyslu čl. 15 návratové směrnice a zavedení tzv. zvláštních opatření
cituje z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 12. 2011, č. j. 1 As 132/2011 - 51.
Ze skutečnosti, že stěžovatel se nacházel nelegálně na území České republiky a v minulosti
se dostal do potíží se zákonem rovněž v SRN nelze vyvozovat, že by měl v úmyslu nerespektovat
svoji povinnost vycestovat z území schengenského prostoru, neboť se bezpochyby jedná
o osobu, která se dopustila spíše méně závažného porušení zákona o pobytu cizinců (pobyt
bez biometrického dokladu) a na území České republiky se ani nedopustila trestněprávně
relevantního jednání. Nejvyšší správní soud nepovažuje prostý nelegální pobyt na území České
republiky za natolik závažnou okolnost, aby nebylo možné využít zvláštní opatření
(srov. rozsudek ze dne 9. 2. 2017, č. j. 5 Azs 294/2016 - 18. Pouhé okolnosti zajištění stěžovatele
nejsou dostatečným důvodem pro závěr o nemožnosti přistoupit k uložení zvláštních opatření.
[7] Stěžovatel byl již samotným zahájením správního řízení dostatečně poučen
o svých právech a povinnostech a žalované zcela otevřeně uvedl všechny potřebné údaje
ke své identifikaci, čímž vyloučil pochybnosti o své snaze poskytnout dostatečnou spolupráci
všem správním orgánům a potvrdil to, že již hodlá postupovat v souladu se legálními instituty
umožňujícími mu pobyt na území České republiky, a to i tím, že ihned, jak to bylo možné, využil
dobrovolného návratu a území České republiky dobrovolně opustil. V případě stěžovatele je
třeba hodnotit i jeho pobytovou historii a eventuální motivy jeho nespolupráce se správním
orgánem. Rozhodnutí o zajištění podle stěžovatele představovalo zbytečně invazivní zásah
do jeho práva na osobní svobodu. Stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud zrušil výrok I.
napadeného rozsudku a napadené rozhodnutí, a věc vrátil žalované k dalšímu řízení.
[8] Žalovaná podala vyjádření obsahově téměř shodné s vyjádřením k žalobě, Nejvyšší
správní soud proto pouze stručně rekapituluje následující: Žalovaná podle jejího vyjádření
nepřistoupila k uložení zvláštních opatření vzhledem k dosavadnímu chování a jednání
stěžovatele. Je zde předpoklad, že stěžovatel neoprávněně vstupuje i na území SRN
a pravděpodobně by tam zapůjčený automobil musel vracet, stěžovatel vědomě porušuje právní
předpisy, je nevěrohodný, nespolehlivý a nespolupracuje se žalovaným, jeho důvěra je významně
oslabena a zakládá pochybnosti o tom, že bude schopen a ochoten plnit povinnosti, které by mu
plynuly ze zvláštních opatření. Není zřejmé, jak by povinnosti vyplývající z §123b odst. 1 zákona
o pobytu cizinců stěžovatel plnil, neboť jejich předpokladem je vůle setrvat na území České
republiky, ochota spolupráce s příslušnými orgány či složení dostatečných finančních prostředků.
K nelegálnímu pobytu v případě stěžovatele přistoupily další uvedené okolnosti. Pobytová
historie stěžovatele hovoří o zcela vědomém nerespektování zákona o pobytu cizinců. Ochota
spolupráce byla v době rozhodování o zajištění téměř nulová, stěžovatel začal být nápomocen
při zjišťování totožnosti až po svém zajištění a poučení o dobrovolném návratu. Tvrzení
stěžovatele považuje žalovaná za účelová, mající za cíl zlehčit jeho protiprávní jednání. Žádost
o dobrovolný návrat podaná až v době zajištění nelze zaměnit za ochotu dobrovolného
vycestování cizince. Žalovaná navrhuje zamítnutí kasační stížnosti.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[9] Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal formální náležitosti kasační stížnosti,
přičemž zjistil, že je podána osobou oprávněnou, je včasná a je proti označenému rozsudku
přípustná za podmínek ustanovení §102 a §104 s. ř. s.
[10] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu i řízení,
jež jeho vydání předcházelo, v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s. a neshledal přitom vady,
k nimž by musel podle §109 odst. 3 s. ř. s. přihlédnout z úřední povinnosti. Vázán rozsahem
a důvody, které stěžovatel uplatnil ve své kasační stížnosti, dospěl k závěru, že kasační stížnost
není důvodná.
[11] Ze správního spisu vyplývají následující skutečnosti. Žalobce byl dne 12. 2. 2019
kontrolován jako řidič motorového vozidla, nepředložil žádný doklad totožnosti ani žádný doklad
prokazující oprávnění řídit motorové vozidlo. Žalobce uvedl, že se jmenuje E. G.. U žalobce byla
zjištěna přítomnost amfetaminu a metamfetaminu v organismu. Žalobce přiznal, že je uživatelem
pervitinu, který si aplikoval dne 9. 2. 2019. Z odpovědi Společného centra německo-české
policejní a celní spolupráce vyplynulo, že stěžovatel nemá v SRN platný pobyt, užívá další dvě
identity a k jeho osobě bylo dále uvedeno: „Policejní poznatky k osobě – krádež, drogová TČ,
vloupání. Národní pátrání SRN – pátrání po pobytu.“ Z protokolu o výslechu účastníka
správního řízení vyplývá, že stěžovatel využil svého práva a odmítl vypovídat. Stěžovatel dne
15. 2. 2019 (dva dny po vydání rozhodnutí o zajištění) požádal o dobrovolný návrat a téhož dne
byl správnímu orgánu doručen sken náhradního dokladu (rodný list), stěžovatel se poté dne
21. 2. 2019 vzdal práva na odvolání proti rozhodnutí o správním vyhoštění z důvodu žádosti o
dobrovolný návrat a doložil kopie dalších dokumentů k vyřizování dokladu. Dobrovolný návrat
byl realizován dne 22. 3. 2019.
[12] Podle ustanovení §124 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců je policie „oprávněna
zajistit cizince staršího 15 let, jemuž bylo doručeno oznámení o zahájení řízení o správním vyhoštění anebo o jehož
správním vyhoštění již bylo pravomocně rozhodnuto nebo mu byl uložen jiným členským státem Evropské unie
zákaz vstupu platný pro území členských států Evropské unie a nepostačuje uložení zvláštního opatření za účelem
vycestování, pokud je nebezpečí, že by cizinec mohl mařit nebo ztěžovat výkon rozhodnutí o správním vyhoštění,
zejména tím, že v řízení uvedl nepravdivé údaje o totožnosti, místě pobytu, odmítl tyto údaje uvést anebo vyjádřil
úmysl území neopustit nebo pokud je takový úmysl zjevný z jeho jednání.“
[13] Podle §123b odst. 1 zákona o pobytu cizinců „[z]vláštním opatřením za účelem vycestování
cizince z území (dále jen „zvláštní opatření za účelem vycestování“) je
a) povinnost cizince oznámit policii adresu místa pobytu, zdržovat se tam, každou jeho změnu oznámit následující
pracovní den policii a ve stanovené době se na adrese místa pobytu zdržovat za účelem provedení pobytové kontroly,
b) složení peněžních prostředků ve volně směnitelné měně ve výši předpokládaných nákladů spojených se správním
vyhoštěním (dále jen „finanční záruka“) cizincem, kterému je zvláštní opatření za účelem vycestování uloženo;
peněžní prostředky za cizince může složit státní občan České republiky nebo cizinec s povoleným dlouhodobým
anebo trvalým pobytem na území (dále jen „složitel“), nebo
c) povinnost cizince osobně se hlásit policii v době policií stanovené.“
[14] Podle §123b odst. 4 zákona o pobytu cizinců „[p]olicie zvláštní opatření za účelem vycestování
neuloží, jde-li o nezletilého cizince bez doprovodu nebo o cizince, u nějž je zjevné, že má v úmyslu neoprávněně
vstoupit na území jiného smluvního státu.“
[15] Volba mírnějších opatření, než je zajištění cizince, mezi něž lze řadit také zvláštní opatření
za účelem vycestování cizince, je vázána na určité předpoklady. Cizinec musí být schopen splnit
povinnosti plynoucí ze zvláštního opatření a zároveň nesmí existovat důvodná obava,
že by uložením zvláštního opatření byl ohrožen výkon rozhodnutí o správním vyhoštění
(srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 12. 2018, č. j. 2 Azs 315/2018 – 25).
Pouhý nelegální pobyt na území České republiky sám o sobě bez posouzení dalších skutečností
nepostačuje pro odmítnutí použití zvláštních mírnějších opatření, tento názor vyjádřil Nejvyšší
správní soud mimo jiné v rozsudku ze dne 9. 2. 2017, č. j. 5 Azs 294/2016 - 18, citovaném
v kasační stížnosti. V citovaném rozsudku se jednalo o případ cizince, který na území České
republiky pobýval a pracoval, skutkový stav tak byl odlišný od případu stěžovatele.
[16] Nejvyšší správní soud se neztotožňuje s názorem stěžovatele, že žalovaná nesprávně
posoudila možnost uložení zvláštních opatření podle §123b a §123c zákona o pobytu cizinců.
Stěžovatel klade důraz na skutečnost, že se na území České republiky nedopustil závažného
porušení pobytového režimu cizinců, ani jiného protiprávního jednání, které by bylo možné
označit za závažné či ohrožující veřejný pořádek. Nejvyšší správní soud konstatuje, že žalovaná
a následně krajský soud v souladu se zákonem a judikaturou vyhodnotily všechny rozhodné
skutečnosti a okolnosti stěžovatelova případu, tedy nejen nelegální pobyt na území České
republiky, ale i užívání omamných a psychotropních látek stěžovatelem a řízení pod jejich vlivem,
užívání dalších identit na území SRN, spojitost se závažnou trestní činností a pátrání po jeho
osobě na území SRN. Všechny tyto skutečnosti byly významné pro posouzení toho, zda existuje
nebezpečí, že by cizinec mohl mařit nebo ztěžovat výkon rozhodnutí o správním vyhoštění
a posouzení toho, zda v jeho případě nepostačuje uložení zvláštního opatření. Stěžovatel se snaží
argumentovat tím, že v jeho případě se jednalo o méně závažné porušení zákona o pobytu
cizinců (pobyt bez biometrického dokladu). Pro posouzení možnosti uložení alternativních
opatření je však nezbytné vzít v úvahu i předchozí pobytovou historii a jednání stěžovatele,
které lze zcela jistě označit za závažné. Nejvyšší správní soud se proto ztotožňuje se žalovanou,
která na základě skutkových okolností dospěla k závěru o oslabené důvěryhodnosti stěžovatele,
existenci důvodné obavy, že se stěžovatel bude skrývat nebo se pokusí vycestovat do SRN,
a jeho neochotě spolupracovat se správním orgánem.
[17] Nejvyšší správní soud uzavírá, že se stěžovatelem bylo zahájeno správní řízení ve věci
správního vyhoštění, v jeho případě bylo dáno nebezpečí, že by mohl mařit výkon rozhodnutí
o správním vyhoštění a stěžovateli nebylo možné uložit zvláštní opatření za účelem vycestování
z důvodů, které žalovaná dostatečným způsobem zdůvodnila. Stěžovatel začal se správním
orgánem spolupracovat teprve po vydání napadeného rozhodnutí, přičemž podle §75 odst. 1
s. ř. s. při přezkoumání rozhodnutí vychází soud ze skutkového a právního stavu, který tu byl
v době rozhodování správního orgánu. Žalované tak nelze vytýkat, že v napadeném rozhodnutí
vycházela ze skutečnosti, že stěžovatel nespolupracoval a odmítl vypovídat na kladené otázky.
Nejvyšší správní soud proto dospěl k závěru, že posouzení žalované a následně krajského soudu
bylo v souladu se zákonem a kasační námitky neshledal důvodnými.
IV. Závěr a náklady řízení
[18] Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud v souladu s §110 odst. 1 s. ř. s. kasační
stížnost zamítl. O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1 s. ř. s.
ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s. Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch,
nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalované žádné náklady nad rámec její běžné činnosti
nevznikly. Z uvedených důvodů Nejvyšší správní soud rozhodl, že žalobce nemá právo
na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti a žalované se právo na náhradu nákladů řízení
nepřiznává.
[19] Stěžovateli byl usnesením krajského soudu ze dne 14. 3. 2019, č. j. 42 A 10/2019 - 20,
ustanoven advokát Mgr. Jindřich Lechovský, jehož odměnu a hotové výdaje podle §35 odst. 10
s. ř. s. hradí stát. Ustanovenému zástupci náleží v souladu s §7, §9 odst. 4, a §11 písm. d)
vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif), odměna za jeden úkon právní služby učiněné v řízení o kasační stížnosti,
tj. písemné podání soudu, ve výši 3 100 Kč, a dále náhrada hotových výdajů ve výši paušální
částky 300 Kč podle §13 odst. 3 advokátního tarifu. Zástupce stěžovatele doložil, že je plátcem
daně z přidané hodnoty, na náhradě na dani z přidané hodnoty mu přísluší částka 714 Kč.
Náhrada nákladů za řízení o kasační stížnosti tedy činí celkem 4 114 Kč a bude vyplacena z účtu
Nejvyššího správního soudu ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. července 2019
JUDr. Petr Průcha
předseda senátu