ECLI:CZ:NSS:2019:8.AS.227.2018:47
sp. zn. 8 As 227/2018-47
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Miloslava Výborného
a soudců JUDr. Milana Podhrázkého, Ph.D. a JUDr. Petra Mikeše, Ph.D. v právní věci žalobce:
T. V., zast. Mgr. Václavem Voříškem, advokátem se sídlem Ledčická 649/15, Praha 8, proti
žalovanému: Krajský úřad Moravskoslezského kraje, se sídlem 28. října 117, Ostrava, proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 11. 2017, čj. MSK 154338/2017, o kasační stížnosti žalobce
proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 8. 2018, čj. 20 A 3/2018-37,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žalobce n emá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení n ep ři zn áv á .
Odůvodnění:
I. Vymezení předmětu řízení
[1] Žalobce se u Krajského soudu v Ostravě (dále „krajský soud“) domáhal zrušení v záhlaví
uvedeného rozhodnutí žalovaného. Tím žalovaný zamítl žalobcovo odvolání a potvrdil
rozhodnutí Magistrátu města Ostravy (dále „správní orgán I. stupně“), ze dne 14. 9. 2017,
čj. SMO/356733/DSČ/Hel, kterým byl žalobce uznán vinným z přestupku podle §125c odst. 1
písm. f) bod 4 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silničním provozu“). Tohoto přestupku se měl dopustit
tím, že 18. 4. 2016 v 10:36 hod. v Ostravě-Výškovicích řídil v ulici Výškovické ve směru
k ul. Lumírova osobní vozidlo tovární značky Volkswagen RZ X, přičemž v místě z nedbalosti
překročil nejvyšší dovolenou rychlost jízdy v obci stanovenou zvláštním právním předpisem na
50 km/h. Silničním rychloměrem byla vozidlu naměřena rychlost 69 km/h, po odečtení možné
odchylky rychloměru -3 km/h žalobce vozidlo řídil rychlostí minimálně 66 km/h, tedy překročil
maximálně dovolenou rychlost jízdy v obci nejméně o 16 km/h. Tímto jednáním porušil §18
odst. 4 zákona o silničním provozu, za což mu správní orgán I. stupně uložil pokutu ve výši 1
500 Kč dle §125c odst. 5 písm. g) zákona o silničním provozu. Dále mu uložil povinnost
nahradit náklady spojené s projednáváním přestupku ve výši 1 000 Kč.
[2] Krajský soud shora označeným rozsudkem žalobu zamítl. Žádnou z uplatněných
žalobních námitek neshledal důvodnou a dospěl k závěru, že rozhodnutí žalovaného
je přezkoumatelné a zákonné.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[3] Proti tomuto rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále „stěžovatel“) kasační
stížnost. V ní obdobně jako v žalobě předně namítá, že došlo k prekluzi údajného přestupku,
protože podle §20 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění zákona č. 204/2015 Sb. (dále
„zákon o přestupcích“) došlo k prekluzi tehdy, pokud nebyl přestupek projednán ve lhůtě
jednoho roku od spáchání přestupku. Takové znění zákona o přestupcích bylo účinné v době
spáchání údajného přestupku, neboť teprve s účinností od 1. 10. 2016 byl zaveden institut
přerušování běhu prekluzivní lhůty k projednání přestupku. Krajský soud bez rozumného
vysvětlení argumentoval, že ustanovení o přerušování běhu prekluzivní lhůty nabylo účinnosti
už od 1. 10. 2015. Tím by se však ignoroval čl. II odst. 3 zákona č. 204/2015 Sb., který
přerušování prekluzivní lhůty do zákona o přestupcích zavedl. Ten jednoznačně stanoví,
že přerušování prekluzivní lhůty se má použít až od 1. 10. 2016, resp. na přestupky spáchané
po účinnosti celého zákona č. 204/2015 Sb. (tj. od 1. 10. 2016). Účinností zákona se rozumí
účinnost celého zákona, jak vyplývá i z Legislativních pravidel vlády.
[4] Neschopnost zákonodárce přijmout srozumitelnou právní úpravu nemůže být k tíži
stěžovatele. Na jedné straně se jedná o čl. II odst. 3 zákona č. 204/2015 Sb., podle kterého
má k novelizaci preklusivní lhůty dojít až od 1. 10. 2016, na druhé straně o čl. XXVI téhož
předpisu, podle kterého má k novelizaci dojít již od 1. 10. 2015, protože předmětná úprava
je obsažena v čl. I odst. 6, který měl podle tohoto článku nabýt účinnosti v „první vlně“ již
1. 10. 2015. Pokud právní úprava pro svou nedokonalost umožňuje různé výklady, je nutné
upřednostnit takový výklad, který je pro obviněného nejpříznivější (in dubio mitius). Pravidlo
obsažené v čl. II odst. 3 zákona č. 204/2015 Sb. je speciální právní úpravou (lex specialis), proto
má aplikační přednost před obecným pravidlem obsaženým v čl. XXVI téhož zákona (lex generalis).
Argumentem pro upřednostnění čl. II odst. 3 je též princip vyloučení redundance – čl. II odst. 3
by byl naprosto nadbytečným ustanovením, pokud by k novelizaci mělo dojít s účinností
od 1. 10. 2015.
[5] Podle stěžovatele je správná ta výkladová varianta, podle níž čl. I odst. 6 zákona
č.204/2015 Sb. sice nabyl účinnosti dne 1. 10. 2015, ale v souladu s čl. II odst. 3 téhož zákona
se přerušování prekluzivní lhůty má použít teprve na přestupky spáchané po 1. 10. 2016. Úprava
přerušování běhu lhůty k projednání přestupku tedy nabyla účinnosti 1. 10. 2015, ale použitelná
byla teprve na přestupky spáchané po 1. 10. 2016. Ostatně argumentace, že čl. I odst. 6 zákona
č. 204/2015 Sb. obsahující novelizaci přerušování lhůty k projednání přestupku nabyl podle
čl. XXVI téhož zákona účinnosti již 1. 10. 2015 je nesprávná i z toho důvodu, že čl. XXVI nabyl
účinnosti až 1. 10. 2016, neboť tento článek není ve výčtu ustanovení, která nabývají účinnosti
už 1. 10. 2015. Z výše uvedených důvodů je zřejmé, že v případě žalobce došlo k prekluzi
17. 1. 2017, tedy před právní mocí napadených rozhodnutí, což z těchto rozhodnutí činí
rozhodnutí nezákonná.
[6] V dalším okruhu kasačních námitek stěžovatel namítá vadu výroku rozhodnutí správního
orgánu I. stupně o uložení pokuty. Správní orgán I. stupně jej totiž omezil na způsobech úhrady
pokuty tím, že jako možnost platby uváděl pouze platbu na konto bankovního účtu,
což je v rozporu se způsoby placení daní v širokém smyslu podle §163 odst. 3 zákona
č. 280/2009 Sb., daňového řádu. Nelze souhlasit se závěrem krajského soudu, podle něhož
je charakter této části výroku pouze informativní a správní orgán jí nestanovil stěžovateli
povinnost zaplatit pokutu právě na toto číslo účtu, nýbrž jej informoval o této možnosti jako
o jedné z alternativ úhrady pokuty. Argument krajského soudu, že údaj o formě platby není
povinnou náležitostí výroku, nemůže obstát. Existují desítky fakultativních náležitostí výroku,
nicméně, jsou-li ve výroku, jeho adresáta zavazují. V opačném případě by stěžovatel nebyl
povinen ani hradit pokutu samotnou, protože „výše uložené pokuty“ rovněž není náležitostí
výroku rozhodnutí podle §68 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále „správní řád“).
[7] V posledním okruhu svých námitek stěžovatel uvedl, že povinnost uhradit náklady řízení
mu byla uložena podle vyhlášky Ministerstva vnitra č. 231/1996 Sb., která však byla zrušena
k 1. 7. 2017, a tedy mu v řízení před správním orgánem I. stupně nemohla být platně a účinně
uložena povinnost uhradit náklady řízení podle této toho času již zrušené vyhlášky. Proto
v rozhodnutí chyběl odkaz na konkrétní právní ustanovení, podle kterého mu byla uložena
povinnost k platbě nákladů řízení. Stěžovatel nesouhlasí s krajským soudem v tom, že ve výroku
stačí odkaz na §79 odst. 1 zákona o přestupcích, neboť toto ustanovení neobsahuje konkrétní
částku, kterou má stěžovatel na náhradě nákladů řízení uhradit.
[8] Žalovaný se ve svém vyjádření ke kasační stížnosti zcela odkázal na odůvodnění svého
napadeného rozhodnutí a na vyjádření učiněná v průběhu soudního řízení.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[9] Po přezkoumání formálních náležitostí Nejvyšší správní soud shledal, že kasační stížnost
byla podána včas [§106 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále „s. ř. s.“)]
a osobou oprávněnou (§102 s. ř. s.).
[10] Nejvyšší správní soud se dále zabýval přezkumem napadeného rozsudku v rozsahu
uplatněných kasačních důvodů (§109 odst. 4 s. ř. s.) a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí
netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[11] Kasační stížnost není důvodná.
[12] Co se týče prvního okruhu kasačních námitek týkajících se účinnosti přechodného
ustanovení o přerušování prekluzivní lhůty obsažené v zákoně o přestupcích, Nejvyšší správní
soud se již touto otázkou zabýval v rozsudku ze dne 21. 12. 2017, čj. 3 As 278/2016-39, a plně
se s ní vypořádal v rozsudku ze dne 6. 9. 2018, čj. 7 As 87/2018-34, č. 3792/2018 Sb. NSS.
V tomto rozhodnutí zdejší soud dovodil, že ustanovení §20 zákona o přestupcích ve znění
zákona č. 204/2015 Sb., část první, čl. I, bod 6 a 7 (o zániku odpovědnosti za přestupek)
se aplikuje na přestupky spáchané ode dne 1. 10. 2015. Z daného rozsudku lze pro účely
projednávané kasační stížnosti především zdůraznit argumentaci, podle níž „Stěžovatel … přehlíží,
že samotný čl. II bod 3 novely není zahrnut mezi ustanoveními, na která dopadá výjimka z obecné účinnosti
novely. To znamená, že zatímco novelizované znění §20 nabylo účinnosti již dne 1. 10. 2015, samotné
přechodné ustanovení k §20 nabylo účinnosti o rok později. Jazykový výklad tedy nepotvrzuje názor stěžovatele
o rozporu citovaných ustanovení, neboť vede k závěru, že od 1. 10. 2015 byla účinná změna §20 zákona
o přestupcích, avšak pro tuto změnu nebyla v právním řádu v období od 1. 10. 2015 do 30. 9. 2016 upravena
přechodná ustanovení. […] Je pravdou, že jazykový výklad vede z legislativně technického hlediska k poměrně
nestandardnímu závěru, že přechodné ustanovení ke změně §20 nabylo účinnosti o rok později než samotná
změna §20. Ani tato skutečnost však nečiní úpravu přechodného ustanovení obsoletní, jak dovozuje stěžovatel.
[…]Vztah přechodných ustanovení k normě, jejíž aplikaci upravují, je v podstatě akcesorický. Jejich smyslem
je řešení případných střetů staré a nové právní normy za účelem ochrany právní jistoty. […]Výše uvedené vede
k jednoznačnému závěru, že §20 ve znění novely je možné aplikovat na činy spáchané po jeho účinnosti,
tj. po 1. 10. 2015. Nelze proto než konstatovat, že zákon neumožňuje více rovnocenných způsobů výkladu,
a nelze tak na věc aplikovat zásadu in dubio mitius (při pochybnostech postupovat mírněji).“
[13] Nejvyšší správní soud se s tímto dříve vysloveným právním názorem ztotožňuje
a neshledal důvod se od něj odchýlit a ve zbytku na citovaný rozsudek a závěry v něm obsažené
plně odkazuje. Za těchto okolností je nutno považovat kasační námitku stěžovatele týkající
se prekluze spáchaného přestupku za nedůvodnou.
[14] Na výše již citovaný rozsudek sp. zn. 7 As 87/2018 lze odkázat i v otázce kasační námitky
týkající se vad výroku rozhodnutí správního orgánu I. stupně o možnostech platby náhrady
nákladů řízení. Zdejší soud v něm stejně jako krajský soud v nyní projednávané věci dovodil,
že tato část výroku je pouze informativní, a stěžovatele tak nikterak neomezuje. Nejvyšší správní
soud výslovně zdůraznil, že „[n]etvrdí-li stěžovatel, že platbu provedl jiným způsobem a správní orgán
ji odmítl převzít, nelze přisvědčit tomu, že ho správní orgán I. stupně omezil na jeho právech. Právní jistotu pak
nemůže narušovat čistě hypotetická otázka, zda by správní orgán platbu provedenou jiným způsobem vůbec
akceptoval.“ Ostatně sám stěžovatel v žalobě uvedl, že odůvodnění prvostupňového rozhodnutí
obsahuje údaj, že sankci a náklady řízení lze uhradit i poštovní poukázkou či v hotovosti
na pokladně úřadu. Nejvyšší správní soud navíc upozorňuje, že krajský soud se nevyjádřil v tom
smyslu, že se stěžovatel nemusí řídit těmi částmi výroku, které nejsou povinné podle jeho
zákonných náležitostí uvedených v §68 odst. 2 správního řádu. Zdejší soud se tedy neztotožňuje
ani s druhou námitkou stěžovatele, neboť krajský soud správně dovodil, že daná část výroku
rozhodnutí správního orgánu I. stupně stěžovatele pouze informovala o čísle účtu a variabilním
symbolu případné platby na účet.
[15] Krajský soud správně posoudil i otázku odkazu na ustanovení příslušného právního
předpisu, podle kterého byla vyčíslena paušální náhrada nákladů řízení. Ačkoliv vyhláška
Ministerstva vnitra č. 231/1996 Sb., ve znění vyhlášky č. 340/2003 Sb., pozbyla účinnosti
k 30. 6. 2017, čl. II vyhlášky Ministerstva vnitra č. 112/2017 Sb., kterou se mění vyhláška
č. 520/2005 Sb., o rozsahu hotových výdajů a ušlého výdělku, které správní orgán hradí jiným
osobám, a o výši paušální částky nákladů řízení, vychází z toho, že „[n]áklady řízení zahájených
a pravomocně neskončených přede dnem nabytí účinnosti této vyhlášky se stanoví podle dosavadních právních
předpisů.“ Posledně citovaná vyhláška přitom nahradila pro účely vyčíslení náhrady nákladů řízení
v důsledku nové právní úpravy správního trestání vyhlášku, na kterou v dané věci odkázal správní
orgán I. stupně. Ten tedy důvodně v případě řízení, které nebylo pravomocně ukončeno
za účinnosti vyhlášky č. 231/1996 Sb., výši náhrady nákladů vyměřil podle dosavadních právních
předpisů. Nadto lze souhlasit s krajským soudem, že ani případná „vada“ řízení před správními
orgány spočívající v chybném odkazu na relevantní právní úpravu stanovující výši náhrady,
by nemohla stěžovatelova práva jakkoliv zkrátit, neboť i nová právní úprava obsahuje shodnou
paušální částku nákladů řízení. Není ostatně ani na místě, aby požadavky na podobu
„nákladového“ výroku v rozhodnutí správního orgánu byly tak přísné a formálně striktní, jako
je tomu v případě výroku o vině a trestu. Nad rámec výše uvedeného lze ještě dodat, že odkaz
na §79 odst. 1 zákona o přestupcích a zmiňovanou vyhlášku Ministerstva vnitra lze považovat
za dostačující i proto, že v odůvodnění rozhodnutí správní orgán I. stupně uvedl, že neshledal
důvody pro částečné anebo úplné upuštění od povinnosti stěžovatele tuto náhradu uhradit.
Ani tato kasační námitka tedy není důvodná.
IV. Závěr a náklady řízení
[16] Nejvyšší správní soud s ohledem na výše uvedené neshledal žádnou z uplatněných
kasačních námitek důvodnou, a proto kasační stížnost podle §110 odst. 1 in fine s. ř. s. zamítl.
[17] O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s §60
odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl ve věci úspěšný, nemá proto právo na náhradu
nákladů řízení; žalovanému žádné náklady v řízení o kasační stížnosti nevznikly, proto mu soud
náhradu nákladů řízení nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně
JUDr. Miloslav Výborný
předseda senátu