ECLI:CZ:NSS:2019:7.AZS.306.2019:67
sp. zn. 7 Azs 306/2019 - 67
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Foltase a soudců
Mgr. Lenky Krupičkové a Mgr. Davida Hipšra v právní věci žalobce: X zastoupen JUDr. Pavlem
Pohorským, advokátem se sídlem Opletalova 1284/37, Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo
vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 7. 2019, č. j. 30 Az 29/2018 - 43,
takto:
I. Kasační stížnost se o d mí t á pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Odměna advokáta JUDr. Pavla Pohorského se u rču je částkou 9 502 Kč. Tato
částka mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci
tohoto usnesení.
Odůvodnění:
I.
[1] Rozhodnutím ze dne 24. 8. 2018, č. j. OAM-593/ZA-ZA11-P06-2018, žalovaný rozhodl
o tom, že opakovaná žádost žalobce o udělení mezinárodní ochrany je podle §10a odst. 1
písm. e) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon o azylu“),
nepřípustná a řízení o ní dle §25 písm. i) téhož zákona zastavil.
II.
[2] Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu u Krajského soudu v Hradci Králové
(dále též „krajský soud“), který ji v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl. Konstatoval, že důvody
opakované žádosti žalobce o mezinárodní ochranu (úmrtí matky a absence zázemí na Ukrajině,
soužití s družkou ruského původu v ČR a její těhotenství) nejsou způsobilé svědčit o tom,
že by žalobce mohl být ve vlasti pronásledován, nebo mu hrozila vážná újma. Nedošlo ani
k takové zásadní změně situace v zemi původu, která by mohla zakládat opodstatněnost nové
žádosti. Napadený rozsudek krajského soudu, stejně jako zde uváděná judikatura Nejvyššího
správního soudu, je k dispozici na www.nssoud.cz a soud na něj na tomto místě pro stručnost
odkazuje.
III.
[3] Žalobce (dále též „stěžovatel“) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost
z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a), b), a e) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní,
ve znění pozdějších předpisů (dále též „s. ř. s.“). Její přijatelnost spatřuje v tom, že krajský soud
aproboval postup žalovaného, který se nedostatečně vypořádal s tím, zda v zemi původu nedošlo
k takové zásadní změně situace, která by mohla zakládat opodstatněnost nové žádosti o udělení
mezinárodní ochrany. Dále žalovanému vytýká, že s ním neprovedl pohovor podle §23 zákona
o azylu, a ani mu neumožnil jiným vhodným způsobem sdělit důvody žádosti o udělení
mezinárodní ochrany. Stěžovatel je příslušníkem LGBT komunity, služba v ukrajinské armádě
pro něj z tohoto důvodu může být nebezpečná až fatální. Informace o zkušenostech příslušníků
dané komunity v armádě chtěl rozvést při pohovoru. Nuceným vycestováním stěžovatele má být
navíc zasaženo do jeho rodinného života, jelikož jsou se svou partnerkou na sobě vzájemně
a na České republice závislí. Jeho partnerka žije trvale na území ČR. Stěžovatel na Ukrajině nemá
žádné zázemí, majetek, příbuzné ani přátele. Použité zdroje o zemi původu stěžovatel považuje
za zastaralé a neaktuální. Není mu zřejmé, z čeho krajský soud čerpal své poznatky o zklidnění
situace na Ukrajině. Poukazuje na zdroje zabývající se stavem ukrajinské justice a na hodnocení
Ukrajiny z hlediska funkčnosti státu z hlediska indexů FSI a HDI. Navrhuje, aby Nejvyšší správní
soud zrušil rozsudek krajského soudu i rozhodnutí žalovaného a věc vrátil žalovanému k dalšímu
řízení. Současně požádal, aby byl kasační stížnosti přiznán odkladný účinek.
IV.
[4] Žalovaný se ve vyjádření ke kasační stížnosti plně ztotožnil s názorem krajského soudu.
Trvá na tom, že stěžovatel ve své aktuální žádosti neuvedl žádné skutečnosti, které by bylo
možné posuzovat jako nové ve smyslu zákona o azylu, a kterými by se měl žalovaný znovu
meritorně zabývat. Skutkový stav věci byl zjištěn řádně a žádost byla posouzena na základě
dostatečně aktuálních podkladů. Navrhl Nejvyššímu správnímu soudu kasační stížnost odmítnout
pro nepřijatelnost, případně zamítnout pro nedůvodnost.
V.
[5] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[6] Jednou z podmínek věcného přezkumu kasační stížnosti ve věci mezinárodní ochrany
je její přijatelnost. Přesahem vlastních zájmů, který ve věcech azylu vede k meritornímu
projednání kasační stížnosti, je jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je, kromě ochrany
veřejného subjektivního práva jednotlivce, pro Nejvyšší správní soud také nezbytné vyslovit
právní názor k určitému typu případů či právních otázek. To znamená, že přesah vlastních zájmů
stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec
konkrétního případu. O přijatelnou kasační stížnost se tak prakticky může jednat v případě,
že se kasační stížnost týká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či plně řešeny v judikatuře
Nejvyššího správního soudu nebo byly řešeny rozdílně. Přijatelná může být kasační stížnost také
tehdy, pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení,
které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele. O takové pochybení se může
jednat především tehdy, nerespektoval-li krajský soud ustálenou judikaturu, a nelze navíc vyloučit,
že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu, nebo krajský soud v konkrétním
případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva. K tomu srov. rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 1. 2007, č. j. 2 Azs 21/2006 - 59, ze dne 22. 5. 2013,
č. j. 6 Azs 11/2013 - 18, ze dne 19. 6. 2013, č. j. 7 Azs 13/2014 - 52, a ze dne 26. 4. 2006,
č. j. 1 Azs 13/2006 - 30.
[7] Lze tedy shrnout, že o přijatelnou kasační stížnost se může jednat v následujících
případech: (1) kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec nebo plně
v judikatuře Nejvyššího správního soudu řešeny; (2) kasační stížnost se týká právních otázek,
které jsou v judikatuře řešeny rozdílně; (3) bude třeba učinit judikaturní odklon; (4) v napadeném
rozhodnutí krajského soudu bylo shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad
do hmotněprávního postavení stěžovatele.
[8] V dané věci nevyvstala žádná právní otázka, která by dosud nebyla v judikatuře
Nejvyššího správního soudu řešena, popř. byla řešena rozdílně. Rovněž tak Nejvyšší správní soud
neshledal důvod, pro který by bylo nutno učinit judikaturní odklon. Krajský soud se nedopustil
ani tvrzeného zásadního pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení
stěžovatele. Krajský soud posoudil věc v souladu s konstantní judikaturou, od které neshledal
Nejvyšší správní soud důvod se odchýlit.
[9] Nejvyšší správní soud se problematikou opakovaných žádostí o mezinárodní ochranu
zabýval v řadě svých předchozích rozhodnutí. Podrobně se k ní vyjádřil např. v rozsudku ze dne
11. 6. 2009, č. j. 9 Azs 5/2009 - 65. Svůj závěr pak formuloval do právní věty: „Hlavním smyslem
a účelem možnosti podat opakovanou žádost o udělení mezinárodní ochrany je postihnout případy, kdy se objeví
takové závažné skutečnosti, které by mohly ovlivnit hmotněprávní postavení žadatele a které nemohl uplatnit
vlastní vinou během předchozího pravomocně ukončeného řízení. Při opakovaném podání žádosti o udělení
mezinárodní ochrany je proto nutno důsledně dbát na splnění těchto podmínek, které mají na straně jedné
garantovat určitou přidanou hodnotu této nové žádosti, jenž může vést k jinému rozhodnutí než u žádosti
předchozí, a na straně druhé zajistit, aby nedocházelo k účelovému podávání opakovaných žádostí.“ V tomto
rozsudku zdejší soud dále uvedl, že „zpravidla se přitom může jednat o takové skutečnosti, ke kterým došlo
během času a jako takové lze připomenout zejména změnu situace v zemi původu nebo změnu poměrů ve vztahu
k osobě žadatele, např. udělení azylu matce nezletilé žadatelky, jejíž žádost již byla pravomocně zamítnuta;
k tomu srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 11. 2008, č. j. 9 Azs 14/2008 - 57.“ Zdůraznil
přitom, že věcné projednání opakované žádosti je výjimkou, „kterou je třeba vykládat restriktivně tak,
aby byl respektován jeden ze základních principů rozhodování ve veřejném právu, a sice princip právní jistoty,
jehož výrazem je i překážka věci pravomocně rozhodnuté.“ Dle rozsudku rozšířeného senátu Nejvyššího
správního soudu ze dne 6. 3. 2012, č. j. 3 Azs 6/2011 - 96, je správní orgán povinen
v odůvodnění rozhodnutí o zastavení řízení pro nepřípustnost dle §25 písm. i) zákona o azylu
uvést zdůvodněný závěr o tom, že „1) žadatel v opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany neuvádí
žádné nové skutečnosti či zjištění relevantní z hlediska azylu nebo doplňkové ochrany, resp. 2) pokud takové
skutečnosti či zjištění uvádí, pak pouze takové, které mohl uplatnit již v předchozí žádosti, a 3) že nedošlo
k takové zásadní změně situace v zemi původu, která by mohla zakládat opodstatněnost nové žádosti o udělení
mezinárodní ochrany.“ Z rozsudku ze dne 4. 10. 2018, č. j. 5 Azs 181/2018 - 45, plyne, že: „Za nové
skutečnosti nebo zjištění je pak ve smyslu procedurální směrnice nutno považovat nikoli jakékoli nové skutečnosti
nebo zjištění, ale pouze takové, které by prima facie mohly mít dopad do hmotněprávního postavení žadatele.“
[10] Z citované judikatury vyplývá, že správní orgán při posouzení opakované žádosti zjišťuje,
zda se objevily nové závažné skutečnosti, ať již na straně samotného žadatele nebo v zemi jeho
původu, které odůvodňují podání této žádosti. Aby tyto skutečnosti byly pro danou věc
relevantní, musely by mít dopad do hmotněprávního postavení žadatele.
[11] Ze správního spisu vyplývá, že důvodem pro podání první žádosti o mezinárodní ochranu
byla obava stěžovatele z vojenského předvolání k účasti v zóně ATO. Stěžovatel se nechtěl
účastnit vnitrostátního válečného konfliktu na východě Ukrajiny. Jako důvod druhé žádosti uvedl,
že se na Ukrajině nemá kam vrátit, neboť jeho matka zemřela při požáru jeho rodného domu,
na Ukrajině nemá žádné příbuzné, a v České republice žije ve společné domácnosti s přítelkyní,
která je 2 měsíce těhotná. Odkázal rovněž na důvody první žádosti, k nimž však nic bližšího
nedoplnil.
[12] Žalovanému vytýká, že nedostatečně zjišťoval situaci v zemi původu v době opakované
žádosti o udělení mezinárodní ochrany. Ze zpráv, které jsou součástí správního spisu (informace
OAMP z 22. 1. 2018, zpráva Freedom House z 5. 2. 2018 a zpráva Úřadu Vysokého komisaře
OSN pro lidská práva z 12. 12. 2017), však nevyplývá, že by na Ukrajině došlo v mezidobí
od první žádosti o mezinárodní ochranu k zásadní negativní změně politické či bezpečnostní
situace, která by vyžadovala opětovné meritorní posouzení žádosti stěžovatele. Pokud by od roku
2016 došlo na Ukrajině k takové zásadní změně okolností, která by zakládala opodstatněnost
nové žádosti, byla by taková skutečnost zcela jistě zdokumentována právě v předložených
zprávách. Sám stěžovatel ostatně v druhé žádosti žádnou zásadní změnu okolností netvrdil
a ani nepředložil žádné relevantní podklady. Za této situace se tak jeho námitka, že žalovaný
pouze odcitoval několik informací o Ukrajině, aniž by učinil závěr o tom, zda na Ukrajině došlo
ke změně situace, jeví jako ryze formalistická a účelová. Zdroje, ze kterých žalovaný vycházel,
jsou relevantní, aktuální a důvěryhodné. Ke zdrojům uvedeným stěžovatelem v kasační
stížnosti je vhodné odkázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 7. 2005,
č. j. 3 Azs 303/2004 - 79, dle nějž samotná existence autoritářského či nedemokratického režimu
neznamená, že kterýkoliv občan takové země je tomuto negativnímu vlivu přímo nebo
zprostředkovaně vystaven. Stěžovatel přitom neuvedl žádné konkrétní projevy jím citovaných
negativních jevů na Ukrajině (či jejich hrozbu) vůči své osobě. Krajský soud tedy dospěl
ke správnému závěru, že žalovaný posoudil stav v zemi původu dostatečně a na základě
relevantních podkladů.
[13] Stěžovatel dále namítá, že by neuložením mezinárodní ochrany bylo zasaženo do jeho
práva na soukromý a rodinný život, jelikož se na Ukrajině nemá kam vrátit a jeho družka v České
republice čeká potomka. Problematiku zásahu do rodinného a soukromého života ve vazbě
na udělení mezinárodní ochrany rozebral Nejvyšší správní soud v usnesení ze dne 19. 5. 2016,
č. j. 5 Azs 220/2015 - 35. Zde uvedl, že neudělení mezinárodní ochrany není zpravidla natolik
intenzivním zásahem do rodinného a soukromého života, aby došlo k zásahu do práva
zakotveného v čl. 8 Úmluvy o ochraně základních práv a lidských svobod. Jako dostatečně
intenzivní zásah odůvodňující volbu země společného pobytu je možné dle uvedeného usnesení
považovat až například situaci, „má-li cizinec manželku, která je českou občankou, s níž se mu na území
České republiky narodila dcera, přičemž zdravotní stav manželky je závažný a neumožňuje jí starat se o dítě.“
O takto mimořádné okolnosti se však v případě stěžovatele nejedná. Jím tvrzené skutečnosti tedy
nelze považovat za natolik intenzivní, aby se mohly stát důvodem pro opakované rozhodování
o udělení mezinárodní či doplňkové ochrany. Tím není ani absence zázemí na Ukrajině, jak plyne
z usnesení zdejšího soudu ze dne 16. 11. 2016, č. j. 5 Azs 167/2016 - 25: „skutečnost, že cizinec nemá
v zemi původu žádné zázemí a nemůže spoléhat ani na pomoc svých příbuzných, sama o sobě neodůvodňuje
udělení žádné z forem mezinárodní ochrany.“ Nejvyšší správní soud rovněž nepřehlédl zjevnou snahu
stěžovatele o gradaci jeho tvrzení v kasační stížnosti. Jak vyplývá z protokolu o jednání ze dne
30. 7. 2019, č. j. 30 Az 29/2018 - 40, družka stěžovatele nežije trvale na území ČR, ale byla
rovněž žadatelkou o mezinárodní ochranu a v době protokolace se nacházela zpět v Rusku. Není
rovněž pravdou, že by stěžovatel neměl na Ukrajině žádné příbuzné. Sám v žádosti uvedl, že má
bratra. V pohovoru k první žádosti uvedl, že má dva mladší bratry.
[14] K poskytnutí doplňkové ochrany pak nestačí snížení kvality života stěžovatele, byť by
bylo citelnější; životní poměry v mnoha státech světa jsou mnohdy tvrdé a není v možnostech
institutu mezinárodní ochrany řešit takovéto tvrdosti (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu
27. 11. 2019, č. j. 2 Azs 35/2019 - 72).
[15] K námitce týkající se absence pohovoru k žádosti lze odkázat na usnesení Nejvyššího
správního soudu ze dne 19. 12. 2017, č. j. 7 Azs 330/2017 - 35, v němž zdejší soud konstatoval,
že: „Za situace, kdy byla podána opakovaná žádost o udělení mezinárodní ochrany, a o zjištěném stavu věci
nebyly důvodné pochybnosti, žalovaný nebyl povinen provádět pohovor [§23 odst. 2 písm. b) zákona o azylu].“
Nadto stěžovateli nepochybně bylo v souladu se zákonem o azylu umožněno sdělit důvody
žádosti o udělení mezinárodní ochrany písemně. Krom jejich uvedení v samotné žádosti byl
v protokolu o seznámení s podklady rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany ze dne 13. 8. 2018
dotázán, zda chce uvést nějaké skutečnosti nebo nové informace, které by měl vzít žalovaný
v úvahu při posouzení jeho žádosti o udělení mezinárodní ochrany. Na to stěžovatel odpověděl,
že vše již uvedl.
[16] Namítá-li stěžovatel, že žalovaný ani krajský soud nevzali v potaz jeho příslušnost
k LGBT komunitě a dopad, který pro něj tato skutečnost má v zemi původu, jedná se o námitku
uplatněnou poprvé až v řízení před Nejvyšším správním soudem, ač z ničeho neplyne, že by ji
stěžovatel nemohl uplatnit dříve. Taková námitka je dle §104 odst. 4 s. ř. s. nepřípustná.
[17] Na základě uvedeného je tak nutné souhlasit se žalovaným, že od meritorního posouzení
první žádosti stěžovatele v roce 2016 nedošlo k žádné změně, která by mohla představovat novou
skutečnost ve smyslu §11a odst. 1 zákona o azylu, a která by svědčila o tom, že by stěžovatel
mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v §12 zákona o azylu nebo že by mu
hrozila vážná újma podle §14a téhož zákona. Branná povinnost, jež stěžovateli hrozí při návratu
na Ukrajinu, byla již posuzována v rámci první žádosti stěžovatele o udělení mezinárodní
ochrany; nejedná se tak o novou skutečnost ve smyslu §11a odst. 1 zákona o azylu.
[18] S poukazem na shora uvedené důvody Nejvyšší správní soud odmítl kasační stížnost
jako nepřijatelnou podle §104a s. ř. s.
[19] Nejvyšší správní soud nerozhodoval o návrhu stěžovatele na přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti, protože o tomto mimořádném opravném prostředku bylo rozhodnuto
bez zbytečného prodlení po nezbytném poučení účastníků řízení a obstarání dalších podkladů
nutných pro rozhodnutí.
[20] Výrok o nákladech řízení o kasační stížnosti se opírá o §60 odst. 3 větu první s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s., podle nichž žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení,
byla-li kasační stížnost odmítnuta.
[21] Stěžovateli byl usnesením zdejšího soudu ze dne 3. 10. 2019, č. j. 7 Azs 306/2019 - 32,
ustanoven advokát. V takovém případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát
(§35 odst. 10 ve spojení s §120 s. ř. s.). Náklady řízení o kasační stížnosti sestávají z odměny
advokáta za jeden úkon právní služby – doplnění kasační stížnosti [§11 odst. 1 písm. d) vyhlášky
č. 177/1996 Sb. (dále též „advokátní tarif“)] ve výši 3 100 Kč [§7 bod 5. a §9 odst. 4 písm. d)
téže vyhlášky], režijní paušál ve výši 300 Kč za úkon právní služby dle §13 odst. 4 téže vyhlášky,
náhrada za promeškaný čas za cestu Praha – Brno a zpět v délce 7 hodin ve výši 1 400 Kč
(dle §14 odst. 3 téže vyhlášky), zvýšené o částku 1 008 Kč odpovídající dani z přidané hodnoty
(dále též „DPH“) ve výši 21 %, neboť zástupce stěžovatele je plátcem DPH. Dále ustanovený
advokát uplatnil nárok na cestovné v souvislosti s nahlížením do spisu, které zdejší soud přiznal
na základě poskytnutých informací ve výši 3 053 Kč bez DPH (3 694 Kč s DPH). Celkem tedy
náklady řízení o kasační stížnosti činí částku 9 502 Kč. Tato částka bude vyplacena ustanovenému
zástupci do 30 dnů od právní moci tohoto usnesení z účtu Nejvyššího správního soudu.
[22] Odměnu za první poradu s klientem včetně převzetí a přípravy zastoupení [§11 odst. 1
písm. b) téže vyhlášky] soud ustanovenému zástupci nepřiznal, neboť nedoložil, že by první
porada s klientem proběhla.
Poučení: Proti tomuto usnesení n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 5. prosince 2019
JUDr. Tomáš Foltas
předseda senátu