ECLI:CZ:NSS:2019:7.AZS.104.2019:26
sp. zn. 7 Azs 104/2019 - 26
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Foltase a soudců
Mgr. Davida Hipšra a Mgr. Lenky Krupičkové v právní věci žalobce: H. N. B. Ch., zastoupen
JUDr. Ing. Jakubem Backou, advokátem se sídlem Šlejnická 1547/13, Praha 6, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobce
proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 2. 2019, č. j. 17 A 8/2019 - 39,
takto:
I. Kasační stížnost se zamít á.
II. Žádný z účastníků řízení n emá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Odměna ustanoveného advokáta JUDr. Ing. Jakuba Backy se u rču je částkou
4 114 Kč. Tato částka mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů
od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I.
[1] Žalovaný rozhodnutím ze dne 12. 12. 2018, č. j. OAM-178/LE-LE05-LE05-PS2-2018,
prodloužil žalobci podle §46a odst. 1 písm. e) a odst. 5 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“) zajištění v zařízení pro zajištění cizinců,
a to o deset dní (do 24. 12. 2018).
II.
[2] Žalobce podal proti výše uvedenému rozhodnutí žalobu ke Krajskému soudu v Plzni,
který ji napadeným rozsudkem zamítl. Neshledal, že by žalovaný pochybil, jestliže
prodloužil zajištění žalobce. Pro další postup ve věci žalobce bylo rozhodné, zda podá žalobu
proti rozhodnutí o neudělení mezinárodní ochrany a zachová si v souladu s §2 odst. 1 písm. b)
zákona o azylu status žadatele o udělení mezinárodní ochrany, či nikoliv. Žalovaný prodloužil
zajištění o 10 dní, neboť bylo zřejmé, že v této době bude tato otázka vyřešena a zároveň tak
nebude překročena maximální doba zajištění cizince dle §46a odst. 5 zákona o azylu.
Rozhodnutím o prodloužení zajištění bylo zabráněno, aby se žalobce vyhnul hrozícímu
vyhoštění. Prodloužení zajištění na základě napadeného rozhodnutí tedy dle krajského soudu
mělo potenciál vést k naplnění svého účelu.
III.
[3] Proti tomuto rozsudku podal žalobce (dále též „stěžovatel“) v zákonné lhůtě kasační
stížnost z důvodu uvedeného v §103 odst. 1 písm. b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád
správní, ve znění pozdějších předpisů (dále též „s. ř. s.“). Uvedl, že krajský soud i žalovaný
chybně posoudili jeho situaci, neboť sice tvrdí, že stěžovatel učiní vše, aby zabránil svému
vyhoštění, zároveň však poukazují na nejistotu ohledně toho, zda podá žalobu proti rozhodnutí
o neudělení mezinárodní ochrany. Přitom bylo zcela zřejmé, že tuto žalobu podá, což také učinil.
Prodloužení zajištění, navíc pouze o deset dnů, tedy nesledovalo svůj účel a nelze jej ospravedlnit.
Stěžovatel proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek i rozhodnutí
žalovaného a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
IV.
[4] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti vyslovil přesvědčení, že jeho rozhodnutí
i rozsudek krajského soudu byly vydány v souladu s právními předpisy. Odkázal na odůvodnění
svého rozhodnutí, obsah správního spisu a na obsah kasační stížností napadeného rozsudku.
Navrhl zamítnutí kasační stížnosti.
V.
[5] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněného
důvodu a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[6] Kasační stížnost není důvodná.
[7] V projednávané věci není sporu o skutkovém stavu věci. Stěžovatel byl po překročení
česko-německých hranic dne 21. 8. 2018 německou policejní hlídkou kontrolován a následně
zajištěn, jelikož vzniklo podezření stran jeho nelegálního vstupu na území Německa.
Dne 23. 8. 2018 byl od orgánů německé policie žalovaným převzat na základě Dohody mezi
Vládou České republiky a Vládou Spolkové republiky Německo o zpětném přebírání osob
na společných státních hranicích ze dne 3. 11. 1994. Stěžovatel nepředložil žádné doklady, které
by prokazovaly jeho totožnost. Na základě lustrace v cizineckém informačním systému bylo
zjištěno, že mu nebylo vydáno vízum ani povolení k pobytu, které by ho opravňovalo k pobytu
na území České republiky. Dne 26. 8. 2018 podal stěžovatel žádost o udělení mezinárodní
ochrany, v níž uvedl, že ve Vietnamu má velký dluh, který není schopen platit, a proto může být
ohrožen jeho život. Žalovaný dne 22. 11. 2018 vydal rozhodnutí, kterým stěžovateli neudělil
mezinárodní ochranu. Toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 28. 11. 2018.
Do dne 13. 12. 2018 tak běžela lhůta pro podání žaloby dle ustanovení §32 odst. 1 zákona
o azylu. Ode dne vydání rozhodnutí o zajištění nenastal žádný z důvodů pro ukončení zajištění
dle §46a odst. 13 zákona o azylu a též nebylo zjištěno, že by v případě stěžovatele nastala změna,
v jejímž důsledku by se stal zranitelnou osobou ve smyslu ustanovení §2 odst. 1 písm. i) zákona
o azylu. V rámci přezkumu důvodů zajištění ve smyslu §46a odst. 10 zákona o azylu pak bylo
zjištěno, že tyto důvody trvají i nadále, třebaže původně stanovená lhůta zajištění měla uplynout
dne 14. 12. 2018. Žalovaný v době vydání rozhodnutí neměl informaci o tom, že by stěžovatel
žalobu již podal. Nebylo možné předjímat, zda žalobu podá a bude nadále žadatelem o udělení
mezinárodní ochrany, nebo ji nepodá a tím bude také pravomocné ukončeno azylové řízení.
Z tohoto důvodu přistoupil žalovaný k prodloužení zajištění o 10 dní, které dle jeho názoru měly
být dostatečné pro objasnění uvedené otázky.
[8] Spornou otázkou v projednávané věci je, zda bylo namístě zajištění prodloužit o deset dní
za účelem zjištění, zda stěžovatel podal žalobu proti rozhodnutí o neudělení mezinárodní
ochrany, či nikoliv. Touto otázkou se Nejvyšší správní soud již zabýval v rozsudcích ze dne
16. 5. 2019, č. j. 9 Azs 105/2019 - 25, či ze dne 13. 6. 2019, č. j. 9 Azs 104/2019 - 30, a jejich
závěry plně přebírá.
[9] Podle §46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu [m]inisterstvo může v případě nutnosti rozhodnout
o zajištění žadatele o udělení mezinárodní ochrany v přijímacím středisku nebo v zařízení pro zajištění cizinců,
nelze-li účinně uplatnit zvláštní opatření, jestliže […] byla žádost o udělení mezinárodní ochrany podána
v zařízení pro zajištění cizinců a existují oprávněné důvody se domnívat, že žádost o udělení mezinárodní ochrany
byla podána pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, vydání nebo předání podle evropského zatýkacího
rozkazu k trestnímu stíhání nebo k výkonu trestu odnětí svobody do ciziny, nebo je pozdržet, ačkoliv mohl
požádat o udělení mezinárodní ochrany dříve.
[10] Podle §46a odst. 5 zákona o azylu [m]inisterstvo v rozhodnutí o zajištění stanoví dobu trvání
zajištění, kterou lze prodloužit, a to i opakovaně, nejdéle na 120 dnů.
[11] Nejvyšší správní soud souhlasí se závěrem žalovaného o účelnosti zajištění. Existuje zde
totiž oprávněná domněnka, že žádost o udělení mezinárodní ochrany byla podána účelově s cílem
vyhnout se hrozícímu vyhoštění. Ostatně tuto skutečnost stěžovatel nijak nerozporuje.
Ze správního spisu vyplynulo, že stěžovatel byl policejní hlídkou (společně s dalšími osobami
asijského původu) kontrolován po překročení státní hranice mezi Českou republikou
a Německem, a z jeho jednání je zřejmé, že jeho původní cílovou zemí bylo Německo. S ohledem
na absentující vazby k osobám na území České republiky a na nedostatek finančních prostředků
je pravděpodobné, že by po propuštění ze zařízení pro zajištění cizinců zamířil za hranice státu,
aby tam (opětovně) podal žádost o mezinárodní ochranu. K tomu viz rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 16. 5. 2019, č. j. 9 Azs 105/2019 - 25.
[12] Pokud stěžovatel tvrdí, že žalovanému mělo být zřejmé, že žalobu proti rozhodnutí
o neudělení mezinárodní ochrany podá, a prodloužení jeho zajištění tedy nebylo účelné, nelze
tomuto názoru přisvědčit. Ačkoliv podání žaloby bylo logickým krokem neúspěšného uchazeče
o mezinárodní ochranu ve stěžovatelově postavení, žalovaný tento krok nemohl automaticky
předvídat. I kdyby totiž pravděpodobnost podání žaloby byla vysoká, v případě jejího nepodání
a propuštění stěžovatele ze zajištění by byla s velkou pravděpodobností zmařena realizace jeho
vyhoštění. Prodloužení zajištění o deset dní, ke kterému přistoupil žalovaný, tak sledovalo
legitimní cíl a bylo v souladu s právní úpravou (obdobně viz rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 16. 5. 2019, č. j. 9 Azs 105/2019 - 25, či ze dne 13. 6. 2019,
č. j. 9 Azs 104/2019 - 30).
[13] V projednávané věci nebylo ani možné využít zvláštních opatření podle §47 zákona
o azylu. Zvláštní opatření lze považovat za účinná, pokud jimi lze dosáhnout daného konkrétního
účelu zajištění bez fyzického zajištění žadatele. V této souvislosti lze přiměřeně odkázat také
na závěry rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu vyslovené v usnesení ze dne
28. 2. 2017, č. j. 5 Azs 20/2016 - 38, č. 3559/2017 Sb. NSS: „[m]ožnost aplikace zvláštního opatření
namísto zajištění cizince a tomu korespondující úvahy správního orgánu budou nutně záviset na důvodu zajištění“
a na rozsudek ze dne 28. 6. 2017, č. j. 1 Azs 349/2016 - 48, v němž zdejší soud dospěl k závěru,
že účelem zajištění žadatele o mezinárodní ochranu podle §46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu
není pouze zabezpečení jeho účasti v řízení o mezinárodní ochraně, ale především zabezpečení
jeho dostupnosti pro výkon rozhodnutí o vyhoštění, vydání nebo předání podle evropského
zatýkacího rozkazu pro případ, že by se tato rozhodnutí stala vykonatelnými v důsledku
negativního výsledku řízení o mezinárodní ochraně. V posuzovaném případě je zjevné,
že s ohledem na stěžovatelovu očividnou snahu dostat se do Německa a na neexistenci
jakýchkoliv kontaktů v České republice žalovaný nemohl stěžovateli uložit místo prodloužení
zajištění zvláštní opatření. Podpůrně viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
16. 5. 2019, č. j. 9 Azs 105/2019 - 25.
[14] Důvod, pro který k prodloužení zajištění došlo, je tedy logický a naplňuje účel zajištění,
kterého nebylo možno dosáhnout jinak. Tímto účelem zajištění bylo ověření, zda byla či nebyla
podána žaloba proti rozhodnutí o neudělení mezinárodní ochrany. Závěr o jejím podání
si žalovaný nemohl utvořit sám, jak naznačuje stěžovatel v kasační stížnosti. Ostatně stěžovatel
ani netvrdí, že by o podání žaloby žalovaného informoval či že žalovaný již o podané žalobě
musel vědět; pouze se domnívá, že podání žaloby mělo být žalovanému zřejmé a předvídatelné
z jeho jednání. Taková úvaha je však mylná, jak již bylo vysvětleno výše. Pokud pak stěžovatel
tvrdil, že žalobu podal, odkazuje zdejší soud na výše uvedené a dodává, že žalovaný nemohl
podání žaloby stěžovatelem automaticky předpokládat, nepochybil tedy, jestliže rozhodl
o prodloužení zajištění za účelem objasnění toho, zda stěžovatel tuto žalobu proti rozhodnutí
o neudělení mezinárodní ochrany podá (viz rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne
16. 5. 2019, č. j. 9 Azs 105/2019 - 25, a ze dne 13. 6. 2019, č. j. 9 Azs 104/2019 - 30).
VI.
[15] Z uvedených důvodů proto Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl podle §110
odst. 1 s. ř. s.
[16] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 1 s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s.
Stěžovatel, který neměl v řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému
v řízení žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly.
[17] Krajský soud ustanovil stěžovateli zástupce z řad advokátů, JUDr. Ing. Jakuba Backu,
který stěžovatele v souladu s §35 odst. 10 s. ř. s. zastupoval i v řízení o kasační stížnosti.
Ustanovený zástupce učinil v řízení před Nejvyšším správním soudem jeden úkon právní služby,
kterým je písemné podání ve věci samé – podání kasační stížnosti [§11 odst. 1 písm. d) vyhlášky
č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif), ve znění účinném pro posuzovanou věc (dále jen „advokátní tarif“)]. Za jeden
úkon právní služby zástupci stěžovatele náleží mimosmluvní odměna ve výši 3 100 Kč [§9
odst. 4 písm. d) ve spojení s §7 bodem 5. advokátního tarifu], a dále 300 Kč paušální náhrady
hotových výdajů podle §13 odst. 4 advokátního tarifu. S ohledem na skutečnost, že advokát
je plátcem daně z přidané hodnoty (dále jen „DPH“), zvyšuje se částka přiznané odměny podle
§35 odst. 10, věty druhé, s. ř. s. o DPH ve výši 21 %, tj. o částku 714 Kč. Celková výše odměny
ustanoveného zástupce tak činí 4 114 Kč. Tato částka mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího
správního soudu do 30 dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 18. července 2019
JUDr. Tomáš Foltas
předseda senátu