ECLI:CZ:NSS:2019:8.AFS.231.2018:43
sp. zn. 8 Afs 231/2018-43
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Miloslava Výborného
a soudců JUDr. Milana Podhrázkého, Ph.D., a JUDr. Petra Mikeše, Ph.D., v právní věci
žalobkyně: SLOT Group, a. s., se sídlem Jáchymovská 142, Karlovy Vary, zastoupená
Mgr. Alešem Smetankou, advokátem se sídlem Jungmannova 745/24, Praha 1, proti žalovanému:
Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, Brno, proti rozhodnutí
Finančního ředitelství v Plzni ze dne 19. 10. 2012, čj. 6681/12-1400-403207, o kasační stížnosti
žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 5. 2018, čj. 30 Af 58/2012-138,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
[1] Žalobkyně požádala Finanční úřad v Karlových Varech (dále „správce daně“) o snížení
záloh na odvod z loterií a jiných podobných her ve smyslu zákona č. 202/1990 Sb., o loteriích
a jiných podobných hrách, ve znění účinném do 31. 12. 2015 (dále „zákon o loteriích“)
za I. čtvrtletí roku 2012. V návrhu požadovala, aby jí byla záloha snížena o tzv. pevnou část
odvodu, protože ji považovala za protiústavní. Správce daně její žádosti rozhodnutím ze dne
22. 6. 2012, čj. 206389/12/128960403016, nevyhověl, proti čemuž žalobkyně podala odvolání
k Finančnímu ředitelství v Plzni (dále „finanční ředitelství“). Finanční ředitelství její odvolání
v záhlaví označeným rozhodnutím zamítlo a potvrdilo prvostupňové rozhodnutí.
[2] Žalobkyně se u Krajského soudu v Plzni (dále „krajský soud“) domáhala zrušení
rozhodnutí finančního ředitelství, jehož právním nástupcem se 1. 1. 2013 stal žalovaný. Protože
kromě nezákonnosti rozhodnutí finančního ředitelství i správce daně namítala i protiústavnost
§41b odst. 2 a 4 a §41c písm. g) zákona o loteriích, s čímž se krajský soud ztotožnil, podal
předseda senátu krajského soudu usnesením ze dne 3. 7. 2015, čj. 30 Af 58/2012-82, návrh
k Ústavnímu soudu na zrušení uvedených ustanovení zákona pro rozpor s čl. 1 a čl. 26 odst. 1
Listiny základních práv a svobod. Nálezem ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. Pl. ÚS 15/15, Ústavní soud
protiústavnost §41b odst. 2 a 4 a §41c písm. g) zákona o loteriích neshledal a návrh na jejich
zrušení zamítl. Vázán právním názorem Ústavního soudu následně i krajský soud v záhlaví
uvedeným rozsudkem žalobu s odkazem na odůvodnění Ústavního soudu zamítl.
[3] Žalobkyně (dále „stěžovatelka“) proti tomuto rozhodnutí nyní brojí kasační stížností.
Uvádí, že si je vědoma vázanosti soudů nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 15/15, přesto
s jeho závěry nesouhlasí a nadále se domnívá, že napadená ustanovení zákona o loteriích jsou
protiústavní. Kasační stížnost tedy podává z důvodu procesní nutnosti, aby se mohla domáhat
ochrany svých práv prostřednictvím stížnosti k Evropskému soudu pro lidská práva, neboť musí
formálně vyčerpat všechny vnitrostátní prostředky nápravy. Rozsudek krajského soudu
je nezákonný a protiústavní z důvodu nesprávného posouzení právní otázky namítaného
porušení ústavně a mezinárodně zakotveného principu rovnosti a zákazu diskriminace. Krajský
soud totiž potvrdil rozhodnutí finančního ředitelství, které akceptovalo postup správce daně,
čímž byla stěžovatelka zatížena pevnou složkou odvodu podle loterijního zákona, jež vychází
z diskriminační, a tedy protiústavní úpravy zákona o loteriích, která zároveň porušuje Úmluvu
o ochraně lidských práv a základních svobod.
[4] Stěžovatelka považuje za protiústavní, že pevnou složkou daňového odvodu jsou
na základě §41b odst. 2 a 4 a §41c písm. g) zákona o loteriích zatíženy pouze některé typy loterií
a jiných podobných her (konkrétně „technické sázkové hry“), což porušuje princip rovnosti
ve smyslu čl. 1 Listiny a právo na podnikání podle čl. 26 téhož předpisu. V důsledku této právní
úpravy byla stěžovatelka ze strany správce daně zatížena daňovým odvodem rovnajícím se součtu
pevné a poměrné složky (ve smyslu §41b odst. 2 zákona o loteriích), přestože existovaly legitimní
důvody pro snížení jejího odvodu o částku odpovídající pevné složce z důvodu protiústavnosti
právní úpravy zavádějící povinnost ji hradit. Ústavní soud při rozhodování nezohlednil svou
dřívější judikaturu týkající se otázky diskriminačního ukládání daní a poplatků státem, a také
skutečnost, že ústavně konformní může být pouze taková právní úprava zakládající nerovnost
subjektů, která sleduje určitý legitimní cíl, a pokud je taková nerovnost v racionálním vztahu
k účelu daného zákona. Tyto podmínky však v tomto případě nebyly naplněny. Stěžovatelka
dodává, že „[d]otčená zákonná ustanovení nelze vyložit ústavně konformně a že podstata protiústavnosti
(tj. diskriminace v podobě svévole při odlišování práv a subjektů) tkví v zákonné úpravě, nikoliv v nesprávné
aplikaci této zákonné úpravy ze strany příslušných správních (daňových) orgánů.“ Tato ustanovení tak
zároveň činí bez objektivního a rozumného důvodu rozdíly mezi několika skupinami
provozovatelů loterií v České republice, což představuje projev libovůle zákonodárce. Podle
rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 5. 2008, čj. 9 Afs 195/2007-120, je přitom třeba
trvat na požadavku vyloučení takové libovůle v postupu zákonodárce při odlišování skupin
subjektů a jejich práv. Stěžovatelka tedy navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek
krajského soudu zrušil.
[5] Žalovaný ke kasační stížnosti podotkl, že stěžovatelčina argumentace v kasační stížnosti
stejně jako v původní žalobě je založena pouze na tvrzené protiústavnosti pevné části dílčího
základu odvodu z výherních hracích přístrojů a jiných technických herních zařízení ve smyslu
§41b odst. 2 a 4 a §41c písm. g) zákona o loteriích. Jestliže však Ústavní soud takovou
protiústavnost neshledal, nemohlo v důsledku postupu správce daně v předmětné věci dojít ke
zkrácení stěžovatelčiných práv. Ani skrze platební výměr by totiž nemohlo dojít ke stanovení
zálohy na odvod ve výši, kterou stěžovatelka požadovala; postup správce daně tedy nemohl vést
k jinému výsledku, než stanovit stěžovatelce výši zálohy na odvod za I. čtvrtletí roku 2012 jako
součet pevné a poměrné části podle zákona o loteriích. Na základě výše uvedeného žalovaný
navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
[6] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti podané kasační stížnosti.
Zjistil, že kasační stížnost byla podána řádně a včas v zákonné lhůtě podle §106 odst. 2
zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále „s. ř. s.“). Podána byla oprávněnou
osobou, neboť stěžovatelka byla účastnicí řízení před krajským soudem.
[7] Následně se zdejší soud zabýval otázkou přípustnosti kasační stížnosti, neboť pouze
přípustná kasační stížnost může být meritorně projednána. Daná věc je z tohoto hlediska
specifická tím, že ačkoliv stěžovatelka směřuje kasační stížnosti proti rozsudku krajského soudu,
který označuje za nezákonný a protiústavní, staví svou argumentaci především na polemice
s právním názorem Ústavního soudu, který krajský soud do napadeného rozhodnutí převzal,
a na zopakování žalobních námitek tvrzené protiústavnosti výše uvedených zákonných
ustanovení. Stěžovatelka de facto nenapadá právní závěry přijaté krajským soudem
v předcházejícím řízení [§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.], nýbrž právní závěry Ústavního soudu
uvedené ve shora označeném zamítavém nálezu, které krajský soud ve svém rozhodnutí citoval
(čímž je nicméně do napadeného rozhodnutí promítl). Zároveň však nelze popřít, že stěžovatelka
jako jeden z kasačních důvodů např. výslovně uvedla, že „správní soud potvrdil správní žalobou
napadené Rozhodnutí FŘ, kterým odvolací orgán akceptoval postup správce daně, jímž byl stěžovatel zatížen
pevnou složkou loterijního odvodu vycházející z diskriminační, tudíž protiústavní a Úmluvu porušující, právní
úpravy obsažené v Zákoně o loteriích“; stejně tak nelze popřít, že je součástí kasační stížnosti petit
požadující zrušení rozsudku krajského soudu. Ačkoliv se v kasační stížnosti stěžovatelka omezila
téměř výhradně na obsáhlou argumentaci již dříve vyslovenou v řízení před krajským soudem,
proč uvedenou právní úpravu shledává býti protiústavní, dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že splnila podmínku pro projednání kasační stížnosti, neboť je v případě pochybností o věcné
projednatelnosti návrhu nutno chránit právo na přístup k soudu upravené čl. 36 odst. 1 Listiny.
Stěžovatelka v citované námitce totiž uplatnila důvod kasační stížnosti podřaditelný pod §103
odst. 1 s. ř. s. písm. a), tedy nezákonnosti rozhodnutí krajského soudu pro nesprávné posouzení
právní otázky, pročež je její kasační stížnost přípustná ve smyslu §102 s. ř. s. ve spojení s §103
odst. 1 a §104 odst. 4 a contrario téhož předpisu.
[8] Kasační stížnost není důvodná.
[9] Nejvyšší správní soud se zabýval jedinou projednatelnou námitkou uplatněnou
stěžovatelkou, kterou je aplikace protiústavní právní úpravy krajským soudem na projednávanou
věc, čímž tento soud založil nezákonnost napadeného rozhodnutí.
[10] Krajský soud podal v dané věci k Ústavnímu soudu na základě §64 odst. 3 zákona
č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále „zákon o Ústavním soudu“), ve spojení s čl. 95 odst. 2
Ústavy návrh na zrušení §41b odst. 2 a 4 a §41c písm. g) zákona o loteriích. Ústavní soud návrh
zamítl shora označeným plenárním nálezem, který byl publikován ve Sbírce zákonů dne
12. 4. 2018 pod č. 62/2018 Sb. Nález zamítající návrh krajského soudu byl tedy vykonatelný
tímto dnem [§58 odst. 1 ve spojení s §57 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu a čl. 89
odst. 1 Ústavy]. Ústava dále v čl. 89 odst. 2 stanoví, že „[v]ykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou
závazná pro všechny orgány i osoby.“ V době vydání napadeného rozhodnutí krajského soudu byl tedy
krajský soud nepochybně právním názorem soudu Ústavního vázán a nemohl věc namítané
protiústavnosti relevantní právní úpravy posoudit jinak, a to tím spíše, že Ústavní soud tyto
závěry zaujal v dané konkrétní věci. Jelikož Ústavní soud předmětná ustanovení zákona
o loteriích nezrušil a neshledal je býti rozpornými s ústavním pořádkem, zůstala nadále platnou
součástí právního řádu. Z toho důvodu nelze krajskému soudu vyčítat, pokud postupoval podle
§75 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §78 odst. 1 a odst. 7 téhož předpisu. Aplikoval-li tedy krajský
soud na projednávanou věc právní úpravu obsaženou v §41b odst. 2 a 4 a §41c písm. g) zákona
o loteriích, která založila stěžovatelce povinnost odvést zálohu na dani ve výši poměrné i pevné
částky, nebylo jeho rozhodnutí zatíženo nezákonností spočívající v nesprávném posouzení právní
věci, neboť byl naopak povinen aplikoval platnou právní úpravu ve znění účinném ke dni vydání
rozhodnutí finančního ředitelství, která nebyla zrušena pro tvrzenou protiústavnost ani v řízení
před Ústavním soudem. Stejně tak obstojí i názor krajského soudu, že rozhodnutí správce daně,
resp. finančního ředitelství, stěžovatelku nijak nezkrátila na právech, neboť tyto správní orgány
nemohly na základě §41b odst. 2 a 4 a §41c písm. g) zákona o loteriích postupovat jinak, než
jí vyměřit zálohu na dani ve stanovené výši spočívající jak v poměrné, tak v pevné složce.
[11] S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že kasační stížnost není důvodná, a proto ji podle §110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. zamítl.
[12] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl podle §60
odst. 1 věty první s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatelka nebyla v řízení o kasační stížnosti
úspěšná, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, jemuž by jinak právo
na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti svědčilo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal,
neboť mu v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 25. dubna 2019
JUDr. Miloslav Výborný
předseda senátu