ECLI:CZ:NSS:2019:7.AZS.478.2018:24
sp. zn. 7 Azs 478/2018 - 24
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Hipšra a soudců
JUDr. Tomáše Foltase a Mgr. Lenky Krupičkové v právní věci žalobce: A. K., zastoupen
Mgr. Jaroslavem Fialou, advokátem se sídlem Jakubská 647/2, Praha 1, proti žalovanému:
Policie České republiky, Policejní prezidium České republiky, se sídlem Strojnická 935/27,
Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne
16. 10. 2018, č. j. 5 A 211/2018 - 14,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
[1] Městský soud v Praze (dále jen „městský soud“) usnesením ze dne 16. 10. 2018,
č. j. 5 A 211/2018 - 14 odmítl žalobu proti „rozhodnutí o zařazení žalobce do evidence
nežádoucích osob“ dle §154 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky
a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“).
Žalobci byl na základě vedení jeho osoby v evidenci nežádoucích osob odepřen vstup na území
České republiky.
[2] Městský soud nejprve posuzoval naplnění podmínek řízení a přípustnost žaloby, kterou
žalobce výslovně podal dle §65 s. ř. s. Městský soud odkázal na usnesení rozšířeného senátu
Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 8. 2014, č. j. 6 As 68/2012 – 47, v němž jsou
konstatovány formální znaky úkonu správního orgánu, jejichž naplnění je předpokladem
přípustnosti žaloby proti rozhodnutí ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s.: Je zde konkrétní individualizovaný
adresát takového vrchnostenského aktu (…) tento úkon zakládá, mění, ruší nebo závazně určuje jeho konkrétní
práva, je vydán ve formalizovaném řízení upraveném právními předpisy (…) správním orgánem v mezích jeho
zákonem stanovené pravomoci jako materializovaný akt obsahující stanovené náležitosti, komunikovaný
adresátovi.“ Městský soud tyto formální znaky neshledal. Dospěl k závěru, že samotné označení
žalobce za nežádoucí osobu dle §154 zákona o pobytu cizinců nesplňuje formální požadavky
rozhodnutí ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s. Městský soud dovodil, že žalovaný o označení osoby
za nežádoucí nerozhoduje v rámci procedury, která by jakékoliv formální znaky správního řízení.
Dle §154 odst. 3 a 4 zákona o pobytu cizinců žalovaný přistoupí k označení cizince za nežádoucí
osobu již na základě pouhé existence pravomocných rozhodnutí soudu o trestu vyhoštění či
o správním vyhoštění, a dále pokud cizinec neuhradí v plné výši náklady spojené se správním
vyhoštěním, dobrovolným návratem anebo vycestováním do zahraničí. Žalovaný označení osoby
za nežádoucí neodůvodňuje, nejsou zde žádní účastníci řízení, není veden správní spis
a neexistuje opravný prostředek. Městský soud poukázal na možnost podat žádost o likvidaci či
opravu osobních údajů dle §83 odst. 1 a 2 zákona o Polici České republiky, ve znění v době
rozhodné (dále jen „zákon o Policii“), které žalobce nevyužil. Informace o vyřízení takové žádosti
je pak dle judikatury rozhodnutím, proti kterému se lze bránit správní žalobou. Městský soud
uzavřel, že žalobce podal žalobu proti úkonu žalovaného, který není rozhodnutím dle §65 odst. 1
s. ř. s., a proto žalobu odmítl dle §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
II.
[3] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) se včas podanou kasační stížností domáhá zrušení
v záhlaví specifikovaného usnesení městského soudu z důvodu dle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.
Stěžovatel byl zařazen do seznamu nežádoucích osob na podkladě informací poskytnutých policii
Národní protidrogovou centrálou postupem podle §154 odst. 2 zákona o pobytu cizinců, dle
kterého policie rozhodne o označení cizince za nežádoucí osobu na základě vlastních poznatků.
Dle znění §154 odst. 2 zákona o pobytu cizinců muselo být rozhodnutí policie učiněno v řízení,
ať už jakkoliv formálním či neformálním. Takový úkon naplnil znaky rozhodnutí dle §65 odst. 1
s. ř. s., neboť tímto úkonem byla zakládána, měněna, rušena nebo závazně určena práva
a povinnosti stěžovatele. Městský soud se však vypořádal pouze s důvody uvedenými v §154
odst. 3 zákona o pobytu cizinců, přičemž stěžovatele se tyto důvody vůbec netýkají. Městský soud
nerozlišil mezi postupy dle §154 odst. 2 a 3 zákona o pobytu cizinců a žalobu v rozporu
se zákonem odmítl.
[4] Žalovaný uvedl, že žalobce byl podle §154 odst. 2 a 6 zákona o pobytu cizinců označen
za nežádoucí osobu a zaevidován do evidence nežádoucích osob. Na tento postup se dle §168
zákona o pobytu cizinců nevztahují části druhá a třetí zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), včetně povinnosti vydat správní
rozhodnutí. Navrhuje zamítnutí kasační stížnosti.
III.
[5] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[6] Kasační stížnost není důvodná.
[7] Stěžovatel se domáhal soudního přezkumu blíže nespecifikovaného rozhodnutí o zařazení
do evidence nežádoucích osob dle §154 zákona o pobytu cizinců. Výslovně podal žalobu proti
rozhodnutí dle §65 odst. 1 s. ř. s. Měl za to, že žalobou napadené rozhodnutí bylo nezákonné
z důvodu nepřiměřenosti dopadu do jeho osobního a rodinného života. Městský soud dospěl
k závěru, že zařazení stěžovatele do evidence není rozhodnutím dle §65 odst. 1 s. ř. s. a žalobu
z tohoto důvodu odmítl. Stěžovatel v kasační stížnosti předkládá argumentaci, dle které zařazení
do evidence bylo rozhodnutím, proti němuž byla žaloba přípustná. V kasační stížnosti uvádí,
že byl zařazen do evidence dle §154 odst. 2 zákona o pobytu cizinců a že městský soud
se vypořádal pouze se skutečnostmi uvedenými v §154 odst. 3 zákona o pobytu cizinců, z čehož
dovozuje nezákonnost usnesení městského soudu o odmítnutí žaloby.
[8] Dle §154 odst. 2 zákona o pobytu cizinců „Policie rozhodne o označení cizince za nežádoucí
osobu na základě vlastních poznatků, požadavku ústředního správního úřadu České republiky, požadavku
zpravodajské služby České republiky anebo závazku vyplývajícího z mezinárodní smlouvy.“ Podle třetího
odstavce tohoto ustanovení „Policie označí cizince za nežádoucí osobu na základě pravomocného rozhodnutí
soudu o trestu vyhoštění z území,nebo pravomocného rozhodnutí o správním vyhoštění.
[9] Stěžovatel ze slovního spojení „policie rozhodne“ dovozuje, že zařazení do evidence
muselo být učiněno v řízení a označení za nežádoucí osobu bylo rozhodnutím ve smyslu §65
odst. 1 s. ř. s.
[10] Nejvyšší správní soud se v dosavadní judikatuře vyjadřoval k povaze úkonu označení
cizince za nežádoucí osobu dle §154 zákona o pobytu cizinců v souvislosti s posuzováním
žádostí cizinců o pobytová oprávnění na území České republiky. Dospěl k závěru,
že u pobytových žádostí má být ověřena důvodnost označení žadatele za nežádoucí osobu
zejména proto, že „ samotné označení cizince za nežádoucí osobu nepodléhá samostatnému soudnímu
přezkumu, protože nejde o rozhodnutí o právech a povinnostech fyzické osoby“ (viz rozsudek NSS ze dne
16. 4. 2008, č. j. 1 As 14/2008 – 63). Je nerozhodné, zda byl stěžovatel označen za nežádoucí
osobu pro splnění předpokladů §154 odst. 2 nebo odst. 3 zákona o pobytu cizinců. Věcná
odlišnost předpokladů uvedených v obou odstavcích vyplývá z povahy těchto předpokladů, nic
však nemění na povaze zařazení cizince do evidence nežádoucích osob z hlediska přípustnosti
samostatného přezkumu ve správním soudnictví. Zatímco v odst. 2 jsou uvedeny skutečnosti,
které je třeba teprve vyhodnotit jako odůvodňující takovou klasifikaci cizince (vlastní poznatky,
požadavek ústředního správního úřadu České republiky, požadavek zpravodajské služby České
republiky anebo závazek vyplývající z mezinárodní smlouvy), třetí odstavec míří na okolnosti
objektivnější povahy, kde zařazení do evidence nežádoucích osob je jejich „automatickým“
následkem (pravomocné rozhodnutí soudu o trestu vyhoštění z území, pravomocné rozhodnutí
o správním vyhoštění). Důsledkem je pak v obou případech skutečnost, že cizinec označený
za nežádoucí osobu je evidován v evidenci nežádoucích osob (§154 odst. 6 věta první). Poukázat
lze rovněž na §168 téhož zákona, dle kterého se na řízení podle §154 odst. 2 zákona o pobytu
cizinců nepoužijí ustanovení části druhé a třetí správního řádu. Na postup vedoucí k označení
cizince za nežádoucí osobu se tak nepoužijí standardní procesní předpisy pro správní řízení,
vedoucí k vydání správního rozhodnutí, které by mělo být dotčenému cizinci jakkoliv sdělováno.
Tomu odpovídá i §154 odst. 7 zákona o pobytu cizinců, dle kterého se cizinci nesděluje zařazení
do evidence nežádoucích osob. Podpůrně lze v této souvislosti zmínit i městským soudem
uvedené důsledky takového postupu, kdy cizinec nemůže mít povědomí o individualizaci zařazení
do evidence, o časovém určení, od kterého mají účinky takového zařazení trvat a od kdy by
případně měla začít plynout lhůta k podání žaloby proti takovému „rozhodnutí“. Úkon
spočívající v označení cizince za nežádoucí osobu dle §154 zákona o pobytu cizinců proto není
sám o sobě rozhodnutím §65 odst. 1 s. ř. s., samostatně přezkoumatelným ve správním
soudnictví. Městský soud postupoval správně, pokud žalobu stěžovatele z tohoto důvodu
odmítl.
[11] Nejvyšší správní soud připomíná, že případným prostředkem obrany stěžovatele byla
žádost o opravu, výmaz a likvidaci nepřesných nebo nepravdivých údajů dle §83 odst. 1 a 2 tehdy
účinného zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky. Ze správního spisu vyplývá,
že stěžovatel žádost dle §83 odst. 1 a 2 zákona o Policii podal až dne 2. 11. 2018, tedy měsíc
po podání správní žaloby. Zdejší soud v rozsudku ze dne 25. 6. 2014, č. j. 1 Aps 15/2013 – 33,
publ. pod č. 3088/2014 Sb. NSS konstatoval, že „[s]těžovatel měl tedy před podáním žaloby
ke správnímu soudu nejprve podat žádost o výmaz či opravu záznamu v SIS [Schengenský informační
systém, pozn. soudu) u Policie České republiky, Policejního prezidia. (…) stěžovatel nicméně žádost Policii
České republiky nepodal, a namísto toho se rovnou obrátil na soud. Stěžovatel se mohl domáhat ochrany nebo
nápravy jinými právními prostředky, čímž naplnil předpoklady nepřípustnosti své žaloby podle §85 s. ř. s. (…)
Stěžovateli nynější rozhodnutí neupírá soudní ochranu. Proti případnému negativnímu rozhodnutí Policie České
republiky se bude moci bránit žalobou proti rozhodnutí správního orgánu, eventuálně v případě nečinnosti Policie
České republiky žalobou nečinnostní“ (obdobně srov. rozsudek NSS ze dne 9. 8. 2018,
č. j. 9 Azs 49/2018 – 55).
[12] S poukazem na shora uvedené důvody Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost jako
nedůvodnou (§110 odst. 1 s. ř. s.).
[13] Soud rozhodl o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti podle §60 odst. 1 věty první
s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti úspěšný, proto nemá
právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, jemuž by jinak právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, protože mu v řízení
o kasační stížnosti nevznikly žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. května 2019
Mgr. David Hipšr
předseda senátu