ECLI:CZ:NSS:2019:8.AS.269.2019:27
sp. zn. 8 As 269/2019-27
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Miloslava Výborného
a soudců JUDr. Petra Mikeše, Ph.D., a JUDr. Milana Podhrázkého, Ph.D., v právní věci
žalobkyně: M. P., zast. Mgr. Michalem Burčkem, advokátem se sídlem V Potočkách 1537/8,
Praha 4, proti žalovanému: Magistrát hlavního města Prahy, se sídlem Mariánské náměstí 2/2,
Praha 1, za účasti osoby zúčastněné na řízení: Bohemia crest s.r.o., se sídlem Čiklova 636/11,
Praha 2, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 2. 2019, čj. MHMP 119057/2019, v řízení o
kasační stížnosti stěžovatele: Ing. Z. P., zast. JUDr. Jindřichem Vališem, advokátem
se sídlem Opatovická 4, Praha 1, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 8. 2019,
čj. 11 A 67/2019-94,
takto:
I. Kasační stížnost se zamít á .
II. Stěžovatel a osoba zúčastněná na řízení n emaj í právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti.
III. Žalobkyni a žalovanému se n ep ři zn áv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
[1] Stěžovatel podáním ze dne 1. 8. 2019 oznámil městskému soudu, že ve smyslu §34 s. ř. s.
uplatňuje práva osoby zúčastněné na řízení o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala
přezkoumání a zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí. Žalovaný tímto rozhodnutím zamítl
odvolání žalobkyně a potvrdil rozhodnutí Úřadu městské části Praha 18 ze dne 1. 6. 2018,
čj. MC18 13692/2018 OVÚR, kterým stavební úřad vyhověl žádosti osoby zúčastněné na řízení,
společnosti Bohemia crest s.r.o., o vydání společného územního rozhodnutí a stavebního
povolení a rozhodl tak o umístění stavby obytného domu na pozemcích parc. č. X a X v k. ú. Č.,
ul. C., P. – Č., a současně vydal stavební povolení na uvedenou stavbu.
[2] Městský soud rozhodl, že stěžovatel není osobou zúčastněnou na řízení. Stěžovatel nebyl
účastníkem řízení o vydání společného územního rozhodnutí a stavebního povolení a vydáním
žalobou napadeného rozhodnutí mu nevznikla žádná práva ani mu nebyly uloženy žádné
povinnosti. Případné zrušení žalobou napadeného rozhodnutí se proto nemůže přímo
dotknout žádného jeho veřejného subjektivního práva či povinnosti. Městský soud přitom
nezpochybňoval, že se případné zrušení napadeného rozhodnutí může promítnout
do stěžovatelovy situace, jednalo by se však nanejvýš o dotčení nepřímé a o dotčení na právech
soukromých.
[3] Proti usnesení městského soudu podal stěžovatel kasační stížnost. Nejprve popsal
dosavadní průběh řízení a uvedl, že si kupuje jeden z bytů v novostavbě bytového domu na ulici
C. , P., stavba se však neúměrně prodlužuje, protože žalobkyně (majitelka sousední nemovitosti)
brojí proti stavbě nového bytového domu i proti demolici stávajícího rodinného domu.
[4] Stěžovatel je přesvědčen, že řádně odůvodnil splnění materiální podmínky pro přiznání
postavení osoby zúčastněné na řízení, když uvedl: „Své přihlášení jako vedlejšího účastníka odůvodňuji
zásahem do mých práv, ke kterému by došlo v případě vyhovění žalobnímu návrhu nebo v případě, když
přiznáním odkladného účinku žaloby by byla výstavba bytu prodloužena a řadu měsíců a let, a navíc by také
kterékoliv z těchto rozhodnutí soudu mohlo vést ke konkurzu stavebníka a tím i k ohrožení návratnosti mnou
již stavebníkovi poskytnutých prostředků.“ Z uvedeného lze podle stěžovatele jednoznačně seznat,
že rozhodnutím soudu ve věci vydaného stavebního povolení mohl být zasažen přímo, neboť
je na probíhající stavbě bytového domu hmotněprávně zainteresován ve vztahu ke konkrétní
bytové jednotce a rezervační smlouvu se stavebníkem uzavřel na základě existence
veřejnoprávního pravomocného stavebního povolení. Uzavřením rezervační smlouvy proto
stěžovateli svědčí subjektivní veřejné právo, aby v rámci vydaného pravomocného stavebního
povolení mohla být jeho bytová jednotka postavena.
[5] Stěžovatel namítl, že se rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne
8. 11. 2011, čj. 1 Afs 81/2010-268, týká správních deliktů a neřeší problematiku územního
rozhodování a stavebního řízení. Podle stěžovatele je předmět právního vztahu jednotícím
elementem v právních vztazích stavebního práva, naopak subjekty na straně adresátů veřejné
správy se mění. Stěžovatel je přesvědčen, že majitelé bytových jednotek i ti, kteří si jejich koupi
zajistili rezervační smlouvou, jsou ve shodném právním postavení adresátů veřejné správy
a účastníků řízení. Uzavřením rezervační smlouvy těmto osobám vzniká nejen ekonomická
angažovanost ve vztahu k předmětu veřejnoprávního vztahu, ale i řada práv a povinností, které
příprava koupě nemovitosti, jejího financování a následného zápisu vlastnického práva
do katastru nemovitostí přináší. Vznik subjektivního veřejného práva stavby těchto osob, které
nebyly účastníky původního správního řízení, nemůže v žádném případě být popírán jen proto,
že do vztahu k předmětu veřejnoprávního vztahu vstoupili na základě soukromoprávního vztahu.
Naopak z logických i zákonných důvodů na nové subjekty současně s uzavřením
soukromoprávního vztahu subjektivní veřejné právo stavby přechází.
[6] Stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud usnesení městského soudu zrušil a věc
mu vrátil k dalšímu řízení; též navrhl přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
[7] Žalobkyně, žalovaný ani osoba zúčastněná na řízení se ke kasační stížnosti ani k návrhu
na přiznání odkladného účinku nevyjádřili.
[8] Nejvyšší správní soud nenalezl žádné formální vady či překážky projednatelnosti kasační
stížnosti, a proto přezkoumal jí napadené usnesení městského soudu v rozsahu a v rámci kasační
stížností uplatněných důvodů; ověřil při tom, zda netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[9] Podle §34 odst. 1 s. ř. s. [o]sobami zúčastněnými na řízení jsou osoby, které byly přímo dotčeny
ve svých právech a povinnostech vydáním napadeného rozhodnutí nebo tím, že rozhodnutí nebylo vydáno,
a ty, které mohou být přímo dotčeny jeho zrušením nebo vydáním podle návrhu výroku rozhodnutí soudu, nejsou-li
účastníky a výslovně oznámily, že budou v řízení práva osob zúčastněných na řízení uplatňovat. Podle §34
odst. 4 s. ř. s. [s]oud usnesením vysloví, že ten, kdo se domáhá postavení osoby zúčastněné na řízení,
a podmínky pro to nesplňuje, není osobou zúčastněnou na řízení.
[10] Městský soud stěžovateli nepřiznal postavení osoby zúčastněné na řízení proto,
že případné zrušení žalobou napadeného rozhodnutí se nemůže přímo dotknout jeho veřejného
subjektivního práva či povinnosti. Stěžovatel je naproti tomu názoru, že v důsledku uzavření
rezervační smlouvy na koupi jednoho z bytů mu svědčí veřejné subjektivní právo, aby byla jím
rezervovaná bytová jednotka postavena.
[11] Nejvyšší správní soud k tomu uvádí, že za veřejné subjektivní právo ve smyslu §2 s. ř. s.
se považuje „[p]rávo osob založené v právních normách, které umožňuje a současně chrání určité chování osoby
ve vztazích k subjektům veřejné správy, přičemž směřuje k tomu, aby se veřejná správa zdržela zásahů do svobody
osob, dále právo na určitou činnost či plnění ze strany veřejné správy ve prospěch určitých osob a právo podílet
se na správě věcí veřejných.“ (srov. rozsudek NSS ze dne 30. 9. 2004, čj. 2 As 22/2004-68). Rozdíl
mezi veřejným a soukromým subjektivním právem spočívá v tom, že veřejné subjektivní právo
je zaručeno či stanoveno veřejnoprávními předpisy, kdežto soukromé subjektivní právo předpisy
soukromoprávními (srov. Potěšil, L., Brus, M., Hlouch, L., Rigel, F., Šimíček, V.: Soudní řád
správní: Komentář. Praha: Leges, 2014, s. 27).
[12] Žádný veřejnoprávní předpis nezaručuje osobě, která uzavřela se stavebníkem rezervační
smlouvu na koupi dosud nepostavené bytové jednotky, právo na postavení této bytové jednotky,
a proto se nemůže jednat o veřejné subjektivní právo. Městský soud dospěl ke správnému závěru,
podle kterého stěžovatel nemůže být zrušením žalobou napadeného rozhodnutí přímo dotčen
na žádném veřejném subjektivním právu.
[13] Co se týče dotčení na soukromých právech, odkazuje Nejvyšší správní soud na rozsudek
ze dne 10. 2. 2016, čj. 6 As 11/2016-27, v němž mj. konstatoval: „Nejvyšší správní soud v rámci své
rozhodovací činnosti dospěl opakovaně k závěru, že pro přiznání postavení osoby zúčastněné na řízení podle §34
odst. 1 s. ř. s. je v souladu s §2 s. ř. s. nutné přímé dotčení na veřejných subjektivních právech. Dotčení
na soukromých právech pro účely §34 odst. 1 s. ř. s. naopak nepostačuje (rozsudky Nejvyššího správního soudu
ze dne 14. července 2009, čj. 2 As 44/2009 - 44, ze dne 26. června 2013, čj. 6 As 24/2013 - 42, ze dne
29. srpna 2013, čj. 8 As 136/2012 - 62, nebo ze dne 2. října 2013, čj. 6 As 94/2013 - 26) (…).“ Tyto
závěry lze plně vztáhnout i na nyní projednávaný případ. Také v této věci totiž Nejvyšší správní
soud nemá pochyb o tom, že se stěžovatel domáhá postavení osoby zúčastněné na řízení pouze
na základě údajného dotčení soukromých práv, neboť stěžovatel postavení osoby zúčastněné
na řízení odůvodňoval potenciálními negativními dopady zrušení žalobou napadeného
rozhodnutí do jeho soukromého života (řešení bytové potřeby jeho rodiny), je tak zřejmé,
že se předestřená argumentace netýká jakéhokoliv jeho veřejného subjektivního práva.
[14] Rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 11. 2011,
čj. 1 Afs 81/2010-268, se sice týká správních deliktů, obecná východiska, z nichž vyšel i městský
soud v naříkaném usnesení, se však vyjadřují ke splnění materiální podmínky (přímé dotčení
na veřejných subjektivních právech) pro to, aby se určitý subjekt stal osobou zúčastněnou
na řízení, a jsou tak aplikovatelná i v nyní souzeném případě.
[15] Ze všech uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že stěžovatel
nesplňuje podmínky postavení osoby zúčastněné na řízení, jak jsou vymezeny v §34 odst. 1
s. ř. s.; kasační stížnost není důvodná, a proto ji v souladu s §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
[16] Nejvyšší správní soud samostatně nerozhodoval o žádosti stěžovatele o přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti, neboť po nezbytném poučení účastníků řízení a předložení
spisů přikročil k meritornímu posouzení kasační stížnosti. Nadto je evidentní, že přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti nemělo by v projednávané věci – a to i z pohledu zájmů
stěžovatele – žádný rozumný smysl. Nestalo by se tím totiž, jak se snad stěžovatel mylně
domnívá, že by se v důsledku přiznání odkladného účinku ipso facto stěžovatel zúčastněnou
osobou stal; pouze by až do rozhodnutí Nejvyššího správního soudu dále panovala stejná situace,
jaká procesně v této věci byla před vydáním napadeného rozhodnutí městského soudu.
[17] O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1 ve spojení
s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení.
Žalobkyni a žalovanému v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nevznikly, a proto jim soud
náhradu nákladů nepřiznal. Osoba zúčastněná na řízení nemá podle §60 odst. 5 s. ř. s. právo
na náhradu nákladů řízení, neboť ji žádné povinnosti uloženy nebyly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3,
§120 s. ř. s.).
V Brně 15. října 2019
JUDr. Miloslav Výborný
předseda senátu