ECLI:CZ:NSS:2019:8.AS.219.2018:55
sp. zn. 8 As 219/2018-55
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Miloslava Výborného
a soudců JUDr. Milana Podhrázkého, Ph.D., a JUDr. Petra Mikeše, Ph.D., v právní věci
žalobkyně: J. T., zast. JUDr. Radkem Bechyněm, advokátem se sídlem Legerova 148, Kolín,
proti žalovanému: Krajský úřad Plzeňského kraje, se sídlem Škroupova 18, Plzeň, proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 6. 4. 2017, čj. DSH/3873/17, o kasační stížnosti žalobkyně proti
rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 7. 2018, čj. 30 A 80/2017-87,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
I. Vymezení předmětu řízení
[1] Městský úřad Domažlice (dále „správní orgán I. stupně“) doručil 14. 11. 2016 žalobkyni
oznámení o dosažení 12 bodů v bodovém hodnocení řidiče a výzvu k odevzdání řidičského
průkazu v důsledku pozbytí řidičského oprávnění. Proti pěti provedeným záznamům bodů
žalobkyně podala námitky, které správní orgán I. stupně rozhodnutím ze dne 15. 12. 2016,
čj. MeDO-81194/2016, zamítl. Žalobkyně se proti tomuto rozhodnutí odvolala a žalovaný
odvolání v záhlaví označeným rozhodnutím zamítl a potvrdil rozhodnutí správního orgánu
I. stupně. Proti rozhodnutí žalovaného žalobkyně brojila žalobou u Krajského soudu v Plzni (dále
„krajský soud“), který její žalobu zamítl shora označeným rozsudkem.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[2] Proti rozsudku krajského soudu žalobkyně (dále „stěžovatelka“) podala kasační stížnost,
kterou Nejvyššímu správnímu soudu doručila dne 4. 9. 2018. Domnívá se, že je stižen
nezákonností spočívající v nesprávném posouzení právní otázky krajským soudem ve smyslu
§103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“).
Zároveň bylo podle názoru stěžovatelky předchozí řízení před správními orgány stiženo vadou
podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
[3] Stěžovatelka má za to, že nezákonnost napadeného rozsudku spočívá v tom, že krajský
soud zcela převzal chybný názor žalovaného, čímž měl nedostatečně zjistit skutkovou podstatu.
Stěžovatelka byla rozhodnutím žalovaného zkrácena na svých právech. Žalovaný ignoroval
skutečnost, že jiné správní orgány postupují odlišně ve skutkově obdobných případech.
Pro prokázání svého závěru stěžovatelka označila rozhodnutí Krajského úřadu
Moravskoslezského kraje ze dne 24. 4. 2014, čj. MSK 49924/2014, rozhodnutí téhož správního
orgánu ze dne 22. 10. 2014, čj. MSK 126113/2014, anebo rozhodnutí rovněž vydané Krajským
úřadem Moravskoslezského kraje ze dne 12. 11. 2014, čj. MSK 121761/2014. Podle stěžovatelky
z těchto rozhodnutí vyplývá ustálenost rozhodovací praxe, která spočívá v tom, že se tento
správní orgán zabývá způsobilostí jednotlivých rozhodnutí, na jejichž základě jsou
zaznamenávány body do bodového hodnocení řidiče. Zásada legitimního očekávání vede
k zákazu toho, aby správní orgány při rozhodování skutkově shodných nebo podobných případů
rozhodovaly rozdílně. Připouští, že z této praxe mohou existovat výjimky, avšak ty by měly být
odůvodněny. Žalovaný pochybil, neboť rozhodnutí Krajského úřadu Moravskoslezského kraje,
která mu stěžovatelka předložila, zcela ignoroval. Stěžovatelka dodává, že žalovaný měl povinnost
řádně odůvodnit, proč má ve věci odlišný právní názor než jiný správní orgán, což neučinil
ani v nejobecnější rovině.
[4] Dále stěžovatelka napadá jednotlivé podklady pro záznam bodů do bodového
hodnocení řidiče jakožto nezpůsobilé, jelikož žalovaný posuzoval pouze oznámení od příslušných
policejních oddělení o spáchání přestupků a vydání pokutových bloků (pokutový
blok série HG/2014, č. G 1498901; série GF/2013, č. F 0832677; série FC/2013, č. C 1404971).
Stěžovatelka namítá, že taková oznámení nemohou být dostatečným důkazem a musí být
porovnávána s rozhodnutími, na kterých se zakládají. Podle stěžovatelky právě pokutové bloky,
které byly základem pro následné provedení záznamu bodů, obsahují nedostatky. Ty podle jejího
názoru způsobují nemožnost jednoznačné individualizace skutku, který se měl podle policejního
orgánu stát. Stěžovatelka tak uvádí, že policejní orgány nedodržely požadavky pro vydání
pokutových bloků stanovené zákonem č. 200/1990 Sb., o přestupcích (dále jen „přestupkový
zákon“).
[5] Stěžovatelka nesouhlasí s názorem žalovaného obsaženým ve vyjádření k její žalobě,
v němž žalovaný uvádí, že stěžovatelka předmětné pokutové bloky podepsala, tudíž stvrdila jejich
správnost. Domnívá se naopak, že není možné, aby za správnost bloků odpovídala ona jako
přestupkyně, neboť nelze očekávat z její strany takovou znalost práva, aby správnost pokutových
bloků dokázala posoudit.
[6] Skutečnost, že správní orgán svá rozhodnutí opřel o podklady, které byly pro záznam
bodů do bodového hodnocení řidiče nezpůsobilé, vedla podle názoru stěžovatelky krajský soud
k nesprávnému právnímu posouzení věci. Krajský soud totiž podle ní posoudil skutkový stav
podle jiného právního předpisu, než který měl být správně použit, anebo byl aplikován správně
určený předpis, avšak krajský soud jej chybně interpretoval, a tudíž nesprávně aplikoval.
[7] Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[8] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti podané kasační stížnosti.
Zjistil, že kasační stížnost byla podána řádně a včas v zákonné lhůtě podle §106 odst. 2 s. ř. s.
Podána byla oprávněnou osobou, neboť stěžovatelka byla účastnicí řízení před krajským soudem.
Nejvyšší správní soud rovněž nezjistil žádné překážky, které by bránily projednání věci.
[9] Po přezkoumání kasační stížnosti došel Nejvyšší správní soud k závěru, že není důvodná.
[10] Nejvyšší správní soud se nejprve věnoval okruhu stěžovatelčiných námitek, podle nichž
pokutové bloky nebyly způsobilými podklady pro provedení záznamu bodů do bodového
hodnocení řidiče.
[11] Rozhodnutí vydané v blokovém řízení je podle konstantní judikatury správních
soudů rozhodnutím vydaným ve specifickém druhu správního řízení (srov. např. usnesení
rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 3. 2013, čj. 1 As 21/2010-65,
č. 2838/2013 Sb. NSS). Podle zdejšího soudu je „pokutový blok svou povahou správním aktem, který
závazně deklaruje, že určitá osoba se dopustila konkrétního, individuálně popsaného jednání, jež naplnilo znaky
přestupku, a konstituuje […] povinnost zaplatit pokutu,“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
4. 9. 2012, čj. 7 As 94/2012-20). Z tohoto rozsudku dále plyne, jak správně podotkl krajský soud
v nyní projednávané věci, že pokutový blok nelze po obsahové stránce posuzovat s rigidní
přísností: „Při zohlednění specifik blokového řízení je možno přijmout i strohé a zkratkovité formulace, je-li
z nich patrné, komu, kdy a za jaký přestupek byla pokuta v blokovém řízení uložena, jak vyžaduje ust. §85
odst. 4 zákona o přestupcích. Podstatné je, aby konkrétní jednání konkrétní osoby bylo v bloku popsáno natolik
jednoznačně a určitě, že nebude zaměnitelné s jiným jednáním. Stane-li se tak pomocí zkratkovitých formulací,
jsou-li v kontextu dalších údajů srozumitelné, na způsobilosti bloku být podkladem pro zápis bodů to nic nemění.
Proto postačuje uvedení přestupkového jednání zkratkami „jízda bez použití BP“ nebo „pásy“, jsou-li
tyto zkratky doplněny odkazem na ustanovení zákona o přestupcích, ve kterém je přestupek specifikován,
a na ustanovení zákona o silničním provozu, které přestupce porušil.“
[12] Krajský soud správně nepřisvědčil žalobním námitkám stěžovatelky spočívajícím
v tvrzené nezpůsobilosti předmětných pokutových bloků pro provedení záznamu bodů
v bodovém hodnocení řidiče. Stěžovatelka v kasační stížnosti znovu uvedla, že bloky (stěžovatelkou
chybně označené, jedná se o pokutové bloky série FC/2013, č. C 1432856; série GE/2014, č. E 2645167;
série GE/2014, č. E 2647218; série JL/2015, č. L 1006869; série JL/2015, č. L 0878748, pozn. NSS)
nebyly pro provedení záznamu bodů do bodového hodnocení způsobilé. Předmětné bloky totiž
dle jejího názoru nesplňovaly požadavky vyžadované přestupkovým zákonem.
[13] Nejvyšší správní soud již dříve judikoval, že oznámení policie, na základě kterých
je prováděno hodnocení dosaženého počtu bodů, „jsou pouze úředním záznamem o tom, že byl spáchán
přestupek a kdo jej spáchal, toto oznámení poskytuje správnímu orgánu určitou informaci o věci; nelze však
z něj bez dalšího vycházet v případech, vyskytnou-li se v řízení pochybnosti o údajích zde zaznamenaných.
K dokazování průběhu událostí popsaných v úředním záznamu je třeba v takovém případě vyžádat proto další
důkazy prokazující skutečnosti zde uvedené. Tento záznam sám o sobě však nemůže být důkazem, na základě
něhož by správní orgán bez dalšího vzal za prokázané, že se stěžovatel přestupku dopustil, že byl projednán
v blokovém řízení a že existuje právní podklad pro provedení záznamu v registru řidičů“ (rozsudek zdejšího
soudu ze dne 24. 8. 2010, čj. 5 As 39/2010-76). Podle tohoto je v řízení o námitkách proti
provedení záznamu bodů v registru řidičů předmětem takového řízení posouzení, „zda byly
záznamy bodů v registru řidičů provedeny v souladu se zákonem, tj. zda podkladem pro záznam bylo
pravomocné rozhodnutí, zda počet zaznamenaných bodů odpovídá spáchanému přestupku.“ Správní orgán
I. stupně tedy postupoval v souladu se zákonem, neboť si pro řízení o stěžovatelčiných
námitkách proti provedeným bodovým záznamům vyžádal od policejních orgánů kopie
uložených pokutových bloků. Zamítnutí jejích námitek tedy bylo podložené dostatečným
zjištěním skutkových okolností, jelikož správní orgán I. stupně nevycházel pouze z oznámení
policejních orgánů o uložených pokutách.
[14] Nejvyšší správní soud konstatuje, že správní orgán I. stupně nebyl v řízení o námitkách
proti provedeným bodovým záznamům povinen zkoumat více, než zdali jim předcházelo vydání
blokových pokut. Rozsah řízení o námitkách vymezil Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne
6. 8. 2009, čj. 9 As 96/2008-44, tak, že: „[s]právní orgán rozhodující v řízení o námitkách proti
provedenému záznamu bodů v registru řidičů (§123f zákona o silničním provozu) je oprávněn zkoumat pouze
to, zda existuje způsobilý podklad pro záznam (tj. pravomocné rozhodnutí příslušného orgánu veřejné správy
či soudu ve smyslu §123b odst. 1 a 2 citovaného zákona), zda záznam v registru řidičů byl proveden zcela
v souladu s tímto způsobilým podkladem a zda počet připsaných bodů odpovídá v příloze k citovanému zákonu
obsaženému bodovému hodnocení jednání. Správní orgán však v tomto řízení zásadně nepřezkoumává správnost
a zákonnost aktů orgánů veřejné moci, na základě kterých byl záznam proveden, neboť na tyto akty je třeba
nahlížet jako na správné a zákonné, a to až do okamžiku, než je příslušný orgán veřejné moci zákonem
předvídaným postupem prohlásí za nezákonné a zruší je (zásada presumpce správnosti aktů orgánů veřejné
moci).“ Výjimkou z výše uvedeného by byla pouze situace, kdy by měl správní orgán I. stupně
nebo později žalovaný důvodnou pochybnost o pravdivosti údajů uvedených ve vydaných
blokových pokutách.
[15] Pokutové bloky za dopravní přestupky jsou listinami vydanými státními orgány v mezích
jejich pravomocí. Kvůli tomu musí být jejich obsah vzhledem k §53 odst. 3 zákona
č. 500/2004 Sb., správního řádu (dále jen „s. ř.“), považován ve správním řízení za pravdivý,
pokud není dokázán opak, jak ostatně mimo jiné konstatoval zdejší soud i ve výše citovaném
rozsudku, sp. zn. 9 As 96/2008.
[16] Stěžovatelka před správním orgánem I. stupně v řízení o námitkách proti jednotlivým
záznamům bodů, ani v řízení před žalovaným neprokázala, že by vydané bloky byly v rozporu
s pravdivými skutečnostmi o spáchaných přestupcích. Stejně tak v řízení před krajským soudem
stěžovatelka neprokázala, že údaje uvedené v předmětných blocích jsou nejednoznačné
či neúplné, což stěžovatelka považovala za rozpor s požadavky přestupkového zákona.
[17] Krajský soud správně upozornil na to, že stěžovatelka v žalobě neuvedla relevantní
skutečnosti, neboť jí tvrzený obsah vydaných pokutových bloků nemá oporu ve spisu. Například
v žalobní námitce k přestupku ze dne 26. 5. 2016 (blok série JL/2015, č. L 1006869) stěžovatelka
v žalobě tvrdila, že policejní orgán do odůvodnění pokutového bloku k předmětu přestupku
uvedl „rychlost“, avšak na uvedeném bloku je jasně uvedeno, že řidička „překročila povolenou rychlost
v obci“. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka v kasační stížnosti uvádí totožné výtky vůči blokům,
jako uvedla v žalobě podané krajskému soudu, není třeba se jimi na tomto místě dále zabývat,
neboť se s nimi krajský soud v napadeném rozsudku podrobně a správně vypořádal. Zdejší soud
se s jeho argumentací v tomto bodě plně ztotožňuje. Je navíc nutno poukázat na to, že ač krajský
soud některá tvrzení stěžovatelky vyvrátil poukazem na text bloků, setrvala na nich i v kasační
stížnosti. Nad rámec lze k této námitce ještě podotknout, že pro řádné projednání kasační
námitky je stěžovatel povinen uvést více, nežli uvedl v žalobě, případně uvést, v čem shledává
posouzení dané žalobní námitky krajským soudem za nesprávné, případně nezákonné.
V rozsudku ze dne 14. 6. 2017, čj. 3 As 123/2016-40, zdejší soud judikoval, že stěžovatelům nic
nebrání v kasační stížnosti zopakovat žalobní argumentaci v případech, kdy ji krajský soud
dostatečně nevypořádal, směřuje-li taková argumentace k existenci kasačního důvodu ve smyslu
ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. (tedy nepřezkoumatelnosti soudního rozhodnutí či jiné
vadě řízení před krajským soudem – v tomto případě nevyčerpání žalobou vymezeného předmětu
řízení). Není-li stěžovatel spokojen se skutkovým či právním posouzením věci, musí být z obsahu
kasační stížnosti zřejmé, které závěry krajského soudu pokládá za nedostatečné, respektive
nesprávné, a z jakého důvodu. Konkrétní kasační námitky však nelze nahradit pouhým
zopakování námitek žalobních, neboť námitky žalobní směřovaly proti rozhodnutí správního
orgánu, zatímco kasační stížnost směřuje proti rozhodnutí krajského soudu (srov. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 10. 2007, čj. 8 Afs 106/2006-58, anebo ze dne
22. 5. 2018, čj. 8 As 35/2018-52). To platí tím spíše, pokud již byly tyto námitky napadeným
rozsudkem krajského soudu řádně vypořádány, jako je tomu v nyní projednávané věci. Stejně tak
shodně jako v řízení před krajským soudem označila stěžovatelka pokutové bloky i v kasační
stížnosti chybně, ačkoliv toto její pochybení krajský soud už v napadeném rozsudku napravil. Ani
tato skutečnost tedy nesvědčí o tom, že by stěžovatelka žalobní námitku pro účely kasační
stížnosti jakkoliv upravila, ale naopak setrvala na tvrzeních krajským soudem již vyvrácených.
[18] Dále nelze přisvědčit stěžovatelčině námitce, že vydané bloky nebyly pro následný záznam
bodů způsobilé. Zdejší soud nezjistil, že by byť jediný z předmětných bloků nebyl
přezkoumatelný z důvodů uváděných stěžovatelkou, tedy že by z něj nebyla jasná identifikace
přestupkyně, údaj o čase, místě a předmětu spáchaného přestupku, označení zákonného
ustanovení, na jehož základě policejní orgán daný blok vydal, označení či podpis oprávněné
úřední osoby, která blok vydala, anebo podpis přestupkyně vyjadřující její souhlas s projednáním
věci v blokovém řízení a potvrzení správnosti údajů.
[19] Nad rámec výše uvedeného lze dodat, že ačkoliv skutečně nemůže stěžovatelka přebírat
odpovědnost za správnost vydaných blokových pokut namísto policejních orgánů, nelze
opominout skutečnost, že je její podpis připojen na všech předmětných blokových pokutách, což
sama nezpochybňuje. Tato skutečnost jen podporuje přesvědčení zdejšího soudu, že není pochyb
o správnosti a pravdivosti údajů obsažených ve vydaných pokutových blocích, především pak
o tom, že se přestupky skutečně staly a že se jich dopustila stěžovatelka. Podle §84
přestupkového zákona lze přestupek projednat uložením blokové pokuty v blokovém řízení,
jestliže je spolehlivě zjištěn, nestačí domluva a obviněný z přestupku je ochoten pokutu zaplatit;
pokud tedy stěžovatelka jednotlivé bloky o uložení pokuty za spáchané přestupky podepsala,
stvrdila tím minimálně skutečnost, že je ochotna pokutu zaplatit. Lze si jen těžko představit,
že by tak učinila, pokud by se domnívala, že se přestupku nedopustila. Z toho je tedy možné
vyvodit, že policejní orgán každý z daných přestupků spolehlivě zjistil. K podmínce, že lze
blokovou pokutu vydat pouze, pokud nestačí domluva, je nutno uvést, že §125c zákona
č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích (dále jen „zákon o silničním provozu“),
přesně vyjmenovává přestupky, jichž se mohou fyzické osoby dopustit. Ustanovení §125c odst. 9
uvedeného předpisu zároveň stanoví, že za přestupky podle odst. 1 až 4 tohoto paragrafu nelze
uložit napomenutí. Stěžovatelka se dopustila tří přestupků podle §125c odst. 1 písm. f) bod 4,
a dvou přestupků podle §125c odst. 1 písm. k) přestupkového zákona. Z výše uvedeného
vyplývá, že ani v jednom případě spáchaných přestupků nepostačovalo, aby policejní orgány
se stěžovatelkou věc vyřešily domluvou, ale naopak musely věc projednat v blokovém anebo
správním řízení o přestupku.
[20] Na základě výše popsaného nepovažuje Nejvyšší správní soud námitku stěžovatelky
spočívající v nezpůsobilosti vydaných blokových pokut pro následné provedení záznamů
do bodového hodnocení řidiče za důvodnou. Bloky vydané v blokovém řízení o udělení pokut
za spáchané přestupky splňují požadavky na ně kladené přestupkovým zákonem. Z toho důvodu
nelze přisvědčit stěžovatelce v tom, že by rozhodnutí krajského soudu bylo nezákonné kvůli
nesprávnému právnímu posouzení věci, které dle stěžovatelky mělo spočívat v pochybení soudu
při aplikaci práva. Krajský soud na věc aplikoval správné právní předpisy, které interpretoval
v souladu s konstantní judikaturou správních soudů a Nejvyššího správního soudu.
[21] Zdejší soud se dále zabýval dalším okruhem stěžovatelčiných námitek, podle něhož
se žalovaný nijak nevypořádal s námitkou spočívající v jeho odchýlení se od rozhodování jiných
správních orgánů.
[22] Ze spisového materiálu je zřejmé, že žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí
uvedl, že se k odlišným rozhodnutím jiných správních orgánů vyjádřit nemohl, neboť
stěžovatelka pro dokazování konkrétně neoznačila žádná taková rozhodnutí. Nejvyšší správní
soud k tomu podotýká, že stěžovatelka v žalobě krajskému soudu uvedla, že žalovanému
s doplněním odvolání v příloze doručila i rozhodnutí Krajského úřadu Moravskoslezského kraje
ze dne 24. 4. 2014, čj. MSK 49924/2014, které se mělo týkat věcně shodného případu. Takové
tvrzení však nemá oporu ve správním spisu, neboť žalobkyně v odůvodnění odvolání výše
označené rozhodnutí ani neoznačila, ani nepřiložila. Tato stěžovatelčina námitka tedy neobstojí,
neboť žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí dostatečně zdůvodnil, proč se blíže
nevypořádal s jinou rozhodovací praxí správních orgánů.
[23] Zdejší soud souhlasí s názorem krajského soudu, že není žádoucí, aby rozhodovací praxe
správních orgánů v různých krajích byla příliš rozdílná. Zároveň však souhlasí, že pouhá
skutečnost, že jiný správní orgán rozhodl podle názoru stěžovatelky ve stejné věci jinak než
žalovaný, neznamená, že tomu tak skutečně bylo. Sjednocování rozhodování správních orgánů
se vztahuje pouze na skutkově stejné anebo velmi podobné případy. Z rozhodnutí Krajského
úřadu Moravskoslezského kraje předložených stěžovatelkou krajskému soudu však není zřejmé,
že se v těchto řízeních jednalo o skutkově stejné případy, jako je ten stěžovatelčin. Nebylo
předmětem řízení před krajským soudem detailně posuzovat skutkové okolnosti jiných řízení
před správními orgány.
[24] Nejvyšší správní soud se nedomnívá, že by míra odlišnosti rozhodnutí žalovaného
od jiných stěžovatelkou označených správních rozhodnutí (s ohledem na omezený rozsah
skutkových okolností, které z předložených rozhodnutí vyplývají) způsobovala rozpor se zásadou
legitimního očekávání a předvídatelnosti správního rozhodování.
IV. Závěr a náklady řízení
[25] Nejvyšší správní soud po přezkoumání věci zjistil, že v řízení před správním orgánem
I. stupně a před žalovaným nedošlo k žádným vadám, které by mohly mít vliv na jeho zákonnost.
Zároveň zjistil, že rozsudek krajského soudu není nezákonný.
[26] Proto Nejvyšší správní soud neshledal žádnou z uplatněných námitek důvodnou, a proto
dle §110 odst. 1 poslední věty s. ř. s. kasační stížnost zamítl jako nedůvodnou.
[27] Výrok o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti se opírá o §60 odst. 1 větu první
ve spojení s §120 s. ř. s. Účastník, který měl ve věci plný úspěch, má právo na náhradu nákladů
řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl.
Úspěšnému žalovanému ovšem žádné náklady v tomto řízení nevznikly, takže mu Nejvyšší
správní soud náhradu jeho nákladů nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 27. března 2019
JUDr. Miloslav Výborný
předseda senátu