ECLI:CZ:NSS:2019:8.AS.78.2019:26
sp. zn. 8 As 78/2019-26
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Mikeše, Ph.D.,
a soudců JUDr. Miloslava Výborného a JUDr. Milana Podhrázkého, Ph.D., v právní věci žalobce:
S. M., proti žalované: Česká advokátní komora, se sídlem Národní 118/16, Praha 1, proti
rozhodnutí žalované ze dne 6. 2. 2019, čj. 10.03-000018/19-002, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. 3. 2019, čj. 11 A 21/2019-22,
takto:
I. Žalobci se ne ust a no v uj e zástupce pro řízení o kasační stížnosti.
II. Kasační stížnost se zamí t á .
III. Žalobce n emá právo na náhradu nákladů řízení.
IV. Žalované se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti ne př i z ná v á .
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Rozhodnutím žalované byla žalobci (dále „stěžovatel“) zamítnuta žádost o určení
advokáta k poskytnutí právní služby, kterou se domáhal právní porady ve věci podání ústavní
stížnosti. Proti tomuto rozhodnutí žalované podal stěžovatel žalobu u Městského soudu v Praze
(dále „městský soud“), v rámci níž požádal o osvobození od placení soudních poplatků
a současně o ustanovení zástupce z řad advokátů.
[2] Městský soud usnesením specifikovaným v záhlaví nepřiznal stěžovateli osvobození
od placení soudních poplatků a zároveň zamítl návrh na ustanovení zástupce z řad advokátů.
Uvedl, že osvobození od soudních poplatků je výjimečný institut. Jejich smyslem je regulativní
funkce, neboť s každým soudním řízením se pojí vznik nákladů na straně státu a vzrůstá zatížení
odborného aparátu soudu. Podávání velkého množství samoúčelných návrhů, jejichž cílem
je vedení sporu pro spor sám, by mohlo vést až k ochromení soudu. Stěžovatel má právo vést
jakýkoli spor, není však důvod, aby náklady na jejich vedení nesl za stěžovatele pravidelně stát
formou osvobození od soudních poplatků. Stěžovatel také nedoložil své skutečné měsíční výdaje
na živobytí, z čehož soud nemohl učinit závěr o jeho nemajetnosti.
II. Obsah kasační stížnosti
[3] Proti uvedenému usnesení městského soudu podal stěžovatel kasační stížnost a navrhl
zrušení napadeného usnesení. Uvedl, že je zcela zmatečné, „samá lež“, vše doložil přílohami.
Usnesení obsahuje nesprávné poučení o možnosti podat kasační stížnost, neboť ta se má podávat
u soudu, jehož rozhodnutí je napadeno. Byl spáchán zločin maření spravedlnosti. Soud také
porušil ústavní pořádek České republiky. Namítá to, že žaloba je osvobozena od soudních
poplatků dle §11 odst. 1 písm. m) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích (dále jen
„zákon o soudních poplatcích“). V kasační stížnosti také poukázal na několik rozhodnutí, kterými
mu bylo osvobození od soudních poplatků v jiných řízeních přiznáno. V rámci kasační stížnosti
požádal o ustanovení zástupce z řad advokátů.
[4] Nejvyšší správní soud požádal stěžovatele o upřesnění, z jakého důvodu spatřujete
nesprávnost napadeného usnesení městského soudu, jenž dospěl k závěru, že zahrnuje-li
stěžovatel soudy velkým množstvím samoúčelných návrhů, jejichž cílem není dobrat se věcného
rozhodnutí konkrétního sporu, nýbrž vedení sporu pro spor sám, vede toto jednání ve svém
důsledku k omezení činnosti nebo až ochromení soudu, který by tak nemohl chránit subjektivní
veřejná práva osob, a v takovém případě není účelem právní úpravy přiznání dobrodiní
osvobození od soudních poplatků.
[5] Stěžovatel reagoval na výzvu Nejvyššího správního soudu přípisem, v němž pouze
stručně zopakoval obecné důvody obsažené v kasační stížnosti.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[6] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační
stížnost přípustná, a dle usnesení rozšířeného senátu ze dne 9. 6. 2015, čj. 1 As 196/2014-19,
č. 3271/2015 Sb. NSS, nepodléhá povinnosti zaplatit soudní poplatek a není požadováno splnění
povinnosti zastoupení advokátem dle §105 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu
správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Poté přezkoumal napadené usnesení
krajského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.),
ověřil při tom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti, a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
[7] Součástí kasační stížnosti je i návrh na ustanovení zástupce. Nejvyšší správní soud se tedy
nejprve zabýval tímto návrhem.
[8] V řízení o kasační stížnosti, která směřuje proti rozhodnutí upravujícímu vedení řízení,
není podle bodu [29] výše citovaného usnesení sp. zn. 1 As 196/2014 vyžadováno povinné
zastoupení stěžovatele advokátem podle §105 odst. 2 s. ř. s. Stěžovatel vymezil důvody svého
nesouhlasu se závěry městského soudu v rozsahu postačujícím pro posouzení kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud proto nepovažoval ustanovení zástupce v tomto řízení za nezbytné pro
ochranu stěžovatelových práv. Zároveň má za to, že předmětem řízení o kasační stížnosti
je otázka takové povahy, že k ochraně práv stěžovatele není advokáta nezbytně třeba, což
je jednou z nutných podmínek pro ustanovení zástupce z řad advokátů v řízení o kasační stížnosti
dle §35 odst. 10 s. ř. s. Z výše uvedených důvodů proto soud stěžovateli advokáta pro řízení
o kasační stížnosti neustanovil. Nadto je Nejvyššímu správnímu soudu z jeho úřední činnosti
známo, že stěžovatel vystupoval před tímto soudem v řadě řízení. Z poslední doby lze zmínit
např. řízení vedené u zdejšího soudu ve věci sp. zn. 8 As 273/2018, v rámci něhož byl
již seznámen s tím, že zastoupení advokátem není v případě přezkumu procesních rozhodnutí
podmínkou projednání kasační stížnosti, přičemž stejně jako v řadě jiných svých řízení, vedených
před Nejvyšším správním soudem, si stěžovatel ani zde sám zástupce nezvolil. Za těchto
okolností bylo nadbytečné ponechávat stěžovateli další prostor pro případnou volbu zástupce pro
řízení o této kasační stížnosti.
[9] Jak již bylo výše uvedeno, v dané věci se jedná o kasační stížnost proti usnesení
městského soudu, který stěžovateli nepřiznal osvobození od placení soudních poplatků
a současně zamítl návrh na ustanovení zástupce z řad advokátů. Stěžovatel své argumenty proti
závěrům městského soudu předestřel a Nejvyšší správní soud proto přistoupil k samotnému
posouzení kasační stížnosti v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů.
[10] Stěžovatel namítal, že usnesení městského soudu je zcela zmatečné, „samá lež“ a že vše
doložil přílohami. Tyto důvody vyjádřil pouze velice obecně a na jejich podporu je nepodpořil
žádnou přesvědčivou argumentací. Nejvyšší správní soud následně vyzval stěžovatele k upřesnění
důvodů jeho kasační stížnosti a dal mu tak možnost k rozvedení a konkretizaci uplatněných
kasačních námitek. Stěžovatel však setrval v obecnosti a svou argumentaci nijak nerozhojnil.
Nejvyšší správní soud připomíná, že žalobní či kasační bod je způsobilý projednání v té míře
obecnosti, ve které byl formulován (viz rozsudek rozšířeného senátu ze dne 20. 12. 2005,
čj. 2 Azs 92/2005-58, č. 835/2006 Sb. NSS). Nejvyšší správní soud proto vypořádá obecnou
kasační námitku stěžovatele také v obecné rovině.
[11] Městský soud se detailně a zevrubně zabýval podmínkami pro osvobození stěžovatele
od soudních poplatků. Na základě platné právní úpravy a závazné judikatury dovodil výjimečnost
institutu osvobození od soudních poplatků. Lze souhlasit s tvrzením, že v případě podávání
velkého množství samoúčelných návrhů může toto jednání vést k omezení činnosti,
či až k ochromení soudu. Takovým osobám nemá být přiznáno dobrodiní osvobození
od soudních poplatků. Osvobození od soudních poplatků není institutem umožňujícím
nemajetným osobám vést bezplatně spory podle jejich libosti (srov. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 26. 10. 2011, čj. 7 As 101/2011-66). Nejvyššímu správnímu soudu
nezbývá než konstatovat, že se s těmito závěry městského soudu ztotožňuje. Z judikatury
Nejvyššího správního soudu vyplývá, že součástí posouzení specifických okolností žádosti
o osvobození od soudních poplatků a individuálních poměrů žalobce (resp. stěžovatele)
je i úvaha, zda žadatel neuplatňuje svá práva svévolně či šikanózním způsobem a dobrodiní
osvobození od soudních poplatků nezneužívá k volnému a nijak neomezenému vedení soudních
sporů (srov. např. rozsudek ze dne 24. 3. 2010, čj. 8 As 22/2010-91, ve vztahu k němuž
byla ústavní stížnost odmítnuta jako zjevně neopodstatněná usnesením Ústavního soudu ze dne
20. 7. 2010, sp. zn. I. ÚS 1556/10). V nyní projednávané věci se právě touto úvahou městský
soud zabýval, přičemž Nejvyšší správní soud nezjistil nesprávnost jeho závěrů.
[12] Pro přiznání osvobození od soudních poplatků musí být naplněny všechny podmínky
kumulativně. Jelikož stěžovatel již z výše uvedeného důvodu nebyl osvobozen od soudních
poplatků, Nejvyšší správní soud se pro nadbytečnost nezabýval splněním dalších podmínek
uvedených v §36 odst. 3 s. ř. s., týkající se podané žádosti o osvobození, doložení nedostatku
příjmů a posouzení, zda návrh není zjevně neúspěšný.
[13] Odkazuje-li stěžovatel na několik rozhodnutí, kterými mu bylo osvobození od soudních
poplatků v jiných řízeních přiznáno, Nejvyšší správní soud k tomu uvádí, že důvody těchto
rozhodnutí byly odlišné od nyní projednávané věci. Stěžovatel v odkazovaných rozhodnutích
prokazoval soudům na jejich výzvu nemajetnost, přičemž to se mu podařilo. Nyní však bylo
rozhodováno na základě jiných důvodů. Městský soud dospěl k závěru, že stěžovatelův návrh je
samoúčelný, jehož cílem je vedení sporu pro spor sám, jedná se o zlovolné jednání, přičemž
tomuto jednání by nemělo být přiznáváno osvobození od soudních poplatků. Stěžovatel tento
závěr nijak nezpochybnil, ačkoliv ho k tomu navíc soud výslovně vyzval.
[14] Stěžovatel dále uvedl, že byl spáchán zločin maření spravedlnosti, což měl podepsat
prezident České republiky, a dále měl soud porušit ústavní pořádek České republiky. Stěžovatel
i zde setrval pouze v rovině obecného tvrzení, aniž by své úvahy nějak blíže rozvedl
a konkretizoval. Nejvyššímu správnímu soudu proto po prostudování soudního spisu nezbývá
než konstatovat, že žádná taková pochybení neshledal.
[15] Stěžovatel dále namítal, že usnesení obsahuje nesprávné poučení o možnosti podat
kasační stížnost, neboť ta se má podávat u soudu, jehož rozhodnutí je napadeno. K tomu
Nejvyšší správní soud uvádí, že podle §106 odst. 4 s. ř. s. platí, že „[k]asační stížnost se podává
u Nejvyššího správního soudu; lhůta je zachována, byla-li kasační stížnost podána u soudu, který napadené
rozhodnutí vydal.“ Je tedy zřejmé, že kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu
a je pouze alternativně možné podat kasační stížnost prostřednictvím soudu, který napadené
rozhodnutí vydal. Městský soud stěžovatele poučil mimo jiné
takto:„Proti tomuto rozhodnutí lze
podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více)
vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje
Nejvyšší správní soud.“ Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že městský soud poučil stěžovatele
v souladu se zákonem a námitka stěžovatele proto není důvodná.
[16] Pouze na okraj Nejvyšší správní soud uvádí, že z jeho úřední činnosti je mu známo,
že stěžovatel vytrvale argumentuje §11 odst. 1 písm. m) zákona o soudních poplatcích, ve znění
účinném do 29. 9. 2017, které také dokládá. Ten udával, že od poplatku se osvobozují řízení
ve věcech „náhrady škody nebo jiné újmy způsobené při výkonu veřejné moci nezákonným rozhodnutím,
rozhodnutím o vazbě, trestu nebo ochranném opatření nebo nesprávným úředním postupem“. Uvedené
ustanovení dopadalo na spory podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu
způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem
a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád).
Naproti tomu správní soudnictví, jež je ovládáno především soudním řádem správním
(a podpůrně zákonem č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád), nemá s náhradou škody způsobené
při výkonu veřejné moci žádnou souvislost. Bez ohledu na to, že v případě podání správní žaloby
by se takové znění zákona o soudních poplatcích na stěžovatele stejně nevztahovalo, je třeba
poznamenat, že toto znění zákona o soudních poplatcích je již neaktuální. Novelou zákona
o soudních poplatcích provedenou zákonem č. 296/2017 Sb. bylo ke dni 30. 9. 2017 ze zákona
o soudních poplatcích vypuštěno ustanovení o osvobození od soudních poplatků ve věcech
náhrady škody nebo jiné újmy způsobené při výkonu veřejné moci a sazebník soudních poplatků
byl naopak doplněn o položku 8a, která výslovně stanoví, že za návrh na zahájení řízení
o náhradě škody nebo jiné újmy způsobené při výkonu veřejné moci nezákonným rozhodnutím,
rozhodnutím o vazbě, trestu nebo ochranném opatření nebo nesprávným úředním postupem
se poplatek určuje paušální částkou ve výši 2 000 Kč. Soulad této úpravy s ústavním pořádkem
České republiky následně potvrdil i Ústavní soud v nálezu ze dne 23. 4. 2019, sp. zn. I. ÚS 1415/18.
IV. Závěr a náklady řízení
[17] Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost není
důvodná, a proto ji podle §110 odst. 1 věty poslední s. ř. s. zamítl.
[18] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 1 větu první s. ř. s. ve spojení
s §120 s. ř. s. Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení. Žalované, která by jinak měla právo na náhradu nákladů řízení, nevznikly v řízení
náklady nad rámec její běžné úřední činnosti. Z uvedených důvodů soud rozhodl, že žádnému
z účastníků se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně 24. července 2019
JUDr. Petr Mikeš, Ph.D.
předseda senátu