ECLI:CZ:NSS:2019:7.AS.512.2018:12
sp. zn. 7 As 512/2018 - 12
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Foltase a soudců
Mgr. Davida Hipšra a Mgr. Lenky Krupičkové v právní věci žalobce: Mgr. F. Š., proti
žalované:Vězeňská služba České republiky, se sídlem Soudní 1672/1a, Praha 4, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka
v Liberci, ze dne 20. 11. 2018, č. j. 59 A 105/2018 - 12,
takto:
I. Návrh žalobce na ustanovení zástupce pro řízení o kasační stížnosti s e
zamítá .
II. Kasační stížnost se zamítá .
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I.
[1] Žalobce se žalobou podanou u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci
domáhal ochrany proti nečinnosti žalované, za kterou označil Vězeňskou službu České republiky,
Vazební věznici Liberec.
[2] Krajský soud dospěl k závěru, že správním orgánem, který podle §7 odst. 2 věta první
s. ř. s. zasáhl do práv žalobce, byla Vězeňská služba České republiky se sídlem Soudní 1672/1a,
Praha 4. Uzavřel proto, že není místně příslušný k projednání žaloby, a usnesením uvedeným
ve výroku tohoto rozsudku věc postoupil Městskému soudu v Praze jako soudu místně
příslušnému ve smyslu §7 odst. 6 s. ř. s.
II.
[3] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadl usnesení krajského soudu včasnou kasační stížností
a navrhl jeho zrušení. Namítl, že věznice je správní jednotkou, která podle §4 zákona
č. 555/1992 Sb., o Vězeňské službě a justiční stráži České republiky, ve znění pozdějších předpisů
(dále též „zákon o Vězeňské službě“), činí za Vězeňskou službu právní úkony, mezi které patří
správní trestání i řízení o trestných činech vězněných osob, včetně postavení správního orgánu
jako povinného subjektu. Současně s podáním kasační stížnosti stěžovatel požádal o ustanovení
zástupce z řad advokátů a o osvobození od soudních poplatků.
III.
[4] Nejvyšší správní soud na úvod konstatuje, že v souladu se závěry usnesení rozšířeného
senátu ze dne 9. 6. 2015, č. j. 1 As 196/2014 - 19, není podání kasační stížnosti proti usnesení
o postoupení místně příslušnému soudu podle §7 odst. 6 s. ř. s. spojeno s poplatkovou
povinností ani s povinným zastoupením advokátem. Nejvyšší správní soud proto nerozhodoval
o žádosti stěžovatele o osvobození od soudních poplatků.
[5] Nejvyšší správní soud se dále zabýval návrhem stěžovatele na ustanovení zástupce
pro řízení o kasační stížnosti. Vycházel přitom z §35 odst. 9 s. ř. s., podle kterého lze účastníku
ustanovit zástupce, jestliže jsou u něj dány předpoklady pro osvobození od soudních poplatků
a ustanovení zástupce je nezbytně třeba k ochraně jeho práv.
[6] Při úvaze, zda je v řízení o této kasační stížnosti nezbytné ustanovit k hájení zájmů
stěžovatele advokáta, vycházel Nejvyšší správní soud ze skutečnosti, že stěžovatel brojí proti
usnesení o postoupení místně příslušnému soudu a jedná se tedy o věc, která není skutkově ani
právně nijak složitá. V kasační stížnosti prezentuje (byť stručně) důvody, kterými zpochybňuje
úvahu, na které je rozhodnutí krajského soudu postaveno. Kasační stížnost tedy obsahuje
dostatečné argumenty a ustanovení zástupce není k ochraně práv stěžovatele nezbytně nutné.
Navíc je třeba poukázat i na skutečnost, že stěžovatel má vysokoškolské právnické vzdělání
a v minulosti sám působil jako advokát. Nejvyšší správní soud proto návrh stěžovatele
na ustanovení zástupce zamítl.
[7] Nejvyšší správní soud poté posoudil důvodnost kasační stížnosti stěžovatele v mezích
jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[8] Kasační stížnost není důvodná.
[9] Kasační stížností brojí stěžovatel proti usnesení krajského soudu, jímž byla věc
postoupena městskému soudu. Stěžovatel totiž za žalovanou považuje Vazební věznici Liberec,
a nikoliv Vězeňskou službu České republiky. Stěžejní v právě posuzované věci je tedy určit
správní orgán, který ve věci vydal rozhodnutí v prvním stupni.
[10] Podle §7 odst. 2 s. ř. s. nestanoví-li tento nebo zvláštní zákon jinak, je k řízení místně
příslušný soud, v jehož obvodu je sídlo správního orgánu, který ve věci vydal rozhodnutí
v prvním stupni nebo jinak zasáhl do práv toho, kdo se u soudu domáhá ochrany.
Podle §7 odst. 6 s. ř. s. není -li soud, u něhož byl návrh podán, k jeho vyřízení místně příslušný,
postoupí jej k vyřízení soudu příslušnému.
[11] Podle §2 odst. 1 zákona o svobodném přístupu k informacím jsou povinnými subjekty,
které mají podle tohoto zákona povinnost poskytovat informace vztahující se k jejich působnosti,
státní orgány, územní samosprávné celky a jejich orgány a veřejné instituce. Podle §1 zákona
o Vězeňské službě je Vězeňská služba správním úřadem a účetní jednotkou. Organizačními
jednotkami Vězeňské služby jsou generální ředitelství, vazební věznice, věznice, ústavy pro výkon
zabezpečovací detence, Střední odborné učiliště a Akademie Vězeňské služby.
[12] Ze spisu vyplývá, že stěžovatel zaslal Vězeňské službě České republiky, Vazební věznici
Liberec dopis ze dne 20. 6. 2018, kterým žádal o poskytnutí informací podle zákona
č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů. Vězeňská
služba České republiky, Vazební věznice Liberec stěžovateli sdělila, že ve věci jeho žádosti
nebude vést řízení, a rozhodla o postoupení žádosti k vyřízení Generálnímu ředitelství Vězeňské
služby České republiky. Stěžovatel s tímto postupem nesouhlasil, a podal proti němu stížnost,
o které nebylo ani po uplynutí lhůty k jejímu vyřízení rozhodnuto. Stěžovatel proto podal žalobu
ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci, v níž navrhl, aby soud podle §79
odst. 1 s. ř. s. přikázal žalované ve lhůtě 15 dnů od doručení rozhodnutí zjednat nápravu
při vyřizování žádosti stěžovatele a vydat rozhodnutí ve věci.
[13] Otázkou místní příslušnosti soudů k projednání žalob týkajících se žádostí o informace
podle zákona o svobodném přístupu k informacím směřovaných na Vězeňskou službu České
republiky, resp. na jednotlivé věznice, se Nejvyšší správní soud již zabýval, a to mj. v řízeních
iniciovaných právě stěžovatelem. Závěry kasačního soudu jsou tudíž stěžovateli známy, a proto
soud pouze stručně poukazuje na rozsudek ze dne 26. 9. 2018, č. j. 4 As 269/2018 - 15.
Z něj vyplývá, že věznicím, které jsou dle §1 odst. 4 zákona o Vězeňské službě organizačními
jednotkami Vězeňské služby České republiky, jakožto orgánu státní správy s celostátní
působností, žádný zákon nevymezuje v oblasti poskytování informací podle zákona
o svobodném přístupu k informacím samostatnou rozhodovací pravomoc. Věznice tedy nemají
v této oblasti postavení správního orgánu ve smyslu §4 odst. 1 písm. a) s. ř. s., a nelze je tudíž
pro účely určení místně příslušného soudu podle §7 odst. 2 s. ř. s. považovat za správní orgán,
který zasáhl do práv žalobce nečinností s vydáním rozhodnutí ve věci poskytnutí informací.
K totožným závěrům dospěl Nejvyšší správní soud rovněž v rozsudcích ze dne 11. 10. 2018,
č. j. 4 As 268/2018 - 18, ze dne 4. 10. 2018, č. j. 5 As 284/2018 - 20, či ze dne 12. 12. 2018,
č. j. 3 As 82/2018 - 26.
[14] Správním orgánem, který vydal rozhodnutí v prvním stupni, není v nynější věci Vazební
věznice Liberec, ale Vězeňská služba České republiky se sídlem Soudní 1672/1a, Praha 4. Krajský
soud tudíž správně uzavřel, že místně příslušným soudem k projednání žaloby na ochranu proti
nečinnosti při vyřizování žádosti o informace je s ohledem na ustanovení §7 odst. 2 věta první
s. ř. s. městský soud, neboť Vězeňská služba České republiky má sídlo v Praze, tedy v obvodu
městského soudu podle přílohy č. 2 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících
a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění
pozdějších předpisů.
[15] Nejvyšší správní soud ze všech shora uvedených důvodů dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.).
[16] Soud rozhodl o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti podle §60 odst. 1 věty první
s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti úspěšný, proto nemá
právo na náhradu nákladů řízení. Žalované, jíž by jinak právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, protože jí v řízení o kasační stížnosti
nevznikly žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 10. ledna 2019
JUDr. Tomáš Foltas
předseda senátu