ECLI:CZ:NSS:2019:8.AFS.19.2017:41
sp. zn. 8 Afs 19/2017-41
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miloslava Výborného
a soudců JUDr. Michala Mazance a JUDr. Petra Mikeše, Ph.D., v právní věci žalobkyně:
METALVIS, s. r. o., se sídlem Areál ZD 61, Babice, zast. Mgr. Janem Drozdem, advokátem
se sídlem tř. Tomáše Bati 3067, Zlín, proti žalovanému: Generální ředitelství cel,
se sídlem Budějovická 1387/7, Praha 4, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 5. 2015,
čj. 8038-7/2015-900000-304.4, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského
soudu v Brně ze dne 6. 1. 2017, čj. 62 Af 79/2015-37,
takto:
I. V řízení se pokračuje .
II. Kasační stížnost se zamítá .
III. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
IV. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) se podanou kasační stížností domáhá zrušení shora
uvedeného rozsudku Krajského soudu v Brně (dále jen „krajský soud“), kterým krajský soud
zamítl žalobu proti shora označenému rozhodnutí žalovaného (výrok I.) a rozhodl o nákladech
řízení (výrok II. a III). Žalovaný shora specifikovaným rozhodnutím zamítl odvolání stěžovatelky
a potvrdil rozhodnutí Celního úřadu pro Zlínský kraj (dále jen „celní úřad“) ze dne 10. 10. 2014,
čj. 1770-163/2014-640000-51 (dále jen „dodatečný platební výměr“).
[2] Dodatečným platebním výměrem bylo stěžovatelce podle §264 zákona č. 13/1993 Sb.,
celního zákona, ve znění účinném pro projednávanou věc (dále jen „celní zákon“), ve spojení
s čl. 78 odst. 3, čl. 201 odst. 3, čl. 220 odst. 1 a čl. 221 odst. 1 nařízení Rady (EHS) č. 2913/92
ze dne 12. října 1992, kterým se vydává celní kodex Společenství, ve znění účinném pro
projednávanou věc (dále jen „celní kodex“), a na základě čl. 1 nařízení Rady (ES) č. 91/2009
ze dne 26. ledna 2009 o uložení konečného antidumpingového cla na dovoz některých
spojovacích prostředků ze železa nebo oceli pocházejících z Čínské lidové republiky (dále
jen „nařízení č. 91/2009“) doměřeno antidumpingové clo ve výši 566 877 Kč z důvodu
nepreferenčního původu zboží a bylo jí uloženo uhradit penále z doměřené částky v celkové výši
113 376 Kč.
[3] Celní úřad u žalobkyně provedl kontrolu po propuštění zboží podle článku 78 celního
kodexu a podle ustanovení §127 celního zákona. Zjistil, že žalobkyně deklarovala v celním
prohlášení nesprávné údaje týkající se původu zboží. Zboží, které bylo propuštěno do režimu
volného oběhu na základě rozhodnutí o propuštění zboží ze dne 12. 12. 2011,
ev. č. 11CZ1364001A43TYE9, bylo původní v Čínské lidové republice, nikoliv v Tchaj-wanu.
Celní úřad toto zjištění opřel zejména o zprávu z mise Evropského úřadu pro boj proti
podvodům (dále jen „OLAF“) ze dne 9. 7. 2014, č. OF/2011/0978/B1 (dále jen „zpráva
OLAF“), která rekapituluje vyšetřování OLAF ohledně podvodů s dovozy železných nebo
ocelových spojovacích prvků z Tchaj-wanu, údajně tchajwanského původu, ve skutečnosti však
čínského původu, a to včetně jejích příloh [především zprávy AM 2012/010(2014) S1].
[4] Krajský soud se zabýval zejména otázkou, zda byla zpráva OLAF (včetně příloh)
dostatečným podkladem pro závěr, že zboží pochází z Čínské lidové republiky. Uvedl, že podle
čl. 9 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1073/1999 ze dne 25. května 1999
o vyšetřování prováděném Evropským úřadem pro boj proti podvodům (OLAF) je zpráva
OLAF důkazem přípustným v řízení o dodatečném zaúčtování cla vedeném se stěžovatelkou.
Vzhledem k tomu, že zpráva použitá v nynější věci obsahuje dostatečně konkrétní informace
pro identifikaci jednotlivých zásilek zboží a umožňuje spárování transferu čínského zboží přes
Tchaj-wan s dovozy do Evropské unie, bylo ji možné bez dalšího použít jako důkaz a nebylo
nutné vyčkávat konečné zprávy o vyšetřování. Odkázal také na související judikaturu Nejvyššího
správního soudu.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření ke kasační stížnosti
[5] Stěžovatelka napadla rozsudek krajského soudu v celém rozsahu kasační stížností,
jejíž důvody podřazuje pod §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.
[6] Stěžovatelka namítla, že neměla povědomí o pořizování zboží z Čínské lidové republiky
jejím dodavatelem a že po ní nelze spravedlivě požadovat, aby investigativně zjišťovala,
jakým způsobem fungují odběratelsko-dodavatelské vztahy jejího smluvního partnera na opačné
straně zeměkoule. Zdůrazňuje také, že výše uložené „sankce“ mnohonásobně přesahuje výhodu,
která měla být nesprávnou deklarací původu zboží získána.
[7] Dále uvádí, že nařízení č. 91/2009 bylo od počátku (tedy od jeho vydání) neplatné.
Upozorňuje, že konečné antidumpingové clo (nikoli samotné nařízení č. 91/2009 – poznámka
NSS) bylo zrušeno prováděcím nařízením Komise (EU) č. 2016/278 ze dne 26. února 2016
o zrušení konečného antidumpingového cla uloženého na dovoz některých spojovacích
prostředků ze železa nebo oceli pocházejících z Čínské lidové republiky, rozšířeného na dovoz
některých spojovacích prostředků ze železa nebo oceli zasílaných z Malajsie bez ohledu na to,
zda je u nich deklarován původ z Malajsie (dále jen „nařízení č. 2016/278“), z toho důvodu,
bylo uvalení konečného antidumpingového cla podle závěrů zprávy Odvolacího orgánu Světové
obchodní organizace (WTO) European Communities – Definitive Anti-Dumping Measures on Certain Iron
or Steel Fasteners from China ze dne 18. 1. 2016, č. WT/DS397/AB/R (dále jen „zpráva odvolacího
orgánu“) v rozporu s čl. 2.4, 2.4.2, 4.1, 3.1, 6.1.2, 6.4, 6.2, 6.5 a 6.5.1 Dohody o provádění čl. VI
Všeobecné dohody o clech a obchodu z roku 1994 (dále jen „antidumpingová dohoda“). Zpráva
odvolacího orgánu byla dne 28. 7. 2011 přijata Orgánem Světové obchodní organizace (WTO)
pro řešení sporů (dále jen „orgán pro řešení sporů“).
[8] Jelikož nařízení č. 91/2009 bylo vydáno na základě nařízení Rady (ES) č. 384/96 ze dne
22. prosince 1995 o ochraně před dumpingovými dovozy ze zemí, které nejsou členy Evropského
společenství (dále jen „základní nařízení 1“), později nahrazeného nařízením Rady (ES)
č. 1225/2009 ze dne 30. listopadu 2009 o ochraně před dumpingovým dovozem ze zemí,
které nejsou členy Evropského společenství (dále jen „základní nařízení 2“), a vzhledem k tomu,
že základní nařízení 1 a 2 byla vydána též s cílem recepce závazků plynoucích Evropskému
společenství (resp. Evropské unii) z antidumpingové dohody a z čl. VI Všeobecné dohody
o clech a obchodu z roku 1994 (dále jen „GATT“), domnívá se stěžovatelka, že závěry zprávy
odvolacího orgánu, která byla přijata orgánem pro řešení sporů, nepřímo značí i rozpor nařízení
č. 91/2009 se základními nařízeními 1 a 2.
[9] Ačkoli Evropská komise nakonec v reakci na zprávu odvolacího orgánu přistoupila
ke zrušení konečného antidumpingového cla, učinila tak pouze s účinky ex nunc. Stěžovatelka
má oproti tomu za to, že důvody pro zrušení cla byly dány již od počátku, což má vyplývat
ze samotné zprávy odvolacího orgánu. Skutečnost, že Komise přistoupila ke zrušení cla toliko
s účinky ex nunc, nemá vliv na to, že nařízení č. 91/2009 bylo po celou dobu své účinnosti
v rozporu se shora uvedenými ustanoveními antidumpingové dohody, stejně jako se základními
nařízeními 1 a 2. Bylo tedy od počátku neplatné. Jelikož se krajský soud nezabýval otázkou
platnosti nařízení č. 91/2009, je napadený rozsudek nepřezkoumatelný.
[10] Krajský soud nadto postavil své rozhodnutí výlučně na neúplných a spekulativních
zprávách OLAF. Pokud jde o přílohy zpráv OLAF, může být jejich obsah velmi jednoduše
pozměněn, neboť formát souboru je snadno upravitelný. Na jejich základě nemohl být skutkový
stav řádně zjištěn. Krajský soud a správní orgány tedy zcela rezignovaly na své povinnosti
při provádění dokazování.
[11] Žalovaný navrhuje kasační stížnost zamítnout. Zdůrazňuje, že každý, kdo podá celní
prohlášení na propuštění zboží dovezeného na území Evropské unie do režimu volného oběhu,
nese podle čl. 199 nařízení Komise (EHS) č. 2454/93 ze dne 2. července 1993, kterým se provádí
nařízení Rady (EHS) č. 2913/92, kterým se vydává celní kodex Společenství, objektivní
odpovědnost za správnost údajů, které uvedl v celním prohlášení, a za pravdivost předložených
dokladů. Tvrzení stěžovatelky o tom, že nevěděla a nemohla vědět o tom, že zboží není původem
z Tchaj-wanu, je proto pro účely doměření antidumpingového cla irelevantní.
[12] Dále uvádí, že si je vědom zrušení konečného antidumpingového cla uloženého na dovoz
některých spojovacích prostředků ze železa nebo oceli pocházejících z Čínské lidové republiky,
zdůrazňuje však, že akty unijních orgánů jsou nadány presumpcí platnosti a vyvolávají tedy účinky
tak dlouho, dokud nejsou vzaty zpět, zrušeny v rámci žaloby na neplatnost nebo prohlášeny
za neplatné v návaznosti na žádost o rozhodnutí o předběžné otázce nebo na námitku
protiprávnosti. Nařízení č. 2016/278, kterým bylo antidumpingové clo zrušeno, nabylo účinnosti
dne 28. 2. 2016 a nezakládá právo na vrácení cla vybraného před tímto datem. Krajský soud
se nemusel touto otázkou zabývat výslovně, neboť na ni stěžovatelka v řízení před krajským
soudem neupozornila.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[13] Nejvyšší správní soud posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že kasační
stížnost byla podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná,
a stěžovatelka je zastoupena advokátem v souladu s §105 odst. 2 s. ř. s. Poté přezkoumal
napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů,
ověřil, zda netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3
a 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
[14] Nejvyšší správní soud podotýká, že se již obdobnými věcmi týchž účastníků zabýval
(srov. např. rozsudky NSS ze dne 7. 11. 2018, čj. 2 Afs 332/2016-41, ze dne 15. 11. 2018,
čj. 9 Afs 24/2017-45, ze dne 21. 11. 2018, čj. 7 Afs 53/2018-40, ze dne 21. 11. 2018,
čj. 9 Afs 25/2017-47, ze dne 28. 11. 2018, čj. 6 Afs 53/2018-38, ze dne 28. 11. 2018,
čj. 6 Afs 51/2018-32, ze dne 28. 11. 2018, čj. 6 Afs 96/2017-32, ze dne 6. 12. 2018,
čj. 7 Afs 52/2018-33), ani v nyní souzené věci neshledal důvod odchýlit od právních názorů
přijatých v předchozích rozhodnutích. Již dříve zdejším soudem vyjádřené závěry proto
pro stěžovatele nepřekvapivě i v nynějším řízení opakuje.
[15] Nejprve se Nejvyšší správní soud věnoval námitce nepřezkoumatelnosti napadeného
rozsudku pro nedostatek důvodů, jež je spatřována v tom, že se krajský soud v napadeném
rozsudku nevyjádřil k otázce platnosti nařízení č. 91/2009.
[16] Nejvyšší správní soud konstantně vychází z toho, že soud je povinen učinit si úsudek
o tom, zda je právní norma, kterou chce na věc použít, součástí právního řádu; tento závěr
vyplývá ze zásady iura novit curia (soud zná právo). Ve vztahu k aktům přijatým orgány Evropské
unie to znamená, že vyvstane-li v řízení otázka platnosti takového aktu a považuje-li soud
za nezbytné, aby tato otázka byla pro účely vynesení jeho rozsudku zodpovězena, může požádat
Soudní dvůr EU o rozhodnutí o této otázce postupem podle čl. 267 pododstavce 1 a 2 Smlouvy
o fungování Evropské unie.
[17] Popsaná povinnost se nicméně ve většině případů realizuje jako myšlenková operace;
soud není povinen u každé aplikované právní normy zvlášť výslovně uvádět, že je součástí
právního řádu a že ji tedy aplikovat lze. V případě, kdy soud určitý právní předpis aplikoval,
je nutné mít za to, že shledal, že takový právní předpis může být pramenem práva, přičemž není
nezbytné, aby se o tom v rozsudku výslovně zmínil, ledaže by tato otázka byla mezi stranami
sporná nebo by ji soud samotný spornou shledal (srov. usnesení rozšířeného senátu ze dne
28. 7. 2009, čj. 8 Afs 51/2007-87, publ. pod č. 1926/2009 Sb. NSS).
[18] V projednávané věci krajský soud neshledal otázku platnosti nařízení č. 91/2009 spornou,
neboť se o ní nezmínil. Vyjadřovat se k ní nemusel ani s ohledem na obsah žalobních námitek,
respektive vyjádření žalovaného, jelikož na ni žádný z účastníků v řízení před krajským soudem
neupozornil. Nevyslovení se k této otázce tedy nezpůsobuje vadu napadeného rozsudku,
rozsudek je přezkoumatelný a je třeba vycházet z toho, že podle krajského soudu je nařízení
č. 91/2009 platné.
[19] K otázce platnosti nařízení č. 91/2009 následně přistoupil Nejvyšší správní soud. Učinil
tak bez ohledu na to, že stěžovatelka svoji související argumentaci uplatnila poprvé až v řízení
o kasační stížnosti. Jedná se totiž o problematiku, kterou soudy posuzují z úřední povinnosti, tedy
bez ohledu na to, zda ji účastník výslovně zmíní, přičemž uplatnění námitky má význam
z hlediska povinnosti soudu vyjádřit se k ní v odůvodnění rozhodnutí.
[20] Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že stěžovatelka svůj názor o neplatnosti nařízení
č. 91/2009 staví na logickém argumentu: bylo-li konečné antidumpingové clo shledáno
rozporným s výše citovanými ustanoveními antidumpingové dohody (jak plyne ze zprávy
odvolacího orgánu, stejně jako z odůvodnění nařízení č. 2016/278), pak bylo jeho zavedení
od počátku v rozporu s mezinárodními závazky Evropské unie a tedy neplatné. S ohledem
na to zvažoval, zda ohledně jeho platnosti položit předběžnou otázku Soudnímu dvoru EU.
Neučinil tak, jelikož dne 21. 8. 2017 byla v Úředním věstníku Evropské unie zveřejněna
informace o tom, že italský soud, Commissione tributaria di primo grado di Bolzano, předložil
obdobnou předběžnou otázku. Řízení o kasační stížnosti proto podle §48 odst. 2 písm. c) s. ř. s.,
ve spojení s §120 s. ř. s., přerušil usnesením ze dne 7. 2. 2018, čj. 8 Afs 19/2017-34, s tím,
že v něm bude pokračováno po rozhodnutí Soudního dvora EU.
[21] Námitka neplatnosti nařízení č. 91/2009 není důvodná.
[22] Soudní dvůr EU o položené předběžné otázce rozhodl rozsudkem ze dne 18. 10. 2018
ve věci Rotho Blaas Srl v. Agenzia delle Dogane e dei Monopoli, C-207/17 (dále jen „rozsudek ve věci
Rotho Blaas“).
[23] Jelikož důvod přerušení řízení o kasační stížnosti odpadl, rozhodl Nejvyšší správní soud
výrokem I. tohoto rozsudku o pokračování v řízení.
[24] Soudní dvůr EU uvedl, že neodhalil nic, čím by mohla být dotčena platnost nařízení
č. 91/2009, prováděcího nařízení Rady (EU) č. 924/2012 ze dne 4. října 2012 a prováděcího
nařízení Komise (EU) č. 2015/519 ze dne 26. března 2015. Rozhodnutí orgánu pro řešení sporů,
jímž byla přijata zpráva odvolacího orgánu, z níž vyplývá nesoulad postupu vedoucího k zavedení
konečného antidumpingového cla s antidumpingovou dohodou a tedy i s čl. VI GATT,
je z hlediska platnosti nařízení č. 91/2009, resp. konečného antidumpingového cla, irelevantní
(v podrobnostech srov. odstavce 44 až 51 rozsudku ve věci Rotho Blaas). Z tohoto závěru plyne,
že ani zrušení konečného antidumpingového cla nařízením č. 2016/278 nelze vnímat jako důvod
jeho neplatnosti.
[25] Soudní dvůr EU implicitně objasnil i pochybnost ohledně souladu nařízení č. 91/2009
se základními nařízeními 1 a 2. Nesoulad stěžovatelka odvozovala ze zprávy odvolacího orgánu;
samostatnou kritiku nezávislou na kritice vyjádřené v uvedené zprávě nedoplnila. Soudní dvůr
EU nicméně konstatoval, že rozhodnutí orgánu pro řešení sporů, jímž byla zpráva odvolacího
orgánu přijata, je z hlediska platnosti nařízení č. 91/2009 irelevantní. V této souvislosti především
uvedl, že „[p]odle judikatury Soudního dvora se tedy za účelem zjištění, zda je unijní akt
neslučitelný s tímto doporučením nebo rozhodnutím (tj. doporučení nebo rozhodnutí orgánu pro řešení
sporů – poznámka NSS), nelze před unijním soudem dovolat doporučení nebo rozhodnutí OŘS
(orgán pro řešení sporů – poznámka NSS), která konstatují nedodržení pravidel WTO,
ani hmotněprávních pravidel vyplývajících z dohod WTO“ (viz odstavec 46 rozsudku ve věci Rotho
Blaas). Jedná se tedy o otázku, která již byla předmětem výkladu Soudního dvora EU (tzv. acte
éclairé) a nebyl důvod obracet se na něj s předběžnou otázkou znovu (k povinnosti podat žádost
o rozhodnutí o předběžné otázce viz rozsudek Soudního dvora EU ze dne 6. 10. 1982 ve věci
Srl Cilfit – v likvidaci – a další v. Ministerstvo zdravotnictví a Lanificio di Gavardo SpA v. Ministerstvo
zdravotnictví, C- 283/81).
[26] Námitka nevědomosti o původu zboží a související nepřiměřenosti výše „sankce“ byla
poprvé uplatněna až v kasační stížnosti, byť ji stěžovatelka nepochybně mohla vznést již v řízení
před krajským soudem. Z tohoto důvodu je nepřípustná podle §104 odst. 4 s. ř. s.
[27] Oproti tomu ve srovnání s obsahem žaloby stěžovatelka v kasační stížnosti jen stroze
namítala neúplnost a spekulativnost použité zprávy OLAF. Vzhledem k tomu, že krajský soud
v odůvodnění napadeného rozsudku podrobně vyložil, proč jsou závěry OLAF dostatečně
konkrétní a vypovídající o původu zboží v posuzované věci a vysvětlil, proč jsou zprávy OLAF
použitelné jako důkazy, a to i s odkazem na relevantní judikaturu Nejvyššího správního soudu,
nejsou její obecné námitky způsobilé odůvodnění krajského soudu zpochybnit. Za těchto
okolností považuje kasační soud za dostačující odkázat na zmíněné pasáže rozsudku krajského
soudu a na svoji judikaturu vztahující se k problematice zpráv OLAF, zejména na rozsudek
ze dne 10. 8. 2011, čj. 1 Afs 44/2011-85. Pro úplnost dodává, že stěžovatelka neuvedla žádné
okolnosti, které by mohly zavdávat důvod domnívat se, že přílohy zprávy OLAF byly jakýmkoli
způsobem pozměněny. Tuto výtku proto hodnotí jako ryze spekulativní.
IV. Závěr a náklady řízení
[28] Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud v souladu s §110 odst. 1 větou druhou
s. ř. s. podanou kasační stížnost zamítl. O věci rozhodl bez jednání postupem podle §109 odst. 2
věty první s. ř. s., podle kterého o kasační stížnosti rozhoduje soud zpravidla bez jednání.
[29] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 1 větu první s. ř. s., ve spojení
s §120 s. ř. s., podle kterých, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci
plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil,
proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatelka v soudním řízení úspěch neměla,
proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, který by jinak měl právo na náhradu
nákladů řízení, žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti v řízení o kasační stížnosti
nevznikly, proto mu soud náhradu nákladů nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 7. ledna 2019
JUDr. Miloslav Výborný
předseda senátu