ECLI:CZ:NSS:2019:7.AS.197.2019:14
sp. zn. 7 As 197/2019 - 14
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Foltase a soudců
Mgr. Davida Hipšra a Mgr. Lenky Krupičkové v právní věci žalobce: Mgr. F. Š., proti žalované:
Vězeňská služba České republiky, se sídlem Soudní 1672/1a, Praha 4, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 4. 2019,
č. j. 11 A 54/2019 - 12,
takto:
I. Návrh žalobce na ustanovení zástupce pro řízení o kasační stížnosti se zamí t á.
II. Kasační stížnost se zamí t á.
III. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
[1] Žalobce se u městského soudu domáhal ochrany před nečinností žalované, kterou
spatřoval v nevyřízení žádosti dle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím,
ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon o svobodném přístupu k informacím“),
o poskytnutí informací o činnosti žalované a údajů o fungování jejích organizačních jednotek
adresované Věznici Kuřim ze dne 21. 12. 2018. Společně s žalobou podal žalobce také žádost
o osvobození od soudních poplatků a návrh na ustanovení zástupce. Městský soud shora
označeným usnesením zamítl žalobcovu žádost o osvobození od soudních poplatků i jeho návrh
na ustanovení zástupce.
II.
[2] Žalobce (stěžovatel) napadl usnesení městského soudu kasační stížností, ve které
dovozuje jeho nezákonnost z důvodu, že je založeno na zločinném spolčení a domáhá se jeho
zrušení a vrácení věci k dalšímu řízení. Současně požádal o osvobození od soudních poplatků
a ustanovení zástupce pro řízení o kasační stížnosti.
III.
[3] Žalovaná se ke kasační stížnosti nevyjádřila.
IV.
[4] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval žádostí stěžovatele o ustanovení zástupce z řad
advokátů a o osvobození od soudních poplatků. K žádosti o osvobození od soudních poplatků
zdejší soud konstatuje, že podáním kasační stížnosti proti procesnímu rozhodnutí městského
soudu (s výjimkou procesního rozhodnutí, kterým se řízení o žalobě končí) nevzniká stěžovateli
poplatková povinnost (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu
ze dne 9. 6. 2015, č. j. 1 As 196/2014 - 19, č. 3271/2015 Sb. NSS). Nejvyšší správní soud proto
nerozhodoval o žádosti stěžovatele o osvobození od soudních poplatků.
[5] Nejvyšší správní soud se dále zabýval návrhem stěžovatele na ustanovení zástupce
pro řízení o kasační stížnosti. Vycházel přitom z §35 odst. 10 s. ř. s., podle kterého lze účastníku
ustanovit zástupce, jestliže jsou u něj dány předpoklady pro osvobození od soudních poplatků
a ustanovení zástupce je nezbytně třeba k ochraně jeho práv. Při úvaze, zda je v řízení o této
kasační stížnosti nezbytné ustanovit k hájení zájmů stěžovatele advokáta, vycházel Nejvyšší
správní soud ze skutečnosti, že stěžovatel brojí proti usnesení o neosvobození od soudních
poplatků, resp. o neustanovení zástupce, a jedná se tedy o věc, která není skutkově ani právně
nijak složitá. V kasační stížnosti prezentuje (byť stručně) důvody, kterými zpochybňuje úvahu,
na které je rozhodnutí městského soudu postaveno. Kasační stížnost tedy obsahuje dostatečné
argumenty a ustanovení zástupce není k ochraně práv stěžovatele nezbytně nutné. Navíc je třeba
poukázat i na skutečnost, že stěžovatel má vysokoškolské právnické vzdělání a v minulosti sám
působil jako advokát. Nejvyšší správní soud proto návrh stěžovatele na ustanovení zástupce
zamítl. Ostatně obdobně kasační soud postupoval i v dalších případech (viz např. rozsudky
ze dne 24. 1. 2019, č. j. 7 As 537/2018 - 14, ze dne 22. 11. 2018, č. j. 7 As 353/2018 - 38, ze dne
15. 11. 2018, č. j. 7 As 446/2018 - 18, ze dne 15. 11. 2018, č. j. 7 As 445/2018 - 18, či ze dne
30. 5. 2019, č. j. 7 As 119/2019 - 15).
[6] Nejvyšší správní soud poté posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by
musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[7] Kasační stížnost není důvodná.
[8] Podle §36 odst. 3 s. ř. s. účastník, který doloží, že nemá dostatečné prostředky, může být na vlastní
žádost usnesením předsedy senátu zčásti osvobozen od soudních poplatků. Přiznat účastníkovi osvobození
od soudních poplatků zcela lze pouze výjimečně, jsou-li pro to zvlášť závažné důvody, a toto rozhodnutí musí být
odůvodněno. Dospěje-li však soud k závěru, že návrh zjevně nemůže být úspěšný, takovou žádost zamítne.
Přiznané osvobození kdykoli za řízení odejme, popř. i se zpětnou účinností, jestliže se do pravomocného skončení
řízení ukáže, že poměry účastníka přiznané osvobození neodůvodňují, popř. neodůvodňovaly. Přiznané osvobození
se vztahuje i na řízení o kasační stížnosti.
[9] Již městský soud přiléhavě odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
26. 10. 2011, č. j. 7 As 101/2011 - 66, č. 2601/2012 Sb. NSS, podle kterého platí, že „[i] když
účastník je nemajetný, takže by zásadně bylo namístě přiznat mu osvobození od soudních poplatků (§36 odst. 3
s. ř. s.), může mu soud výjimečně toto dobrodiní odepřít, a to zejména pro povahu sporu či sporů, které účastník
vede. O výše uvedený případ se může jednat, vede-li účastník s různými veřejnými institucemi množství sporů
týkajících se poskytování informací podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, které
často pokračují jako spory soudní, a přitom nejde o spory mající vztah k podstatným okolnostem účastníkovy
životní sféry (netýkají se, a to ani nepřímo, účastníkova majetku, životních podmínek či jiných podobných
záležitostí, nýbrž jde o spory vyvolané účastníkovým zájmem o veřejné záležitosti a fungování veřejných institucí)“.
[10] V dané věci se stěžovatel domáhal poskytnutí souboru informací podle zákona
o svobodném přístupu k informacím. Městský soud v Praze poukázal na to, že stěžovatel
v projednávané věci své žádosti adresoval Věznici Kuřim, on sám však vykonával trest odnětí
svobody ve Vazební věznici Praha – Ruzyně (nyní se nachází ve Věznici Ostrov, pozn. NSS).
Požadované informace se tak vztahovaly k vězeňskému zařízení, v němž se stěžovatel nenacházel
(a ani netvrdil, že by mu hrozilo přemístění do takového zařízení). Nejvyšší správní soud
se ztotožnil s městským soudem, že ze stěžovatelovy žádosti neplyne, že by požadované
informace měly jakýkoliv vztah k podstatným okolnostem jeho života. Naopak jde o spory
zřejmě vyvolané stěžovatelovým zájmem o veřejné záležitosti a fungování veřejných institucí.
I zdejšímu soudu je z úřední činnosti známo, že stěžovatel vede s žalovanou (resp. s různými
vězeňskými zařízeními) množství sporů týkajících se poskytování informací dle informačního
zákona, které často pokračují před soudy. Taková řízení má stěžovatel plné právo vést, dává-li mu
objektivní právo procesní možnosti tak činit (a nejde-li o šikanózní jednání nebo jiné zneužití
veřejných práv). Není však důvod, aby náklady na vedení těchto řízení za stěžovatele nesl stát
formou osvobozování od soudních poplatků. Osvobození od soudních poplatků nemá být
institutem umožňujícím osobám s nízkými příjmy vést bezplatně řízení podle své libosti. Jeho
úkolem je zajistit, aby osobám, které nemají dostatek prostředků a u nichž je namístě, aby soudní
řízení vedly (neboť jde o věc skutečně se dotýkající jejich životních okolností), nebránil
nedostatek prostředků v účinné soudní ochraně (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 4. 4. 2019, č. j. 10 As 88/2019 - 13). Takovou povahu však nyní vedené řízení nemá.
Jelikož stěžovatel „vrší“ správní a soudní řízení (například tím, že stále dokola napadá procesní
rozhodnutí soudů či postup správních orgánů, přestože v právně totožných věcech stěžovatele již
byl pravomocně vysloven závazný názor Nejvyššího správního soudu), aniž důsledně váží
důvodnost svého postupu, je podle zdejšího soudu správné, aby stěžovatel vedl soudní řízení
s vědomím jeho nákladů a aby uhradil soudní poplatek (srov. rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 14. 11. 2012, č. j. 6 Ans 14/2012 - 11). Uvedené platí tím spíše, má-li stěžovatel
právnické vzdělání vyžadované pro výkon advokacie. S ohledem na výše uvedené mu nemohl být
ani ustanoven zástupce pro řízení o žalobě (§35 odst. 10 s. ř. s.). V řízení o žalobě nadto není
zastoupení advokátem povinné (pro úplnost srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 17. 9. 2015, č. j. 1 As 197/2015 - 19). Městský soud tedy nepochybil ani tím, že stěžovateli
neustanovil zástupce z řad advokátů. Z ničeho přitom neplyne, že by rozhodnutí městského
soudu bylo založeno na zločinném spolčení, jak výslovně tvrdil v kasační stížnosti. Rozhodnutí
má plnou oporu v právní úpravě (viz výše). Nutno dodat, že stěžovatel ani nekonkretizoval,
jak se mohlo tvrzené (a nedoložené) zločinné spolčení podepsat na předmětném usnesení
městského soudu. To vychází ze shora citované právní úpravy a navazující judikatury kasačního
soudu. Ani žádná další argumentace obsažené v kasační stížnosti neměla potenciál vyvolat zrušení
kasační stížnosti napadeného usnesení.
[11] Nejvyšší správní soud proto kasační stížnost zamítl podle §110 odst. 1 s. ř. s.
[12] Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti (§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.); žalované nevznikly v tomto řízení náklady
nad rámec její běžné činnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 23. července 2019
JUDr. Tomáš Foltas
předseda senátu