ECLI:CZ:NSS:2019:8.AS.140.2018:39
sp. zn. 8 As 140/2018-39
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Miloslava Výborného
a soudců JUDr. Michala Mazance a JUDr. Petra Mikeše, Ph.D., v právní věci žalobkyně: EWA
Libochovice, s.r.o., se sídlem Poděbradova 643, Libochovice, zast. JUDr. J. V., proti
žalovanému: Ministerstvo zemědělství, se sídlem Těšnov 65/17, Praha 1, za účasti osob
zúčastněných na řízení I) Národní památkový ústav, se sídlem Valdštejnské náměstí 162/3,
Praha 1, II) Město Libochovice, se sídlem náměstí 5. května 48, Libochovice, III) B. F., IV) J. L.,
V) L. L., proti rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 4. 2015, čj. 83405/2014-MZE-15111, v řízení o
kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne
16. 5. 2018, čj. 15 A 87/2015-103,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žalovaný n em á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalobkyni se n ep ři zn áv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
IV. Osoby zúčastněné na řízení I) – V) nemají právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
[1] Rozhodnutím ze dne 29. 8. 2014, čj. 1343/ZPZ/2013-19/A-82(ST-151.11), Krajský úřad
Ústeckého kraje nařídil žalobkyni podle §115 odst. 1 zákona č. 254/2001 Sb., o vodách
a o změně některých zákonů (vodní zákon) v souladu s §129 odst. 1 písm. b) zákona č. 183/2006 Sb.,
o územním plánování a stavebním řádu (dále jen „stavební zákon“) odstranění stavby,
a to nepovolené části jezového tělesa, které přesáhlo kótu 160,53 m n. m., což je cca 10 cm,
měřeno od koruny jezu.
[2] V záhlaví citovaným rozhodnutím žalovaný zamítl podané odvolání a rozhodnutí orgánu
prvního stupně potvrdil.
[3] Žalobě proti napadenému rozhodnutí krajský soud vyhověl a napadené rozhodnutí
žalovaného i rozhodnutí správního orgánu prvního stupně zrušil a vrátil věc žalovanému
k dalšímu řízení. Krajský soud nepřisvědčil námitkám týkajícím se nepřezkoumatelnosti
napadeného rozhodnutí. Krajský soud poukázal na samotné rozhodnutí o dodatečném povolení
stavby, z něhož plynulo, že žalobkyně dokončila sanaci levé části jezu s vyrovnáním koruny
na kótu 160,53 m n. m. podle požadavků pracovníků odborné společnosti Vodní díla – TBD a.s.
Praha. Vodoprávní úřad v citovaném rozhodnutí současně stanovil podmínky pro sanaci pravé
části jezu. Požadováno bylo srovnání koruny jezu (resp. přelivné hrany jezu) na kótu 160,53 m n. m.
Krajský soud dále poukázal na rozhodnutí vodoprávního úřadu ze dne 7. 12. 2006,
č. 2572/2006/OZP, kterým bylo povoleno užívání stavby vodního díla (jezu). V odůvodnění
tohoto rozhodnutí vodoprávní úřad konstatoval, že stavba vodního díla byla provedena podle
projektové dokumentace ověřené vodoprávním úřadem ve vodoprávním řízení a že byly
dodrženy podmínky stanovené ve stavebním povolení. Krajský soud proto upozornil, že existují
dvě pravomocná rozhodnutí, která konstatují soulad prováděné stavby s příslušnými podklady.
V době zahájení řízení o odstranění stavby již nebylo možné obě uvedená pravomocná
rozhodnutí napadnout opravnými prostředky, ani je podrobit přezkumné činnosti v rámci
výkonu dozoru nadřízeného správního orgánu; byla proto nezměnitelná. Od této skutečnosti
se odvíjela také presumpce jejich správnosti a zároveň jejich závaznosti pro správní orgány
rozhodující v řízení o odstranění stavby. Krajský soud souhlasil s argumentací žalobkyně,
že jediným logickým vysvětlením následně naměřené odlišné výšky oproti původnímu požadavku
může být pouze chyba či nepřesnost původního měření zachyceného v písemnosti nazvané
„Zaměření a sanace jezu“. Krajský soud na základě uvedeného shrnul, že zjištěný rozpor skutečné
výšky koruny jezu s údajem v projektové dokumentaci je toliko rozporem formálním, vyvolaným
chybou či nepřesností původního zaměření kóty koruny jezu u levého břehu před rekonstrukcí.
Podmínka výšky koruny jezu stanovená v dodatečném stavebním povolení stavby byla dodržena,
neboť koruna jezu byla vyrovnána na úroveň původní přepadové hrany jezu u levého břehu tak,
jak předpokládala projektová dokumentace.
II.
Argumenty kasační stížnosti a vyjádření žalobkyně
[4] Žalovaný (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost co do obsahu opřel o důvody uvedené
v §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s.
[5] Stěžovatel namítal, že krajský soud posoudil otázku použití ustanovení §129 odst. 1
stavebního zákona vadně, pokud podle něj nebyla v projednávané věci aplikace tohoto
ustanovení možná s ohledem na vydané kolaudační rozhodnutí. Krajský soud se podle
stěžovatele odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího správního soudu; zmínil rozsudky
ze dne 14. 5. 2008, čj. 3 As 11/2007-92, a ze dne 21. 7. 2010, čj. 3 Ans 11/2010-193. Kolaudační
rozhodnutí v žádné své podobě dle stěžovatele nemohlo představovat překážku pro nařízení
odstranění nepovolené části stavby. Výše uvedenou judikaturu stěžovatel citoval v odůvodnění
svého rozhodnutí, krajský soud se však s touto námitkou vůbec nevypořádal a zatížil tak své
rozhodnutí nepřezkoumatelností.
[6] Stěžovatel nesouhlasil s krajským soudem ani v tom, že pro vydání stavebního povolení
na rekonstrukci jezu není důležité numerické vyjádření nadmořské výšky plánované přelivové
hrany jezu. Naopak se jedná o zcela zásadní údaj, který je nezbytný pro posouzení záměru jako
takového. Je proto zcela irelevantní, že vodoprávní úřad znal budoucí výšku jezu vyjádřenou
relativně k jiným objektům v místě. Vodoprávní úřad pro dodatečné povolení stavby na jiné
výšce, než 160,53 m n. m. neměl nezbytné podklady.
[7] Žalobkyně ve vyjádření ke kasační stížnosti souhlasila s odůvodněním napadeného
rozsudku krajského soudu. Uvedla, že tvrzení ministerstva, podle kterého se krajský soud odchýlil
od dosavadní rozhodovací praxe Nejvyššího správního soudu, je mylné. Nejvyšší správní soud
v těchto rozhodnutích pouze konstatoval, že sama existence kolaudačního rozhodnutí nebrání
v postupu stavebního úřadu v řízení o nařízení odstranění stavby. Krajský soud podle žalobkyně
tyto závěry nijak nezpochybnil; pouze konstatoval, že stavba byla provedena dle dodatečného
stavebního povolení, které stanovilo podmínky pro dokončení části stavby. Pravá část jezu měla
být přitom zrekonstruována na stejnou výšku, jako byla již zcela dokončena levá část jezu,
přičemž levá část nebyla již žádným způsobem upravována. Ubouráním pravé části jezu
by se tato část dostala pod úroveň levé části jezu (tedy i pod původní výšku přelivné hrany jezu)
a tedy i do rozporu s vydaným stavebním povolením. Stěžovatel nepochybně uznal,
že nepřesnost nivelizačního bodu vznikla při jeho přenosu ještě před zahájením stavební činnosti
(v roce 2004), stále však setrval na nesmyslném tvrzení, že došlo k nepovolenému navýšení
stavby; jen proto bylo nutné podle stěžovatele nepovolenou stavbu odstranit.
III.
Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[8] Nejvyšší správní soud nenalezl žádné formální vady či překážky projednatelnosti kasační
stížnosti, a proto přezkoumal jí napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu a v rámci kasační
stížností uplatněných důvodů, zkoumaje přitom, zda napadené rozhodnutí či jemu předcházející
řízení netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti [§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.].
[9] Kasační stížnost není důvodná.
[10] Nejvyšší správní soud ze správního spisu ověřil, že Městský úřad Lovosice, odbor
životního prostředí, v rozhodnutí ze dne 1. 11. 2005, čj. 2572/05/ŽP, podle §88 odst. 1 písm. b)
zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon) dodatečně
povolil stavbu vodního díla „Rekonstrukce jezu“. V dodatečném povolení stavby stanovil správní
orgán řadu podmínek pro dokončení stavby; mimo jiné stanovil podmínky pro opravu pravé části
jezu, která měla být zajištěna dle podmínek uvedených v Odborném posudku současného
technického stavu jezu, který zpracovala společnost Vodní díla – TBD a.s. Praha. Navýšení
nivelety přelivné hrany pravé části jezu bylo podmíněno splněním uvedených podmínek. Správní
orgán v odůvodnění rozhodnutí konstatoval, že žalobkyně zahájila provádění předmětné stavby
bez stavebního povolení a již zcela dokončila sanaci levé části jezu s vyrovnáním koruny jezu
na kótu 160,53 m n. m. dle požadavků pracovníků společnosti Vodní díla – TBD a.s. Praha.
Sanace pravé části břehu měla proběhnout dle podmínek uvedeného rozhodnutí.
[11] Dne 2. 7. 2012 zahájil Městský úřad Lovosice řízení ve věci odstranění stavby „Jez
Libochovice – rekonstrukce pevného jezu na Ohři“. Tato stavba byla podle něj postavena v rozporu
se schválenou projektovou dokumentací a stavebním povolením. Správní orgán uvedl, že jednou
ze stanovených podmínek bylo vyrovnání nivelety přelivné hrany uváděné jednotnou kótou
160,53 m n. m. Na základě podnětů nechal správní orgán zpracovat nové geodetické zaměření
nadmořské výšky přelivné hrany jezu. Zaměření potvrdilo domněnky o navýšení přelivné hrany
jezu oproti stavbě ve stavebním řízení povolené a zkolaudované. Pravý břeh byl zaměřen
v nadmořské výšce 160,620 m n. m. a levý břeh ve výšce 160,645 m n. m.
[12] Usnesením ze dne 9. 5. 2013, čj. 1343/ZPZ/2013/ST-151.2, krajský úřad Ústeckého
kraje rozhodl o převzetí věci odstranění stavby, neboť Městský úřad Lovosice byl ve věci
nečinný. Krajský úřad v protokolu o jednání ze dne 20. 3. 2014 konstatoval, že stavební
i kolaudační řízení stavby rekonstrukce jezu bylo zatíženo vadami, procesními chybami
i projektem založeným na chybném měření. Ve spise chyběly některé zásadní doklady (zejména
geodetické zaměření koruny jezu po dokončení rekonstrukce). Krajský úřad dále uvedl,
že předmětem řízení je odstranění nepovolené části stavby, tedy části jezového tělesa o výšce
přibližně 10 cm (měřeno od koruny jezu). V rámci odstranění této části jezu mělo být jezové
těleso stavebně upraveno na kótu 160,53 m n. m.
[13] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti. Žádnou z vad
zakládající nepřezkoumatelnost ve smyslu judikaturou Nejvyššího správního soudu vytýčených
požadavků (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003,
čj. 2 Azs 47/2003-130, publikováno ve Sb. NSS č. 7/2004, ze dne 4. 12. 2003, čj. 2 Ads 58/2003-75,
publikováno ve Sb. NSS č. 3/2004, ze dne 18. 10. 2005, čj. 1 Afs 135/2004-73, publikováno
ve Sb. NSS č. 3/2006, či rozsudek ze dne 8. 4. 2004, čj. 4 Azs 27/2004-74) naříkaný rozsudek
netrpí. Krajský soud srozumitelným a přezkoumatelným způsobem uvedl, proč považoval
za nutné obě rozhodnutí správních orgánů zrušit. Krajský soud nevybočil z rozhodovací praxe
ani ve vztahu ke stěžovatelem citovaným rozhodnutím zdejšího soudu; blíže se posouzení této
otázky bude věnovat Nejvyšší správní soud v následujících odstavcích. Námitka
nepřezkoumatelnosti není pro uvedené důvodná.
[14] Jak je uvedeno již výše, namítal stěžovatel, že se krajský soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe Nejvyššího správního soudu; vydané kolaudační rozhodnutí podle něj
nepředstavovalo překážku pro nařízení odstranění nepovolené části stavby.
[15] Nejvyšší správní soud nepovažuje tuto námitku stěžovatele za relevantní pro posouzení
projednávané věci. Ze stěžovatelem citovaných rozhodnutí Nejvyššího správního soudu plyne,
že sama existence kolaudačního rozhodnutí nebrání postupu stavebního úřadu v řízení o nařízení
odstranění stavby. Krajský soud tyto závěry žádným způsobem nesporoval. Posuzoval pouze to,
zda byly naplněny podmínky pro nařízení odstranění stavby; dospěl přitom k závěru, že tyto
podmínky splněny nebyly. Žalobkyně při rekonstrukci jezu postupovala podle vydaného
dodatečného stavebního povolení, které stanovilo, že při rekonstrukci jezu bude zachována výška
jeho koruny při levém břehu. Dodatečné povolení přitom potvrdilo soulad stavby (levá část jezu)
se stanovenými podmínkami zahrnujícími také výšku koruny jezu 160,53 m n. m. Tato výška
naměřená při levém okraji jezu přitom nebyla později měněna a žalobkyně dokončila sanaci pravé
strany jezu ve výšce stejné. Žalobkyně tedy postupovala podle podmínek uvedených
v dodatečném stavebním povolení. Zároveň postupovala podle podmínek uvedených
v projektové dokumentaci, která předpokládala, že bude zachována původní výška koruny jezu
zaměřená při levém okraji břehu v roce 2004. Žalobkyně tedy nemohla postupovat jinak, než
dokončit rekonstrukci pravé části jezu ve stejné výšce, jako byla dokončena část levá. Později
naměřená výšková nepřesnost nemůže jít žalobkyni k tíži. Krajský soud proto postupoval
správně, pokud zrušil rozhodnutí správních orgánů.
[16] Pro shora uvedené není důvodná ani druhá námitka stěžovatele. Počítala-li projektová
dokumentace s tím, že bude zachována původní výška koruny jezu naměřená při levém okraji
jezu (ve výšce 160,53 m n. m.), pak tento číselný údaj nemohl ovlivnit dokončení rekonstrukce
jezu. Žalobkyně mohla v projednávané věci postupovat buď dokončením rekonstrukce jezu
ve stávající výšce levé strany jezu, což také učinila, nebo mohla provést nové zaměření a pak
by mohla pravý okraj dokončit ve výšce 160,53 m n. m. Takový postup by však byl zcela
nelogický, neboť by rozdíl ve výškách mezi levou (již dokončenou částí jezu) a pravou částí jezu
činil cca 10 cm. Se stěžovatelem lze souhlasit v tom, že numerické vyjádření nadmořské výšky
přelivové hrany jezu je zásadním údajem pro jeho začlenění do profilu celého vodního toku; je-li
však stavební řízení ve vztahu k sanaci jezu zatíženo od počátku procesními chybami i projektem
založeným na nesprávných údajích, jak ostatně konstatoval sám žalovaný, pak ani toto numerické
vyjádření nemůže ovlivnit výsledek řízení. Původně zaměřený údaj proto v projednávané věci
nemohl na výsledku nic změnit.
IV.
Závěr a náklady řízení
[17] Pro uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost je nedůvodná,
a proto ji podle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl. O věci přitom rozhodl bez jednání postupem podle
§109 odst. 2 s. ř. s.
[18] O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1, ve spojení
s §120, s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení.
[19] Žalobkyně byla v řízení před Nejvyšším správním soudem zastoupena obecným
zmocněncem. Obecnému zmocněnci jakožto zástupci mohou být vyplaceny hotové výdaje, které
spadají mezi náklady řízení (§57 odst. 1 s. ř. s., §137 odst. 2 o. s. ř.). Ze spisu však není patrno,
že by hotové výdaje obecnému zmocněnci žalobkyně vznikly a obecný zmocněnec ani nic
takového nedoložil. Nejvyšší správní soud proto žalobkyni náhradu nákladů nepřiznal.
[20] Výrok o náhradě nákladů řízení v případě osob zúčastněných na řízení I) – V) se opírá
o §60 odst. 5, větu první, s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s., dle kterého osoba zúčastněná na řízení
má právo na náhradu jen těch nákladů, které jí vznikly v souvislosti s plněním povinnosti, kterou
jí soud uložil. Nejvyšší správní soud v dané věci osobám zúčastněným na řízení žádné povinnosti
neuložil. Osoby zúčastněné na řízení I) – V) proto nemají právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně 3. července 2019
JUDr. Miloslav Výborný
předseda senátu