ECLI:CZ:NSS:2019:7.AZS.471.2018:32
sp. zn. 7 Azs 471/2018 - 32
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Hipšra a soudců
Mgr. Lenky Krupičkové a JUDr. Tomáše Foltase v právní věci žalobkyně: M. B., zastoupena
Mgr. Pavlínou Zámečníkovou, advokátkou se sídlem Příkop 8, Brno, proti žalované: Komise
pro rozhodování ve věcech pobytů cizinců, se sídlem náměstí Hrdinů 1634/3, Praha 4,
v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. 9. 2018,
č. j. 29 A 151/2016 - 59,
takto:
Kasační stížnosti se p ř i z n á v á odkladný účinek.
Odůvodnění:
[1] Rozhodnutím ze dne 27. 7. 2016, č. j. MV-95135-6/SO-2013, žalovaná zamítla odvolání
žalobkyně a potvrdila rozhodnutí Ministerstva vnitra (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne
26. 2. 2013, č. j. OAM-24162-30/DP-2012, jímž byla podle §44a odst. 3 ve spojení s §35 odst. 3
a §37 odst. 1 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky
a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon o pobytu cizinců“),
zamítnuta žádost žalobkyně o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu
na území České republiky za účelem podnikání (účasti v právnické osobě).
[2] Žalobkyně podala proti rozhodnutí žalované žalobu u Krajského soudu v Brně (dále též
„krajský soud“), který ji v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl.
[3] Žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) podala proti rozsudku krajského soudu dne
26. 10. 2018 kasační stížnost, kterou doplnila dne 12. 12. 2018. V kasační stížnosti navrhla,
aby jí byl přiznán odkladný účinek, přičemž tento návrh doplnila dne 12. 11. 2018. Uvedla,
že v návaznosti na napadené rozhodnutí bude nucena vycestovat z území České republiky. Žije
zde přitom již od roku 2007 a má vytvořeno trvalé rodinné, sociální a životní zázemí. Sdílí
domácnost se svým manželem, který na území České republiky pobývá od roku 1999
a s nezletilou dcerou narozenou v roce 2008 na území České republiky. Oběma zde byl povolen
trvalý pobyt. Dcera chodí do páté třídy, má zde kamarády a v zemi původu rodičů nikdy nežila,
jezdí tam pouze na návštěvu za prarodiči. Rodina stěžovatelky je plně integrována do společnosti,
všichni ovládají český jazyk, mají zde řadu přátel. Nucené vycestování by znamenalo citelný zásah
nejen pro ni, ale i pro jejího manžela a nezletilou dceru. Stěžovatelka by musela zpřetrhat veškeré
vazby, které si za dobu 11 let vytvořila. Na Ukrajině stěžovatelka po této době již nemá žádné
zázemí a nemohla by navázat na svou dřívější práci. S ohledem na nedostatek pracovních
příležitostí pak není jisté, že by získala práci a mohla zabezpečovat své rodiče. Vycestováním by
bylo porušeno rovněž její právo na spravedlivý proces, neboť by nemohla být v kontaktu se svou
právní zástupkyní a nemohla by v řízení vystupovat osobně. Navíc je u správního orgánu
I. stupně vedeno řízení o žádosti stěžovatelky o povolení k trvalému pobytu podle §68 odst. 1
zákona o pobytu cizinců. V případě nuceného vycestování by došlo k přetržení doby 5 let
nepřetržitého pobytu, a stěžovatelka by tak ztratila možnost získat trvalý pobyt, přičemž není
reálné, aby stěžovatelka požádala o nové povolení k pobytu na území České republiky.
Je všeobecně známo, že v současnosti je prakticky nemožné získat termín k podání takové
žádosti na zastupitelském úřadu. Případný návrat do České republiky je tedy spojen s reálnými
obtížemi.
[4] Žalovaná ve vztahu k návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti odkázala
na své vyjádření k návrhu na přiznání odkladného účinku žalobě ze dne 7. 9. 2016 a poukázala
na nařízení Rady EU a Evropského parlamentu č. 2017/850/EZ ze dne 17. 5. 2017, jímž došlo
ke zrušení vízové povinnosti pro občany Ukrajiny s biometrickým pasem.
[5] Nejvyšší správní soud vycházel při posouzení návrhu na přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti z následujících skutečností, úvah a závěrů.
[6] Podle §107 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „s. ř. s.“), nemá kasační stížnost odkladný účinek. Soud jej však může na návrh
stěžovatele přiznat; §73 odst. 2 až 5 se užije přiměřeně. Podle §73 odst. 2 s. ř. s. ve spojení
s §107 s. ř. s. lze přiznat odkladný účinek, jestliže by výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí
znamenaly pro stěžovatelku nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může
vzniknout jiným osobám, a jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem.
[7] Nejvyšší správní soud shledal návrh stěžovatelky důvodným, neboť stěžovatelka doložila
a prokázala, že jí v důsledku výkonu rozsudku krajského soudu hrozí nepoměrně větší újma
než jiným osobám. Soud přihlédl zejména k tomu, že žalobou napadeným rozhodnutím bylo
zrušeno existující povolení k dlouhodobému pobytu, čímž stěžovatelka ztratila oprávnění
k pobytu na území České republiky. V důsledku nepřiznání odkladného účinku by tak
stěžovatelce hrozila bezprostřední a závažná újma spočívající v tom, že by byla nucena
k vycestování z území České republiky, což by mohlo mít negativní vliv na její soukromý
a rodinný život, a to zejména za situace, kdy stěžovatelka žije v domácnosti se svým manželem
a nezletilou dcerou, která celý život vyrůstala na území České republiky. Odhlédnout nelze
ani od toho, že k právu na spravedlivý proces náleží i právo účastníka vystupovat v tomto řízení
osobně, být v kontaktu se svým zástupcem, udělovat mu konkrétní pokyny pro výkon zastoupení
atd. (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 8. 2011, č. j. 5 As 73/2011 - 100,
ze dne 16. 8. 2012, č. j. 4 As 56/2012 - 58, nebo ze dne 5. 11. 2014, č. j. 1 Azs 140/2014 - 25).
Nejvyšší správní soud zároveň neshledal, že by se přiznání odkladného účinku dotklo práv třetích
osob nebo bylo v rozporu s důležitým veřejným zájmem.
[8] Nejvyšší správní soud se tak ztotožnil se závěry, k nimž dospěl krajský soud v usnesení
ze dne 20. 9. 2016, č. j. 29 A 151/2016 - 24, který žalobě stěžovatelky rovněž přiznal odkladný
účinek. Skutkový stav věci se navíc změnil v tom směru, že se stěžovatelka v průběhu řízení před
krajským soudem za tehdy bývalého manžela znovu provdala (dne 3. 12. 2016).
[9] Ze shora uvedeného vyplývá, že v posuzované věci byly splněny obě podmínky
pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti vyžadované v §73 odst. 2 s. ř. s. ve spojení
s §107 s. ř. s. Nejvyšší správní soud proto přiznal kasační stížnosti odkladný účinek.
[10] Přiznáním odkladného účinku kasační stížnosti se do pravomocného skončení řízení
o kasační stížnosti pozastavují účinky napadeného rozsudku krajského soudu. Tímto usnesením
soud nepředjímá meritorní posouzení případu a rozhodnutí ve věci samé.
[11] Na závěr Nejvyšší správní soud podotýká, že o tomto návrhu nemohl rozhodnout dříve,
než zástupkyně doplnila dne 12. 12. 2018 samotnou kasační stížnost. Podle usnesení Nejvyššího
správního soudu ze dne 20. 6. 2012, č. j. 6 Ads 73/2012 - 17, totiž platí: „V případě, že stěžovatel
podá blanketní kasační stížnost, počne lhůta pro rozhodnutí o návrhu na přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti (§73 odst. 4 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s.) běžet zpravidla až v okamžiku, kdy stěžovatel doplní
důvody, pro něž rozsudek krajského soudu napadá (§106 odst. 3 s. ř. s.).“
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 10. ledna 2018
Mgr. David Hipšr
předseda senátu