ECLI:CZ:NSS:2019:7.AFS.119.2018:29
sp. zn. 7 Afs 119/2018 - 29
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Hipšra a soudců
JUDr. Tomáše Foltase a Mgr. Lenky Krupičkové v právní věci žalobce: AG LOGISTIC s. r. o.,
se sídlem Raisova 1004, Strakonice, zastoupen Mgr. Michalem Dejmkem, advokátem se sídlem
Na příkopě 583/15, Praha 1, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem
Masarykova 427/31, Brno, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu
v Českých Budějovicích ze dne 27. 2. 2018, č. j. 51 Af 18/2017 - 49,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
[1] Rozhodnutím ze dne 14. 2. 2017, č. j. 6713/17/5300-22444-711887, žalovaný podle §116
odst. 1 písm. c) zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, ve znění pozdějších předpisů, a podle
zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
o DPH“), zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí Finančního úřadu pro Jihočeský kraj
(dále jen „správce daně“) ze dne 24. 6. 2016, č. j. 1513680/16/2211-50522-302541, kterým byla
žalobci za zdaňovací období měsíc říjen roku 2015 doměřena daň ve výši 0 Kč.
II.
[2] Žalobce podal proti výše uvedenému rozhodnutí žalobu ke Krajskému soudu v Českých
Budějovicích, který ji zamítl rozsudkem ze dne 27. 2. 2018, č. j. 51 Af 18/2017 - 49.
[3] Krajský soud v odůvodnění rozsudku konstatoval, že ve zdaňovacím období říjen roku
2015 nebyly naplněny podmínky pro opravu výše daně podle §44 zákona o DPH, neboť
pohledávka žalobce, přestože byla přihlášena do insolvenčního řízení dlužníka, nebyla v rozhodné
době zjištěna. Žalobce tak nesplnil podmínku obsaženou v §44 odst. 1 písm. b) zákona o DPH.
Správce daně proto postupoval v souladu s tuzemskou právní úpravou, která není v rozporu
s čl. 90 odst. 1 a 2 směrnice Rady 2006/112/ES, o společném systému daně z přidané hodnoty
(dále jen „směrnice“). Krajský soud rovněž neshledal, že by postupem správce daně, který trval
na splnění výše uvedené podmínky, došlo k porušení základních zásad směrnice, a to zásady
proporcionality a neutrality.
III.
[4] Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) v zákonné lhůtě
kasační stížnost z důvodu uvedeného v §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
[5] Stěžovatel namítal, že ustanovení §44 zákona o DPH nevyužívá možnosti u nedobytných
pohledávek zakázat opravu danou čl. 90 odst. 2 směrnice, a dovolával se přímého účinku čl. 90
odst. 1 směrnice. Z toho dovozoval, že splnění podmínky v podobě zjištění pohledávek
a přihlížení k nim v insolvenčním řízení nemělo být v jeho případě s ohledem na individuální
skutkové a právní okolnosti vyžadováno, neboť takový postup by byl v rozporu se zásadami
proporcionality a neutrality. V podrobnostech se stěžovatel odvolával na svou argumentaci
uvedenou ve vyjádření přiloženém k dodatečnému daňovému přiznání, v odvolání proti
rozhodnutí správce daně a v žalobě proti rozhodnutí žalovaného. Stěžovatel dále poukazoval
na rozhodnutí Soudního dvora EU (dále jen „SDEU“) ve věcech C-246/16, C-396/16, C-404/16
a na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 1. 2018, č. j. 10 Afs 71/2016 - 44, která
podle jeho názoru podporují jeho argumentaci. Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl,
aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu
řízení.
IV.
[6] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že se ztotožňuje s právním názorem
krajského soudu, podle něhož unijní zákonodárce umožnil členským státům odchýlit se od čl. 90
odst. 1 směrnice a stanovit si vlastní pravidla pro uplatnění opravy v případě celkového nebo
částečného nezaplacení kupní ceny. Této možnosti zakotvené v čl. 90 odst. 2 směrnice tuzemský
zákonodárce využil a stanovil v §44 zákona o DPH vlastní pravidla pro uplatnění opravy výše
daně na výstupu v případě celkového nebo částečného nezaplacení kupní ceny. Stěžovatel se
v takovém případě nemůže dovolávat přímého účinku čl. 90 odst. 1 směrnice a správce daně
postupoval řádně podle vnitrostátní úpravy zakotvené v §44 zákona o DPH. Právní názor
stěžovatele, podle něhož lze možnost snížení základu daně pouze vyloučit, nikoliv povolit snížení
základu daně za vymezených podmínek, nemá oporu v judikatuře SDEU a je nutno jej označit
za nesprávný. Naopak samotné zakotvení podmínek v §44 zákona o DPH, při jejichž splnění je
možné provést opravu výše daně na výstupu, je s ohledem na judikaturu SDEU nutné považovat
za souladné s čl. 90 směrnice a za aplikaci výjimky poskytnuté členským státům EU v odst. 2
tohoto článku. K stěžovatelem odkazovanému usnesení Nejvyššího správního soudu žalovaný
uvedl, že toto usnesení stěžovatel dezinterpretuje, neboť nepotvrzuje jeho právní názory a svědčí
pouze o tom, že tento soud položil SDEU ve vztahu k čl. 90 směrnice předběžnou otázku.
Stěžovatelem odkazovaná rozhodnutí SDEU pak nejsou na jeho případ přiléhavá. K odkazu
stěžovatele na jeho předcházející podání žalovaný uvedl, že takovéto vymezení kasačních námitek
není přípustné. S ohledem na uvedené žalovaný navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační
stížnost zamítl jako nedůvodnou.
V.
[7] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[8] Kasační stížnost není důvodná.
[9] Ustanovení §44 zákona o dani z přidané hodnoty ve znění, o jehož výklad v souzené věci
jde, bylo do zákona včleněno novelou provedenou zákonem č. 47/2011 Sb. účinností
od 1. 4. 2011. V době rozhodování Nejvyššího správního soudu o kasační stížnosti již §44
rovněž není účinný. S účinností od 1. 4. 2019 (novela provedená zákonem č. 80/2019 Sb.)
je oprava základu daně v případě nedobytné pohledávky podrobněji upravena v §46 a násl.
zákona o DPH. Lze poznamenat, že §46 odst. 4 a 5 obsahuje odlišnost oproti rozhodné právní
úpravě v tom, že ačkoli ponechává v platnosti pravidlo o nemožnosti provést opravu základu
daně po uplynutí 3 let od konce zdaňovacího období, ve kterém se uskutečnilo zdanitelné plnění,
výslovně stanoví, že tato lhůta pro opravu základu daně neběží po dobu insolvenčního řízení,
ve kterém se věřitel domáhá uspokojení pohledávky. Rovněž v §46 odst. 1 písm. e) stanoví
objektivní pětiletou lhůtu od konce zdaňovacího období, v němž se uskutečnilo zdanitelné
plnění, pro případy, kdy sice byl prohlášen konkurz na majetek dlužníka, věřitel uplatnil svá
procesní práva směřující k uspokojení pohledávky, avšak dosud nenastaly všechny skutečnosti
rozhodné pro provedení opravy základu daně.
[10] Dosud není k dispozici judikatura Nejvyššího správního soudu k souladu právní úpravy
obsažené v §44 zákona o DPH s čl. 90 směrnice. Dosavadní rozhodnutí se týkala účinků
novelizované úpravy pro zdaňovací období předcházející účinnosti novely (rozsudek ze dne
11. 4. 2013, č. j. 9 Afs 69/2012 - 47), výkladu kriteria „nejpozději 6 měsíců před rozhodnutím
o úpadku“ dle §44 odst. 1 (rozsudek ze dne 10. 12. 2014, č. j. 9 Afs 170/2014 - 42), či povahy
nedoplatku vzniklého na základě opravy DPH coby „zapodstatové“ pohledávky (rozsudek ze dne
5. 8. 2016, č. j. 4 Afs 91/2016 - 38).
[11] V souzené věci není sporu o skutkovém stavu. Předmětné pohledávky z titulu neuhrazení
ceny za dodání – zdanitelné plnění se vztahují ke zdaňovacímu období listopad a prosinec 2012.
Ke dni 30. 10. 2015 byl zjištěn úpadek dlužníka a prohlášen konkurz a 27. 11. 2015 bylo podáno
daňové přiznání za zdaňovací období říjen 2015, ve kterém stěžovatel uplatnil opravu daně.
Dne 19. 2. 2016 pak následovalo přezkumné jednání v insolvenčním řízení, v rámci kterého byla
předmětná pohledávka zjištěna. Stěžovatel tedy sice přihlásil ve lhůtě stanovené insolvenčním
soudem svou pohledávku do insolvenčního řízení dlužníka Heel a. s., tato pohledávka však
nebyla v době provedení opravy zjištěna a insolvenční správce v době provedení opravy nesdělil,
že se k ní přihlíží. Stěžovatel tak nesplnil podmínku stanovenou v §44 odst. 1 písm. b) zákona
o DPH. Správce daně tedy postupoval v souladu s tuzemskou právní úpravou, pokud dne
24. 6. 2016 vydal dodatečný platební výměr, v němž neakceptoval stěžovatelem vykázanou
opravu výše daně a s tím související snížení daně na výstupu a doměřil stěžovateli DPH ve výši
0 Kč za zdaňovací období říjen 2015.
[12] Stěžovatel byl při úvaze, zda daňové přiznání k opravě předmětných pohledávek podat
právě za zdaňovací období říjen 2015, nepochybně limitován §44 odst. 3, podle kterého je věřitel
oprávněn provést opravu výše daně na výstupu nejdříve ve zdaňovacím období, v němž byly
splněny podmínky podle odst. 1. Opravu však nelze provést po uplynutí 3 let od konce
zdaňovacího období, ve kterém se uskutečnilo původní zdanitelné plnění a v případě, že dlužník
přestal být plátcem. Stěžovatel tedy zákonem stanovenou lhůtu dodržel a daňovým orgánům
i správnímu soudu vytýkal, že nepřihlédly k nesplnitelnému požadavku – k přihlášení pohledávky
nejpozději ve lhůtě stanovené rozhodnutím soudu o úpadku, zjištění této pohledávky
a skutečnosti, že se k ní přihlíží v insolvenčním řízení. Stěžovatel nevznáší výhrady ke lhůtě,
ve které je třeba opravu provést. Netvrdí, že právě tato lhůta nebyla v souladu s principy
směrnice, a neměla by být v důsledku jejího přímo použitelného čl. 90 odst. 1 aplikována.
Netvrdí, že by v důsledku lhůty musel podat daňové přiznání, ačkoli nesplňuje podmínky §44
odst. 1 písm. b).
[13] K námitkám, jimiž stěžovatel odkazoval na argumentaci uvedenou v jeho předchozích
podáních, Nejvyšší správní soud uvádí, že takové vymezení stížních námitek není přípustné.
Stěžovatel je povinen v kasační stížnosti explicitně uvést jím spatřované důvody nezákonnosti
napadeného rozhodnutí krajského soudu a vymezit tak rozsah přezkumu napadeného rozhodnutí
Nejvyšším správním soudem (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 1. 2007,
č. j. 8 Afs 55/2005 - 74). Uvedení konkrétních stížních námitek přitom nelze nahradit
zopakováním či parafrází námitek uplatněných v odvolání nebo v žalobě, neboť odvolací
a žalobní námitky směřovaly proti jiným rozhodnutím, než která jsou předmětem přezkumu
Nejvyššího správního soudu (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 10. 2007,
č. j. 8 Afs 106/2006 - 58).
[14] Protože je však obsahem polemiky stěžovatele se žalovaným relativně snadno vymezitelná
právní otázka, lze poznamenat, že jak v kasační stížnosti, tak i v předchozích podáních
(ve vyjádření k opravným daňovým dokladům, v odvolání a ve správní žalobě), se stěžovatel
zřetelně zaměřil pouze na argument, že „striktní setrvání na formálním splnění podmínky dle §44 odst. 1
písm. b) zákona o DPH ze strany správce daně by v rámci daných konkrétních skutkových a právních okolností
stěžovatelova případu bylo v rozporu s fundamentálními zásadami systému DPH, konkrétně se zásadami
proporcionality a neutrality“. Stěžovatel je tedy přesvědčen, že jeho právo provést opravu daně
vyplývá přímo z čl. 90 odst. 1 směrnice. Za vnitrostátní úpravu, která tomuto brání, však
nepovažuje lhůtu v §44 odst. 3 věta druhá, ale předpoklady uvedené v §44 odst. 1 písm. b)
zákona o DPH. Otázka případného souladu uvedené lhůty s čl. 90 odst. 1 směrnice by tak
nevycházela z právní argumentace stěžovatele. Rovněž by případný výklad Soudního dvora EU,
zda je vnitrostátní úprava obsahující výše uvedenou lhůtu pro podání opravného daňového
přiznání souladná s čl. 90 směrnice, nemohl nic změnit a rozhodnutí v této věci. Stěžovatelův
nárok na opravu daně nebyl zamítnut pro nedodržení lhůty, ale pro nesplnění podmínek
pro opravu daně.
[15] Proto je třeba považovat za nepřípadný poukaz stěžovatele na usnesení Nejvyššího
správního soudu ze dne 18. 1. 2018, č. j. 10 Afs 71/2016 - 44. Jak správně uvedl již žalovaný
ve svém vyjádření, jde o usnesení, jímž zdejší soud položil SDEU předběžnou otázku, která se
týkala souladu čl. 90 směrnice a §44 odst. 3 zákona o DPH, podle kterého nelze opravu výše
daně za dlužníkem v insolvenčním řízení provést v případě, že dlužník přestal být plátcem DPH.
SDEU pak aktuálním rozsudkem ze dne 8. 5. 2019 ve věci C-127/18 konstatoval, že „čl. 90
směrnice brání takové vnitrostátní právní úpravě (…), která stanoví, že „plátce daně nemůže provést
opravu základu daně z přidané hodnoty (DPH) v případě celkového nebo částečného nezaplacení částky, kterou
měl dlužník zaplatit z titulu plnění podléhajícího DPH, pokud již tento dlužník není plátcem DPH.“ Jakkoli
je tedy k dispozici závazný výklad druhého z předpokladů v §44 odst. 3 věta druhá,
zapovídajících opravu daně, nelze ani z tohoto rozhodnutí dovodit důvodnost stížních námitek
stěžovatele v této věci.
[16] Podstatou kasační stížnosti je tedy nesouhlas stěžovatele s aplikací §44 odst. 1 písm. b)
zákona o DPH v jeho věci a tvrzení o nesouladu tohoto ustanovení s čl. 90 směrnice.
[17] Podle §44 odst. 1 písm. b) zákona o DPH je plátce, kterému při uskutečnění
zdanitelného plnění vůči jinému plátci vznikla povinnost přiznat daň a jehož pohledávka, která
vznikla nejpozději 6 měsíců před rozhodnutím soudu o úpadku z tohoto plnění, doposud
nezanikla (dále jen „věřitel“), oprávněn provést opravu výše daně na výstupu z hodnoty zjištěné
pohledávky v případě, že věřitel přihlásil tuto svoji pohledávku nejpozději ve lhůtě stanovené
rozhodnutím soudu o úpadku, tato pohledávka byla zjištěna a v insolvenčním řízení se k ní
přihlíží.
[18] Podle čl. 90 odst. 1 směrnice je-li zaplacení ceny zrušeno nebo vypovězeno, je-li cena
zcela nebo zčásti nezaplacena nebo je-li snížena po uskutečnění plnění, základ daně se přiměřeně
sníží za podmínek stanovených členskými státy. Podle odst. 2 téhož článku se členské státy
mohou odchýlit od odstavce 1 v případě celkového nebo částečného nezaplacení ceny.
[19] Při posouzení otázky souladu tuzemské právní úpravy s čl. 90 směrnice Nejvyšší správní
soud ve shodě s krajským soudem vycházel zejména z rozsudku SDEU ve věci C-337/13 ze dne
15. 5. 2014. V bodech 22 až 25 tohoto rozsudku SDEU konstatoval, že: Čl. 90 odst. 1 směrnice
o DPH, který se vztahuje na případy zrušení, vypovězení, odstoupení, případy, kdy je cena zcela nebo zčásti
nezaplacena nebo když je snížena, ukládá členským státům povinnost snížit základ daně, a tudíž výši DPH
dlužné osobou povinnou k dani pokaždé, když osoba povinná k dani neobdrží po uzavření transakce část nebo
celé protiplnění. Toto ustanovení je výrazem základní zásady směrnice o DPH, podle níž je základ daně tvořen
skutečně přijatým protiplněním, a důsledkem toho je, že daňový orgán nemůže vybrat částku DPH převyšující
částku, která byla osobě povinné k dani zaplacena (v tomto smyslu viz rozsudek Kraft Foods Polska,
C-588/10, EU:C:2012:40, body 26 a 27).
Druhý odstavec uvedeného článku 90 členským státům nicméně umožňuje odchýlit se od výše uvedeného pravidla
v případě celkového nebo částečného nezaplacení ceny plnění. Osoby povinné k dani se proto na základě čl. 90
odst. 1 směrnice o DPH nemohou dovolávat nároku na snížení svého základu daně u DPH v případě
nezaplacení ceny, pokud se dotyčný členský stát rozhodl, že uplatní odchylku stanovenou v čl. 90 odst. 2 uvedené
směrnice.
Je třeba připustit, že na ustanovení vnitrostátního práva, které ve výčtu případů, v nichž se základ daně snižuje,
nezahrnuje případ nezaplacení ceny plnění, je třeba pohlížet jako na výsledek rozhodnutí členského státu využít
možnosti odchýlit se, která mu byla přiznána v čl. 90 odst. 2 směrnice o DPH.
V tomto ohledu je totiž nutné uvést, že pokud dojde k celkovému nebo částečnému nezaplacení kupní ceny, aniž
dojde k odstoupení od smlouvy nebo jejímu zrušení, má kupující nadále povinnost sjednanou cenu zaplatit
a prodávající, i když již není vlastníkem zboží, v zásadě nadále disponuje pohledávkou, jejíhož zaplacení se může
domáhat před soudem. Jelikož však nelze vyloučit, že se taková pohledávka nestane ve skutečnosti definitivně
nedobytnou, rozhodl se unijní zákonodárce ponechat každému členskému státu možnost určit, zda v případě
nezaplacení kupní ceny, které samo o sobě na rozdíl od odstoupení od smlouvy nebo jejího zrušení nemá
za následek obnovení původního stavu, vznikne nárok na přiměřené snížení základu daně za podmínek, které
stanoví, nebo zda v takovém případě nebude takové snížení možné.
[20] Pokud tuzemský zákonodárce v případě nezaplacení ceny podmínil (tj. v podstatě omezil)
možnost daň opravit splněním konkrétních podmínek uvedených v §44 zákona o DPH , využil
možnosti odchýlit se od pravidla uvedeného v čl. 90 odst. 1 směrnice, kterou členským státům
poskytuje odst. 2 téhož článku. Za situace, kdy předmětný závazek k úhradě plnění nadále trvá
a nadále existuje titul k úhradě předmětného plnění, nepovažuje Nejvyšší správní soud
za excesivní a jdoucí mimo rozsah oprávnění členského státu, stanovit vlastní předpoklady,
sloužící jednak ke zjištění samotné pohledávky a jednak k míře její budoucí dobytnosti. Nyní
účinná právní úprava je podrobnější ve vymezení případů, kdy lze pohledávku považovat
za nedobytnou pro účely opravy základu daně (srov. §46 odst. 1). Ani to však nečiní dosavadní
úpravu a podmínku spočívající v povinnosti přihlásit pohledávku ve lhůtě stanovené
rozhodnutím o úpadku, jakož i její následné zjištění, nesouladnou s čl. 90 odst. 1 směrnice.
[21] Ustanovení §44 zákona o DPH bylo do zákona včleněno novelou č. 47/2011 Sb.
V důvodové zprávě k této novele je pak uvedeno, že „se jedná o zavedení nové možnosti opravy výše daně
na výstupu u pohledávek za dlužníky (odběrateli) v insolvenčním řízení, a to v souvislosti s negativním vývojem
ekonomické situace. Tento návrh aktivně reaguje na současnou ekonomickou situaci a je protikrizovým opatřením
s cílem pomoci firmám, jejichž cash-flow snižují nedobytné pohledávky za podniky v platební neschopnosti. (…)
Na základě tohoto ustanovení bude mít věřitel (dodavatel) takto nárok na opravu výše daně na výstupu, pokud
mu jeho odběratel (dlužník) nezaplatil za dodané zboží nebo poskytnutou službu a insolvenční soud proti
odběrateli zahájil insolvenční řízení. (…) obdobná úprava platí nejméně ve 12 členských státech EU (Belgie,
Lucembursko, Dánsko, Německo, Francie, Portugalsko, Irsko, Rakousko, Itálie, Řecko, Lotyšsko a Velká
Británie).“ Podle názoru Nejvyššího správního soudu tedy krajský soud nepochybil, pokud dospěl
k závěru, že podmínka stanovená v §44 odst. 1 písm. b) zákona o DPH je v souladu se směrnicí
a že správce daně tak neměl možnost ani důvod se od tohoto zákonného ustanovení odchýlit.
[22] Pokud jde o stěžovatelem odkazovaná rozhodnutí SDEU, zde se Nejvyšší správní soud
rovněž ztotožňuje s názorem žalovaného, že tato nejsou v nyní posuzované věci přiléhavá.
V rozsudku ve věci C-246/16 ze dne 23. 11. 2017 se SDEU zabýval otázkou, zda může členský
stát podmínit snížení základu DPH neúspěšností úpadkového řízení. SDEU takovou podmínku
nepřipustil v případě, kdy úpadkové řízení muže trvat více než 10 let. Důraz byl v tomto
rozsudku kladen právě na délku úpadkového řízení. Zákon o DPH však nesvazuje oprávnění
k opravě daně s ukončením insolvenčního řízení jako takového, či s jeho délkou, ale stanoví
jistou míru „přiměřené nedobytnosti“, spočívající v kvalifikovaném zjištění pohledávky
v insolvenčním řízení. V rozsudku ve věci C-396/16 ze dne 22. 2. 2018 se SDEU zabýval
výkladem čl. 185 směrnice, nikoliv čl. 90 směrnice, který je relevantní v případě stěžovatele. Tyto
články přitom neupravují totéž. Zatímco čl. 90 směrnice upravuje právo dodavatele snížit základ
daně, pokud po uzavření transakce neobdrží protiplnění, které mu mělo být poskytnuto, nebo
obdrží pouze jeho část, čl. 185 směrnice se týká opravy počátečního odpočtu provedeného
druhou stranou této transakce. V rozsudku ve věci C-404/16 ze dne 12. 10. 2017 se SDEU pak
zabýval otázkou, zda lze pod pojmy „zrušení“ a „vypovězení“ použité v čl. 90 odst. 1 směrnice
podřadit v rozsudku definovaný případ týkající se ukončení leasingové smlouvy a zda se lze
v takovém případě dovolat čl. 90 odst. 1 směrnice.
[23] S poukazem na shora uvedené důvody Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost jako
nedůvodnou (§110 odst. 1 s. ř. s.).
[24] Soud rozhodl o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti podle §60 odst. 1 věty první
s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti úspěšný, proto nemá
právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, jemuž by jinak právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, protože mu v řízení
o kasační stížnosti nevznikly žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. května 2019
Mgr. David Hipšr
předseda senátu