ECLI:CZ:NSS:2019:7.AZS.532.2018:38
sp. zn. 7 Azs 532/2018 - 38
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Hipšra a soudců
JUDr. Tomáše Foltase a Mgr. Lenky Krupičkové v právní věci žalobce: V. T. N., zastoupený
Mgr. Jindřichem Lechovským, advokátem se sídlem Šlejnická 1547/13, Praha 6, proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 10. 2018,
č. j. 17 A 135/2018 - 40,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Ustanovenému zástupci žalobce advokátovi Mgr. Jindřichu Lechovskému
se p ř i z n á v á odměna za zastupování v řízení o kasační stížnosti ve výši 4 114 Kč,
která mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci
tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I.
[1] Rozhodnutím žalovaného ze dne 29. 8. 2018, č. j. OAM-175/LE-LE05-LE24-PS-2018,
byl žalobce zajištěn v zařízení pro zajištění cizinců podle §46a odst. 1 písm. e) zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), a podle §46a
odst. 5 téhož zákona byla doba trvání zajištění stanovena do 13. 12. 2018.
II.
[2] Žalobce podal proti výše uvedenému rozhodnutí žalobu ke Krajskému soudu v Plzni,
který ji zamítl rozsudkem ze dne 26. 10. 2018, č. j. 17 A 135/2018 - 40.
[3] V odůvodnění rozsudku krajský soud uvedl, že veškeré námitky žalobce v dané věci
se vztahovaly k tomu, že žalovaný nesprávně a nedostatečně posoudil možnost uložení zvláštních
opatření podle §47 zákona o azylu.
[4] Podle názoru krajského soudu by nebylo uplatnění zvláštního opatření účinné.
O neúčinnosti zvláštního opatření svědčí v případě žalobce skutečnosti, že porušoval právní
předpisy České republiky i Evropské unie, když svévolně neoprávněně pobýval na území České
republiky i přinejmenším dalšího státu Evropské unie, konkrétně Německa, bez cestovního
dokladu a jakéhokoliv oprávnění k pobytu, dokonce bez jakéhokoliv dokladu totožnosti. Své
zákonné povinnosti spojené se vstupem a pobytem na území České republiky a Evropské unie
zcela ignoroval, a aby je obešel, využil služeb převaděčů a překročil hranice Evropské unie
nelegálně. Následně neoprávněně pokračoval do České republiky a dále na území Německa.
Po předání do České republiky v rámci podání vysvětlení uváděl, že v České republice o azyl
žádat nechce, protože chce pouze do Německa, kde chce (vědomě nelegálně) pracovat. Za tři dny
poté ale již požádal v České republice o mezinárodní ochranu údajně ze strachu z lichvářů v zemi
původu a kvůli své postižené noze. Podle názoru krajského soudu lze z tohoto chování žalobce
dovodit účelovost podané žádosti o mezinárodní ochranu v České republice, tedy podanou pouze
v reakci na zadržení a předání do České republiky, kde žalobce zjevně nechtěl zůstat a hledat
mezinárodní ochranu. To vyplývá jak z jeho nerespektování právního řádu a nelegálního
cestování, tak i z jeho odlišných vyjádření před policejními orgány a v žádosti o mezinárodní
ochranu. Žalovaný tedy dospěl ke správnému závěru, že z jednání žalobce je zřejmé, že v jeho
případě existuje nebezpečí, že se bude i nadále vyhýbat svým povinnostem a bude nadále
porušovat právní předpisy, a to nejen České republiky, ale i dalších států Evropské unie, a bude
mařit výkon rozhodnutí o vyhoštění.
[5] Krajský soud dále konstatoval, že žalovaný uvedl ve svém rozhodnutí podstatné
skutečnosti vyplývající ze správního řízení, které odůvodňovaly neuplatnění zvláštního opatření
podle §47 zákona o azylu. Žalovaný se dostatečným a přezkoumatelným způsobem vypořádal
s nemožností uložení zvláštního opatření ve smyslu §47 zákona o azylu. Dospěl k závěru,
že by uplatnění zvláštního opatření nebylo účinné, neboť žalobce nejenže vědomě nerespektoval
právní řád České republiky, ale také jednal zcela účelově. Žalovaný byl přesvědčen, že žalobce
podal žádost o udělení mezinárodní ochrany v detenčním zařízení pouze s cílem vyhnout se
hrozícímu vyhoštění, ačkoliv mohl požádat o udělení mezinárodní ochrany dříve a současně nelze
účinně uplatnit zvláštní opatření podle §47 zákona o azylu. Proto žalovaný shledal naplnění
podmínek stanovených v §46a odst. 1 písm. e) téhož zákona. Žalovaný se vypořádal s
individuálními okolnostmi případu žalobce, přičemž krajský soud se s jeho závěry zcela ztotožnil.
Případ žalobce, který nerespektoval právní řád České republiky, porušil zákaz vstupu na území
členských států EU, vede k jednoznačnému závěru, že existuje důvodná obava, že žalobce
nebude své právní povinnosti dodržovat ani v budoucnu. S ohledem na shora uvedené tak
mírnější opatření ve smyslu §47 zákona o azylu nebylo možné použít a zajištění žalobce bylo
zcela namístě a v souladu se zákonem.
III.
[6] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost
z důvodu uvedeného v §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
[7] Podle názoru stěžovatele krajský soud obdobně jako žalovaný využitelnost zvláštních
opatření podle §47 zákona o azylu posoudil zjevně nesprávně. Žalovaný v napadeném
rozhodnutí fakticky zopakoval vlastní vyhodnocení důvodnosti zajištění stěžovatele podle §46a
odst. 1 písm. e) zákona o azylu a stejnou argumentací zdůvodnil i nemožnost využití zvláštních
opatření. Krajský soud tento postup aproboval a uvedl, že důvody zajištění stěžovatele podle
§46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu a důvody nemožnosti využití zvláštních opatření podle §47
zákona o azylu byly totožné, což je v případě stěžovatele nepřípadné.
[8] V případě stěžovatele nejsou dány závažné důvody domnívat se, že by měl v úmyslu
nespolupracovat s žalovaným, a jeho prostý krátkodobý nelegální pobyt na území České
republiky nemůže být dostatečným důvodem pro absolutní ztrátu důvěry vůči jeho osobě.
V případě stěžovatele se totiž jedná o osobu, která se na území České republiky ocitla poprvé,
provinila se „pouze“ nelegálním pobytem a nelze konstatovat, že by snad projevila neúctu
k právnímu řádu České republiky, natož pak opakovaně, tudíž nelze přijmout závěr obsažený
v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 10. 2016, č. j. 7 Azs 185/2016 - 23, který
možnost uložení zvláštního opatření problematizuje v případě dlouhodobého nelegálního pobytu
na území České republiky v rozporu s uloženým správním vyhoštěním. Nelze zastřít,
že stěžovatel skutečně podal žádost o mezinárodní ochranu v reakci na své zajištění. V případě
stěžovatele, který se nikdy neprotivil jakémukoliv správnímu rozhodnutí a nedopustil se
protiprávního jednání představujícího zásadní porušení veřejného pořádku, však nelze pouze
z jeho nelegálního vstupu na území schengenského prostoru a několikadenního nelegálního
pobytu na území členských států vyvozovat, že by se jednalo o nespolehlivou osobu, u které nelze
uvažovat o uložení zvláštních opatření.
[9] V případě stěžovatele je tedy zřejmé, že jeho pobytová historie svědčí o tom, že svoji
žádost o mezinárodní ochranu podal přinejmenším sekundárně rovněž z důvodu zamezení
realizace správního vyhoštění. Neexistují avšak žádné důvody domnívat se, že by nehodlal plnit
své povinnosti žadatele o mezinárodní ochranu, neboť přinejmenším od podání své žádosti
prokázal, že je připraven spolupracovat s příslušnými orgány a že není jeho úmyslem za každou
cenu mařit výkon příslušných rozhodnutí. Stěžovatel tedy v současnosti nemá důvod vycestovat
na území Německa, protože tím by zcela minimalizoval své naděje na získání mezinárodní
ochrany a citelně by si zkrátil dobu legálního pobytu na území Evropské unie. S ohledem
na absenci jakýchkoliv motivů pro maření řízení o udělení mezinárodní ochrany a existenci zcela
opačné snahy o prodloužení legálního pobytu, čehož lze dosáhnout pouze řádným plněním
povinností v průběhu řízení o udělení mezinárodní ochrany, tedy není důvod pochybovat o tom,
že by stěžovatel řádně plnil své povinnosti žadatele o mezinárodní ochranu. Názor žalovaného
i krajského soudu, podle nějž není možné o uložení zvláštního opatření uvažovat, je tak
nesprávný.
[10] Na základě výše uvedeného proto stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil
napadený rozsudek a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.
IV.
[11] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti popírá oprávněnost podané kasační stížnosti,
neboť se domnívá, že jak jeho rozhodnutí ve věci zajištění stěžovatele v zařízení pro zajištění
cizinců, tak i rozsudek krajského soudu, byly vydány v souladu s právními předpisy. Krajský soud
v závěrech a postupu správního orgánu nezákonnost ani vady řízení neshledal, veškeré žalobní
námitky stěžovatele vypořádal. Se závěry napadeného rozsudku žalovaný plně souhlasí.
[12] Stěžovatel neuvedl žádné konkrétní skutečnosti, které by vyvracely zjištění žalovaného,
na základě kterých bylo rozhodnuto o jeho zajištění v zařízení pro zajištění cizinců, tedy zejména
že pobýval na území EU, včetně České republiky neoprávněně, bez cestovního dokladu
a jakéhokoliv pobytového oprávnění a dokonce bez jakéhokoliv dokladu totožnosti.
[13] Vzhledem k tomu, že cílem stěžovatele ve skutečnosti není získat ochranu před
pronásledováním, resp. vážnou újmou, když se jich ani neobává, nýbrž snaha vyhnout se svému
zajištění a vyhoštění, aby mohl dále pokračovat do své cílové země, tedy do Německa, čímž by
opětovně narušoval právní řád České republiky i EU, byl by jeho propuštěním ze zajištění
ohrožen průběh správního řízení ve věci mezinárodní ochrany.
[14] Podle názoru žalovaného by uplatnění zvláštního opatření podle §47 zákona o azylu
nebylo účinné. O neúčinnosti zvláštního opatření v daném případě svědčí nejen stěžovatelovo
soustavné nerespektování právního řádu a zákonem uložených povinností, ale také jeho zcela
účelové jednání. Nelze rozumně předpokládat, že by stěžovatel náhle své jednání změnil
a respektoval by zvláštní opatření podle zákona o azylu, a to tím spíše, že jeho cílovou zemí je
Německo. Žalovaný v této souvislosti odkázal na judikaturu Nejvyššího správního soudu, který
ve svém rozsudku ze dne 28. 6. 2017, č. j. 1 Azs 349/2016 – 48, konstatoval, že účelem zajištění
podle §46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu není pouze zajistit účast stěžovatele v řízení o žádosti
o udělení mezinárodní ochranu, ale také zajištění efektivní kontroly nad průběhem správního
řízení o vyhoštění v situaci, kdy cizinec během řízení uplatní své právo požádat o mezinárodní
ochranu.
[15] S ohledem na výše uvedené považuje žalovaný kasační stížnosti za nedůvodnou, a proto
navrhl, aby ji Nejvyšší správní soud zamítl.
V.
[16] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[17] Kasační stížnost není důvodná.
[18] Nejvyšší správní soud předně uvádí, že na projednávaný případ nedopadá právní
úprava §104a s. ř. s. Již v rozsudku ze dne 31. 7. 2013 č. j. 7 Azs 19/2013 - 38, publikován
pod č. 2971/2014 Sb. NSS, zdůraznil, že „zkoumání přijatelnosti kasační stížnosti je na místě pouze
u věcí, jejichž meritem je posouzení otázky udělení nebo neudělení některé z forem mezinárodní ochrany včetně
posouzení, zda správní řízení ve věci této otázky bylo vedeno v souladu se zákonem. […] Proto, jako je tomu
v dané věci, není důvodu se zabývat otázkou přijatelnosti kasační stížnosti v případě, je-li meritem otázka
setrvání cizince v přijímacím středisku, pokud se tento domáhá udělení mezinárodní ochrany, včetně
případného přezkumu rozhodnutí správního orgánu ve správním soudnictví“. V přezkoumávané věci
se jedná o povinnost stěžovatele setrvat v zařízení pro zajištění cizinců. Nejedná se o udělení
nebo neudělení mezinárodní ochrany. Proto nebylo třeba zabývat se přijatelností kasační stížnosti
(srov. také rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 1. 2014 č. j. 2 Azs 10/2013 - 62,
nebo usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 1. 2015,
č. j. 9 Azs 66/2014 - 69, publikované pod č. 3181/2015 Sb. NSS; všechna zde citovaná
rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná také na www.nssoud.cz).
[19] V projednávané věci není sporu o skutkovém stavu věci. Dne 22. 8. 2018 byl stěžovatel
po překročení státní hranice mezi Českou republikou a Německem kontrolován hlídkou německé
policie na dálnici D8/BAB17, kde cestoval ve vozidle Citroen Jumpy společně s dalšími osobami.
Nebyl schopen na místě prokázat svoji totožnost cestovním dokladem a na základě readmisní
dohody byl dne 23. 8. 2018 předán Policii České republiky. Lustrací v informačním systému
Policie České republiky bylo zjištěno, že nedisponuje žádným vízem či povolením, které by ho
opravňovalo ke vstupu či pobytu na území České republiky. Z uvedených důvodů s ním bylo
zahájeno správní řízení o vyhoštění a rozhodnutím ze dne 23. 8. 2018, č. j. KRPU-167849-25/ČJ-
2018-040022-SV-RBK, byl zajištěn a umístěn do zařízení pro zajištění cizinců. Dne 25. 8. 2018
v zařízení pro zajištění cizinců podal stěžovatel žádost o udělení mezinárodní ochrany, v níž
uvedl, že je pronásledován lichváři a nemůže se vrátit domů. Podle svých slov dluží hodně peněz,
má postiženou nohu a nemůže pracovat. Rozhodnutím ze dne 29. 8. 2018, č. j. OAM-175/LE-
LE05-LE24-PS-2018, byl následně zajištěn podle §46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu.
[20] Spornou otázkou v projednávané věci je, zda bylo namístě stěžovatele zajistit podle §46a
odst. 1 písm. e) zákona o azylu, nebo zda bylo možné účinně uplatnit zvláštní opatření podle §47
téhož zákona.
[21] Podle §46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu [m]inisterstvo může v případě nutnosti rozhodnout
o zajištění žadatele o udělení mezinárodní ochrany v přijímacím středisku nebo v zařízení pro zajištění cizinců,
nelze-li účinně uplatnit zvláštní opatření, jestliže byla žádost o udělení mezinárodní ochrany podána v zařízení pro
zajištění cizinců a existují oprávněné důvody se domnívat, že žádost o udělení mezinárodní ochrany byla podána
pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, vydání nebo předání podle evropského zatýkacího rozkazu
k trestnímu stíhání nebo k výkonu trestu odnětí svobody do ciziny, nebo je pozdržet, ačkoliv mohl požádat
o udělení mezinárodní ochrany dříve.
[22] Podle §47 odst. 1 zákona o azylu [z]vláštním opatřením se rozumí rozhodnutím ministerstva
uložená povinnost žadatele o udělení mezinárodní ochrany a) zdržovat se v pobytovém středisku určeném
ministerstvem, nebo b) osobně se hlásit ministerstvu v době ministerstvem stanovené.
[23] Ve věci je nesporné, že stěžovatel podal žádost o udělení mezinárodní ochrany v zařízení
pro zajištění cizinců. Nejvyšší správní soud se ztotožňuje s názorem krajského soudu
i žalovaného v tom, že existují oprávněné důvody se domnívat, že stěžovatel podal tuto žádost
účelově pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění. Tomuto závěru nasvědčuje skutečnost,
že stěžovatel podal žádost bezprostředně poté, co byl zajištěn právě za účelem správního
vyhoštění. Ostatně i sám stěžovatel v kasační stížnosti tento závěr o účelovém podání žádosti
o udělení mezinárodní ochrany potvrdil, když výslovně uvedl, že ji podal z důvodu zamezení
realizace správního vyhoštění.
[24] K vydání rozhodnutí podle §46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu je dále třeba splnit
zákonnou podmínku, že nelze účinně uplatnit zvláštní opatření podle §47 téhož zákona. V této
souvislosti stěžovatel namítl, že bylo možné účinně uplatnit zvláštní opatření podle §47 odst. 1
zákona o azylu, a že žalovaný tuto možnost posoudil nesprávně.
[25] Volba mírnějších opatření než je zajištění žadatele o udělení mezinárodní ochrany, mezi
něž lze řadit zmíněné zvláštní opatření, je vázána na předpoklad, že žadatel bude se státními
orgány spolupracovat při realizaci tohoto opatření a že uložení zvláštního opatření je dostatečné
k zabezpečení jeho účasti v řízení ve věci mezinárodní ochrany. Pokud zde existují skutečnosti
nasvědčující tomu, že by žadatel správní řízení mařil, nelze přistoupit ke zvláštnímu opatření.
[26] Nejvyšší správní soud souhlasí se závěrem krajského soudu i žalovaného,
že v projednávané věci nebylo možné využít zvláštních opatření podle §47 zákona o azylu.
Zvláštní opatření lze považovat za účinná, pokud jimi lze dosáhnout daného konkrétního účelu
zajištění bez fyzického zajištění žadatele. V této souvislosti lze přiměřeně odkázat také na závěry
rozšířeného senátu vyslovené v usnesení ze dne 28. 2. 2017, č. j. 5 Azs 20/2016 - 38, publ.
pod č. 3559/2017 Sb. NSS, podle kterého „[m]ožnost aplikace zvláštního opatření namísto zajištění
cizince a tomu korespondující úvahy správního orgánu budou nutně záviset na důvodu zajištění“ (odst. [32]
a [36]) a na rozsudek ze dne 28. 6. 2017, č. j. 1 Azs 349/2016 - 48, v němž zdejší soud dospěl
k závěru, že účelem zajištění žadatele o mezinárodní ochranu podle §46a odst. 1 písm. e) zákona
o azylu není pouze zabezpečení jeho účasti v řízení o mezinárodní ochraně, ale především
zabezpečení jeho dostupnosti pro výkon rozhodnutí o vyhoštění, vydání nebo předání podle
evropského zatýkacího rozkazu pro případ, že by se tato rozhodnutí stala vykonatelnými
v důsledku negativního výsledku řízení o mezinárodní ochraně. V posuzovaném případě je
zjevné, že s ohledem na stěžovatelovu očividnou snahu dostat se do Německa, na neexistenci
jakýchkoliv osobních kontaktů v České republice a nedostatek finančních prostředků žalovaný
nemohl stěžovateli uložit místo zajištění zvláštní opatření. V případě propuštění stěžovatele
ze zajištění by byla s velkou pravděpodobností zmařena realizace jeho vyhoštění. Zajištění,
ke kterému přistoupil žalovaný, tak sledovalo legitimní cíl a bylo v souladu s právní úpravou.
[27] S poukazem na shora uvedené důvody Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost jako
nedůvodnou (§110 odst. 1 s. ř. s.).
[28] Soud rozhodl o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti podle §60 odst. 1 věty
první s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti úspěšný, proto
nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, jemuž by jinak právo na náhradu nákladů
řízení o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, protože mu v řízení
o kasační stížnosti nevznikly žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti.
[29] Ustanovenému zástupci stěžovatele Nejvyšší správní soud přiznal odměnu za jeden úkon
právní služby - podání kasační stížnosti [§11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb.,
o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif),
ve znění pozdějších předpisů] v celkové výši 3 100 Kč [§9 odst. 4 písm. d) a §7 bod 5.
advokátního tarifu], k čemuž náleží náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč (§13 odst. 4
advokátního tarifu). Vzhledem k tomu, že advokát je plátcem daně z přidané hodnoty, odměna je
dále zvýšena o částku odpovídající této dani, kterou je tato osoba povinna z odměny
za zastupování a z náhrad hotových výdajů odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani
z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů. Částka daně, vypočtená podle citovaného
zákona, činí 714 Kč. Celkem tedy odměna ustanoveného advokáta činí částku ve výši 4 114 Kč.
Tato částka mu bude vyplacena do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku z účtu Nejvyššího
správního soudu.
[30] Ustanovenému zástupci stěžovatele Nejvyšší správní soud nepřiznal odměnu za úkon
právní služby - další porada s klientem přesahující jednu hodinu [§11 odst. 1 písm. c)
advokátního tarifu]. Zástupce stěžovatele sice doložil konání porady s klientem dne 11. 12. 2018
v délce 75 minut, ale podle názoru Nejvyššího správního soudu nebyl tento úkon v takovém
časovém rozsahu účelný a nezbytný pro řádné doplnění podané kasační stížnosti. Ustanovený
zástupce zastupoval stěžovatele již v řízení o podané žalobě před krajským soudem. Z obsahu
kasační stížnosti a jejího doplnění pak vyplývá, že zástupce stěžovatele zde uplatnil argumentaci,
která je téměř totožná s argumentací, kterou uvedl už v doplnění žaloby. Rovněž lze poukázat
i na to, že skutkový stav projednávané věci je zcela jednoduchý.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 23. května 2019
Mgr. David Hipšr
předseda senátu