ECLI:CZ:NSS:2019:7.AS.179.2019:14
sp. zn. 7 As 179/2019 - 14
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Foltase a soudců
Mgr. Davida Hipšra a Mgr. Lenky Krupičkové v právní věci žalobkyně: V. K., zastoupena
Mgr. Libuší Hrůšovou, advokátkou se sídlem Goethova 5, Plzeň, proti žalovanému: Krajský
úřad Plzeňského kraje, se sídlem Škroupova 18, Plzeň, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně
proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 8. 4. 2019, č. j. 57 A 45/2019 - 60,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
[1] Usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 8. 4. 2019, č. j. 57 A 45/2019 - 60, nebylo
žalobkyni přiznáno osvobození od soudních poplatků. Krajský soud neshledal, že by majetkové
poměry žalobkyně odůvodňovaly osvobození od soudních poplatků. Žalobkyně řádně
neprokázala, že nemá dostatečné prostředky k úhradě soudního poplatku; v potřebném rozsahu
netvrdila a již vůbec neprokázala svou životní a sociální situaci a nedostatek prostředků
na zaplacení soudních poplatků. Krajský soud poukázal i na rozpor tvrzení žalobkyně o tom,
že podnikatelskou činnost ukončila již v roce 2008, resp. v roce 2004. Krajský soud z výpisu
z živnostenského rejstříku zjistil, že k plnému ukončení živnostenského oprávnění došlo až
ke dni 30. 1. 2019.
II.
[2] Uvedené usnesení krajského soudu napadla žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) kasační
stížností. Stěžovatelka je názoru, že soudu doložila veškeré podklady nutné pro posouzení její
žádosti o osvobození od soudních poplatků. Pokud soud nepovažoval předložené doklady
za dostačující, měl stěžovatelku vyzvat k doplnění. Nesouhlasila ani se závěrem krajského soudu,
že její živnostenské oprávnění skončilo až ke dni 30. 1. 2019. Navrhla, aby bylo napadené
usnesení změněno tak, že se jí osvobození od soudních poplatků přiznává, popř. aby jí bylo
přiznáno alespoň částečné osvobození od soudních poplatků.
III.
[3] Kasační soud s ohledem na usnesení rozšířeného senátu ze dne 9. 6. 2015,
č. j. 1 As 196/2014 - 19, nevyžadoval od stěžovatelky uhrazení soudního poplatku za řízení
o kasační stížnosti. Podle uvedeného usnesení totiž: „poplatková povinnost stíhá účastníky zásadně
za řízení a její vznik je spojen s podáním návrhu na zahájení řízení ve věci samé (zde žaloby); za jiné návrhy
či úkony se poplatek platí jen tehdy, jestliže to zákon výslovně stanoví. Žádost o osvobození od soudních poplatků
či návrh na ustanovení zástupce však svojí povahou nejsou návrhy na zahájení řízení ve věci samé ani nepatří mezi
jiné zpoplatněné návrhy či úkony vyjmenované v zákoně o soudních poplatcích; jedná se jen o procesní návrhy
podané v probíhajícím řízení o žalobě, které je zpoplatněno a za něž má být poplatek vybrán. „Řízení“ o těchto
návrzích tak nejsou spojena s další poplatkovou povinností. Kasační stížnost je však připuštěna i proti usnesením
o těchto procesních návrzích (srovnej usnesení rozšířeného senátu ze dne 20. 5. 2014, č. j. 3 As 125/2012 - 43),
je proto otázkou, zda v těchto případech podléhá řízení o kasační stížnosti poplatkové povinnosti či nikoliv.
Rozšířený senát proto zvažoval, zda ve prospěch poplatkové povinnosti svědčí více skutečnost, že i v těchto
případech probíhá jakési řízení o návrhu, jenž je v zákoně primárně koncipován jako (mimořádný) opravný
prostředek proti konečným rozhodnutím krajského soudu o návrzích podaných ve věci samé (zde o žalobě proti
rozhodnutí), nebo zda má naopak větší význam skutečnost, že zde o žádné pokračování řízení ve věci samé nejde
a poplatek se za procesní návrhy podané v řízení u krajského soudu nevybírá. Po posouzení věci dospěl rozšířený
senát k závěru, že řízení o kasační stížnosti zde s poplatkovou povinností spojeno není. V případě rozhodování
krajského soudu o žádosti o osvobození od soudního poplatku a o návrhu na ustanovení zástupce (ale i o jiných
procesních návrzích) totiž považuje za nejpodstatnější, že se jedná pouze o úkony učiněné v probíhajícím řízení
o žalobě, které slouží k zajištění podmínek řízení nebo jeho řádného průběhu. Řízení o kasační stížnosti proti
rozhodnutím soudu o těchto návrzích nevybočuje z vymezeného rámce, jeho výsledkem není nic jiného než jen
konečné rozhodnutí o procesní otázce podstatné pro žalobní řízení, jež před krajským soudem i v době rozhodování
Nejvyššího správního soudu stále běží. Jestliže je tedy poplatková povinnost spojena s řízením o žalobě, v jehož
rámci rozhoduje Nejvyšší správní soud o „procesní“ kasační stížnosti, nevzniká podáním takové kasační stížnosti
stěžovateli nová poplatková povinnost, neboť za řízení ve věci je již zaplaceno (případně se tato otázka řeší).“
IV.
[4] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené usnesení v souladu s ust. §109 odst. 3 a 4
s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnila stěžovatelka v podané kasační stížnosti, a přitom
neshledal vady uvedené v odstavci 4, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
[5] Kasační stížnost není důvodná.
[6] Ze spisu vyplývá, že stěžovatelka podala ke krajskému soudu žalobu, kterou se domáhala
zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 1. 2019, č. j. PK-ŽP/19532/18, kterým bylo podle §90
odst. 1 písm. c) zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů, změněno
rozhodnutí Městského úřadu Sušice, odboru životního prostředí, ze dne 6. 8. 2018,
č. j. 2193/18/ZPR/Han; text výroku prvoinstančního rozhodnutí znějící: „na návrh Krajské
veterinární správy Státní veterinární správy pro Plzeňský kraj, Družstevní 1846/13, 301 00 Plzeň (dále jen
„KVSP“) podle ust. 28a odst. 1 písm. b) zákona na ochranu zvířat nařizuje zvláštní opatření ke snížení počtu
skotu chovatelky na hospodářství X v T. na nulový stav včetně jeho usmrcení v souladu se zákonem na ochranu
zvířat a to nejpozději do 3 měsíců od nabytí právní moci tohoto rozhodnutí.“ byl nahrazen textem: „na návrh
Krajské veterinární správy Státní veterinární správy pro Plzeňský kraj, Družstevní 1846/13, 301 00 Plzeň
(dále jen „KVSP“) podle ust. 28a odst. 1 písm. b) zákona na ochranu zvířat nařizuje zajistit opatření
ke snížení počtu skotu chovatelky na hospodářství X v T. na nulový stav včetně jeho usmrcení v souladu se
zákonem na ochranu zvířat a to nejpozději do 3 měsíců od nabytí právní moci tohoto rozhodnutí.“
[7] V uvedené žalobě (v bodě VI) stěžovatelka požádala i o osvobození od soudních
poplatků. K tomu výslovně uvedla následující: „Žalobkyně je nemajetná, jediným jejím zdrojem příjmů je
její důchod ve výši okolo 8.000 Kč. Žádný další příjem nemá, jelikož její živnostenské oprávnění zaniklo
k 30. 6. 2008. Bližší údaje uvede ve formuláři soudu ohledně majetkových poměrů, o který (…) tímto žádá“.
[8] V návaznosti na uvedenou žádost krajský soud zaslal stěžovatelce „Prohlášení
o osobních, majetkových a výdělkových poměrech pro osvobození od soudních poplatků“ (dále
též „formulář“, či „prohlášení o majetkových poměrech“). Současně ji poučil o tom, že aby jí
mohlo být přiznáno alespoň částečné osvobození od soudních poplatků, musí soudu doložit,
že nemá dostatečné prostředky; pro případ, že se domáhá toho, aby byla od soudních poplatků
osvobozena zcela, ji poučil o tom, že musí soudu sdělit, o jak zvlášť závažné důvody tuto žádost
opírá. Zároveň ji poučil o tom, že má předložit důkazy, kterými svá tvrzení doloží, a poučil ji,
že pokud nebude výzvě soudu ve stanovené lhůtě vyhověno, bude o žádosti o osvobození
od soudních poplatků rozhodovat dle dosavadního obsahu spisu (viz výzva krajského soudu
ze dne 25. 3. 2019, č. j. 57 A 45/2019 - 43).
[9] Stěžovatelka následně požádala o prodloužení lhůty k vyplnění formuláře, čemuž soud
vyhověl (viz čl. 47 spis krajského soudu). Dne 3. 4. 2019 stěžovatelka soudu doručila vyplněný
formulář. Z něho vyplývá, že není zaměstnána, nemá příjmy ani z dohod o pracích konaných
mimo pracovní poměr a nepodniká; pobírá starobní důchod (přiložila kopii dokladu, ze kterého
vyplývá, že pobírá starobní a vdovský důchod ve výši 10.688 Kč brutto). Nevlastní žádný
majetek, nemá ani úspory. Bydlí zdarma u svého syna. Je vdovou. Nemá žádné vyživovací
povinnosti, nemá žádné dluhy a půjčky. K formuláři připojila výpis z živnostenského rejstříku, ze
kterého se podává, že její živnostenské oprávnění – Výroba, obchod a služby neuvedené
v přílohách 1 až 3 živnostenského zákona zaniklo ke dni 30. 1. 2019. Z uvedeného výpisu dále
vyplývá, že stěžovatelka disponovala i jinými živnostenskými oprávněními, ty zanikly v roce 2003,
resp. v roce 2008.
[10] Dne 21. 3. 2019 pak doručila soudu sdělení k majetkovým poměrům i zástupkyně
stěžovatelky (Mgr. Libuše Hrůšová, advokátka). V něm uvedla, že stěžovatelka je nemajetná,
jediným příjmem je důchod ve výši okolo 10.000 Kč, ze kterého jsou jí strhávány exekuce vedené
zejména Městským úřadem v Sušici za minulá přestupková odsouzení ohledně způsobu chovu
zvířat. Nevlastní žádný majetek. Nevlastní ani osobní automobil. Bydlí v domě svého syna, který
po ní nepožaduje nájemné, jelikož si je matčiny situace vědom. Další příjem nad rámec
starobního důchodu nemá, jelikož její živnostenské oprávnění zaniklo již ke dni 30. 6. 2008.
[11] Podle §36 odst. 3 s. ř. s., pokud účastník doloží, že nemá dostatečné prostředky, může
být na vlastní žádost usnesením předsedy senátu zčásti osvobozen od soudních poplatků. Přiznat
účastníkovi osvobození od soudních poplatků zcela lze pak pouze výjimečně, jsou-li pro to zvlášť
závažné důvody.
[12] Nejvyšší správní soud je názoru, že úprava poplatkové povinnosti v zákoně o soudních
poplatcích, resp. osvobození od ní, představuje jednu ze základních součástí práva na soudní
ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Při posuzování návrhu na
osvobození od soudních poplatků bere soud v potaz účel institutu osvobození. Tím je ochrana
práv účastníka řízení, pokud by mu mohla vzniknout vážná újma na jeho právech v důsledku
nedostatku finančních prostředků, který by mu v důsledku neschopnosti zaplatit soudní poplatek
bránil účinně chránit svá práva v řízení před soudem. Smyslem tohoto institutu není
kompenzovat navrhovateli finanční zátěž spojenou se soudním řízením, ale zajistit přístup
k soudu. Je proto nutné vždy pečlivě zkoumat, zda jsou pro osvobození od soudních poplatků
splněny zákonné podmínky.
[13] Základní podmínkou pro přiznání osvobození od soudních poplatků je prokázání
nedostatku prostředků. Je to přitom účastník řízení, kdo musí uvést skutečnosti, které jeho
osvobození od soudních poplatků odůvodňují, a ty řádně doložit. Nepostačí přitom pouhé
tvrzení o nemajetnosti. Nejvyšší správní soud již v usnesení ze dne 25. 1. 2005,
č. j. 7 Azs 343/2004 - 50, publ. pod č. 537/2005 Sb. NSS, vyslovil závěr, že „povinnost doložit
nedostatek prostředků je jednoznačně na účastníkovi řízení, který se domáhá osvobození od soudních poplatků
(§36 odst. 3 s. ř. s.). Pokud účastník tuto povinnost nesplní, soud výdělkové a majetkové možnosti sám z úřední
povinnosti nezjišťuje.“ Obdobně srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu
ze dne 24. 8. 2010, č. j. 1 As 23/2009 - 95, publ. pod č. 2163/2011 Sb. NSS, usnesení ze dne
25. 1. 2005, č. j. 7 Azs 343/2004 - 50, publ. pod č. 537/2005 Sb. NSS, či rozsudek ze dne
3. 8. 2011, č. j. 2 Afs 36/2011 - 81).
[14] Z judikatury Nejvyššího správního soudu (srov. např. rozsudky ze dne 30. 5. 2008,
č. j. 7 As 35/2007 - 122, ze dne 24. 6. 2004, č. j. 6 Ads 44/2003 - 63) dále plyne, že při úvaze
o splnění podmínek pro osvobození od soudních poplatků podle §36 odst. 3 s. ř. s. vychází soud
nejen z finanční hotovosti, jíž žadatel disponuje, ale bere v úvahu i jeho celkové majetkové
poměry. Institut osvobození od soudních poplatků slouží pro výjimečné situace, ve kterých
žadatel dostatečně prokáže všechny předpoklady nezbytné pro osvobození. Vyplyne-li v řízení,
že žadatel uvedl nevěrohodné, popř. neúplné údaje, soud žádost zamítne. (srov. rozsudky
Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 8. 2009, č. j. 1 As 39/2009 - 88, ze dne 14. 3. 2012,
č. j. 6 Aps 1/2012 - 13 atp.).
[15] Pohledem výše citované judikatury nahlížel Nejvyšší správní soud na danou věc
a neshledal důvod ke zrušení usnesení krajského soudu.
[16] Krajský soud se majetkovou situací stěžovatelky (na základě jí uvedených tvrzení
a předložených podkladů) důkladně zabýval a zdejší soud se s jeho posouzením ztotožňuje.
[17] I podle názoru zdejšího soudu stěžovatelka nedoložila, že její majetkové poměry
odůvodňují osvobození od soudních poplatků. Ačkoliv si Nejvyšší správní soud uvědomuje
obtížnost prokazování negativní skutečnost (nemajetnosti), souhlasí s krajským soudem,
že stěžovatelka řádně nedoložila svou majetkovou situaci. Její tvrzení byla obecná, nekonkrétní
a částečně si i odporovala. Řádně tedy netvrdila a neprokázala svou životní a sociální situaci,
resp. nedostatek prostředků na zaplacení soudních poplatků. S krajským soudem lze souhlasit
i v tom, že stěžovatelka nedoložila své příjmy z podnikání. Ze spisu přitom vyplývá,
že podnikatelskou činnost ukončila až ke dni 30. 1. 2019 (nikoliv v roce 2008, či dokonce v roce
2004). K tomu viz stěžovatelkou předložený výpis z živnostenského rejstříku, ze kterého vyplývá,
že některé činnosti (pronájem a půjčování věcí movitých, lesnictví a těžba dřeva, pozemní
doprava) byly formálně ukončeny až k datu 30. 1. 2019. Stěžovatelka přitom v žalobě, jakož
i následně tvrdila, že její živnostenské oprávnění zaniklo k 30. 6. 2008. Ani v kasační stížnosti
nepředložila žádný podklad, ze kterého by bylo lze ověřit její tvrzení, že z uvedených činností
neměla žádný příjem. Nelze se nadto nepozastavit nad tím, že stěžovatelka ve formuláři výslovně
uváděla, že „nemá žádné movité věci“, na stranu druhou pak disponovala živnostenským
oprávněním na pronájem movitých věcí, těžba dřeva, pozemní doprava, tedy k činnostem,
pro které je třeba rovněž disponovat řadou věcí, nástrojů atp. I to významně znevěrohodňuje její
(nadto obecná) a nepodložená tvrzení. Stejně tak nedoložila výši údajných dluhů, exekucí. V této
souvislosti nelze přehlédnout, že tato tvrzení uvedla advokátka stěžovatelky; stěžovatelka
ve formuláři žádné dluhy či exekuce neuvedla, resp. nedoložila.
[18] Nelze přehlédnout ani to, že stěžovatelka byla v řízení o žalobě, jakož i v řízení o kasační
stížnosti zastoupena advokátkou (na základě plné moci), přičemž nesdělila a nedoložila, z čeho
náklady na advokátku hradí. Nedoložila ani, že by se jednalo o zastoupení bezplatné. V plné moci
se ostatně uvádí, že stěžovatelka je „povinna složit přiměřenou zálohu podle postupu prací, jakmile k tomu
bude vyzvána.“
[19] Nelze přehlédnout ani to, že stěžovatelka i přes tvrzený nedostatek finančních prostředků
soudní poplatek uhradila (viz záznam ve spisu krajského soudu na čl. 67). Při posuzování návrhu
na osvobození od soudních poplatků bere soud v potaz účel institutu osvobození. Tím je ochrana
práv účastníka řízení, pokud by mu mohla vzniknout vážná újma na jeho právech v důsledku
nedostatku finančních prostředků, který by mu v důsledku neschopnosti zaplatit soudní poplatek
bránil účinně chránit svá práva v řízení před soudem (viz např. rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 14. 12. 2106, č. j. 10 As 287/2016 - 17).
[20] Nejvyšší správní soud neshledal ani žádných jiných pochybení či porušení zákona
ze strany krajského soudu.
[21] Nejvyšší správní soud tedy neshledal, že by byly dány důvody pro zrušení usnesení
krajského soudu a kasační stížnost proto podle §110 odst. 1 věta druhá s. ř. s. zamítl. Ve věci
rozhodl v souladu s ust. §109 odst. 2 s. ř. s., podle něhož rozhoduje Nejvyšší správní soud
o kasační stížnosti zpravidla bez jednání, když neshledal důvody pro jeho nařízení.
[22] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ust. §60 odst. 1 věta první ve spojení s §120
s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch,
právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který
ve věci úspěch neměl. Nejvyšší správní soud žádnému z účastníků náhradu nákladů nepřiznal,
protože stěžovatelka v řízení úspěch neměla a žalovanému žádné náklady nad rámec jeho běžné
činnosti s tímto řízením nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 18. července 2019
JUDr. Tomáš Foltas
předseda senátu