ECLI:CZ:NSS:2019:8.ADS.286.2017:54
sp. zn. 8 Ads 286/2017-54
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Mikeše, Ph.D.,
a soudců JUDr. Michala Mazance a JUDr. Miloslava Výborného v právní věci žalobkyně: M. K.,
zast. Mgr. Petrem Miketou, advokátem se sídlem Jaklovecká 1249/18, Ostrava, proti žalovanému:
Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 376/1, Praha 2, proti
rozhodnutí ministryně žalovaného ze dne 22. 6. 2016, čj. MPSV-2016/63621-923/51-1, a
rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 4. 2013, čj. MPSV-UM/6133/13/9S-MSK, v řízení o kasační
stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 11. 2017, čj. 20 Ad
47/2016-107,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
IV. Ustanovenému zástupci žalobkyně Mgr. Petru Miketovi, advokátu, se p ř i z n á v á
za řízení o kasační stížnosti odměna a náhrada hotových výdajů ve výši 1 573 Kč, která
mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci
tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Úřad práce České republiky rozhodnutím ze dne 4. 3. 2013, čj. 102892/13/OT, zamítl
žádost žalobkyně (dále „stěžovatelka“) o dávku státní sociální podpory příspěvku na bydlení ode
dne 1. 1. 2013, protože nedoložila trvání nájemního vztahu k bytu. Toto rozhodnutí bylo
potvrzeno rozhodnutím žalovaného ze dne 22. 4. 2013, čj. MPSV-UM/6133/13/9S-MSK.
Rozhodnutím žalovaného ze dne 7. 3. 2016, čj. MPSV-2016/40751-923, byla zamítnuta žádost
stěžovatelky o obnovu uvedeného řízení. Rozhodnutím ministryně žalovaného ze dne
22. 6. 2016, čj. MPSV-2016/63621-923/51-1, byl rozklad proti posledně jmenovanému
rozhodnutí zamítnut.
[2] Krajský soud v Ostravě (dále jen „krajský soud“) výrokem II. odmítl žalobu proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 4. 2013 dle §46 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb.,
soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), jelikož toto
rozhodnutí již přezkoumal rozsudkem ze dne 8. 10. 2014, čj. 38 Ad 23/2013-88. Žalobu proti
rozhodnutí ministryně žalovaného ze dne 22. 6. 2016 krajský soud výrokem I. zamítl, jelikož
dospěl k závěru, že nebyly naplněny podmínky §100 odst. 1 písm. a) zákona č. 500/2004 Sb.,
správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „spr. ř.“), protože nevyšly najevo dříve
neznámé skutečnosti nebo důkazy, které mohly mít podstatný vliv na rozhodnutí a nemohly být
v řízení uplatněny bez zavinění účastníka řízení. Stěžovatelka totiž namítala, že již 24. 10. 2012
osvědčila trvání nájemního vztahu. Dle soudu brojí proti právnímu hodnocení, ale nepředkládá
nové důkazy. K odkazu stěžovatelky na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 11. 2015,
čj. 3 Ads 37/2015-16 (tímto rozsudkem byl zrušen rozsudek krajského soudu ze dne 22. 1. 2015,
čj. 38 Ad 29/2013-62, který zamítl žalobu stěžovatelky proti rozhodnutí, jež se týkalo její žádosti
o příspěvek na bydlení ode dne 1. 4. 2013), soud poznamenal, že v dalším řízení krajský soud
opět žalobu zamítl a následně podanou kasační stížnost Nejvyšší správní soud zamítl rozsudkem
ze dne 11. 5. 2013, čj. 3 Ads 243/2016-53.
II. Obsah kasační stížnosti
[3] Stěžovatelka kasační stížností napadá pouze výrok I., kterým byla zamítnuta její žaloba
proti rozhodnutí ministryně žalovaného ze dne 22. 6. 2016. V kasační stížnosti uvedla,
že v podaném rozkladu tvrdila, že ve věci existují nové skutečnosti, které mohou vést
k příznivějšímu výsledku řízení. Těmito novými skutečnostmi byla zejména otázka podmínek,
které byly významné při posuzování trvání nájemního vztahu a především otázka bydlení v nájmu
v bytě po ukončení nájemního vztahu. Ministryně žalovaného se s touto námitkou nevypořádala
a krajský soud nemohl tento nedostatek nahradit vlastní úvahou.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[4] Nejvyšší správní soud posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že kasační
stížnost byla podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná
a stěžovatelka je zastoupena ustanoveným advokátem v souladu s §105 odst. 2 s. ř. s. Poté
přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci
uplatněných důvodů, ověřil, zda netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti
(§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
[5] Ze soudního a správního spisu a z úřední činnosti (výše citovaná rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu a krajského soudu) zjistil soud následující skutečnosti podstatné pro posouzení
kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud v rozsudku sp. zn. 3 Ads 37/2015 dospěl k závěru,
že se krajský soud dostatečně nezabýval otázkou, zda stěžovatelce pro účely nároku na příspěvek
na bydlení nájemní vztah k bytu zanikl, když neměla zajištěnu bytovou náhradu [§24 odst. 2
zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen
„zákon o státní sociální podpoře“)]. Krajský soud při novém rozhodování dospěl k závěru,
že stěžovatelka měla zajištěnu bytovou náhradu, proto k ukončení nájmu došlo a stěžovatelka tak
skutečně neprokázala existenci nájemního vztahu jakožto nutnou podmínku pro přiznání
příspěvku na bydlení. Kasační stížnost proti tomuto rozsudku Nejvyšší správní soud zamítl
rozsudkem sp. zn. 3 Ads 243/2016. Stěžovatelka 15. 2. 2016 podala žádost o obnovu řízení,
ve kterém bylo vydáno rozhodnutí ze dne 22. 4. 2013. K této žádosti přiložila i rozsudek
sp. zn. 3 Ads 37/2015. V rozkladu proti rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 3. 2016 zopakovala,
z jakého důvodu má nárok na příspěvek na bydlení. Poukazovala na to, že nájemní vztah byl stále
platný, jelikož jí nebyla poskytnuta bytová náhrada. V podaném rozkladu uvedla, že se v plném
rozsahu odvolává na rozsudek sp. zn. 3 Ads 37/2015. Ministryně žalovaného v rozhodnutí
ze dne 22. 6. 2016 citovala §24 odst. 2 zákona o státní sociální podpoře a dále uvedla,
že stěžovatelka nepředložila žádné nové skutečnosti prokazující trvání nájemního či vlastnického
práva k bytu.
[6] Dle §100 odst. 1 písm. a) spr. ř. platí, že „[ř]ízení před správním orgánem ukončené pravomocným
rozhodnutím ve věci se na žádost účastníka obnoví, jestliže […] vyšly najevo dříve neznámé skutečnosti nebo
důkazy, které existovaly v době původního řízení a které účastník, jemuž jsou ku prospěchu, nemohl v původním
řízení uplatnit, anebo se provedené důkazy ukázaly nepravdivými“.
[7] Stěžovatelka v kasační stížnosti napadá nepřezkoumatelnost rozhodnutí ministryně
žalovaného ze dne 22. 6. 2016, která se měla opomenout vyjádřit k námitce existence nájemního
vztahu i po výpovědi z nájmu. Dle Nejvyššího správního soudu bylo na tuto námitku reagováno
v dostatečně nutné míře vzhledem ke kvalitě podaného rozkladu. Kvalita podaných námitek
předurčuje kvalitu jejich vypořádání (ve vztahu ke kasačním námitkám srov. např. rozsudek
ze dne 11. 10. 2017, čj. 9 Afs 233/2016-35, nebo ze dne 14. 7. 2016, čj. 9 As 133/2015-36).
Všechna podání stěžovatelky, která se ve správním spise nachází, jsou značně obtížná
na pochopení. Stěžovatelka v jednom podání žádá o obnovu řízení, její argumentace však směřuje
i proti některému z rozhodnutí krajského soudu a zároveň se stejným podáním domáhá zrušení
rozhodnutí žalovaného. Za takové situace není možné požadovat po správním orgánu, aby
se dokonale a výslovně vypořádal s každou námitkou stěžovatelky a domýšlel, co danou námitkou
přesně mínila, pokud rozhodnutí má vlastní jasnou argumentaci, která v rámci možností
na podání účastníka reaguje. Jak již bylo uvedeno, v napadeném rozhodnutí ministryně
žalovaného ze dne 22. 6. 2016 byl citován §24 odst. 2 zákona o státní sociální podpoře
(„[…] Za dobu trvání nájemního vztahu se pro účely nároku na příspěvek na bydlení považuje i doba mezi
skončením nájemního poměru a posledním dnem lhůty k vyklizení bytu podle §712a občanského zákoníku
[…]“) a následně bylo uvedeno, že z obsahu spisu nevyplývají žádné nové skutečnosti prokazující
trvání nájemního vztahu. I když tedy ministryně žalovaného nevypořádala doslovně námitku
existence nájemního vztahu i po výpovědi z nájmu, je zřejmé, že se jí zabývala. Vzhledem
ke kvalitě podaného rozkladu stejně jako žádosti o obnovu řízení, je tato reakce dostatečná.
[8] V podaném rozkladu stěžovatelka dále pouze velice stroze a bez většího vysvětlení
uvedla, že se odvolává na rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 3 Ads 37/2015, přičemž
zároveň na několika stranách popsala, proč mělo být její žádosti o příspěvek na bydlení vyhověno
již původně. Obdobně jako bylo uvedeno výše, ani takový odkaz na rozsudek kasačního soudu
sp. zn. 3 Ads 37/2015 není dostatečně konkrétně vznesen, aby bylo po správním orgánu možné
požadovat výslovnou reakci. V žádosti o obnovu řízení na tento rozsudek stěžovatelka taktéž
odkázala, žalovaný v rozhodnutí ze dne 7. 3. 2016 na něj reagoval, jelikož uvedl, že se týká zcela
jiné věci, než kterou v daném případě posuzoval. Tento názor stěžovatelka již nijak v rámci
podaného rozkladu nerozporovala.
[9] Pokud stěžovatelka odkazovala na rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 3 Ads 37/2015,
který pravděpodobně zapříčinil podání žádosti o obnovu řízení, pak tento rozsudek nemohl být
z povahy věci skutečností ani důkazem, které by podle §100 odst. 1 písm. a) spr. ř. byly důvodem
pro povolení obnovy řízení, neboť se nejedná o neznámou skutečnost nebo důkaz, které
existovaly již v době původního (správního) řízení. Obnova řízení podle §100 odst. 1 písm. a)
spr. ř. je – na rozdíl od úpravy přezkumného řízení dle §94 téhož zákona – určena k nápravě
skutkových nesprávností. Takové skutečnosti by se žadatel mohl dozvědět například i z vydaného
rozsudku soudu. Za novou skutečnost ovšem nelze považovat hodnocení provedených důkazů
a právní posouzení skutkových zjištění (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
13. 5. 2010, čj. 6 As 39/2009-74, č. 2144/2010 Sb. NSS, rozsudek Městského soudu v Praze
ze dne 21. 9. 2011, čj. 9 Ca 173/2008-59, č. 2891/2013 Sb. NSS). Námitka existence nájemního
vztahu je povahou námitka právního posouzení a není proto skutečností nebo důkazem
ve smyslu daného ustanovení.
[10] Je také vhodné upozornit na to, že i kdyby Nejvyšší správní soud v právě posuzovaném
případě zvolil poněkud přísnější přístup k povinnosti vypořádávat námitky a zrušil by pro
nepřezkoumatelnost rozhodnutí ministryně žalovaného, nemohlo by to vést k úspěchu
stěžovatelky ve věci, tedy k obnově řízení. Jednak, jak již bylo uvedeno v bodě [9], by se nemohlo
jednat o důvod pro obnovu řízení, ale navíc je zjevné z předchozích rozhodnutí soudů,
že původní rozhodnutí bylo vydáno v souladu s právem. Stěžovatelka dovozovala oprávněnost
žádosti o obnovu řízení zejména ze skutečnosti, že měla právo na příspěvek na bydlení, jelikož
jí nebyla zajištěna dostatečná bytová náhrada, tudíž se na ní z pohledu zákona o státní sociální
podpoře pohlíženo jakoby nájemní vztah trval. Tuto otázku však pravomocně vyřešil již
i Nejvyšší správní soud v citovaném rozsudku sp. zn. 3 Ads 243/2016, ve kterém dospěl
k závěru, že fikce trvání nájemní smlouvy stěžovatelce zanikla v roce 2011.
IV. Závěr a náklady řízení
[11] Nejvyšší správní soud kasačním námitkám nepřisvědčil, proto kasační stížnost podle
§110 odst. 1 věty poslední s. ř. s. zamítl.
[12] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 1 větu první s. ř. s. ve spojení s §120
s. ř. s. Stěžovatelka v soudním řízení úspěch neměla, proto dle uvedených ustanovení nemá právo
na náhradu nákladů řízení. Žalovanému nevznikly v řízení žádné náklady nad rámec jeho úřední
povinnosti.
[13] Dle §35 odst. 9 věty první s. ř. s. hotové výdaje a odměnu za zastupování ustanoveného
zástupce hradí stát. V řízení o kasační stížnosti vykonal ustanovený zástupce jeden úkon právní
služby v podobě doplnění kasační stížnosti [§11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb.,
o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif),
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „advokátní tarif“)]. Nejvyšší správní soud neuznal jako
úkon převzetí zastoupení, jelikož k němu je nutné provést i první poradu s klientem [§11 odst. 1
písm. b) advokátního tarifu], kterou zástupce nedoložil. Za doplnění kasační stížnosti mu náleží
odměna ve výši 1 000 Kč (§7 bod 3. ve spojení s §9 odst. 2 advokátního tarifu) a paušální
náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč (§13 odst. 3 advokátního tarifu). Ustanovený zástupce
je plátcem DPH, a proto se částka zvyšuje o příslušnou sazbu DPH, celkem o 273 Kč. V souhrnu
tedy stát ustanovenému advokátu Mgr. Petru Miketovi hradí odměnu za zastupování a náhradu
hotových výdajů ve výši 1 573 Kč, která mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu
ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 16. května 2019
JUDr. Petr Mikeš, Ph.D.
předseda senátu