ECLI:CZ:NSS:2019:7.AS.511.2018:12
sp. zn. 7 As 511/2018 - 12
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Hipšra a soudců
JUDr. Tomáše Foltase a Mgr. Lenky Krupičkové v právní věci žalobce: Mgr. F. Š., proti
žalované: Vězeňská služba České republiky, se sídlem Soudní 1672/1a, Praha 4, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci
ze dne 20. 11. 2018, č. j. 59 A 106/2018 - 12,
takto:
I. Návrh žalobce na ustanovení zástupce pro řízení o kasační stížnosti se zamítá .
II. Kasační stížnost se zamítá .
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
[1] Žalobce se žalobou podanou u Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci
domáhal ochrany proti nečinnosti Vězeňské služby České republiky, Vazební věznice Liberec,
při vyřizování žádosti o informace podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu
k informacím, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o svobodném přístupu
k informacím“). Krajský soud v záhlaví uvedeným usnesením podle §7 odst. 2 a 6 s. ř. s.
postoupil věc Městskému soudu v Praze jakožto soudu místně příslušnému, neboť dospěl
k závěru, že se žalobce domáhá poskytnutí informace od Vězeňské služby České republiky, která
sídlí v Praze.
II.
[2] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) podal proti usnesení krajského soudu kasační stížnost
z důvodu uvedeného v §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Žalovaná (podle stěžovatele Vězeňská služba
České republiky – Vazební věznice Liberec) je správní jednotkou, která podle §4 zákona
č. 555/1992 Sb., o Vězeňské službě a justiční stráži České republiky, ve znění pozdějších
předpisů, činí za Vězeňskou službu České republiky veškeré právní úkony, mezi které patří
správní trestání i řízení o trestných činech vězněných osob. Stěžovatel proto navrhl, aby Nejvyšší
správní soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení. Současně
požádal o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce pro řízení o kasační stížnosti.
III.
[3] Nejvyšší správní soud na úvod konstatuje, že v souladu se závěry usnesení rozšířeného
senátu ze dne 9. 6. 2015, č. j. 1 As 196/2014 - 19, publ. pod č. 3271/2015 Sb. NSS, není podání
kasační stížnosti proti usnesení o postoupení místně příslušnému soudu podle §7 odst. 6 s. ř. s.
spojeno s poplatkovou povinností ani s povinným zastoupením advokátem. Nejvyšší správní
soud proto nerozhodoval o žádosti stěžovatele o osvobození od soudních poplatků.
[4] Nejvyšší správní soud se dále zabýval návrhem stěžovatele na ustanovení zástupce
pro řízení o kasační stížnosti. Vycházel přitom z §35 odst. 9 s. ř. s., podle kterého lze účastníku
ustanovit zástupce, jestliže jsou u něj dány předpoklady pro osvobození od soudních poplatků
a ustanovení zástupce je nezbytně třeba k ochraně jeho práv.
[5] Při úvaze, zda je v řízení o této kasační stížnosti nezbytné ustanovit k hájení zájmů
stěžovatele advokáta, vycházel Nejvyšší správní soud ze skutečnosti, že stěžovatel brojí proti
usnesení o postoupení místně příslušnému soudu a jedná se tedy o věc, která není skutkově ani
právně nijak složitá. V kasační stížnosti prezentuje (byť stručně) důvody, kterými zpochybňuje
úvahu, na které je rozhodnutí krajského soudu postaveno. Kasační stížnost tedy obsahuje
dostatečné argumenty a ustanovení zástupce není k ochraně práv stěžovatele nezbytně nutné.
Navíc je třeba poukázat i na skutečnost, že stěžovatel má vysokoškolské právnické vzdělání
a v minulosti sám působil jako advokát. Nejvyšší správní soud proto návrh stěžovatele
na ustanovení zástupce zamítl.
[6] Nejvyšší správní soud poté posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by
musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[7] Kasační stížnost není důvodná.
[8] Kasační stížností brojí stěžovatel proti usnesení krajského soudu, jímž byla věc
postoupena městskému soudu. Stěžovatel totiž za žalovanou považuje Vazební věznici Liberec,
a nikoliv Vězeňskou službu České republiky. Stěžejní v právě posuzované věci je tedy určit
správní orgán, který ve věci vydal rozhodnutí v prvním stupni.
[9] Podle §7 odst. 2 s. ř. s. „[n] estanoví-li tento nebo zvláštní zákon jinak, je k řízení místně příslušný
soud, v jehož obvodu je sídlo správního orgánu, který ve věci vydal rozhodnutí v prvním stupni nebo jinak zasáhl
do práv toho, kdo se u soudu domáhá ochrany. Má-li tento správní orgán sídlo mimo obvod své působnosti, platí,
že má sídlo v obvodu své působnosti.“
[10] Otázkou místní příslušnosti soudů k projednání žalob týkajících se žádostí o informace
podle zákona o svobodném přístupu k informacím směřovaných na Vězeňskou službu České
republiky, resp. jednotlivé věznice, se Nejvyšší správní soud již zabýval, a to mj. v řízeních
iniciovaných právě stěžovatelem. Závěry kasačního soudu jsou tudíž stěžovateli známy, a proto
soud pouze stručně cituje odůvodnění rozsudku ze dne 4. 10. 2018, č. j. 5 As 284/2018 - 20:
„Podle §2 odst. 1 zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, jsou povinnými subjekty,
které mají podle tohoto zákona povinnost poskytovat informace vztahující se k jejich působnosti, státní orgány,
územní samosprávné celky a jejich orgány a veřejné instituce. […] Podle §4 zákona č. 555/1992 Sb.,
o Vězeňské službě a justiční stráži České republiky, právní úkony jménem státu činí za Vězeňskou službu
generální ředitel. Ředitelé vazebních věznic, věznic a dalších organizačních jednotek Vězeňské služby jsou
oprávněni jednat a činit právní úkony za Vězeňskou službu ve všech věcech, kromě těch, které podle tohoto
zákona nebo rozhodnutí ministra nebo generálního ředitele patří do jejich pravomoci. […] Stěžovatelem napadené
rozhodnutí vydané ředitelem věznice Břeclav bylo vydáno Vězeňskou službou České republiky, která je správním
orgánem (úřadem) a povinným subjektem ve smyslu §2 odst. 1 zákona č. 106/1999 Sb. Správní orgán, který
v daném případě rozhodoval v prvním stupni, je tedy Vězeňská služba České republiky. Vězeňská služba České
republiky sídlí v Praze. Místně příslušným krajským soudem k projednání žaloby je tedy Městský soud v Praze
(viz např. rozsudek NSS ze dne 31. 8. 2016, č. j. 6 As 162/2016 – 28).“ Ke stejnému závěru dospěl
Nejvyšší správní soud např. v rozsudku ze dne 26. 9. 2018, č. j. 4 As 269/2018 - 15, který se týkal
stěžovatelovy žádosti o informace od Věznice Rapotice, ve kterém uvedl, že „[v]ěznicím (resp. jejich
ředitelům), které jsou ve smyslu §1 odst. 4 zákona. 555/1992 Sb., o Vězeňské službě a justiční stráži České
republiky (dále jen „zákon o vězeňské službě“), organizačními jednotkami Vězeňské služby, jakožto orgánu
státní správy s celostátní působností, totiž žádný zákon nevymezuje v oblasti poskytování informací podle zákona
o svobodném přístupu k informacím samostatnou rozhodovací pravomoc. Nemají tedy v této oblasti postavení
správního orgánu ve smyslu §4 odst. 1 písm. a) s. ř. s., a nelze je tudíž pro účely určení místně příslušného soudu
podle §7 odst. 2 s. ř. s. považovat za správní orgán, který ve věci vydal rozhodnutí v prvním stupni.“
[11] Správním orgánem, který vydal rozhodnutí v prvním stupni, není v nynější věci Vazební
věznice Liberec, ale Vězeňská služba České republiky se sídlem Soudní 1672/1a, Praha 4. Krajský
soud tudíž správně uzavřel, že místně příslušným soudem k projednání žaloby na ochranu proti
nečinnosti při vyřizování žádosti o informace je s ohledem na ustanovení §7 odst. 2 věta první
s. ř. s. městský soud, neboť Vězeňská služba České republiky má sídlo v Praze, tedy v obvodu
městského soudu podle přílohy č. 2 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících
a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění
pozdějších předpisů.
[12] Nejvyšší správní soud ze všech shora uvedených důvodů dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.).
[13] Soud rozhodl o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti podle §60 odst. 1 věty první
s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti úspěšný, proto nemá
právo na náhradu nákladů řízení. Žalované, jíž by jinak právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, protože jí v řízení o kasační stížnosti
nevznikly žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 10. ledna 2019
Mgr. David Hipšr
předseda senátu