ECLI:CZ:NSS:2019:7.AS.298.2018:30
sp. zn. 7 As 298/2018 - 30
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Hipšra a soudců
JUDr. Tomáše Foltase a Mgr. Lenky Krupičkové v právní věci žalobce: T. M., zastoupen
Mgr. Jaroslavem Topolem, advokátem se sídlem Na Zlatnici 301/2, Praha 4, proti žalovanému:
Krajský úřad Zlínského kraje, se sídlem třída Tomáše Bati 21, Zlín, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 6. 2018, č. j. 29 A 84/2016 - 35,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
[1] Rozhodnutím Městského úřadu Luhačovice, Odboru dopravy, přestupky (dále také
„správní orgán prvního stupně“) ze dne 2. 2. 2016, č. j. MULU 1907/2016, byl žalobce uznán
vinným ze spáchání přestupku dle §125f odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu
na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění v době rozhodné (dále jen
„zákon o silničním provozu“), neboť jako provozovatel motorového vozidla v rozporu s §10
odst. 3 téhož zákona nezajistil, aby při užití motorového vozidla byly dodržovány povinnosti
řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích. Porušenou povinností bylo
nerespektování dopravní značky IP 13c - parkoviště s parkovacím automatem a nezaplacení
poplatku za stání motorovým vozidlem na zpoplatněném parkovišti v Luhačovicích, na ulici
U Šťávnice, před domem č. 237 (vila Bellevue), dne 5. 7. 2015 nejméně v době od 11:10 do 11:23
hodin. Žalobci byla uložena pokuta podle §125f odst. 3 a §125c odst. 4 písm. f) zákona
o silničním provozu pokuta ve výši 2 000 Kč společně s povinností uhradit náklady správního
řízení paušální částkou 1 000 Kč.
[2] Správnímu orgánu prvního stupně bylo Městskou policií Luhačovice oznámeno
podezření ze spáchání přestupku spočívající ve výše popsaném deliktním jednání. Přílohou
oznámení byl úřední záznam, fotodokumentace a výzva pro nepřítomného řidiče, kterou žalobce
nerespektoval, neboť se ve lhůtě 15 dnů od spáchání přestupku nedostavil na služebnu Městské
police Luhačovice a ani telefonicky přestupek neřešil. Správní orgán prvního stupně proto žalobci
zaslal výzvu ze dne 10. 8. 2015, kterou byl vyzván k zaplacení peněžité částky ve výši 500 Kč
s tím, že pokud částku neuhradí nebo písemně nesdělí údaje o totožnosti řidiče v době spáchání
přestupku, správní orgán prvního stupně bude pokračovat v šetření přestupku, případně
správního deliktu. Výzva byla žalobci doručena do datové schránky téhož dne a zůstala bez
jakékoliv odezvy. Správní orgán prvního stupně podezření ze spáchání přestupku žalobce odložil,
aniž by zahájil řízení o přestupku podle §125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu,
neboť ve lhůtě 60 dnů nezjistil skutečnosti odůvodňující zahájení řízení proti určité osobě s tím,
že věc bude dále projednávána jako správní delikt provozovatele vozidla podle §125f odst. 1
zákona o silničním provozu. Žalobci byla následně příkazem ze dne 5. 10. 2015 uložena
povinnost uhradit podle §125f odst. 3 a §125c odst. 4 písm. f) zákona o silničním provozu
pokutu ve výši 2 000 Kč společně s povinností uhradit náklady řízení ve výši 1000 Kč. Společnost
ODVOZ VOZU s. r. o. podala za žalobce v zachovalé lhůtě blanketní odpor bez plné moci,
která byla k výzvě správního orgánu prvního stupně doložena. Následně bylo žalobci
prostřednictvím jeho zástupce oznámeno předvolání k ústnímu jednání na 4. 12. 2016, ze kterého
se vyjádřením doručeným den před jednáním omluvil bez uvedení důvodu a uvedl řidiče
provozovaného vozidla v době spáchání přestupku s tím, že tento řidič odmítá, že by na daném
místě zaparkoval bez uhrazení parkovného. Jednání proběhlo v nepřítomnosti žalobce a jeho
zástupce. V protokolu z jednání, stejně jako v rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, které
bylo následně vydáno, je uvedeno, že správní orgán neprováděl výslech řidiče, neboť původní
podezření z přestupku bylo již odloženo. V řízení o správním deliktu je posuzována objektivní
odpovědnost žalobce jako provozovatele vozidla, proto by byl výslech řidiče neúčelný. Žalobce
podal proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně odvolání obsahující jedinou námitku,
ve které vyjádřil nesouhlas s neprovedením svědecké výpovědi jím uvedeného řidiče vozidla,
neboť navržený svědek by přispěl k spravedlivému vyřešení věci. Této námitce žalovaný
se stejnou argumentací jako správní orgán prvního stupně nepřisvědčil, odvolání zamítl
a napadené rozhodnutí potvrdil.
[3] Žalobce brojil proti rozhodnutí žalovaného žalobou, v níž namítal, že správní orgán
prvního stupně neučinil nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku, neboť po výzvě ze dne
10. 8. 2015 měl sám pokračovat v šetření přestupku. Dále odmítl provést důkaz svědeckou
výpovědí žalobcem uváděného řidiče vozidla v době spáchání přestupku, v důsledku čehož nebyl
řádně zjištěn skutkový stav. Správní orgán prvního stupně neprokázal, že by řidič vozidla
skutečně parkoval v působnosti dopravní značky IP 13c, neboť tato skutečnost vyplývá pouze
z úředního záznamu, jelikož z pořízené fotodokumentace není přestupkové jednání jednoznačně
zřejmé. Žalobce nesouhlasil s výší udělené sankce a závěrem namítal protiústavnost skutkové
podstaty správního deliktu provozovatele vozidla dle §10 odst. 3 zákona o silničním provozu.
[4] Krajský soud v Brně (dále jen „krajský soud“) žalobu zamítl. S odkazem na judikaturu
Nejvyššího správního soudu (např. rozsudky NSS ze dne 24. 5. 2017, č. j. 3 As 114/2016 - 46,
ze dne ze dne 22. 10. 2015, č. j. 8 As 110/2015 – 46) shledal postup správních orgánů správný,
pokud poté, co žalobce nereagoval na výzvu ke sdělení údajů o osobě řidiče, bez dalšího
přistoupily k zahájení řízení o správním deliktu provozovatele vozidla. K námitce neprovedení
svědecké výpovědi krajský soud uvedl, že v řízení o správním deliktu provozovatele vozidla již
není otázka, kdo skutečně řídil vozidlo, důležitá. Žalobce měl dostatečný prostor k uvedení řidiče
vozidla, přičemž v řízení o přestupku mohly být zkoumány důvody jeho spáchání. V řízení
o správním deliktu provozovatele vozidla by se žalobce odpovědnosti za správní delikt mohl
zbavit pouze uvedením jednoho ze dvou liberačních důvodů podle §125f odst. 5 zákona
o silničním provozu nebo zpochybněním naplnění skutkové podstaty správního deliktu. Žalobce
však nic takového netvrdil a po celou dobu řízení neuvedl žádný konkrétní důvod, proč by měl
být řidič vozidla vyslechnut. Krajský soud se ztotožňuje s neprovedením svědecké výpovědi
řidiče pro nadbytečnost, neboť správní orgány přesvědčivým způsobem vymezily úvahy, které
vedly k neprovedení výslechu. Krajský soud nepřisvědčil ani další námitce, že správní orgány
neprokázaly zaparkování vozidla v působnosti dopravní značky IP 13c. Krajský soud předně
poukázal na tvrzení žalobce v odvolání, že jím uváděný řidič odmítá, že by „na daném místě
zaparkoval bez uhrazení parkovného“, čímž stvrdil svoji vědomost o tom, že vozidlo parkovalo
v působnosti dopravní značky IP 13c. Žalobce ani v průběhu správního řízení, ani v žalobě
nepředestřel konkrétní a možnou alternativní verzi skutkového děje. Z fotografií je patrné, že jde
o vozidlo provozované žalobcem a že za čelním sklem se nenachází doklad o zaplacení
parkovného. V průběhu správního řízení nebyly vzneseny žádné námitky proti hlídce městské
policie, proto správní orgány mohly vycházet z úředního záznam a pořízené fotodokumentace.
Výši uložené sankce považuje krajský soud za dostatečně odůvodněnou tím, že žalobce neprojevil
žádnou sebereflexi ohledně spáchaného deliktu a že nedovoleným stáním vozidla došlo
ke krácení veřejného rozpočtu a k porušení pravidel parkování v lázeňském městě, kde jakékoliv
jednání proti organizaci dopravy může narušovat smysl a účel rekreace. Stran námitky
protiústavnosti skutkové podstaty §10 odst. 3 zákona o silničním provozu krajský soud odkázal
na nález Ústavního soudu ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. Pl. ÚS 15/16, kterým byl zamítnut návrh
na zrušení uvedeného ustanovení a na vyslovení protiústavnosti §125f odst. 1 téhož zákona.
II.
[5] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) se včas podanou kasační stížností domáhá zrušení
v záhlaví uvedeného rozsudku krajského soudu z důvodů, jež lze podřadit pod §103 odst. 1
písm. a) a b) s. ř. s. Stěžovatel brojí proti názoru krajského soudu, který se ztotožnil
s odůvodněním výše udělené sankce z hlediska přitěžujících okolností. Stěžovatel má za to,
že v případě objektivní odpovědnosti není na místě sebereflexe, neboť tu lze vztahovat pouze
k subjektivní stránce deliktního jednání, která u objektivní odpovědnosti z podstaty chybí. Není
mu známo, komu by se měl za své jednání omlouvat, jelikož ve věci nebyl žádný poškozený a je
mu pouze přičítáno jednání jiné osoby. Krajským soudem uváděné krácení obecního rozpočtu
nezaplacením parkovného je pouze následkem jednání, a nikoliv přitěžující okolností. Stěžovateli
není známo, jakou váhu správní orgány přisuzovaly tomu, že nepoučil řidiče vozidla o povinnost
zakoupit si parkovací lístek. Další námitkou poukazuje na nedostatečně zjištěný skutkový stav
ve správním řízení, který krajský soud pouze aproboval. Stěžovatel ani nemohl nabídnout jinou
verzi skutkového děje, neboť vozidlo neparkoval a ani takovému jednání nebyl přítomen.
Ve správním spise není vyjma úředního záznamu obsažen žádný důkaz, že by v daném místě byla
dopravní značka IP 13c. Správní orgán prvního stupně měl vyslechnout řidiče vozidla. Žádnými
jinými důkazy nebyla přítomnost dopravní značky prokázána. Pokud si řidič nezakoupil parkovací
lístek proto, že dopravní značka IP 13c nebyla v místě viditelně umístěna, nejednalo se o jednání,
které by vykazovalo znaky přestupku a nedošlo by ani k naplnění skutkové podstaty správního
deliktu provozovatele vozidla.
III.
[6] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[7] Kasační stížnost není důvodná.
[8] Dle §10 odst. 3 zákona o silničním provozu: Provozovatel vozidla zajistí, aby při užití vozidla
na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích
stanovená tímto zákonem.
[9] Dle §125f odst. 1 zákona o silničním provozu: Právnická nebo fyzická osoba se dopustí
správního deliktu tím, že jako provozovatel vozidla v rozporu s §10 nezajistí, aby při užití vozidla na pozemní
komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená tímto
zákonem.
[10] K námitce stěžovatele, kterou brojí proti výši udělené sankce a zpochybňuje relevantnost
přitěžujících okolností, Nejvyšší správní soud sděluje, že zastupování pachatelů dopravně
správních deliktů profesionálními zástupci (v tomto případě ODVOZ VOZU, s. r. o.), uzavření
smlouvy „o pojištění proti pokutám“ a zohlednění procesní strategie, kterou stěžovatel
od počátku správního řízení zvolil, umožňovalo správním orgánům, aby přijaly ve vztahu
ke stěžovateli závěr, že neprojevil sebereflexi a přičetly mu to k tíži. K takovému postupu byly
správní orgány oprávněny bez ohledu na to, zda by stěžovatel byl uznán vinným ze spáchání
přestupku nebo správního deliktu provozovatele vozidla. Žalovaným zmiňovaná sebereflexe
se v případě stěžovatele vztahuje logicky nikoliv k zavinění a pohnutkám k deliktnímu jednání,
ale k následkům, které takové jednání mělo a následnému postoji stěžovatele k porušení
povinnosti.
[11] Nejvyšší správní soud se ztotožňuje s vymezením a uplatněním dalších přitěžujících
okolností v podobě krácení obecního rozpočtu a místa spáchání deliktu. Stěžovatel nese dle §10
odst. 3 zákona o silničním provozu odpovědnost za to, že jako provozovatel silničního vozidla
nezajistil dodržování povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená
tímto zákonem. Konkrétní porušenou povinností bylo nerespektování dopravní značky IP 13c.
Následkem porušení této povinnosti bylo nezvýšení příjmů obecního rozpočtu a zablokování
parkovacího místa v Luhačovicích, tedy v rekreačním a lázeňském městě, což jsou skutečnosti,
které bylo možné stěžovateli přičíst k tíži na základě §12 odst. 1 zákona o přestupcích, neboť
nejsou zákonným znakem vytýkaného deliktního jednání. Správní orgány zcela jasně odůvodnily
výši udělené sankce individuálně ve vztahu ke stěžovateli.
[12] Kasační soud se neztotožňuje ani s námitkou stěžovatele stran nedostatečně zjištěného
skutkového stavu. Ve správním spise je založena fotodokumentace, úřední záznam a kopie výzvy
pro nepřítomného řidiče ze dne 5. 7. 2015. Z úředního záznamu a z fotodokumentace zřetelně
vyplývá, že předmětné motorové vozidlo nemá nikde založen parkovací lístek jako doklad
o uhrazení poplatku a přitom je odstaveno na parkovacím místě na parkovišti. Sám stěžovatel
ve svém vyjádření ze dne 3. 12. 2015 tvrdil, že si byl vědom povinnosti uhradit parkovné, přesto
z obsahu správního spisu nijak nevyplývá, že by tak učinil. Ve správním řízení nevyvstala
pochybnost o tom, že motorové vozidlo stálo na zpoplatněném parkovacím místě označeném
dopravní značkou IP 13c. Pokud by byl stěžovatel přesvědčen o tom, že daná plocha místní
komunikace nebyla označena dopravní značkou IP 13c, byla by jeho reakce na oznámení
o spáchání přestupku a následný postup správní orgánu prvního stupně jiná; zřejmě by tvrdil,
že dopravní značka na místě chyběla. Až v podané žalobě však začal tvrdit, že nebylo prokázáno,
že by řidič vozidla parkoval v působnosti dopravní značky IP 13c. Tvrzení stěžovatele
ve správním řízení a v podané žalobě se vzájemně logicky vylučují. Důkazem, z nějž výslovně
vyplývá nerespektování předmětné dopravní značky, je úřední záznam, který je v souladu
s pořízenou fotodokumentací. Stěžovatel úřední záznam nezpochybnil. Úřední záznam je
srozumitelný, plyne z něj konkrétní porušená povinnost řidiče vozidla a společně
s fotodokumentací byl dostatečným podkladem pro zahájení řízení o přestupku, následně řízení
o správním deliktu provozovatele vozidla a lze na základě něj ve spojení s fotodokumentací řádně
zjistit skutkový stav.
[13] Pokud stěžovatel navrhoval výslech řidiče ke zjištění, „zda byl řidič provozovatelem
poučen“, je třeba poukázat na to, že takový výslech by případně mohl mít místo především
v řízení o přestupku řidiče, nikoli v řízení o deliktu provozovatele vozidla. V řízení o správním
deliktu provozovatele vozidla by navrhovaný svědek mohl relevantně tvrdit pouze liberační
důvody podle §125f odst. 5 zákona o silničním provozu, které ovšem měl tvrdit a prokázat
stěžovatel, viz znění §125f odst. 5: „Provozovatel vozidla za správní delikt neodpovídá, jestliže
prokáže, že v době před porušením povinnosti řidiče nebo pravidel provozu na pozemních komunikacích a) bylo
vozidlo, jehož je provozovatelem, odcizeno nebo byla odcizena jeho tabulka s přidělenou státní poznávací značkou,
nebo b) podal žádost o zápis změny provozovatele vozidla v registru silničních vozidel.“ Stěžovatel však
netvrdil žádné skutečnosti odůvodňující zproštění jeho odpovědnosti. Hypotetické tvrzení
odůvodňující potřebnost výslechu řidiče k prokázání tvrzené nepřítomnosti příslušné dopravní
značky bylo vyvráceno již výše. Správní orgány proto nepochybily, pokud výslech řidiče
neprovedly.
[14] S poukazem na shora uvedené důvody Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost jako
nedůvodnou (§110 odst. 1 s. ř. s.).
[15] Soud rozhodl o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti podle §60 odst. 1 věty první
s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti úspěšný, proto nemá
právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, jemuž by jinak právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, protože mu nevznikly žádné
náklady nad rámec běžné úřední činnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 23. července 2019
Mgr. David Hipšr
předseda senátu