ECLI:CZ:NSS:2019:8.AS.166.2018:30
sp. zn. 8 As 166/2018-30
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miloslava Výborného
a soudců JUDr. Michala Mazance a JUDr. Petra Mikeše, Ph.D., v právní věci žalobkyně: L. J.,
zast. Mgr. Jaroslavem Topolem, advokátem se sídlem Na Zlatnici 301/2, Praha 4, proti
žalovanému: Krajský úřad Zlínského kraje, se sídlem třída Tomáše Bati 21, Zlín, proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 9. 2016, čj. KUZL-64053/2016, sp. zn. KUSP-
38480/2016/DOP/Bl, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu
v Brně ze dne 31. 5. 2018, čj. 30 A 197/2016-34,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žalovaný n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalobkyni se n ep ři zn áv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Městský úřad Holešov rozhodnutím ze dne 18. 4. 2016, čj. HOL-8696/2016/DS/ZK,
shledal žalobkyni odpovědnou za správní delikt podle §125f odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb.,
o provozu na pozemních komunikacích (dále jen „zákon o silničním provozu“), neboť „dne
01.02.2015 okolo 15:01 hodin jako provozovatel motorového vozidla registrační značky X nezajistila, aby při
užití tohoto motorového vozidla na pozemní komunikaci v Holešově, na ulici Palackého u domu č. p. 542, před
křižovatkou do ulice Grohova v odbočovacím pruhu byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na
pozemních komunikacích stanovená tímto zákonem, neboť řidič stál s vozidlem v odbočovacím pruhu, čímž porušil
ustanovení §27 odst. 1 písm. e) zákona o silničním provozu. Toto porušení povinnosti řidiče a pravidel provozu
na pozemních komunikacích vykazuje znaky přestupku podle §125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním
provozu. Porušení pravidel nemělo za následek dopravní nehodu. Uvedeným jednání obviněná jako provozovatel
vozidla porušila povinnost provozovatele vozidla stanovenou v §10 odst. 3 zákona o silničním provozu.“ a uložil
ji pokutu ve výši 1 500 Kč a povinnost nahradit náklady řízení. Toto rozhodnutí žalovaný shora
specifikovaným rozhodnutím změnil tak, že ve výroku I. označení „obviněná“ zaměnil za označení
„účastnice řízení“; slovní spojení „neboť řidič stál s vozidlem v odbočovacím pruhu“ zaměnil za slovní
spojení „neboť nezjištěný řidič s vozidlem, jež účastnice řízení provozuje, stál v odbočovacím pruhu“; a ve
výroku II. nahradil slovní spojení „podle §125f odst. 3 a §125c odst. 5 písm. g)“ spojením „podle §
125f odst. 3 a §125c odst. 4 písm. f)“. Ve zbytku žalovaný odvoláním napadené rozhodnutí potvrdil.
[2] Krajský soud rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalobkyně
totiž v žalobě vznesla námitku podjatosti oprávněné úřední osoby, jejíž jméno se dozvěděla
až z žalobou napadeného rozhodnutí. Žalobkyně dovozovala, že záměrem oprávněné úřední
osoby (s ohledem na dosavadní postup v řízení, z něhož muselo být žalovanému zřejmé,
že žalobkyně nebude moci účinně uplatnit námitku podjatosti) bylo žalobkyni znemožnit podat
námitku podjatosti, a to patrně z toho důvodu, že tato oprávněná úřední osoba má negativní
citový vztah ke zmocněnci žalobkyně, který vystupuje ve větším počtu správních řízení,
a to se značnou úspěšností. Podle krajského soudu se jednalo o důvod, který by mohl být
způsobilý pochybnost o nepodjatosti oprávněné úřední osoby založit. Dalším žalobním
námitkám krajský soud nepřisvědčil.
II. Argumenty kasační stížnosti
[3] Proti rozsudku krajského soudu podal žalovaný (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost.
[4] Stěžovatel připustil, že neinformování žalobkyně o jménu oprávněné úřední osoby bylo
procesní pochybení, namítl, že ale nezpůsobilo nezákonnost rozhodnutí. Podle stěžovatele
žalobkyně sice důvod podjatosti sdělila, odůvodnila ho však pouze negativním vztahem
oprávněné úřední osoby ke zmocněnci žalobkyně, což vyvodila z jejího chování v průběhu
odvolacího řízení, tj. ze skutečnosti, že oprávněná úřední osoba na žádost žalobkyně nesdělila,
že bude o odvolání rozhodovat. Stěžovatel takové odůvodnění považuje za nedostatečné
a neschopné založit pochybnost o nepodjatosti oprávněné úřední osoby. Pakliže by oprávněná
úřední osoba dostála své povinnosti a žalobkyni své jméno sdělila, odpadl by zcela důvod
namítané podjatosti, protože žalobkyně žádný jiný důvod neuvádí. Žalobkyní namítaná podjatost
tak de facto vznikla až vydáním rozhodnutí o odvolání. Stěžovatel nerozumí tomu, v čem
konkrétně měl spočívat důvod možné podjatosti, který by žalobkyně mohla namítnout proti
oprávněné úřední osobě hned poté, co by žalobkyně obdržela sdělení, kdo v její věci rozhoduje.
Pokud žádný takový důvod není a není namítán ani v žalobě, pak je zjevné, že žádná procesní
práva stěžovatel žalobkyni neupřel. Od počátku bylo zřejmé, že oprávněná úřední osoba
o žádných okolnostech svědčících o její možné podjatosti nevěděla, a proto nebyl dán žádný
rozumný důvod, pro který by nemohla o odvolání žalobkyně rozhodovat. Stěžovatel též citoval
vybranou judikaturu Nejvyššího správního soudu.
[5] Stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil
krajskému soudu k dalšímu řízení.
[6] Žalobkyně se ke kasační stížnosti nevyjádřila.
III. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[7] Nejvyšší správní soud nenalezl žádné formální vady či překážky projednatelnosti kasační
stížnosti, a proto přezkoumal jí napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu a v rámci kasační
stížností uplatněných důvodů, zkoumaje přitom, zda napadené rozhodnutí či jemu předcházející
řízení netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti [§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.].
[8] Podle §15 odst. 4 správního řádu [o] tom, kdo je v dané věci oprávněnou úřední osobou, se provede
záznam do spisu a správní orgán o tom účastníka řízení na požádání informuje. Oprávněná úřední osoba
na požádání účastníka řízení sdělí své jméno, příjmení, služební nebo obdobné označení a ve kterém organizačním
útvaru správního orgánu je zařazena.
[9] V souzeném případě bylo Městskému úřadu Holešov dne 31. 8. 2015 doručeno odvolání,
ve kterém žalobkyně mimo jiné požádala o sdělení, které osoby se budou podílet na rozhodování
o odvolání. Ohledně této žádosti zůstaly správní orgány nečinné.
[10] V žalobě žalobkyně namítla: „(…) žalobci fakticky nebylo umožněno namítat podjatost oprávněné
úřední osoby, když informace o její osobě byly žalobci poskytnuty současně s rozhodnutím, a žalovanému tak
muselo být zřejmé (žalobce je přesvědčen, že to bylo cílem žalovaného), že žalobce tak nebude moci účinně podat
námitku podjatosti vůči oprávněné úřední osobě. Z tohoto důvodu žalobce namítá, že oprávněná úřední osoba
žalovaného je vůči němu podjatá, neboť její postup v řízení nasvědčuje tomu, že se snažila zbavit možnosti
námitku podjatosti podat. Žalobce má za to, že důvod podjatosti oprávněné úřední osoby je zřejmě v tom, že tato
osoba má negativní citový vztah k jeho zmocněnci ve správním řízení, neboť tento vystupuje ve větším počtu
správních řízení jako zmocněnec, a to se značnou úspěšností.“
[11] Stěžovatel nesporuje, že postupoval v rozporu s §15 odst. 4 správního řádu. Namítá však,
že tato procesní vada nevedla k nezákonnosti napadeného rozhodnutí, která by odůvodňovala
jeho zrušení; žalobkyně v žalobě sice uvedla důvod podjatosti oprávněné úřední osoby, tento
důvod ale dostatečně neodůvodnila. Stěžovatel nerozumí tomu, v čem konkrétně měl důvod
možné podjatosti spočívat.
[12] Otázka nesdělení jména oprávněné úřední osoby a vliv na zákonnost následně vydaného
rozhodnutí byla v judikatuře Nejvyššího správního soudu již několikrát řešena (a to zejména
ke kasačním námitkám stěžovatelů zastoupených týmž právním zástupcem, jakým je v nyní
projednávané věci zastoupena žalobkyně). Například v rozsudku ze dne 22. 3. 2017,
čj. 2 As 322/2016-39, na který odkazoval i stěžovatel, Nejvyšší správní soud uvedl: „Je nepochybné,
že stěžovatelce vznikla nesdělením jmen úředních osob jistá újma v tom smyslu, že v daném okamžiku nevěděla,
kdo bude o věci rozhodovat, a nepochybně jí to znemožnilo vznést konkrétní námitku podjatosti proti dané osobě,
ať již by taková námitka byla důvodná nebo ne. Nicméně pravidlo zakotvené v §76 odst. 1 písm. c) s. ř. s.,
které stanovuje, že soud zruší žalobou napadené rozhodnutí pro podstatné porušení ustanovení o řízení před
správním orgánem, mohlo-li mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé, předpokládá, že a contrario
nebudou rušena taková správní rozhodnutí, při jejichž vydávání sice došlo k porušení ustanovení o řízení před
správním orgánem, a nezřídka i podstatnému, ovšem takovéto porušení nemohlo mít za následek nezákonné
rozhodnutí o věci samé. Jinak řečeno, zrušit rozhodnutí pro podstatné porušení ustanovení o řízení před správním
orgánem je třeba tehdy, je-li rozumně představitelné, a to i jen jako jedna z více variant toho, k čemu všemu mohlo
uvedené porušení ve spojení s dalším navazujícím vývojem řízení vést, že obsah rozhodnutí o věci samé by byl
v důsledku tohoto porušení jiný, a navíc nejen jiný, ale současně i nezákonný, než pokud by k porušení nedošlo.“
[13] Ze shora citované části žaloby je podle Nejvyšší správního soudu zřejmé, že žalobkyně
možnou podjatost oprávněné úřední osoby spatřovala v jejím negativním vztahu vůči zmocněnci
žalobkyně, který se projevil i nesdělením informací podle §15 odst. 4 správního řádu. Stěžovatel
na toto tvrzení reagoval ve vyjádření k žalobě, v němž uvedl, že „zaměstnává pět referentů
přestupkového oddělení na odboru dopravy, přičemž každá z těchto oprávněných úředních osob již mnohokráte
rozhodovala případy, v nichž přestupce zastupovala společnost FLEET Control s.r.o., jako tomu bylo i v tomto
případě. Tomuto zmocněnci je tak ne příliš rozsáhlé obsazení žalovaného velmi dobře známo (nic mu tedy
nebránilo uplatnit námitku podjatosti vůči kterémukoli z referentů, měl-li za to, že jsou k tomu důvody), přičemž
rozhodovací činnost oprávněných úředních osob je v zásadě jednotná, pro žalobce tak žalované rozhodnutí skutečně
nemohlo být překvapivým rozhodnutím ve smyslu judikatury Nejvyššího správního soudu. (…) Úvaha žalobce,
že má k němu (resp. k jeho zmocněnci) oprávněná úřední osoba negativní vztah, neboť je jako zmocněnec
v přestupkových řízeních značně úspěšný, neodpovídá realitě. Vyjádření právního zástupce žalobce tak spíše
připomíná příběh z bajky o lišce a kyselých hroznech.“ Z citovaného je zřejmé, že se stěžovatel v řízení
o žalobě vyjádřil k žalobkyní tvrzenému negativnímu vztahu oprávněné úřední osoby
ke zmocněnci žalobkyně, tj. k důvodu možné podjatosti oprávněné úřední osoby. To znamená,
že v řízení o žalobě, na rozdíl od řízení o kasační stížnosti, musel rozumět tomu, v čem konkrétně
měl spočívat důvod možné podjatosti. Kasační námitka, podle které žalobkyně v žalobě
nenamítla žádný důvod možné podjatosti oprávněné úřední osoby, proto není důvodná.
[14] Krajský soud v naříkaném rozsudku vysvětlil, proč v žalobě uvedený důvod podjatosti byl
důvodem, který mohl být způsobilý založit pochybnost o nepodjatosti oprávněné úřední osoby,
a že bylo nutné, aby o této námitce podjatosti rozhodl služebně nadřízený úřední osoby nebo ten,
kdo má obdobné postavení (představený). Krajský soud též velmi podrobně reagoval na vyjádření
stěžovatele k žalobě. Proti tomuto odůvodnění krajského soudu stěžovatel žádnou kasační
námitku nevznesl, pouze zcela obecně uvedl, že odůvodnění námitky podjatosti v žalobě
považuje za nedostatečné a neschopné založit pochybnost o nepodjatosti oprávněné úřední
osoby. Nejvyšší správní soud připomíná, že řízení ve správním soudnictví je ovládáno dispoziční
zásadou, což platí i o řízení o kasační stížnosti. S výjimkami uvedenými v §109 odst. 4 části věty
za středníkem s. ř. s., je tak Nejvyšší správní soud vázán důvody tvrzené nezákonnosti,
uvedenými v kasační stížnosti (§109 odst. 4 část věty před středníkem s. ř. s.), a proto preciznost
ve formulaci obsahu stížnostních bodů a jejich odůvodnění v kasační stížnosti do značné míry
předurčuje obsah rozhodnutí kasačního soudu (srov. rozsudky zdejšího soudu ze dne 14. 7. 2011,
čj. 1 As 67/2011-108, či ze dne 23. 6. 2005, čj. 7 Afs 104/2004-54). V nyní souzeném případě
proto Nejvyšší správní soud nemohl přezkoumat závěr krajského soudu, podle kterého důvod
podjatosti, který uvedla žalobkyně v žalobě, skutečně mohl založit pochybnost o nepodjatosti
oprávněné úřední osoby, stejně jako závěr, že vyjádření stěžovatele k žalobě na uvedeném nic
nemění.
IV. Závěr a náklady řízení
[15] Pro uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost je nedůvodná,
a proto ji podle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl. O věci přitom rozhodl bez jednání postupem podle
§109 odst. 2 s. ř. s.
[16] O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1 ve spojení
s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení.
Žalobkyni v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nevznikly, a proto jí soud náhradu nákladů
nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně 12. prosince 2019
JUDr. Miloslav Výborný
předseda senátu