ECLI:CZ:NSS:2019:7.AS.517.2018:30
sp. zn. 7 As 517/2018 - 30
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Hipšra a soudců
JUDr. Tomáše Foltase a Mgr. Lenky Krupičkové v právní věci žalobce: M. B., zastoupen
Mgr. Jaroslavem Topolem, advokátem se sídlem Na Zlatnici 301/2, Praha 4, proti žalovanému:
Generální ředitelství cel, se sídlem Budějovická 1387/7, Praha 4, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 11. 2018, č. j. 4 A 66/2016 – 46,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
[1] Rozhodnutím Celního úřadu pro hlavní město Prahu (dále jen „celní úřad“) ze dne
27. 1. 2016, č. j. 7069/2016-510000-12, byl žalobce uznán vinným z nedbalostního spáchání dvou
přestupků. Jednak byl žalobce uznán vinným z porušení §21e zákona č. 13/1997 Sb.,
o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pozemních
komunikacích“), spočívající v užití vozidla v systému časového zpoplatnění, aniž by byl uhrazen
časový poplatek, čímž spáchal přestupek podle §42a odst. 2 písm. a) téhož zákona. Dále byl
žalobce uznán vinným z porušení §21e zákona o pozemních komunikacích spočívající
v neodstranění dílu kuponu prokazujícího úhradu časového poplatku na viditelném místě
ve vozidle bez zbytečného odkladu po skončení jeho platnosti, čímž spáchal přestupek podle
§42a odst. 2 písm. e) téhož zákona. Za spáchání těchto přestupků byla žalobci podle §42a
odst. 7 písm. d) uložena pokuta ve výši 4 000 Kč. Současně mu byla podle §79 odst. 1 zákona
č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o přestupcích“),
uložena povinnost uhradit náklady přestupkového řízení ve výši 1 000 Kč.
[2] Rozhodnutím ze dne ze dne ze dne 3. 6. 2016, č. j.: 16170-3/2016-900000-304.7, žalovaný
změnil odvoláním napadené rozhodnutí celního úřadu tak, že u uvedení příslušnosti správního
orgánu odkaz na ustanovení §55 odst. 3 zákona o přestupcích nahradil odkazem na ustanovení
§55 odst. 1 zákona o přestupcích. Ve zbylé části žalovaný odvoláním napadené rozhodnutí
celního úřadu potvrdil.
II.
[3] Žalobce podal proti výše uvedenému rozhodnutí žalobu k Městskému soudu v Praze,
který ji zamítl rozsudkem ze dne 9. 11. 2018, č. j. 4 A 66/2016 – 46.
[4] V odůvodnění rozsudku městský soud uvedl, že považuje za dostatečnou výrokovou část
napadeného rozhodnutí. Žalovaný sice ustanovení §21e zákona o pozemních komunikacích
nespecifikoval uvedením konkrétního písmene, avšak konkretizoval jej slovy. Porušení uvedených
povinností pak odpovídá subsumpci pod přestupková jednání uvedená v §42 odst. 2 písm. a) a e)
zákona o pozemních komunikacích, z nichž byl žalobce shledán vinným. Z výrokové části je
tudíž jednoznačně patrné, která konkrétní ustanovení měl žalobce porušit.
[5] Podle městského soudu nezpůsobuje nezákonnost rozhodnutí ani identifikace místa
ve výroku. Z výrokové části je zřejmé, že žalobce vyjížděl ze zpoplatněné komunikace, tj. použil
zpoplatněný úsek. Takové místní určení lze považovat za dostatečné a nevzbuzující pochybnost
o užití zpoplatněného úseku žalobcem. Nadto lze v případě výkladových nejasností odkázat
na odst. 23 napadeného rozhodnutí, kde je místo spáchání přestupků specifikováno ještě
podrobněji.
[6] Žalobcovu obhajobu, která se týkala údajného donucení vjet na placený úsek v důsledku
dopravní nehody, považoval městský soud ve světle dokazování provedeného v přestupkovém
řízení za účelovou. Podle Sdělení Krajského ředitelství policie Středočeského kraje
ze dne 11. 9. 2015, č. j. KRPS-299886-1/ČJ-2015-011606, Dopravní inspektorát Praha
venkov - ZÁPAD neeviduje žádnou nehodu v daném místě a čase, přičemž ani službu konající
příslušníci policie o žádné takové informaci nevěděli. Uvedené sdělení považoval městský soud
za dostatečné k řádnému zjištění skutkového stavu a další šetření včetně provedení dalších
důkazů, které žalobce v přestupkovém řízení navrhoval, shledal shodně se správními orgány
nadbytečným. Městský soud v této souvislosti poukázal i na skutečnost, že žalobce při dopravní
kontrole, při níž byly zjištěny oba přestupky, ani nezmínil existenci dopravní nehody, jež měla být
jediným důvodem jeho vjezdu na placenou komunikaci. Krom toho mohl žalobce komunikaci
opustit již dříve na výjezdech č. 23 a č. 21 a nic jej nenutilo pokračovat až na výjezd č. 19. Zvláště
když žalobce neprůjezdnost některého z výjezdů nenamítal.
[7] Uznání viny za přestupek podle §42a odst. 2 písm. a) a zároveň podle §42a odst. 2
písm. e) zákona o pozemních komunikacích není podle městského soudu v rozporu se zásadou
ne bis in idem, jelikož zahrnuje odlišná jednání. Zatímco první ustanovení postihuje případy,
kdy dotyčná osoba užije vozidlo v systému časového zpoplatnění, aniž by byl hrazen časový
poplatek, druhé ustanovení postihuje jednání, kdy dotyčná osoba neodstraní díl kuponu
prokazující úhradu časového poplatku z viditelného místa ve vozidle bez zbytečného odkladu
po skončení platnosti tohoto kuponu. Otázka, zda žalobce zaplatil či nezaplatil časový poplatek
za konkrétní období, nijak bezprostředně nesouvisí s tím, zda ze svého vozidla odlepil starší,
již neplatný kupon. Souběh těchto přestupků není jednočinný, ale vícečinný. Jedná se o dva
skutky, z nichž je navíc jeden komisivní a druhý omisivní.
[8] Přestupek podle §42 odst. 2 písm. e) zákona o pozemních komunikacích nelze podle
městského soudu považovat za protiústavní, tím méně za rozporný s čl. 11 Listiny základních
práv a svobod. Předmětné ustanovení chrání konkrétní veřejný zájem na řádném provádění
kontrol vozidel stran zaplacení časového poplatku za užití placené komunikace. Vylepený kupon,
který pochází ze staršího období, může identifikaci přestupců, kteří časový poplatek nezaplatili,
značně ztížit. Jedná se tak o racionální regulaci ztěžující možnost užívat beztrestně placenou
komunikaci bez zaplacení časového poplatku.
[9] Námitku, podle níž při vjezdu na komunikaci absentovala příslušná dopravní značka,
považoval městský soud rovněž za účelovou a ničím nepodloženou. Žalobce absenci dopravního
značení neuváděl při dopravní kontrole ani v přestupkovém řízení, ač se k věci dvakrát
vyjadřoval. Vzhledem k uvedeným okolnostem není obecné tvrzení poprvé zmíněné až v žalobě
věrohodné, resp. znevěrohodňující dosud zjištěný skutkový stav. Jelikož údajný deficit
v dopravním značení v přestupkovém řízení nijak nevyšel najevo a skutkový stav byl dostatečně
zjištěn, není možné klást k tíži žalovaného, že existenci daného nedostatku sám z moci úřední
nezjišťoval.
III.
[10] Proti tomuto rozsudku podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) v zákonné lhůtě kasační
stížnost z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s.
[11] Stěžovatel namítal, že celní úřad sice uvedl ve výroku rozhodnutí odkaz na skutkovou
podstatu přestupku, kterého se měl stěžovatel dopustit, neuvedl však již odkaz na zákonné
ustanovení, které měl stěžovatel svým jednáním porušit. Celní úřad odkázal toliko na porušení
§21e zákona o pozemních komunikacích, nicméně toto je rozděleno do několika odstavců
a písmen, přičemž obsahuje velké množství právních norem ukládajících rozličné povinnosti.
Stěžovateli tak není jasné, zda naplnil skutkovou podstatu přestupku tím, že užil vozidlo
v systému časového zpoplatnění bez úhrady časového poplatku, nebo tím, že neprokázal jeho
úhradu. Výrok byl o to zmatečnější, že stěžovatel byl uznán vinným ze dvou protiprávních
jednání. Podle názoru stěžovatele byl celní úřad povinen ve výroku uvést konkrétní ustanovení
porušeného právního předpisu; to nemůže být nahrazováno popisem protiprávního jednání.
[12] Stěžovatel dále namítal, že celní úřad ve výroku řádně nevymezil místo protiprávního
jednání. Podle jeho specifikace nelze přezkoumat, zda jednání stěžovatele bylo protiprávní. Celní
úřad tvrdil, že k protiprávnímu jednání došlo „při kontrole na výjezdu ze zpoplatněné
komunikace Pražský okruh – R1, exit 19“. Podle stěžovatele pouze 10 % úseku sjezdu
představuje zpoplatněnou pozemní komunikaci, ve zbytku sjezd nespadá do systému časového
zpoplatnění. Z výroku však nelze určit, kterou z těchto částí měl užít, zda k přestupku mělo dojít
právě v oné desetinové části sjezdu, která je zpoplatněná, nebo v její devadesátiprocentní části,
která zpoplatněná není. Stěžovatel nebyl uznán vinným z toho, že by užil samotnou dálnici
(zpoplatněnou komunikaci) R1, stěžovatel byl uznán vinným pouze z užití sjezdu. Je nerozhodné,
zda stěžovatel užil i samotnou zpoplatněnou komunikaci (samotné těleso dálnice), když rozsah
argumentace stěžovatele i soudu je vázán sděleným obviněním; to bylo ohraničeno na užití
sjezdu. Pokud však celní úřad uznal stěžovatele vinným z užití sjezdu na této pozemní
komunikaci, který je prakticky celý neplacený, pak k žádnému protiprávnímu jednání, tak jak je
vymezeno ve výroku rozhodnutí, dojít nemohlo.
[13] Stěžovatel dále namítal, že nejednal zaviněně. Na dálnici najel pouze proto, že u obce
Rudná byla dopravní nehoda a policisté odkláněli dopravu na dálnici. Stěžovatel tedy pouze jednal
na pokyn policisty. Stěžovatel nesouhlasil s názorem městského soudu, který jeho tvrzení
považoval za účelové. Pouhá skutečnost, že útvar policie Praha – Západ o této skutečnosti
nevěděl, neznamená, že tvrzení bylo účelové. Skutečnost, že se jedna složka policie vyjádří,
že na místě nezasahovala, ještě neznamená, že jiná složka policie v daném místě nezasahovala.
Policie nemá evidenci dopravních nehod, které neeviduje, ale u nichž pouze zasahuje či asistuje.
Kupříkladu prasklá guma na nákladním automobilu představuje událost v silničním provozu,
pro kterou kamion zablokuje dopravu, neobjeví se však v evidenci dopravních nehod. K tvrzení
městského soudu o tom, že stěžovatel nesdělil dané skutečnosti policistům, odkázal na své podání
přijaté na podatelnu dne 27. 8. 2015, kde svými slovy popsal, co se stalo.
[14] Závěrem stěžovatel namítal porušení zásady ne bis in idem, a to z tohoto důvodu, že celní
úřad jej uznal vinným ze dvou přestupků, které jsou v podstatných rysech stejné. Oba skutky byly
totožné, neboť k totožnosti skutku postačí i samotná totožnost následku. Objekt obou přestupků
i jejich následek byl shodný, vždy šlo o způsob zajištění financování dálniční infrastruktury
a zamezení jejich bezplatnému užívání. Zájem společnosti je v obou případech identický; vždy jde
o ochranu společnosti před neoprávněným užitím zpoplatněné komunikace bez úhrady časového
poplatku. V této souvislosti poukázal i na to, že přestupku podle §42a odst. 2 písm. e) zákona
o pozemních komunikacích se řidič vozidla může dopustit pouze na komunikaci v systému
časového zpoplatnění.
[15] Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek
městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
IV.
[16] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že stěžovatel v jejím rámci i přes
přesvědčivé a řádně odůvodněné závěry napadeného rozsudku pouze přichází opakovaně
s argumentací, kterou již uplatnil v žalobě. Žalovaný proto odkázal na rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 12. 3. 2018, č. j. 5 As 35/2017 - 52, který osvědčuje kasační stížnost jako
nedůvodnou. Žalovaný konstatoval, že přímo ve výroku rozhodnutí celního úřadu jsou uvedena
všechna ustanovení, která tvoří v souhrnu právní normy odpovídající skutkové podstatě
dotčených přestupků, včetně slovního popisu obou porušených povinností. Jasné vymezení obou
skutků ve výroku rozhodnutí nepřipouští žádné pochybnosti o tom, jakým jednáním jaké normy
stěžovatel porušil. Stěžovatel se tak z výroku rozhodnutí celního úřadu nepochybně dozvěděl,
jakých konkrétních porušení povinností se dopustil, o čemž jasně svědčí jeho polemika
o totožnosti obou skutků, se kterou opakovaně přichází v závěru kasační stížnosti a rovněž
v předcházející žalobě. Vzhledem k vyloučení existence tvrzené dopravní nehody před obcí
Rudná na základě důkazů opatřených celním úřadem, kdy stěžovatel na podporu svého tvrzení
nepředložil žádné důkazy, a skutečnosti, že užil zpoplatněnou dálnici prokazatelně bez úhrady
poplatku, je pak bezpředmětná polemika o (ne)možnosti opuštění dálnice na sjezdech č. 23 a 21.
Městský soud přezkoumatelně reagoval na všechny žalobní námitky a nelze mu tedy v tomto
směru nic vytknout. Jakákoli další argumentace k obsahu kasační stížnosti by pak podle názoru
žalovaného byla jen pouhým opakováním závěrů městského soudu, které zazněly v napadeném
rozsudku, případně vlastních závěrů, které žalovaný již prezentoval v napadeném rozhodnutí,
příp. ve svém obsáhlém vyjádření k žalobě ze dne 17. 10. 2016. Žalovaný proto navrhl,
aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
V.
[17] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[18] Kasační stížnost není důvodná.
[19] Ze správního spisu vyplývá, že celní úřad na základě oznámení přestupku, který mu
postoupila Policie České republiky, zahájil řízení o přestupku a předvolal stěžovatele k ústnímu
jednání na den 14. 9. 2015. Oznámení o zahájení řízení a předvolání bylo stěžovateli doručeno
dne 26. 8. 2015. Stěžovatel se k ústnímu jednání nedostavil. V průběhu ústního jednání bylo
provedeno dokazování listinami založenými ve spisu a svědeckou výpovědí předvolaného svědka
zasahujícího policisty nprap. J. P., o čemž byl vyhotoven protokol. Vyrozuměním ze dne
20. 10. 2015 byl stěžovatel informován, že dne 5. 11. 2015 v 9 hod. bude mimo ústní jednání
proveden důkaz specifikovanými listinami, které nebyly provedeny při ústním jednání
dne 14. 9. 2015. Toto vyrozumění bylo stěžovateli doručeno dne 22. 10. 2015. Rovněž tohoto
dokazování se stěžovatel nezúčastnil. Téhož dne v 10 hod. se na celní úřad dostavil obecný
zmocněnec stěžovatele, kterému bylo umožněno seznámit se se spisovým materiálem.
Dne 30. 11. 2015 obdržel celní úřad vyjádření zmocněnce stěžovatele. Rozhodnutím celního
úřadu ze dne 27. 1. 2016 byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání přestupků podle §42a odst. 2
písm. a) a e) zákona o pozemních komunikacích v souvislosti s porušením §21e téhož zákona.
Proti rozhodnutí celního úřadu podal zmocněnec stěžovatele blanketní odvolání. Celní úřad jej
proto usnesením ze dne 3. 3. 2016, které mu bylo doručeno dne 10. 3. 2016, vyzval k doplnění
náležitostí odvolání, a to 5 pracovních dnů od doručení výzvy. Zmocněnec stěžovatele na tuto
výzvu nereagoval a odvolání nedoplnil. Následně celní úřad postoupil správní spis se stanoviskem
žalovanému. Rozhodnutím ze dne 3. 6. 2016 žalovaný odvoláním napadené rozhodnutí celního
úřadu ve výrokové části změnil a ve zbylé části potvrdil.
[20] Podle názoru Nejvyššího správního soudu je skutkový stav projednávané věci zcela
jednoduchý a správní spis poskytuje jednoznačnou oporu pro závěry správních orgánů stran
naplnění podmínek pro postih stěžovatele ve smyslu §42a odst. 2 písm. a) a e) zákona
o pozemních komunikacích. Podkladem pro vydání předmětného rozhodnutí bylo oznámení
přestupku Policie České republiky ze dne 26. 6. 2015, úřední záznamy ze dne 26. 6. 2015
a 19. 8. 2015, sdělení Krajského ředitelství policie Středočeského kraje ze dne 11. 9. 2015, výslech
svědka nprap. J. P. a fotodokumentace vozidla zn. Porsche Cayenne, registrační značky X.
Z těchto důkazů vyplývá, že kontrolované vozidlo se dne 26. 6. 2015 pohybovalo po zpoplatněné
komunikaci Pražský okruh R1 v úseku od exit 21 po exit 19, přičemž na vozidle byl vylepen
pouze desetidenní dálniční kupon s platností od 28. 2. 2015. Uvedené důkazy celní úřad řádně
vyhodnotil jednotlivě i v jejich souhrnu a uvedl, jaká zjištění z nich učinil. Konkrétní zjištění pak
uvedl jak v protokolu o ústním jednání, tak i v odůvodnění rozhodnutí o přestupku. V této
souvislosti je třeba poukázat i na skutečnost, že stěžovatel zůstal po dobu správního řízení
pasivní. Nezúčastnil se ústního projednání přestupku ani dalšího dokazování. K podkladům pro
vydání rozhodnutí se vyjádřil až dne 30. 11. 2015. Teprve v tomto podání stěžovatel uvedl, že byl
na zpoplatněnou komunikaci sveden z kruhového objezdu před obcí Rudnou z důvodu dopravní
nehody a tuto zpoplatněnou komunikaci ihned opustil prvním sjezdem, a k prokázání svého
tvrzení navrhl důkazní prostředky. Celní úřad však s ohledem na sdělení policie ze dne
11. 9. 2015 verzi stěžovatele neuvěřil a jeho návrhy k provedení dalšího dokazování neakceptoval.
Za této situace městský soud nepochybil, když dospěl k závěru, že skutkový stav byl správními
orgány prokázán dostatečně.
[21] Pokud jde o námitku, že celní úřad ve svém rozhodnutí neuvedl odkaz na zákonné
ustanovení, které měl stěžovatel svým jednáním porušit, Nejvyšší správní soud uvádí následující.
[22] Celní úřad ve výroku svého rozhodnutí uvedl, že stěžovatele uznává vinným „z přestupku
podle ustanovení §42a odst. 2 písm. a) zákona o pozemních komunikacích, kterého se dopustí řidič vozidla
v systému časového zpoplatnění tím, že v rozporu s §21e užije vozidlo v systému časového zpoplatnění, aniž by byl
uhrazen časový poplatek, jehož se dopustil z nedbalosti tím, že dne 26. 6. 2015 v 9:40 hodin, při kontrole
na výjezdu ze zpoplatněné komunikace Pražský okruh - R1, exit 19 – Ořech, ve směru jízdy k dálnici D1,
neprokázal úhradu časového poplatku, neboť neměl na čelním skle vozidla Porsche Cayenne, RZ: X, vylepený
1. díl kupónu prokazujícího úhradu časového poplatku (dále jen „dálniční kupón“), a z přestupku podle
ustanovení §42a odst. 2 písm. e) zákona o pozemních komunikacích, kterého se dopustí řidič vozidla v systému
časového zpoplatnění tím, že v rozporu s §21e neodstraní díl kupónu prokazujícího úhradu časového poplatku
na viditelném místě ve vozidle, bez zbytečného odkladu po skončení jeho platnosti, jehož se dopustil z nedbalosti
tím, že dne 26. 6. 2015 v 9:40 hodin, při kontrole na výjezdu ze zpoplatněné komunikace Pražský okruh - R1,
exit 19 – Ořech, ve směru jízdy k dálnici D1, neměl z čelního skla vozidla Porsche Cayenne, RZ: X odstraněný
neplatný desetidenní dálniční kupón (únor 2015).“ Nejvyšší správní soud se ztotožňuje s městským
soudem, že s ohledem na celním úřadem uvedené skutkové podstaty přestupků a podrobný popis
skutků, je z výrokové části jednoznačně patrné, jaké konkrétní povinnosti řidiče vozidla
v systému časového zpoplatnění stěžovatel měl porušit. Tyto konkrétní povinnosti řidiče jsou pak
stanoveny v §21e odst. 1 písm. a) a d) zákona o pozemních komunikacích. Předmětná námitka
stěžovatele je proto nedůvodná.
[23] Rovněž další námitka stěžovatele, že celní úřad ve výroku řádně nevymezil místo
protiprávního jednání, je nedůvodná.
[24] Stěžovatel v kasační stížnosti uvedl, že byl zastaven na sjezdu ze zpoplatněné komunikace
R1 (exit 19), který podle přesvědčení stěžovatele z převážné části časovému zpoplatnění
nepodléhá. K tomuto Nejvyšší správní soud uvádí, že seznam pozemních komunikací, jejichž
užití podléhá časovému poplatku, byl v době spáchání přestupků stěžovatelem stanoven v příloze
č. 2 vyhlášky č. 435/2012 Sb., o užívání pozemních komunikací zpoplatněných časovým
poplatkem. Předmětný úsek R1 podléhající časovému poplatku byl v tomto seznamu vymezen
jako Modletice D1/R1 – Praha Řepy (exity 76 – 26). Z této vyhlášky tak vyplývá, že časovému
poplatku podléhá nejen užití této rychlostní silnice, ale také její exit, tj. nájezd a sjezd z této
pozemní komunikace. Stěžovatel se tedy mýlí, pokud má za to, že sjezd, na kterém byl zastaven,
nepodléhá časovému zpoplatnění. Navíc je v dané věci nepochybné, že stěžovatel předtím,
než byl policistou zastaven, užil samotnou komunikaci R1, která bezpochyby časovému
zpoplatnění podléhá, aniž by uhradil časový poplatek, čímž nesplnil povinnost danou
ustanovením §21e odst. 1 písm. a) zákona o pozemních komunikacích a dopustil se přestupku
podle §42a odst. 2 písm. a) téhož zákona. Tím, že neodstranil díl kupónu prokazující úhradu
časového poplatku z viditelného místa ve vozidle bez zbytečného odkladu po skončení platnosti
tohoto kupónu, současně nesplnil ani povinnost danou ustanovením §21e odst. 1 písm. d)
zákona o pozemních komunikacích a dopustil se tak i přestupku podle §42a odst. 2 písm. e)
téhož zákona. To, že se stěžovatel těchto přestupků dopustil, dále vyplývá z úředních záznamů
ze dne 26. 6. 2015 a 19. 8. 2015 a ze svědecké výpovědi zasahujícího policisty, v nichž je uvedeno,
že policista zaznamenal vozidlo stěžovatele na rychlostní komunikaci R1 na exitu 21 ve směru
od D5 k D1. Vozidlo zastavil z důvodu bezpečnosti provozu na sjezdu směr Ořech (exit 19).
Z uvedeného je zřejmé, že se stěžovatel se svým vozidlem pohyboval na místě,
jež se nachází v zpoplatněném úseku pozemní komunikace vymezeném exity 76 - 26.
O tom, že se stěžovatel předmětných přestupků dopustil, svědčí i tvrzení samotného stěžovatele
v žalobě i kasační stížnosti, v nichž uvádí, že na dálnici D5 najel již v obci Rudná a dále
pokračoval po Pražském okruhu R1 až po exit 19, tj. sám stěžovatel připouští, že použil
předmětnou rychlostní silnici podléhající časovému zpoplatnění. Názor žalobce, že sjezd
z rychlostní komunikace je dovoleno použít bez příslušného kupónu je absurdní již s ohledem
na to, že na sjezd je možné se dostat pouze z rychlostní komunikace.
[25] Nejvyšší správní soud se dále ztotožňuje s městským soudem v tom, že stěžovatelovo
tvrzení o nutnosti vjet na placený úsek v důsledku dopravní nehody u obce Rudná lze považovat
za nepřesvědčivé a účelové. Celní úřad za účelem ověření tvrzení stěžovatele učinil dotaz
na Krajské ředitelství policie Středočeského kraje, Odbor služby dopravní policie (viz žádost
o sdělení informace ze dne 1. 9. 2015). Podle sdělení policie ze dne 11. 9. 2015 tato neeviduje
dopravní nehodu, ke které by došlo dne 26. 6. 2015 v obci Rudná u Prahy, na křižovatce silnic
ul. Masarykova a Za Panskou zahradou v době od 08:00 do 10:00 hodin, vyžadující odklon
dopravy směřující po Masarykově ulici do Rudné a do Prahy na dálnici D5. Podle tohoto sdělení
ani dotazem u policistů, kteří byli v uvedeném dni zařazení do hlídky zpracovávající dopravní
nehody, nebyly rovněž zjištěny informace o tom, že by v popisovaném místě a čase dopravní
nehodu řešili, nebo činili jakákoli jiná opatření vyžadující odklon dopravy na dálnici D5. Podle
názoru Nejvyššího správního soudu je vyloučeno, aby příslušný orgán dopravní policie neměl
vědomost o události v silničním provozu, která zablokuje dopravu v takovém rozsahu, že je třeba
odklánět dopravu na objízdnou trasu. O nepřesvědčivosti a účelovosti tvrzení stěžovatele svědčí
i skutečnost, že tuto obhajobu poprvé řádně uplatnil až v podání ze dne 30. 11. 2015, tedy
po ukončení dokazování správním orgánem, ačkoliv tak mohl učinit již dříve. Stěžovatel v této
souvislosti poukazoval na to, že tak poprvé učinil už v podání, které bylo celnímu úřadu
doručeno dne 27. 8. 2015. K tomuto podání však celní úřad nemohl přihlížet, neboť z něj nebylo
zřejmé, komu je určeno, čeho se týká, kdo jej učinil a nebylo datováno ani podepsáno. Celní úřad
na základě obsahu tohoto podání dospěl k závěru, že se zřejmě jedná o vyjádření stěžovatele
ke zjištěnému přestupku. Proto stěžovatele usnesením ze dne 31. 8. 2015 vyzval, aby ve lhůtě
deseti dnů od doručení výzvy odstranil vady předmětného podání s tím, že pokud tak neučiní,
nebude k tomuto podání přihlížet. Toto usnesení bylo stěžovateli doručeno dne 1. 9. 2015.
Stěžovatel však na výzvu nereagoval a vady předmětného podání neodstranil. Z uvedených
důvodů k tomuto podání nemohl přihlížet rovněž žalovaný, městský soud i Nejvyšší správní
soud.
[26] Konečně i poslední námitka stěžovatele ohledně porušení zásady ne bis in idem je
nedůvodná.
[27] Pro správní trestání platí zásada ne bis in idem, podle níž nikdo nemůže být dvakrát
potrestán pro stejný skutek. Předpokladem jejího uplatnění je, aby se jednalo o stejný skutek,
tj. aby byla dána totožnost skutku. Jde však o dva různé skutky a dva odlišné přestupky, pokud
řidič vozidla v systému časového zpoplatnění jednak užije vozidlo, aniž by byl uhrazen časový
poplatek (následkem je porušení zájmu na řádném výběru časových poplatků za užití placené
komunikace) a jednak neodstraní díl kupónu prokazující úhradu časového poplatku z viditelného
místa ve vozidle bez zbytečného odkladu po skončení platnosti tohoto kupónu (následkem je
porušení zájmu na řádném provádění kontrol vozidel stran zaplacení časového poplatku za užití
placené komunikace). V nyní posuzovaném případě je tedy zřejmé, že se stěžovatel dopustil dvou
různých skutků, a proto k porušení výše uvedené zásady nedošlo.
[28] S poukazem na shora uvedené důvody Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost jako
nedůvodnou (§110 odst. 1 s. ř. s.).
[29] Soud rozhodl o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti podle §60 odst. 1 věty první
s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti úspěšný, proto nemá
právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, jemuž by jinak právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, protože mu v řízení
o kasační stížnosti nevznikly žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 12. prosince 2019
Mgr. David Hipšr
předseda senátu