ECLI:CZ:NSS:2019:8.AS.322.2018:15
sp. zn. 8 As 322/2018-15
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Mikeše, Ph.D.,
a soudců JUDr. Miloslava Výborného a JUDr. Milana Podhrázkého, Ph.D. v právní věci žalobce:
P. H., zastoupený Mgr. Richardem Špíškem, advokátem se sídlem Kobližná 71/2, Brno, proti
žalované: Vězeňská služba České republiky, Věznice Znojmo, se sídlem Dyjská 4, Znojmo,
proti rozhodnutí žalované ze dne 7. 5. 2018, čj. VS 15285-5/ČJ-2018-803930-KŘ, v řízení o
kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 12. 9. 2018, čj. 31 A
88/2018-26,
takto:
Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 12. 9. 2018, čj. 31 A 88/2018-26, se z r u š u j e
a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Rozhodnutím žalované v záhlaví byla zamítnuta stížnost žalobce (dále „stěžovatel“) proti
rozhodnutí o uložení kázeňského trestu, kterým byl uznán vinným ze spáchání kázeňských
přestupků, spočívajících v užití návykové látky s obsahem THC a nenastoupení k početní
prověrce stavů. Za to mu byl uložen kázeňský trest – celodenní umístění do uzavřeného oddílu
na 20 dní nepodmíněně.
[2] Následně podal stěžovatel u Krajského soudu v Brně (dále jen „krajský soud“) žalobu
proti rozhodnutí žalované a současně požádal o osvobození od soudních poplatků a ustanovení
zástupce. Krajský soud usnesením uvedeným v záhlaví zamítl žádost stěžovatele o osvobození
od soudních poplatků a současně zamítl návrh na ustanovení zástupce. Uvedl, že sice stěžovatel
nedisponuje úsporami ani příjmy, ale dospěl k závěru, že nepříznivou finanční situaci si způsobil
sám svým protiprávním jednáním. To spočívalo v užití návykové látky s obsahem THC, čímž
porušil §28 odst. 3 písm. b) zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody, v důsledku
čehož není v rámci výkonu trestu odnětí svobody pracovně zařazen a proto nemá na svém
osobním kontě žádné prostředky. S ohledem na důvod vzniku nemajetnosti neshledal
předpoklady pro osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce.
II. Obsah kasační stížnosti, vyjádření žalovaného
[3] Stěžovatel napadl usnesení krajského soudu kasační stížností, jejíž důvody podřazuje pod
§103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“).
[4] Stěžovatel namítal, že krajský soud při svém rozhodování vycházel z nepravdivých
a neúplných sdělené žalované, neboť nikdy v průběhu výkonu trestu nebyl zařazen na pracovišti
s volným pohybem, ale pracoval na střeženém pracovišti. Od pozitivního testování na zakázané
látky proběhla další dvě hodnotící období s negativním výsledkem, na pracoviště proto mohl být
opětovně zařazen. Stěžovatel má zájem o práci, avšak žalovaná jej do práce nezařadila. Jeho
nepříznivou finanční situaci proto způsobila žalovaná, nikoli on sám. Nebýt finanční výpomoci
od své matky, neměl by možnost bránit svá práva. Závěrem navrhnul usnesení krajského soudu
zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[5] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační
stížnost přípustná, a dle usnesení rozšířeného senátu ze dne 9. 6. 2015, čj. 1 As 196/2014-19,
č. 3271/2015 Sb. NSS, nepodléhá povinnosti zaplatit soudní poplatek a není požadováno splnění
povinnosti zastoupení advokátem dle §105 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu
správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Poté přezkoumal napadené usnesení
krajského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů (§109 odst. 3
a 4 s. ř. s.), ověřil při tom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti, a dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná.
[6] Předmětem posuzování krajského soudu v této věci byla otázka, zda stěžovatel splňuje
předpoklady pro osvobození od soudních poplatků za podanou žalobu. Kasační námitky míří
do toho, že krajský soud dospěl k chybnému závěru, že si stěžovatel svou nemajetnost sám
způsobil. Dříve než se však touto otázkou mohl Nejvyšší správní soud zabývat, musel se zabývat
tím, zda se tímto aspektem měl krajský soud vůbec zabývat.
[7] Podle §36 odst. 3 s. ř. s. platí, že „[ú]častník, který doloží, že nemá dostatečné prostředky, může
být na vlastní žádost usnesením předsedy senátu zčásti osvobozen od soudních poplatků. Přiznat účastníkovi
osvobození od soudních poplatků zcela lze pouze výjimečně, jsou-li pro to zvlášť závažné důvody, a toto
rozhodnutí musí být odůvodněno. Dospěje-li však soud k závěru, že návrh zjevně nemůže být úspěšný, takovou
žádost zamítne. Přiznané osvobození kdykoliv za řízení odejme, popřípadě i se zpětnou účinností, jestliže
se do pravomocného skončení řízení ukáže, že poměry účastníka přiznané osvobození neodůvodňují, popřípadě
neodůvodňovaly. Přiznané osvobození se vztahuje i na řízení o kasační stížnosti.“
[8] Stěžovatel krajskému soudu doložil vyplněný tiskopis „Prohlášení o osobních,
majetkových a výdělkových poměrech pro osvobození od soudních poplatků a ustanovení
zástupce“, ve kterém bylo uvedeno, že stěžovatel je nemajetný a od prosince 2017 není pracovně
zařazen a nemá pracovní odměnu, což následně žalovaná potvrdila svým podáním ze dne
28. 8. 2018.
[9] Předpoklady pro osvobození od soudních poplatků se zabýval Ústavní soud, když
v nálezu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. IV. ÚS 289/03 vyložil §138 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu: „k tomu, aby soud mohl osvobodit účastníka řízení od zaplacení soudního
poplatku, musí být současně splněny dvě podmínky, a to nepříznivá finanční situace a pravděpodobnost úspěchu
v daném řízení na straně žadatele. Jen v tomto rozsahu může soud hodnotit oprávněnost žádosti.“ S ohledem
na uvedenou judikaturu Ústavního soudu je nutno vykládat i obdobné ustanovení procesního
předpisu, jímž se řídí správní soudnictví. Podle usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního
soudu ze dne 27. 5. 2010, čj. 1 As 70/2008-74, č. 2099/2010 Sb. NSS soudní řád správní stanoví
ještě explicitněji než občanský soudní řád, že při rozhodování o žádosti o osvobození
od soudních poplatků je relevantní zásadně pouze nedostatečnost finančních prostředků. Ačkoliv
rozšířený senát posuzoval osvobození právnické osoby, výslovně uvedl, že jeho závěry jsou
až na výjimky aplikovatelné na osoby fyzické i právnické. „Uvedené ustanovení [§36 odst. 3 s. ř. s.]
nelze vyložit jinak než jako pravomoc soudu k prověření objektivní situace (zjištění, zda účastník má, anebo
nemá dostatečné prostředky), nikoli však jako pravomoc k prověření, z jakých příčin se tak stalo (tj. k prověření
„subjektivní stránky“ nemajetnosti). Příčiny nemajetnosti jsou totiž pro rozhodnutí o osvobození od soudních
poplatků zásadně irelevantní, neboť zákonodárce je jako kritérium pro posouzení nestanoví. Jinak řečeno, i kdyby
účastník neměl dostatečné prostředky proto, že se nechoval zodpovědně (např. rezignoval na výdělečnou činnost,
ač jí byl schopen), nelze mu za situace, kdy dostatečné prostředky vskutku objektivně nemá, zásadně dobrodiní
§36 odst. 3 s. ř. s. odepřít (samozřejmě jen za předpokladu, že i další kumulativně stanovené podmínky jsou
splněny).“
[10] Podle rozšířeného senátu je na místě odepřít na základě soudního uvážení dobrodiní
osvobození od soudních poplatků pouze ve výjimečných případech, například v případě, pokud
by žadatel záměrně setrvával ve stavu bez dostatečných prostředků a spoléhal na to, že vzhledem
k nedostatku majetku bude vždy od těchto poplatků osvobozován. Taková situace by byla
v rozporu s principem zákazu zneužití práva. V řízení však nebylo prokázáno, že by stěžovatel
užil návykovou látku s obsahem THC záměrně proto, aby nebyl v rámci výkonu trestu odnětí
svobody pracovně zařazen. Stěžovatel naopak uvádí, že zájem práci vykonávat má, ale žalovaná
mu jí nepřiděluje, ačkoliv pro to podle něj nejsou splněny podmínky. Krajský soud hodnotil
příčiny nemajetnosti stěžovatele a míru jeho zavinění nastalého stavu. Soud však v této rovině
nemá zjišťovat, kdo nemajetnost stěžovatele způsobil, ani posuzovat míru jeho zavinění.
[11] S ohledem na výše uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že krajský soud
pochybil, jestliže rozhodl o zamítnutí o osvobození od soudních poplatků na základě hodnocení
důvodů vzniku stavu nemajetnosti stěžovatele a míry jeho zavinění nastalého stavu. K hodnocení
žádosti v takovém rozsahu krajský soud nebyl oprávněn.
[12] Nejvyšší správní soud nerozhodoval o návrhu na přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti, neboť o kasační stížnosti rozhodl přednostně a také proto, že by to bylo nadbytečné.
Krajský soud nemohl zastavit řízení ani po marném uplynutí lhůty k uhrazení soudního poplatku,
neboť při podání kasační stížnosti proti usnesení o zamítnutí žádosti o osvobození od soudních
poplatků musí vyčkat rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. Zároveň v případě zamítnutí
kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem musí krajský soud znovu vyzvat poplatníka
k uhrazení soudního poplatku a stanovit mu k tomu lhůtu (srov. rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 17. 10. 2018, čj. 8 As 198/2018-17, č. 12/2018 Sb. NSS).
IV. Závěr a náklady řízení
[13] Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost
je důvodná, proto napadené usnesení krajského soudu podle §110 odst. 1 věty první s. ř. s. zrušil
a vrátil mu věc k dalšímu řízení; v něm bude krajský soud vázán právním názorem vysloveným
v rozsudku zdejšího soudu (§110 odst. 4 s. ř. s.).
[14] V novém rozhodnutí o věci rozhodne krajský soud i o náhradě nákladů řízení o kasační
stížnosti (§110 odst. 3 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 16. ledna 2019
JUDr. Petr Mikeš, Ph.D.
předseda senátu