ECLI:CZ:NSS:2019:8.AS.91.2018:42
sp. zn. 8 As 91/2018-42
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Mikeše, Ph.D.,
a soudců JUDr. Michala Mazance a JUDr. Miloslava Výborného, v právní věci žalobce: Ing. L.
Z., zast. Mgr. Romanem Klimusem, advokátem se sídlem Vídeňská 188/119d, Brno,
proti žalovanému: Krajský úřad Zlínského kraje, se sídlem tř. Tomáše Bati 21, Zlín, proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 2. 2016, čj. KUZL-74142/2015, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. 3. 2018, čj. 33 A 56/2016-30,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žalobce n em á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se n ep ři zn áv á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobce (dále „stěžovatel“) byl rozhodnutím Magistrátu města Zlín ze dne 15. 6. 2015,
čj. MMZL-070659/2015, sp. zn. MMZL-129616/2014-ZV-PŘ-OOSA-5667/14, shledán vinným
ze spáchání přestupku podle §125c odst. 1 písm. f) bod 3 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu
na pozemních komunikacích, ve znění účinném od 1. 5. 2014 (dále též „zákon o silničním
provozu“). Za spáchání uvedeného přestupku mu byla uložena pokuta ve výši 4 000 Kč
a povinnost uhradit náklady řízení ve výši 1 000 Kč. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel
odvolání, které žalovaný v záhlaví uvedeným rozhodnutím zamítl pro opožděnost. Následně
stěžovatel podal žalobu proti rozhodnutí žalovaného ke Krajskému soudu v Brně (dále jen
„krajský soud“), který ji zamítl podle §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu
správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).
[2] Krajský soud se v napadeném rozsudku zabýval otázkou, zda byly závěry žalovaného
ohledně opožděnosti odvolání stěžovatele přezkoumatelné a správné. Předmětem sporu mezi
stěžovatelem a žalovaným bylo, zdali podání odvolání v zahraničí učiněné poslední den odvolací
lhůty bylo učiněno v souladu se zákonem, tedy řádně a včas. Dle názoru krajského soudu bylo
třeba vyjít zejména z §40 odst. 1 písm. d) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), který stanovuje, že lhůta je zachována mj. v případě,
pokud je v její poslední den podána poštovní zásilka adresovaná tomuto správnímu orgánu, která
obsahuje podání, držiteli poštovní licence nebo zvláštní poštovní licence anebo osobě, která
má obdobné postavení v jiném státě.
[3] K tomu krajský soud uvedl, že zákon nestanovuje žádná omezení ve vztahu k místu
odeslání zásilky. Nelze proto paušálně považovat za problematické, pokud účastník řízení či jiná
osoba v jeho zmocnění podá odvolání prostřednictvím poskytovatele poštovních služeb
v zahraničí. Mohou však nastat situace, kdy účastník řízení jedná účelově, zejména pokud
nesleduje zasláním písemnosti z daleké ciziny realizaci svých procesních práv, ale jejich zneužití
za účelem způsobení průtahů v řízení a v důsledku toho uplynutí zákonem stanové prekluzivní
lhůty k projednání přestupku. Akceptace takového postupu ze strany orgánu veřejné moci
by nepochybně znamenala popření smyslu přestupkového řízení.
[4] Následně krajský soud posoudil, zda ze strany stěžovatele nedošlo podáním odvolání
v zahraničí poslední den odvolací lhůty ke zneužití práva. Krajský soud nejprve shrnul judikaturu
Nejvyššího správního soudu týkající se zneužití práva. Konstatoval, že je možné z průběhu řízení
před prvostupňovým správním orgánem vypozorovat snahu stěžovatele a jeho zástupkyně
způsobovat průtahy v řízení prostřednictvím odročování ústního jednání, změn uděleného
zmocnění a zejména opakovaným podáváním žádostí o poskytnutí kopie a lhůty k prostudování
návodu k obsluze rychloměru. Odeslání odvolání z Indie prostřednictvím tamního poskytovatele
poštovních služeb krátce před uplynutím zákonem stanovené lhůty pro projednání přestupku tak
bylo pouhým vyvrcholením ucelené obstrukční procesní strategie.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[5] Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel kasační stížnost z důvodů, které
podřazuje pod §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. Uvádí, že napadené rozhodnutí je nezákonné
z důvodu spočívajícího v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení,
a je nepřezkoumatelné z důvodu nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí,
popřípadě v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné
rozhodnutí o věci samé.
[6] Namítá, že krajský soud odůvodnil rozhodnutí zejména tím, že stěžovatel obstruoval
a zneužil právo, což je však dle stěžovatele vytržené z kontextu. Judikatura Nejvyššího správního
soudu se zabývala situací, kdy zmocněnec účastníka řízení vycestoval do zahraničí, aby zde podal
větší množství odvolání s cílem, aby se odvolání dostala co nejpozději do dispozice správních
orgánů za účelem dosažení prekluze přestupku.
[7] Aby bylo možné zdánlivě zákonné jednání považovat za zneužití práva, musí být dle
stěžovatele současně splněn objektivní a subjektivní test zneužití práva. V jeho případě nebyl ani
jeden z testů naplněn, protože chybí jak užitek z takového jednání, tak rovněž úmysl.
[8] Ohledně objektivního testu zneužití práva uvádí, že to byl především správní orgán
prvního stupně, který prodlužoval přestupkové řízení tím, že nezahájil řízení v zákonné lhůtě.
Podstatným důvodem absence objektivního testu zneužití práva je dle stěžovatele především
skutečnost, že i kdyby odvolání žalobce zaslal v České republice, stejně by to nezadržitelně vedlo
k prekluzi přestupku. Následně uvádí pro demonstraci časovou osu svého možného postupu.
Nejprve by podal e-mailem blanketní odvolání v poslední den lhůty, které by musel následně
doplnit písemným odvoláním. Správní orgán by vyzval stěžovatele k doplnění důvodů odvolání.
Stěžovatel by si výzvu převzal až desátý den po uložení na poště. Důvody odvolání by stěžovatel
doplnil v poslední den lhůty správním orgánem k tomu stanovené. Z výše uvedeného tak
stěžovatel dovozuje, že doplněné odvolání by správnímu orgánu posílal již po prekluzi přestupku.
[9] Rovněž nesplňuje subjektivní test zneužití práva, protože při ojedinělém zaslání odvolání
v rámci návštěvy Indie nemůže být ani v nejmenším řeč o jakémkoliv úmyslu. Pravým důvodem
odeslání odvolání z Indie byla stěžovatelova přepracovanost, protože by pro něj bylo jistě
pohodlnější a levnější zaslat odvolání z ČR ještě před cestou do Indie.
[10] Žalovaný ve svém vyjádření uvádí, že kasační stížnost obsahuje pouze jedinou konkrétní
námitku, že v případě stěžovatele nešlo o zneužití práva, neboť je jeho situace jiná, než jakou
popisuje dosavadní judikatura Nejvyššího správního soudu. Stěžovatel se však svým
předestřeným postupem, jak by došlo k zániku jeho odpovědnosti za přestupek, odhalil, jak
v řízení před správními orgány systematicky využíval v maximální možné míře nejen zákonem
dovolených lhůt a hranic, ale nepokrytě činil procesní obstrukce. Žalovaný proto navrhl, aby
Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[11] Nejvyšší správní soud posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že kasační
stížnost byla podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná,
a stěžovatel je zastoupen advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.). Přezkoumal napadený rozsudek
krajského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů, ověřil při tom,
zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti
(§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
[12] Soud se nejprve zabýval nepřezkoumatelností, kterou stěžovatel namítal obecně citací
zákonného ustanovení. Námitku nepřezkoumatelnosti lze však spatřovat též v námitce
stěžovatele, podle níž odůvodnění rozhodnutí krajského soudu založené na obstrukci a zneužití
práva ze strany stěžovatele, je vytržené z kontextu.
[13] Nepřezkoumatelnost rozhodnutí je vadou, ke které jsou správní soudy povinny přihlížet
i bez námitky, tedy z úřední povinnosti (§109 odst. 4 s. ř. s.). Vlastní přezkum rozhodnutí soudu
je možný pouze za předpokladu, že napadené rozhodnutí splňuje kritéria přezkoumatelnosti.
Tedy, že se jedná o rozhodnutí srozumitelné, které je opřeno o dostatek relevantních důvodů,
z nichž je zřejmé, proč krajský soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku rozhodnutí.
[14] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek a dospěl k názoru, že není
nepřezkoumatelný. Stěžovatel v kasační stížnosti namítá, že odůvodnění rozhodnutí krajského
soudu obstrukcemi a zneužitím práva je vytržené z kontextu, přičemž z obsahu kasační stížnosti
vyplývá, že stěžovatel poukazuje na vytržení z kontextu judikatury Nejvyššího správního soudu
řešící zneužití práva, která se vztahovala jen k hromadným zasíláním podání ze zahraničí
zmocněncem. Soud s tímto tvrzením nesouhlasí. Krajský soud se v rozsudku na straně 8 dole
vypořádal s danou judikaturou a přesvědčivě odůvodnil, proč nelze považovat za zneužití práva
výlučně situaci hromadného zasílání písemností ze zahraničí. Úvahy krajského soudu jsou
seznatelné a srozumitelné, napadené rozhodnutí krajského soudu tak vadou nepřezkoumatelnosti
netrpí.
[15] Námitka, že krajský soud nesprávně posoudil právní otázku, která byla předmětem řízení,
je neprojednatelná. Stěžovatel neuvedl žádnou bližší argumentaci k námitce podřazené pod §103
odst. 1 písm. a) s. ř. s. Omezil se pouze na tvrzení, že se zneužití práva nedopustil,
aniž by přímo zpochybňoval jakýkoli konkrétní právní názor krajského soudu. Podle konstantní
judikatury Nejvyššího správního soudu důvodem kasační stížnosti ve smyslu §103 odst. 1 s. ř. s.
není pouhá citace zákonného textu tohoto ustanovení nebo jeho části, aniž by byla vysvětlena
souvislost s konkrétní věcí (viz např. rozsudek ze dne 24. 11. 2004, čj. 1 Afs 47/2004-74).
Neodůvodněný odkaz stěžovatele na ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. tedy nemohl být
Nejvyšším správním soudem meritorně posouzen.
[16] Nejvyšší správní soud shledal, že stěžovatel v kasační stížnosti pouze zopakoval své
žalobní tvrzení, dle kterého se nedopustil zneužití práva, neboť nebyl naplněn objektivní
a subjektivní test zneužití práva (viz v podrobnostech k jeho argumentaci body [8] a [9] tohoto
rozsudku). Krajský soud k těmto žalobním bodům stěžovatele uvedl, že obecně není
problematické, pokud účastník podá odvolání v zahraničí. Jedná však účelově, jestliže nesleduje
zasláním písemnosti ze zahraničí realizaci svých procesních práv, ale jejich zneužití za účelem
způsobení průtahů v řízení. Za zneužití práva je považováno jednání, které je sice zdánlivě
dovolené, ale jeho faktickým účelem je dosažení nedovoleného výsledku. Podstatné je celkového
chování a procesní postup účastníka řízení nejen při podání odvolání, ale také v předcházejících
fázích řízení. Krajský soud shledal, že jednání stěžovatele bylo od počátku motivováno snahou
docílit zániku odpovědnosti za přestupek. Stěžovatel utvrdil krajský soud v tomto závěru, když
v žalobě (shodně jako v kasační stížnosti viz bod [8]) předestřel, jak by postupoval v řízení
v případě podání odvolání z České republiky. Stěžovatel na nyní shrnuté závěry krajského soudu
v kasační stížnosti nereagoval a pouze zopakoval svoje žalobní námitky, aniž by uvedl, z jakých
důvodů jsou závěry krajského soudu o zneužití práva nesprávné. Stěžovatel však musí zásadně
reagovat na argumentaci krajského soudu a uvádět, z jakých důvodů jsou závěry, které krajský
soud v napadeném rozhodnutí uvedl, nesprávné. Pokud tak neučiní a pouze znovu zopakuje
námitky, které uvedl v žalobě, aniž by jakkoliv reflektoval argumentaci krajského soudu, pak
za předpokladu, že uvedené námitky krajský soud vypořádal a nelze v jejich opakování spatřovat
setrvání na dříve vznesené argumentaci, která je nadále schopná obstát proti závěrům krajského
soudu, nejsou takové námitky přípustné (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne
10. 9. 2009, č. j. 7 Afs 106/2009 - 77, č. 2103/2010 Sb. NSS, ze dne 15. 9. 2009,
čj. 6 Ads 113/2009 - 43, nebo ze dne 14. 6. 2016, čj. 1 As 271/2015 - 36). Daná kasační námitka
je tak nepřípustná, jelikož se míjí s rozhodovacími důvody krajského soudu.
IV. Závěr a náklady řízení
[17] Nejvyšší správní soud kasačním námitkám nepřisvědčil, proto kasační stížnost podle
§110 odst. 1 věty poslední s. ř. s. zamítl.
[18] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 1 větu první s. ř. s. ve spojení
s §120 s. ř. s. Stěžovatel v soudním řízení úspěch neměl, proto dle uvedených ustanovení
nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, který by jinak měl právo na náhradu nákladů
řízení, nevznikly v řízení žádné náklady nad rámec jeho úřední povinnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 11. prosince 2019
JUDr. Petr Mikeš, Ph.D.
předseda senátu