ECLI:CZ:NSS:2019:7.AZS.182.2019:28
sp. zn. 7 Azs 182/2019 - 28
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Foltase a soudců
Mgr. Davida Hipšra a Mgr. Lenky Krupičkové v právní věci žalobce: V. T. P., zastoupen
JUDr. Ing. Jakubem Backou, advokátem se sídlem Šlejnická 1547/13, Praha 6, proti žalované:
Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Ústeckého kraje, se sídlem Masarykova
930/27, Ústí nad Labem, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu
v Ústí nad Labem ze dne 7. 5. 2019, č. j. 41 A 7/2019 - 33,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Odměna ustanoveného advokáta JUDr. Ing. Jakuba Backy se u rču je částkou
4 114 Kč. Tato částka mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů
od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I.
[1] Rozhodnutím Policie ČR, Krajského ředitelství policie Ústeckého kraje, ze dne
21. 3. 2019, č. j. KRPU-55242-22/ČJ-2019-040022, byl žalobce podle §124 odst. 1 písm. b)
ve spojení s §124 odst. 2 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky
a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“)
zajištěn za účelem správního vyhoštění. Podle §124 odst. 3 téhož zákona byla doba trvání
zajištění stanovena na devadesát dnů od okamžiku omezení osobní svobody žalobce.
II.
[2] Žalobce podal proti výše uvedenému rozhodnutí žalované žalobu ke Krajskému soudu
v Ústí nad Labem (dále též „krajský soud“), který ji zamítl shora označeným rozsudkem. Krajský
soud se ztotožnil se závěry žalované, že byly dány okolnosti, které ve svém souhrnu svědčily
pro neúčinnost zvláštních opatření. Dodal, že v případě žalobce byly naplněny podmínky §123b
odst. 4 zákona o pobytu cizinců. K námitce žalobce, že žalovaná dostatečně nezhodnotila
skutečnost, že se nedopustil jiného protiprávního jednání než nelegálního pobytu na území České
republiky a nikdy v minulosti se neprotivil jakémukoli rozhodnutí správního orgánu, soud uvedl,
že žalovaná v napadeném rozhodnutí řádně popsala i další důvody, které uložení zvláštního
opatření brání. Upozornila na to, že žalobce se nejen nacházel na území České republiky
bez cestovního dokladu a víza, ale také neoprávněně úmyslně za pomoci převaděčů bez platného
cestovního dokladu a víza tranzitoval přes státy Evropské unie z Polska až do Německa, kde byl
zadržen. Žalovaná poukázala také na to, že žalobce nedisponoval žádným dokladem a dosud se
nepodařilo nijak prokázat jeho totožnost. Rovněž podotkla, že žalobce na území České republiky
nemá žádné bydliště, nikoho zde nezná a nemá dostatek finančních prostředků. Podle názoru
soudu existuje významné riziko, že by žalobce v případě uložení zvláštních opatření podle §123b
odst. 1 písm. a) nebo c) zákona o pobytu cizinců neplnil své povinnosti z těchto ustanovení
vyplývající, a namísto toho by realizoval svůj záměr najít si práci (patrně v Německu, které je –
jak trefně poznamenala žalovaná – zemí s výhodnějšími ekonomickými podmínkami a sociálními
jistotami), a tím by se současně vyhnul návratu do Vietnamu. Je proto pravděpodobné,
že by se žalobce skrýval a usiloval o to, aby nebylo možné řádně dokončit řízení o správním
vyhoštění a toto vyhoštění realizovat. Za daných podmínek není podle názoru soudu možné
přistoupit k uložení zvláštních opatření podle §123b odst. 1 zákona o pobytu cizinců, když navíc
žalobce ani nemá žádné vazby k České republice, a proto není zřejmé, jak by povinnosti
vyplývající z těchto ustanovení plnil.
III.
[3] Rozsudek krajského soudu napadl žalobce (dále též „stěžovatel“) v zákonné lhůtě kasační
stížností, kterou opřel o stížní důvod uvedený v §103 odst. 1 písm. b) zákona č. 150/2002 Sb.,
soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále též „s. ř. s.“). Podle stěžovatele správní
orgán i krajský soud nesprávně posoudily využitelnost zvláštních opatření podle ustanovení
§123b a 123c zákona o pobytu cizinců. Stěžovatel je názoru, že pouhý nelegální pobyt na území
České republiky, resp. následnou snahu o ilegální vycestování do Německa, nelze považovat
za natolik závažné okolnosti, které by vylučovaly využití zvláštních opatření podle ustanovení
§123b a §123c zákona o pobytu cizinců. Nejvyšší správní soud prostý nelegální pobyt na území
České republiky nepovažuje za natolik závažnou okolnost, aby nebylo možné využít zvláštní
opatření. K tomu stěžovatel poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 2. 2017,
č. j. 5 Azs 294/2016 - 18, a dovozoval nutnost aplikace na jeho případ. Podle stěžovatele bylo
nutno zohlednit i snahu stěžovatele o spolupráci se žalovanou (které sdělil všechny potřebné
údaje ke své identifikaci) a snahu o budoucí respektování právního řádu. Dodal, že podal v České
republice žádost o mezinárodní ochranu, aby svůj pobyt v České republice právně založil alespoň
na tomto základě. Z výše uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud
napadený rozsudek a rozhodnutí žalované zrušil a věc vrátil žalované k dalšímu řízení.
IV.
[4] Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti shrnula důvody, pro které vydala rozhodnutí
o zajištění, resp. důvody, pro které nepřistoupila k aplikaci zvláštních opatření. Dovozuje,
že rozhodnutí o zajištění bylo vydáno v souladu s právními předpisy, přičemž bylo i náležitě
odůvodněno. Navrhla, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
V.
[5] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněného
důvodu a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[6] Kasační stížnost není důvodná.
[7] Podle §123b odst. 1 zákona o pobytu cizinců zvláštním opatřením za účelem vycestování
cizince z území je: a) povinnost cizince oznámit policii adresu místa pobytu, zdržovat se tam, každou jeho
změnu oznámit následující pracovní den policii a ve stanovené době se na adrese místa pobytu zdržovat za účelem
provedení pobytové kontroly, b) složení peněžních prostředků ve volně směnitelné měně ve výši předpokládaných
nákladů spojených se správním vyhoštěním (dále jen „finanční záruka“) cizincem, kterému je zvláštní opatření
za účelem vycestování uloženo; peněžní prostředky za cizince může složit státní občan České republiky nebo
cizinec s povoleným dlouhodobým anebo trvalým pobytem na území (dále jen „složitel“), nebo c) povinnost cizince
osobně se hlásit policii v době policií stanovené.
[8] Podle §123b odst. 4 zákona o pobytu cizinců policie zvláštní opatření za účelem vycestování
neuloží, jde-li o nezletilého cizince bez doprovodu nebo o cizince, u nějž je zjevné, že má v úmyslu neoprávněně
vstoupit na území jiného smluvního státu.
[9] Podle §123c odst. 1 zákona o pobytu cizinců se finanční záruka skládá na účet policie a je
vratná po vycestování cizince z území nebo poté, co mu byl povolen dlouhodobý anebo trvalý pobyt nebo pobyt podle
zvláštního právního předpisu, uděleno dlouhodobé vízum nebo vydáno povolení k přechodnému pobytu. Policie
se s cizincem nebo složitelem dohodne na způsobu vrácení finanční záruky. Náklady na vrácení finanční záruky
nese složitel nebo cizinec.
[10] Nejvyšší správní soud nesouhlasí se stěžovatelem, že by správní orgán a krajský soud
nesprávně posoudily využitelnost zvláštních opatření podle ustanovení §123b a 123c zákona
o pobytu cizinců. Podle kasačního soudu se správní orgán i krajský soud důkladně zabývaly
otázkou aplikace zvláštních opatření a ty správně posoudily, přičemž respektovaly i povinnosti
vyplývající z čl. 15 návratové směrnice a z judikatury Nejvyššího správního soudu (srov.
zejména usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 2. 2017,
č. j. 5 Azs 20/2016 - 38, publ. pod č. 3559/2017 Sb. NSS, a na něj navazující judikaturu).
Nejvyšší správní soud proto v plném rozsahu odkazuje na žalobou napadené rozhodnutí
a rozsudek krajského soudu a jejich závěry přebírá.
[11] Z rozhodnutí žalované je zřejmé, jaké důvody ji vedly k rozhodnutí o zajištění stěžovatele
bez využití možnosti uložení zvláštních opatření za účelem vycestování. Žalovaná k tomuto
závěru dospěla především s ohledem na aktuální životní situaci stěžovatele v době svého
rozhodování, kdy nebylo možné předpokládat splnění podmínek pro použití jednotlivých
zvláštních opatření za účelem vycestování. Dodala, že se doposud nepodařilo ověřit uváděné
údaje o totožnosti stěžovatele (stěžovatel nedisponoval žádným dokladem prokazujícím jeho
totožnost), na území České republiky je poprvé, nemá zde žádné bydliště ani známé, u kterých by
mohl pobývat. Stejně tak nedisponuje dostatečnou hotovostí, kterou by mohl poskytnout jako
záruku. Dále žalovaná poukázala na to, že jediným cílem stěžovatele bylo dostat se přes území
České republiky na území Spolkové republiky Německa, kde si hodlal najít práci.
[12] Uvedené závěry žalované důkladně ve světle uplatněných žalobních bodů přezkoumal
rovněž krajský soud a neshledal v nich žádné pochybení. Nad rámec doplnil, že v případě
stěžovatele byly naplněny podmínky §123b odst. 4 zákona o pobytu cizinců, podle kterého
[p]olicie zvláštní opatření za účelem vycestování neuloží, jde-li o nezletilého cizince bez doprovodu nebo o cizince,
u nějž je zjevné, že má v úmyslu neoprávněně vstoupit na území jiného smluvního státu. Z obsahu spisu je
zjevné, že stěžovatel byl zadržen německou policií bezprostředně poté, kdy opustil Českou
republiku a vstoupil na území Německa. Je proto dána pravděpodobnost, že by stěžovatel
v případě, pokud by nedošlo k jeho zajištění, neodcestoval do Vietnamu a zopakoval svůj pokus
o vstup na území Německa. Podle názoru soudu tak byly naplněny podmínky §123b odst. 4
zákona o pobytu cizinců, které uložení zvláštního opatření za účelem vycestování vylučují.
[13] Pokud pak stěžovatel poukazoval na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
9. 2. 2017, č. j. 5 Azs 294/2016 - 18, ten nedopadá na nyní posuzovanou situaci, jelikož v tomto
případě jediným důvodem pro vyloučení užití zvláštních opatření za účelem vycestování nebyl
pouze nelegální pobyt stěžovatele na území ČR, ale především skutečnost, že nebyly splněny
zákonné podmínky pro použití jednotlivých zvláštních opatření dle §123b odst. 1 písm. a), b) a c)
zákona o pobytu cizinců, a dále pak rovněž tato nemožnost vyplývala ze zhodnocení celkového
jednání stěžovatele (viz výše). Na daný případ lze použít např. rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 8. 4. 2016, č. j. 8 Azs 171/2015 - 52, č. 3429/2016 Sb. NSS, podle kterého důvodné
podezření, že by cizinec mohl mařit výkon rozhodnutí o správním vyhoštění ve smyslu §124
odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců, existuje mj. tehdy, pokud cizinec vyjádřil záměr
pokračovat v cestě přes území jiných členských států EU, aniž byl držitelem oprávnění k pobytu
v rámci EU. V usnesení ze dne 28. 2. 2017, č. j. 5 Azs 20/2016 - 38, 3559/2017 Sb. NSS,
pak poukázal rozšířený senát Nejvyšší správní soud na skutkové okolnosti rozsudku ve věci
sp. zn. 8 Azs 171/2015 (cizinec, který jen projížděl územím ČR, neměl k ČR žádné ekonomické
nebo sociální vazby, nedisponoval dostatečnými prostředky ke složení finanční záruky a takovou
skutečnost ani netvrdil) a konstatoval, že v takovém případě bude užití zvláštních opatření
v zásadě vyloučeno (srov. bod 37 usnesení rozšířeného senátu). Obdobně viz i rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 6. 2019, č. j. 10 Azs 152/2019 - 28.
[14] Stěžovatelova součinnost či tvrzená snaha o budoucí dodržování právních předpisů České
republiky, nemohou nic změnit na výše uvedených skutečnostech, tedy na tom, že stěžovatel byl
v době rozhodování žalované bez dostatečných prostředků a neměl na území ČR žádné bydliště
ani vazby. Jeho spolupráce se správním orgánem navíc v tomto případě zcela nevyvrátila
pochybnosti o stěžovatelově spolehlivosti v případě uložení zvláštních opatření za účelem
vycestování, a to vzhledem k jeho předchozímu, výše popsanému jednání. Ani skutečnost,
že stěžovatel dle svého tvrzení následně podal v ČR žádost o udělení mezinárodní ochrany,
nemůže mít na zákonnost nyní posuzovaného rozhodnutí žalované žádný vliv. K uvedeným
závěrům podpůrně srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 6. 2019,
č. j. 5 Azs 81/2019 – 27.
[15] Z uvedených důvodů proto Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl podle §110
odst. 1 s. ř. s.
[16] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 1 s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s.
Stěžovatel, který neměl v řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalované v řízení
žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly.
[17] Stěžovateli byl v řízení před krajským soudem ustanoven zástupce - JUDr. Ing. Jakub
Backa, advokát. Podle §35 odst. 10, věty poslední, s. ř. s. zástupce ustanovený v řízení před
krajským soudem, je-li jím advokát, zastupuje navrhovatele i v řízení o kasační stížnosti. Podle
věty první téhož ustanovení zástupci stěžovatele, který mu byl soudem ustanoven k ochraně jeho
práv, hradí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát.
[18] Nejvyšší správní soud přiznal ustanovenému zástupci stěžovatele odměnu za jeden úkon
právní služby – podání kasační stížnosti [§11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb.,
o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif),
ve znění pozdějších předpisů] ve výši 3 100 Kč [§9 odst. 4 písm. d) a §7 bod 5. téže vyhlášky],
k čemuž náleží náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč (§13 odst. 4 téže vyhlášky). Vzhledem
k tomu, že advokát doložil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, odměna je dále zvýšena
o částku odpovídající této dani, kterou je tato osoba povinna z odměny za zastupování a z náhrad
hotových výdajů odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění
pozdějších předpisů. Částka daně, vypočtená podle citovaného zákona, činí 714 Kč. Celkem tedy
odměna ustanoveného advokáta činí 4 114 Kč. Tato částka mu bude vyplacena do 30 dnů
od právní moci tohoto rozsudku z účtu Nejvyššího správního soudu.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 13. srpna 2019
JUDr. Tomáš Foltas
předseda senátu