ECLI:CZ:NSS:2019:7.AZS.57.2019:35
sp. zn. 7 Azs 57/2019 - 35
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Hipšra a soudců
Mgr. Lenky Krupičkové a JUDr. Tomáše Foltase v právní věci žalobce: H. T. H., zastoupen
Mgr. Petrem Václavkem, advokátem se sídlem Opletalova 25, Praha 1, proti žalovanému:
Ministerstvo zahraničních věcí, se sídlem Loretánské nám. 5, Praha 1, v řízení o kasační
stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. 1. 2019,
č. j. 51 A 21/2018 - 61,
takto:
Kasační stížnosti se nepřiznává odkladný účinek.
Odůvodnění:
[1] Rozhodnutím ze dne 8. 3. 2018, č. j. 102073-3/2018-OPL, žalovaný zamítl rozklad
žalobce a potvrdil rozhodnutí Velvyslanectví České republiky v Hanoji ze dne 7. 12. 2017,
č. j. 3757/2017-HANOI-48/a (dále též „správní orgán I. stupně ”), kterým byla zamítnuta žádost
žalobce o upuštění od osobního podání žádosti o vydání zaměstnanecké karty a zastaveno řízení
o této žádosti podle §169d odst. 3 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České
republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon o pobytu
cizinců“).
[2] Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu u Krajského soudu v Českých
Budějovicích (dále též „krajský soud“), který v záhlaví uvedeným rozsudkem zrušil rozhodnutí
žalovaného i rozhodnutí správního orgánu I. stupně. Rozsudek krajského soudu, stejně jako zde
uváděná judikatura Nejvyššího správního soudu, je dostupný na http://www.nssoud.cz a soud
na něj na tomto místě pro stručnost odkazuje.
[3] Žalovaný (dále jen „stěžovatel“) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost
a podáním ze dne 21. 2. 2019 navrhl, aby jí Nejvyšší správní soud přiznal odkladný účinek.
Vyjádřil přesvědčení, že právní důsledky napadeného rozsudku by pro něj znamenaly nepoměrně
větší újmu, než jaká může přiznáním odkladného účinku vzniknout jiným osobám, respektive
žalobci, přičemž jeho přiznání není současně v rozporu s veřejným zájmem. Pokud by totiž měl
správní orgán I. stupně postupovat v souladu s napadeným rozsudkem a upustit od povinnosti
osobního podání žádosti o pobytový titul, vedl by takový postup k nerovnému zacházení
se žadateli. V obdobných věcech bylo podáno proti rozhodnutím správního orgánu I. stupně
týkajících se zamítnutí žádostí o upuštění od osobní přítomnosti žadatelů při podání žádostí
o pobytový titul 458 rozkladů, z toho přes 200 případů tvoří žádosti o zaměstnaneckou kartu.
S takto podanými žádostmi by probíhalo správní řízení o povolení k pobytu bez rozdílu oproti
žadatelům, kteří si řádně předem sjednali termín k osobnímu podání žádosti, jak předpokládá
§169d odst. 2 zákona o pobytu cizinců ve spojení s §169f téhož zákona. Pokud by pak Nejvyšší
správní soud odmítl právní názor vyslovený napadeným rozsudkem, nastala by situace, kdy by již
běžela řada správních řízení postupem, kterým tato řízení vůbec proběhnout neměla, přičemž by
daný stav nebylo možné dodatečně zvrátit. Uvedené platí zejména pro případy, kdy by daná řízení
již byla ukončena vydáním povolení k pobytu. Stěžovatel v této souvislosti poukázal na nebezpečí
existence dvou odlišných správních rozhodnutí. Ze zmíněných důvodů považuje stěžovatel svou
žádost za plně souladnou s veřejným zájmem, a to konkrétně na kontrolované migraci a rovném
přístupu k žadatelům o povolení k dlouhodobému pobytu ve smyslu shora řečeného.
[4] Žalobce se k návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti nevyjádřil.
[5] V podstatě totožnou věcí se Nejvyšší správní soud zabýval již v řízeních
sp. zn. 3 Azs 23/2019, sp. zn. 8 Azs 47/2019 a sp. zn. 7 Azs 55/2019, kde usneseními ze dne
20. 3. 2019, č. j. 3 Azs 23/2019 - 55, ze dne 27. 3. 2019, č. j. 8 Azs 47/2019 - 55, a ze dne
4. 4. 2019, č. j. 7 Azs 55/2019 - 35, kasačním stížnostem téhož stěžovatele nepřiznal odkladný
účinek. S argumentací uvedenou v citovaných usneseních se právě rozhodující senát ztotožňuje,
a proto ji přebírá i v tomto usnesení.
[6] Podle §107 odst. 1 s. ř. s. nemá kasační stížnost odkladný účinek. Soud jej však může
na návrh stěžovatele přiznat; §73 odst. 2 až 5 se užije přiměřeně. Podle §73 odst. 2 s. ř. s.
ve spojení s §107 s. ř. s. lze přiznat odkladný účinek, jestliže by výkon nebo jiné právní následky
rozhodnutí znamenaly pro stěžovatele nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného
účinku může vzniknout jiným osobám, a jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným
zájmem.
[7] Z citovaných ustanovení vyplývá, že má-li být zdejším soudem přiznán kasační stížnosti
odkladný účinek, je třeba, aby vedle podmínky formální, tj. samotného uplatnění návrhu na jeho
přiznání, byly současně splněny též tři předpoklady materiální: 1) výkon nebo jiné právní následky
rozhodnutí musí pro stěžovatele znamenat újmu, 2) újma musí být pro stěžovatele nepoměrně
větší, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, 3) přiznání
odkladného účinku nesmí být v rozporu s důležitým veřejným zájmem.
[8] Požadavek naplnění zmíněných podmínek potvrdil ve svém usnesení ze dne 1. 7. 2015,
č. j. 10 Ads 99/2014 - 58, též rozšířený senát Nejvyššího správního soudu, který dále zdůraznil,
že §73 odst. 2 s. ř. s. nelze vykládat mechanicky v tom smyslu, že by pro posuzování,
zda odkladný účinek přiznat, anebo nikoli, bylo dostačující poměřovat pouze a jen vzájemný poměr
újmy žadatele o jeho přiznání a újmy jiných osob. Takovým postupem by totiž byla podle
rozšířeného senátu popřena výjimečnost daného institutu, když přiznání odkladného účinku
nemá být v řízení před správními soudy pravidlem, což zákonodárce vyjádřil zcela zřetelně tím,
že kasační stížnost odkladný účinek sama o sobě nemá (srov. §107 s. ř. s.). Rozšířený senát
konkrétně vyslovil, že „újma, která má hrozit žadateli o jeho přiznání, nesmí být vzhledem k jeho poměrům
bagatelní, nýbrž naopak významná, taková, která opravňuje, aby v jeho konkrétním případě pravidlo, že kasační
stížnost odkladný účinek nemá mít, nebylo výjimečně uplatněno“ (zvýraznění provedeno NSS).
[9] V projednávaném případě spatřuje stěžovatel hrozící újmu v nutnosti podřídit se
právnímu názoru vyslovenému krajským soudem, tj. upustit od povinnosti osobního podání
pobytové žádosti ve smyslu §169d odst. 2 zákona o pobytu cizinců ve spojení s §169f téhož
zákona, a to nejen u nynějšího žalobce, ale též v obdobných případech, jichž by mělo být podle
slov stěžovatele přes 458. Takovýto postup by nadto podle jeho názoru zakládal nerovnost vůči
těm žadatelům o pobytový titul, kteří si termín podání žádosti řádně sjednali, přičemž v případě,
že by zdejší soud následně kasační stížnosti stěžovatele vyhověl, nebylo by již možné nesprávně
zahájená řízení zvrátit.
[10] Nejvyšší správní soud ve stěžovatelem nastíněných důsledcích neshledává naplnění
požadavku jemu hrozící významné újmy ve smyslu shora citovaných zákonných ustanovení
a navazujících judikatorních závěrů. Je tomu tak již proto, že napadené rozhodnutí nepředstavuje
výsledek věcného posouzení pobytové žádosti žalobce, když k zastavení řízení o dané žádosti
došlo z důvodu nenaplnění zákonného požadavku na sjednání termínu pro osobní podání žádosti
ve smyslu §169f zákona o pobytu cizinců. Jinými slovy, nepřiznáním odkladného účinku kasační
stížnosti nedojde bez dalšího k nabytí pobytového titulu žalobcem, respektive cizinci v jemu
obdobném postavení, což konečně stěžovatel ani netvrdí, ale v souladu s jeho vyjádřením pouze
k nezbytnosti vést s těmito žadateli řízení o jejich pobytové žádosti, jež následně, v tom kterém
případě může, avšak nemusí vést k udělení pobytového oprávnění.
[11] Z uvedeného závěru současně jednoznačně vyplývá nepřiléhavost stěžovatelova
argumentu ohledně jím deklarované ochrany veřejného zájmu na kontrolované migraci, když
výsledek věcného posouzení pobytových žádostí není povinností, která správním orgánům
vyplývá z napadeného rozsudku, nijak předurčen. Sama okolnost dočasného navýšení množství
žádostí, o nichž budou muset správní orgány vést, respektive provést řízení, když tato byla
zapříčiněna přechodem ze systému Visapoint na nový objednací systém („toliko“) v období
listopadu 2017, potom nemůže bez dalšího naplnit požadavek nikoli bagatelní, respektive
významné újmy jako předpokladu pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti (viz usnesení
rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu č. j. 10 Ads 99/2014 - 58).
[12] Na uvedeném nic nemění ani stěžovatelem dovolávaná hrozba nerovného zacházení mezi
žadateli, kteří si termín osobního podání pobytové žádosti řádně sjednali, a těmi, kterým se cesta
k věcnému posouzení jejich pobytové žádosti otevřela v důsledku právního názoru vysloveného
krajským soudem. Při chybějící jistotě jejich kladného vyřízení totiž není pouhé riziko, že dojde
k (pro)vedení řízení o pobytových žádostech tam, kde v případě následného zvrácení závěrů
krajského soudu rozsudkem soudu zdejšího vlastně řízení být vedena neměla, způsobilé jakkoli
zapříčinit dotčení práv těch žadatelů, kteří si termín pro osobní podání pobytové žádosti řádně
sjednali. Naopak přiznání odkladného účinku pouze pro tento důvod by v případě následného
potvrzení závěrů krajského soudu znamenalo, že žalobci bylo nedůvodně pozdrženo řádné
projednání jeho pobytové žádostí, a to za situace, kdy výsledek daných řízení tímto není, jak
opakovaně konstatováno výše, jakkoli předjímán.
[13] Skutečnost, že riziko provedení správního řízení tam, kde podle pozdějších zjištění
vedeno být nemělo, nemůže být dostatečným důvodem pro přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti, dokládá i závěr rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu z usnesení
č. j. 10 Ads 99/2014 - 58, podle něhož dokonce ani „hrozba existence dvou rozhodnutí ve stejné věci,
včetně dvou protichůdných hmotněprávních rozhodnutí, nemůže […] pro žalovaného bez dalšího představovat
újmu dosahující intenzity požadované pro přiznání odkladného účinku“. A maiori ad minus tedy nemůže
dostatečnou újmu zakládat hrozba toliko „nedůvodně“ vedeného správního řízení. Citovaný závěr
rozšířeného senátu zdejšího soudu zároveň explicitně reaguje i na druhý z argumentů stěžovatele,
totiž právě na nebezpečí existence dvou odlišných správních rozhodnutí v případě,
kdy by Nejvyšší správní soud jím podané kasační stížnosti vyhověl v okamžiku, kdy by již bylo
o pobytové žádosti žalobce, respektive žádostech žadatelů v obdobném postavení, rozhodnuto.
[14] Nejvyšší správní soud proto ze shora uvedených důvodů neshledal, že by výkon kasační
stížností napadeného rozsudku krajského soudu mohl pro stěžovatele znamenat újmu ve smyslu
§73 odst. 2 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s., a to tím spíše při zohlednění zdejším soudem
opakovaně vysloveného závěru, že přiznání odkladného účinku kasační stížnosti podané
správním orgánem je s ohledem na jeho postavení v systému veřejné správy vyhrazeno zpravidla
ojedinělým případům, mezi které judikatura zařadila např. vrácení řidičského oprávnění duševně
choré osobě, vystavení zbrojního průkazu nebezpečnému recidivistovi, udělení povolení
k obchodu s vojenským materiálem zločinnému podniku apod. (srov. např. usnesení zdejšího
soudu ze dne 19. 11. 2015, č. j. 6 Ads 228/2015 - 36, ve spojení s usnesením rozšířeného senátu
ze dne 24. 4. 2007, č. j. 2 Ans 3/2006 - 49). Nejvyšší správní soud proto návrh stěžovatele
na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti zamítl.
[15] Soud závěrem dodává, že z rozhodnutí o žádosti o přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti nelze v žádném případě dovozovat jakékoli závěry ohledně toho, jak bude o kasační
stížnosti rozhodnuto ve věci samé (viz usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 10. 2005,
č. j. 8 As 26/2005 - 76).
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 11. dubna 2019
Mgr. David Hipšr
předseda senátu