ECLI:CZ:NSS:2019:8.AS.270.2017:76
sp. zn. 8 As 270/2017-76
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Mikeše, Ph.D.,
a soudců JUDr. Michala Mazance a JUDr. Miloslava Výborného v právní věci žalobce: M. Š.,
zastoupen Mgr. Jaroslavem Topolem, advokátem se sídlem Na Zlatnici 301/2, Praha 4, proti
žalovanému: Krajský úřad Královéhradeckého kraje, se sídlem Pivovarské náměstí 1245, Hradec
Králové, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 9. 2016, čj. KUKHK-29436/DS/2016/GL,
v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne
21. 11. 2017, čj. 30 A 152/2016-83,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žalobce n em á právo na náhradu nákladů řízení.
III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení n ep ři zn áv á .
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Rozhodnutím Městského úřadu Dvůr Králové nad Labem (dále jen „správní orgán“)
ze dne 6. 6. 2016, čj. ODP/51835-2016/dum 4041-2015/dum, byl žalobce (dále „stěžovatel“)
uznán vinným ze spáchání správního deliktu podle §125f odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb.,
o provozu na pozemních komunikacích a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o silničním
provozu“). Měl se jej dopustit tím, že jako provozovatel vozidla nezajistil, aby při užití vozidla
na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních
komunikacích. Blíže nezjištěný řidič překročil dne 19. 11. 2014 v obci Choustníkovo Hradiště
nejvyšší povolenou rychlost 50 km/h nejméně o 16 km/h. Za tento správní delikt byla stěžovateli
uložena pokuta ve výši 1 500 Kč a povinnost uhradit náklady řízení. Proti rozhodnutí podal
odvolání, o kterém žalovaný rozhodl tak, že jej zamítl a rozhodnutí správního orgánu prvního
stupně potvrdil.
[2] Následně podal stěžovatel u Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen „krajský soud“)
žalobu proti rozhodnutí žalovaného, jež rozsudkem uvedeným v záhlaví žalobu jako nedůvodnou
zamítl. Mimo jiné uvedl, že měření rychlosti proběhlo prostřednictvím automatizovaného
technického prostředku bez obsluhy, což lze dovodit již z důkazů založených ve správním spise
(ověřovací list, veřejnoprávní smlouva, rozhodnutí o udělení souhlasu s uzavřením veřejnoprávní
smlouvy). Žalovaný se sice v odůvodnění odvolával na stanovisko Ministerstva dopravy, které
nebylo součástí správního spisu, avšak rozhodnutí opřel o jiné důkazy, jež ve spisu založeny jsou.
Soud navíc doplnil dokazování správního orgánu o stanovisko Ministerstva dopravy a o návod
k použití rychloměru včetně certifikátu o schválení typu měřidla. Na základě těchto důkazů
dospěl k závěru, že rychloměr naplňuje znaky automatizovaného technického prostředku bez
obsluhy. Listiny založené ve správním spisu byly provedeny jako důkaz, o čemž svědčí záznam
a následně i protokol. Stěžovatel měl možnost se s podklady seznámit a vyjádřit se k nim. Dále
uvedl, že měřený úsek se nachází v obci, což plyne z rozhodnutí správních orgánů a provedených
důkazů. Požadavek na zachycení konkrétního místa měření pomocí fotografie není důvodný.
Taktéž oprávnění strážníků Městské policie Dvůr Králové nad Labem k výkonu pravomoci
na území obce Choustníkovo Hradiště bylo dáno, což vyplývá z veřejnoprávní smlouvy. Závěrem
dospěl krajský soud k závěru, že §10 odst. 3 zákona o silničním provozu v testu ústavnosti
obstojí a ztotožnil se s judikaturou Nejvyššího správního soudu.
II. Obsah kasační stížnosti, vyjádření žalovaného
[3] Stěžovatel napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností, podle jejího obsahu
z důvodů podle §103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního
(dále jen „s. ř. s.“).
[4] Namítal, že není zřejmé, z jakých podkladů krajský soud vycházel při posuzování
použitého rychloměru. Nebylo prokázáno, zda bylo měření provedeno automaticky či nikoli.
Správní orgán se při posuzování této otázky odkázal na stanovisko Ministerstva dopravy, které
však nebylo provedeno jako důkaz, z čehož plyne nepřezkoumatelnost rozhodnutí. S podkladem
se také neměl možnost seznámit. Krajskému soudu nepříslušelo nahrazovat úvahy správního
orgánu, nicméně ani jím provedené důkazy nevypovídají o charakteru funkce rychloměru. Dále
namítal, že krajský soud neuvedl žádnou úvahu, která by jej vedla k závěru, že pojem „zastavěné
území“ nelze chápat ve smyslu zákona č. 183/2006 Sb., stavební zákon. Ohledně místa přestupku
namítal, že napadená správní rozhodnutí, ani oznámení o přestupku nemohou být důkazem
o tom, kde došlo ke spáchání přestupku. Z fotodokumentace nelze seznat konkrétní místo
měření a stejnou důkazní hodnotu mají zapsané údaje o měření. Nesouhlasí s krajským soudem,
že místo měření vyplývá z ověřovacího listu, neboť je to pouze místo ověření a nelze z něj zjistit
přesné určení měřeného úseku. Není zřejmé, v jakém smyslu je chápán pojem „obec“, resp. zda
to není chápáno jako celé katastrální území. Správní orgán místo měření a stanovený rychlostní
limit nijak neodůvodnil. Správní orgán je povinen prokázat, že k měření došlo v obci a stěžovatel
není povinen prokazovat svou nevinu. Správní orgán mu navíc znemožnil předkládat důkazy
o své nevině, neboť mu nebylo nikdy sděleno přesné místo měřeného úseku. Dále namítal
neprokázání písemného zmocnění strážníků pro provádění měření rychlosti. Závěrem namítal
nepřezkoumatelnost úvah krajského soudu o námitce protiústavnosti §10 odst. 3 zákona
o silničním provozu, včetně návrhu na vyčkání vyřízení ústavní stížnosti.
[5] Žalovaný k podané kasační stížnosti uvedl, že se zcela ztotožňuje s rozsudkem krajského
soudu.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[6] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti němuž
je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s., přípustná, a stěžovatel je zastoupen advokátem (§105
odst. 2 s. ř. s.). Poté přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu kasační stížnosti
a v rámci uplatněných důvodů, ověřil, zda netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
[7] Podle §125f odst. 1 zákona o silničním provozu, ve znění účinném do 30. června 2017,
se právnická nebo fyzická osoba dopustí „správního deliktu tím, že jako provozovatel vozidla v rozporu
s §10 nezajistí, aby při užití vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla
provozu na pozemních komunikacích stanovená tímto zákonem“. Odpovědnost provozovatele za takový
správní delikt se odvíjí od splnění tří podmínek: „a) porušení pravidel bylo zjištěno prostřednictvím
automatizovaného technického prostředku používaného bez obsluhy při dohledu na bezpečnost provozu
na pozemních komunikacích nebo se jedná o neoprávněné zastavení nebo stání, b) porušení povinností řidiče nebo
pravidel provozu na pozemních komunikacích vykazuje znaky přestupku podle tohoto zákona a c) porušení
pravidel nemá za následek dopravní nehodu“ (§125f odst. 2 zákona o silničním provozu).
[8] Nejvyšší správní soud připomíná, že ten, proti němuž se vede řízení o přestupku
či správním deliktu, není povinen se hájit, uvádět na svou obhajobu tvrzení a navrhovat důkazy
k jejich prokázání (jak ostatně správně uváděl stěžovatel v závěru kasační stížnost; srov. usnesení
rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 1. 2014, čj. 5 As 126/2011-68,
č. 3014/2014 Sb. NSS). Naopak je oprávněn „uplatnit v žalobě všechny důvody, pro které považuje
napadené správní rozhodnutí za nezákonné, bez ohledu na skutečnost, že některé z nich neuplatnil v odvolacím
řízení, ač tak učinit mohl“ (usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne
26. 8. 2008, čj. 7 Afs 54/2007-62, č. 1742/2009 Sb. NSS). Rovněž „skutečnost, že obviněný
z přestupku byl v řízení před správními orgány zčásti či zcela pasivní, automaticky neznamená, a s ohledem
na princip plné jurisdikce ani nemůže znamenat, že tvrzení zpochybňující zjištěný skutkový stav a jim
odpovídající důkazní návrhy, které obviněný z přestupku poprvé uplatnil až v řízení před krajským soudem, jsou
bez dalšího nepřípustné“ (usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 5. 2017,
čj. 10 As 24/2015-71, č. 3577/2017 Sb. NSS).
[9] Zůstal-li však účastník řízení o přestupku či správním deliktu před podáním žaloby
pasivní, nemůže namítat nepřezkoumatelnost správního rozhodnutí z toho důvodu, že se správní
orgán s některou s jeho budoucích námitek nevypořádal (srov. již citované usnesení
sp. zn. 7 Afs 54/2007). Jinými slovy, využije-li účastník řízení (obviněný) „svého práva mlčet, nelze
extenzivním výkladem uložit správnímu orgánu povinnost, aby za obviněného ‚domyslel‘ všechna myslitelná
nebo třebas i nepravděpodobná tvrzení a v rozhodnutí se s nimi vypořádal“ (srov. již citované usnesení
sp. zn. 5 As 126/2011). Z toho především vyplývá, že není vadou napadeného rozhodnutí,
že se žalovaný podrobně nezabýval povahou použitého rychloměru [zda se jedná
o automatizovaný technický prostředek ve smyslu §125f odst. 2 písm. a) zákona o silničním
provozu], neboť tuto námitku uplatnil stěžovatel až v žalobě.
[10] Možný úspěch námitek vznesených až v řízení před správním soudem závisí především
na tom, zda správní orgány opatří takovou sadu důkazů, „jež s ohledem na povahu věci sama o sobě
s dostatečnou přesvědčivostí vede k závěru“, že obviněný přestupek (správní delikt) skutečně spáchal,
a tyto důkazy nebudou v řízení před soudem věrohodně zpochybněny. Pokud nejsou skutková
zjištění správního orgánu dostatečná (úplná), stačí v navazujícím řízení o žalobě předestřít jinou
možnou variantu skutkového děje (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 1. 2016,
čj. 2 As 217/2015-47). Jinou skutkovou verzi reality však stěžovatel nepředestřel. S výjimkou
obecných procesních námitek zůstal ve správním řízení zcela pasivní.
[11] Nejvyšší správní soud se v tomto směru ztotožňuje s názorem krajského soudu
a považuje podklady, na jejichž základě žalovaný dospěl k závěru, že měření proběhlo
automaticky bez obsluhy, za dostatečné. Žalovaný vyšel z oznámení o přestupku, k němuž byl
přiložen záznam z rychloměru SYDO Traffic Velocity společně s fotografií, na jejichž
základě nelze mít pochybnosti o tom, že vozidlu registrovanému na stěžovatele byla v úseku,
kde je rychlostní limit stanoven na 50 km/h, naměřena rychlost 69 km/h (po odečtení odchylky
66 km/h). V oznámení o přestupku bylo v závorce nadepsáno „AUTOMATIZOVANÉ
MĚŘENÍ“ a v podrobném popisu skutku bylo uvedeno „Automatizovaným technickým prostředkem
SYDO Traffic Velocity v. č. GEMVEL0007, používaným při dohledu na bezpečnost provozu na pozemních
komunikacích bylo zjištěno, že dne 19. 11. 2014 v obci Choustníkovo Hradiště, silnice I/37 směr Jaroměř, blíže
neustanovený řidič výše uvedeného vozidla RZV překročil nejvyšší dovolenou rychlost v obci o méně než
20 km/hod.“ Součástí správního spisu je i veřejnoprávní smlouva uzavřená mezi městem Dvůr
Králové nad Labem a obcí Choustníkovo Hradiště (č. l. 16) včetně souhlasu Krajského úřadu
Královéhradeckého kraje s uzavřením veřejnoprávní smlouvy (č. l. 18) a vyjádření Policie České
republiky (č. l. 19). Z veřejnoprávní smlouvy Nejvyšší správní soud zjistil, že měření probíhalo
prostřednictvím stacionárního měřiče rychlosti, který nevyžaduje přítomnost strážníka v místě
měření. Ze souhlasu Krajského úřadu Královéhradeckého kraje zjistil, že souhlas byl dán
k výkonu měření úsekové rychlosti vozidel prostřednictvím stacionárního měřiče rychlosti.
Z vyjádření Policie České republiky vyplývá, že tato dala souhlas s umístěním úsekového měřiče
rychlosti ve správě Městské policie Dvůr Králové nad Labem. Zároveň ze správního spisu
(a ani z jiných okolností projednávané věci) nelze usuzovat, že by měření proběhlo přístrojem
kýmkoliv obsluhovaným. Nebylo tak důvod pochybovat o automatické povaze rychloměru
a námitka stěžovatele proto není důvodná.
[12] Nejvyšší správní soud se dále věnoval vytýkaným vadám správního řízení spatřovaným
především v průběhu dokazování. Ty měly spočívat v tom, že založené listiny nebyly provedeny
jako důkaz. Podle §53 odst. 6 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu platí, že „[o] provedení
důkazu listinou se učiní záznam do spisu. Za přítomnosti účastníků nebo zúčastněných osob, anebo účastní-li
se úkonu veřejnost, se důkaz listinou provede tak, že se listina přečte nebo sdělí její obsah.“ Z obsahu
správního spisu vyplývá, že na č. l. 22 je záznam o provedení důkazu listinou založen. Při novém
projednání správní orgán znovu prováděl dokazování, přičemž o tom pořídil protokol (č. l. 49).
Z judikatury Nejvyššího správního soudu nadto vyplývá, že „[p]okud správní orgán neprovede důkaz
listinou v souladu s §53 odst. 6 správního řádu, jedná se o vadu řízení. Tato vada však nemá vliv na zákonnost
rozhodnutí o věci samé za situace, kdy listina byla součástí správního spisu, se kterým se mohl účastník
řízení seznámit a vyjádřit se k jeho obsahu před vydáním rozhodnutí.“ (srov. rozsudek ze dne 8. 2. 2012,
čj. 3 As 29/2011-51). Stěžovateli byla dána možnost seznámit se a vyjádřit se ke všem
podkladům, ze kterých správní orgán při rozhodování vycházel, přičemž ten toho nevyužil.
Nejvyšší správní soud proto dospěl k závěru, že založené listiny byly provedeny jako důkaz,
nezjistil jiná procesní pochybení, a proto námitce stěžovatele nepřisvědčil.
[13] Stěžovatel jako další vadu označil skutečnost, že správní orgán rozhodl na základě
stanoviska Ministerstva dopravy ze dne 29. 5. 2013, čj. 102/2013-160-OST/4, které nebylo
součástí spisu a nebylo řádně provedeno jako důkaz. Krajský soud v této souvislosti správně
konstatoval, že správní orgán své závěry týkající se povahy měřícího zařízení opřel zejména o jiné,
řádně provedené důkazy, přičemž předmětné stanovisko představuje z tohoto hlediska
nadbytečný důkaz. Nejvyšší správní soud s tímto závěrem krajského soudu plně ztotožňuje.
Skutečnost, že sám krajský soud následně stanovisko jako důkaz provedl, ještě neznamená
pochybení správních orgánů zakládající nutnost zrušení jejich rozhodnutí. Správní orgány založily
svou úvahu o povaze měřícího zařízení jako automatizovaného technického prostředku
požívaného bez obsluhy na dostatečném množství důkazů a řádně zjistily skutkový stav, o němž
nebyly žádné pochybnosti (a žádným způsobem jej nezpochybnil ani stěžovatel). Provedení
dalších důkazů ve správním řízení tak nebylo nutné, a to i s ohledem na to, že jej stěžovatel
nepožadoval.
[14] Krajský soud dále provedl jako důkaz návod k použití rychloměru včetně certifikátu
o schválení typu měřidla daného rychloměru. Tím měl krajský soud nezákonně nahrazovat úvahy
správního orgánu. Správní soudy však hodnotí správnost a úplnost skutkových zjištění učiněných
správním orgánem samostatně a nezávisle a o skutkovém stavu si mohou učinit úsudek nejen
na základě obsahu správního spisu, nýbrž i dokazováním (srov. např. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 28. 3. 2007, čj. 1 As 32/2006-99, č. 1275/2007 Sb. NSS). Nejvyšší
správní soud dospěl k závěru, že krajský soud pouze doplnil dokazování provedené správními
orgány, přičemž jím provedený důkaz byl s ohledem na skutkový stav nadbytečný. Nemohlo
tudíž dojít k nahrazování úvah správního orgánu a námitka stěžovatele je nedůvodná.
[15] Stěžovatel dále namítal, že krajský soud vycházel ohledně povahy rychloměru, jakožto
automatu, z návodu k obsluze a certifikátu, aniž by soud z těchto listin citoval nebo konstatoval
jejich obsah. Nejvyšší správní soud však z protokolu o jednání zjistil, že tomu tak není.
Z protokolu o jednání založeném na č. l. 79 spisu krajského soudu vyplývá, že krajský soud obsah
těchto listin přečetl. Stěžovatel k tomu sdělil, že nemá další návrhy na doplnění dokazování, dává
pouze do úvahy případný účastnický výslech žalobce. Ani tato námitka proto nemůže být
důvodná.
[16] Stěžovatel také namítal nedostatečné prokázání konkrétního místa měření rychlosti,
včetně toho, zda se jednalo o obec. V rozhodnutí krajského soudu spatřoval nepřezkoumatelnost,
neboť soud neuvedl úvahu, která by jej vedla k závěru, že pojem „zastavěné území“ nelze chápat
ve smyslu stavebního zákona. Nejvyšší správní soud však z rozsudku krajského soudu zjistil,
že na straně 22 soud odůvodnil, proč situaci posuzuje z pohledu zákona o silničním provozu.
Jednání blíže nezjištěného řidiče vykazovalo znaky přestupku v dopravě, zákon o silničním
provozu pracuje s pojmy „obec“ i „zastavěné území“ pro své účely, nebyl tedy žádný důvod
k aplikaci jiného zákona. Stěžovatel dále namítl, že z provedeného dokazování nebylo možné
zjistit, kde přesně mělo k vytýkanému skutku dojít, zda v obci či mimo ni, čímž mu správní orgán
znemožnil předkládat důkazy. Konkrétním místem úsekového měření se krajský soud podrobně
zabýval na straně 22 a 23 napadeného rozsudku, přičemž detailně popsal, z čeho vycházel. Přesná
specifikace úseku vyplývá z listin založených ve správním spisu. Konkrétně oznámení
o přestupku (č. l. 2) uvádí, že překročení nejvyšší povolené rychlosti proběhlo „v obci Choustníkovo
Hradiště, silnice I/37 směr Jaroměř“. Fotodokumentace (č. l. 3) zachycuje předmětné vozidlo a její
popis uvádí „Choustníkovo Hradiště, silnice I/37 směr Jaroměř, vjezd, pruh č. 1“. Ověřovací list
rychloměru (č. l. 14) uvádí jako místo ověření „Choustníkovo Hradiště, silnice č. 37, jeden jízdní pruh
v každém směru“. Jelikož se jedná o stacionární (nepřenosný) měřič rychlosti, je podle Nejvyššího
správního soudu zřejmé, že místo ověření Českým metrologickým institutem je totožné místo
jako nyní měřený úsek. Veřejnoprávní smlouva (č. l. 16) uvádí v článku 2 odst. 3 „Měření rychlosti
a činnosti dle odst. 2 budou prováděny po dobu účinnosti smlouvy na silnici č. I/37 v katastrálním území obce
Choustníkovo Hradiště.“ Vyjádření Policie České republiky (č. l. 19) se vztahovalo k „návrhu místní
úpravy provozu na silnici I/37 v obci Choustníkovo Hradiště“. S těmito listinami se měl stěžovatel
možnost seznámit a připomínkovat, avšak svého práva nevyužil. Jinou verzi skutkové reality ani
zde nepředložil. Stěžovateli nebylo nijak bráněno v předkládání důkazů. Je nepochybné, že výše
uvedené listiny potvrzují místo úsekového měření tak, jak je popsáno ve výroku rozhodnutí
žalovaného.
[17] Správní orgán vymezil místo spáchání přestupku ve výroku rozhodnutí jako pozemní
komunikace č. I/37 v obci Choustníkovo Hradiště, směr Jaroměř, okres Trutnov, v úseku
platnosti dopravní značky IS 12a – „Obec“ a IS 12b – „Konec obce“. Dále uvedl, že v daném
místě je nejvyšší povolená rychlost stanovena na 50 km/h a popsal, že vozidlu provozovanému
stěžovatelem byla automatizovaným technickým prostředkem naměřena rychlost 69 km/h,
po zohlednění odchylky 66 km/h, přičemž k uvedenému skutku došlo dne 19. 11. 2014
v 15:10 hod, čímž se nezjištěný řidič dopustil přestupku podle §125c odst. 1 písm. f) bod 4
zákona o silničním provozu. Protože stěžovatel, jakožto provozovatel vozidla, nezajistil,
aby při užití jím provozovaného vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti
řidiče a pravidla provozu na pozemní komunikaci, dopustil se správního deliktu podle §125f
odst. 1 zákona o silničním provozu. Požadavky na správné vymezení místa spáchání správního
deliktu správním orgánem byly naplněny (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
28. 3. 2017, čj. 8 As 172/2016-36). Námitky stěžovatele proto nejsou důvodné.
[18] Stěžovatel dále namítal, že nebylo prokázáno písemné zmocnění strážníků Městské policie
Dvůr Králové nad Labem k provádění měření rychlosti od obce Choustníkovo Hradiště. Krajský
soud v rozsudku uvedl, že zmocnění bylo dáno veřejnoprávní smlouvou uzavřenou mezi městem
Dvůr Králové nad Labem a obcí Choustníkovo Hradiště. Nejvyšší správní soud se se závěry
krajského soudu plně ztotožňuje, neboť z obsahu veřejnoprávní smlouvy (č. l. 16 správního
spisu) jasně vyplývá, že obec Choustníkovo Hradiště zmocnila Městskou policii Dvůr Králové
nad Labem k výkonu úsekového měření rychlosti projíždějících vozidel prostřednictvím
stacionárního měřiče rychlosti a k výkonu činnosti s tím spojené. Měření rychlosti bylo povoleno
konkrétně na silnici č. I/37 v katastrálním území obce Choustníkovo Hradiště s tím, že provoz
měřiče rychlosti je zpravidla bezobslužný a nevyžaduje přítomnost strážníka v místě měření.
Je proto zřejmé, kdo, koho, k čemu a za jakých podmínek zmocňuje. Listina dokazuje skutkový
stav věci a bylo by nadbytečné takto prokázaný stav dále zkoumat, zvláště za situace,
kdy stěžovatel ani netvrdil opak. Nejvyšší správní soud proto námitku neshledal důvodnou.
[19] Stěžovatel závěrem namítal nepřezkoumatelnost odůvodnění námitky protiústavnosti §10
odst. 3 zákona o silničním provozu, neboť krajský soud pouze odkázal na judikaturu jiných
soudů a neuvedl vlastní úvahy. Nejvyšší správní soud uvádí, že jeho úkolem je zajišťování jednoty
a zákonnosti rozhodování krajských soudů. Krajský soud se může odchýlit od dosavadní
judikatury Nejvyššího správního soudu k určité otázce, jestliže není v dané věci přímo zavázán
právním názorem kasačního soudu (§110 odst. 3 s. ř. s.) a jestliže svůj odlišný právní názor
podepře komplexní, racionální a transparentní konkurující argumentací (srov. rozsudek ze dne
1. 6. 2011, čj. 1 As 6/2011-347, č. 2368/2011 Sb. NSS). Krajský soud se od dosavadní judikatury
neodchýlil, k námitce odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu a stručně shrnul, jaké
jsou jeho závěry. Tím naplnil náležitosti přezkoumatelnosti a neměl povinnost dále rozvíjet
vlastní právní úvahy. Nad rámec uvedeného je vhodné pro úplnost dodat, že Ústavní soud
v nálezu ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. Pl. ÚS 15/16, zamítl návrh na zrušení §10 odst. 3 zákona
o silničním provozu a na vyslovení protiústavnosti §125f odst. 1 tohoto zákona, ve znění
účinném do 30. 6. 2017. Ani tato námitka stěžovatele tudíž není důvodná.
IV. Závěr a náklady řízení
[20] Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost není
důvodná, a proto ji podle §110 odst. 1 věty poslední s. ř. s. zamítl.
[21] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 1 větu první s. ř. s. ve spojení
s §120 s. ř. s. Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení. Žalovanému, který by jinak měl právo na náhradu nákladů řízení, nevznikly
v řízení náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti. Z uvedených důvodů soud rozhodl,
že žádnému z účastníků se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně 31. července 2019
JUDr. Petr Mikeš, Ph.D.
předseda senátu