ECLI:CZ:NSS:2019:8.AZS.126.2019:87
sp. zn. 8 Azs 126/2019-87
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Mikeše, Ph.D.,
a soudců JUDr. Milana Podhrázkého, Ph.D., a JUDr. Miloslava Výborného v právní věci
žalobkyně: N. I., zastoupená Mgr. Naďou Smetanovou, advokátkou se sídlem 28. října 1001/3,
Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 11. 2018, čj. OAM-727/ZA-ZA11-ZA19-2018, o kasační
stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 3. 2019,
čj. 4 Az 76/2018-37,
takto:
I. Kasační stížnost se zamít á .
II. Žalobkyně ne m á právo na náhradu nákladů řízení.
III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n ep ři zn áv á .
IV. Ustanovené zástupkyni žalobkyně Mgr. Nadě Smetanové, advokátce, se p ři zn áv á
odměna a náhrada hotových výdajů ve výši 6 800 Kč, která jí bude vyplacena z účtu
Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobkyně se u Městského soudu v Praze (dále „městský soud“) domáhala žalobou
zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, kterým žalovaný rozhodl tak, že její opakovaná žádost
o udělení mezinárodní ochrany je nepřípustná podle §10a odst. 1 písm. b) zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu, a podle §25 písm. i) téhož zákona řízení zastavil. Zároveň rozhodl,
že státem příslušným k posouzení podané žádosti je podle čl. 3 nařízení Evropského parlamentu
a Rady (EU) č. 604/2013, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu
příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí země
nebo osobou bez státní příslušnosti v některém z členských států (dále „nařízení Dublin III“),
Francouzská republika. Žalobkyně v žalobě poukázala mimo jiné na to, že žalovaný byl povinen
zjistit přesně a úplně skutečný stav věci, nezvolil řádný procesní postup a upozornila též na situaci
žen v Uzbekistánu a její rodinné poměry.
[2] Městský soud žalobu v záhlaví označeným rozsudkem zamítl. Zdůraznil, že ve správním
řízení nebyla posuzována samotná žádost o udělení mezinárodní ochrany, nýbrž závěr, který
z členských států je k takovému projednání příslušný. Městský soud tedy posoudil žalobní
námitky týkající se situace v Uzbekistánu a důvodů odchodu žalobkyně z něj jako nedůvodné.
Jako nedůvodné posoudil i námitky procesní. Žalovaný postupoval v řízení řádně, dospěl-li
k závěru, že příslušným státem pro projednání azylové žádosti žalobkyně je Francie. Žalovaný
rovněž zkoumal, zda ve francouzském azylovém řízení nedochází k systémovým nedostatkům.
Zabýval se i tím, proč neaplikoval v této věci čl. 17 nařízení Dublin III, podle něhož by mohl
příslušnost k projednání azylové žádosti žalobkyně převzít, přičemž se při tomto posouzení
zaměřil zejména na její zdravotní stav. Žalovaný tak podle městského soudu napadené
rozhodnutí řádně odůvodnil, skutkový stav zjistil dostatečně a rozhodnutí nezatížil vadou
nepřezkoumatelnosti.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[3] Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně (dále „stěžovatelka“) kasační stížnost, kterou
doplnila prostřednictvím ustanovené zástupkyně. Předně namítla, že v řízení před městským
soudem došlo k procesní vadě spočívající v nevypořádání jejího návrhu na ustanovení zástupce,
v důsledku čehož je rozsudek zatížen nepřezkoumatelností [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.].
Stěžovatelka v žalobě navrhla přiznání odkladného účinku a požádala o ustanovení zástupce. Ani
z usnesení, kterým nebyl přiznán odkladný účinek, ani z napadeného rozsudku však není známo,
že by se městský soud tímto návrhem zabýval. Pokud považoval její návrh minimálně za hraniční,
měl ji vyzvat k dalšímu odůvodnění nebo k prokázání majetkových poměrů. Pokud jej považoval
za nedůvodný, měl jej zamítnout. Z takového usnesení by se stěžovatelka dozvěděla, proč nebylo
možno návrhu vyhovět, a mohla by jej podat znovu. Kdyby stěžovatelce soud ustanovil zástupce
již v předchozím soudním řízení, mohla by kvalifikovaně doplnit nejen svou žalobu, ale též návrh
na přiznání odkladného účinku. Nejvyšší správní soud následně vyhověl návrhu stěžovatelky
na ustanovení zástupce, přičemž její majetková situace nebyla zásadně odlišná od doby, kdy bylo
řízení vedeno před městským soudem. Popsaným postupem městského soudu došlo k zásadnímu
omezení a oslabení možnosti řádného využití procesních práv.
[4] Stěžovatelka dále namítá vadu správního řízení spočívající v nedostatečném zjištění
skutkového stavu [§103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.]. Stěžovatelka v průběhu správního řízení uváděla
skutečnosti, které žalovaný v napadeném rozhodnutí nijak nezohlednil, přičemž městský soud
takové pochybení aproboval, neboť neshledal nedostatečné zjištění skutkového stavu
ve správním řízení. Z napadeného rozhodnutí není ani zřejmé, jaký skutkový stav vzal žalovaný
za prokázaný a jaká tvrzení vzal za nesporná, případně jak je hodnotil. Pokud by byla stěžovatelka
zastoupena již v řízení před městským soudem, mohly by být žalobní námitky týkající
se nedostatečného zjištění skutkového stavu podrobněji rozvedeny již v předchozím řízení.
[5] Stěžovatelka namítá rovněž nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní
otázky soudem [§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.]. Domnívá se, že v jejím případě je nutno prolomit
zásadu přezkumu napadeného rozhodnutí podle skutkového a právního stavu, který tu byl
v době jeho vydání. Její situace je úzce spjata se situací jejího manžela, který s ní přicestoval
do ČR z Francie, rovněž zde požádal o udělení mezinárodní ochrany a i v jeho případě žalovaný
rozhodl, že příslušným státem k projednání žádosti je Francie. Stěžovatelka nemá na území ČR
vyjma manžela nikoho blízkého, obává se návratu do Francie a tato obava může v důsledku jejího
současného psychického stavu vytvářet překážku, aby k projednání její žádosti byla příslušná
Francie. Stěžovatelka je na svém manželovi zcela závislá a její přemístění do Francie
je dlouhodobě vyloučeno z důvodu nepříznivého zdravotního stavu doloženého v lékařské
dokumentaci. Již dvakrát se pokusila o sebevraždu, přičemž ji v obou případech zachránil právě
manžel. Po narození mrtvého dítěte a nastalé tíživé psychické situaci je na něj fixovaná. Zdravotní
stav stěžovatelky je závislý na vysokých dávkách psychofarmak a intenzivní psychoterapii,
zároveň u ní dochází k depresivně-hypoparanoidním projevům. Stěžovatelka se nyní pohybuje
v relativně známém prostředí ČR, které je sociokulturně bližší její zemi původu. V cizím prostředí
hrozí zhoršení její zdravotní situace s možností recidivy suicidálního stavu. Stěžovatelka se obává
přemístění do Francie i přesto, že se jedná o bezpečnou zemi, v níž by měla statisticky vyšší šanci
na získání mezinárodní ochrany. Po přicestování do Francie totiž obdržela zprávu od svého
bratra, který je v tamním islámském duchovním světě váženým imámem, že ji prostřednictvím
konexí ve francouzské muslimské obci snadno dohledá, přičemž jí i jejímu manželovi hrozil
likvidací. Stěžovatelka si je jistá, že její bratr neví, že se v současné době se svým mužem nachází
v ČR. Přestože je stěžovatelka v psychiatrické péči s indikovanou léčbou psychofarmatiky, obavy
z návratu do Francie lze v kontextu zásadně pozměněného vnímání reality vyhodnotit jako
natolik mimořádné, že lze z hlediska příslušnosti projednání azylové žádosti dospět i k jinému
závěru, než ke kterému dospěl městský soud. Stěžovatelka dále uvedla, že u ní i u manžela
již ke dni 6. 12. 2018 uplynula šestiměsíční lhůta pro předání do Francie dle čl. 29 nařízení
Dublin III, v důsledku čehož se státem příslušným k posouzení žádosti o udělení mezinárodní
ochrany stala ČR. Podle rozsudku Soudního dvora EU ze dne 2. 10. 2017, Shiri, C-201/16, není
pro postup podle čl. 29 nařízení Dublin III třeba, aby stát, jenž má být k projednání věci
příslušný, svou příslušnost odmítl; uplyne-li podle tohoto rozsudku lhůta 6 měsíců, je žádající stát
povinen z moci úřední uznat svou příslušnost a započít s posuzováním azylové žádosti dotčené
osoby.
[6] Závěrem stěžovatelka poukázala na to, že je při změně sociálního prostředí ohrožena
na životě, což dokládá lékařská dokumentace. Uvedené je třeba zohlednit při zjišťování, zda je její
přemístění a přemístění manžela možné. Podle závěrů usnesení Soudního dvora EU ze dne
16. 2. 2017, C. K. a další v. Republika Slovenija, C-578/16, je při posouzení přemístění podle
nařízení Dublin III nutno posuzovat nejen překážky deportace vztažené k cílové zemi,
ale i národní překážky výkonu rozhodnutí, např. nemoc. Stěžovatelka má proto za to, že je
znemožněno určení Francie jako příslušného státu k posouzení její žádosti. Projednání kasační
stížnosti svým významem podstatně přesahuje vlastní individuální zájmy stěžovatelky, a proto
je kasační stížnost přípustná. Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu v této věci se totiž dotkne
přinejmenším zájmů jejího manžela a zasáhne do jejich společného života, jakožto ovlivní
i důvodnost kasační stížnosti jejího manžela. Zároveň se jedná svým způsobem o unikátní
a mimořádný kontext předkládaných aspektů kasační stížnosti, který ještě nebyl v judikatuře
Nejvyššího správního soudu uspokojivě vyložen.
[7] Žalovaný popírá důvodnost kasačních námitek stěžovatelky, neboť neprokazují,
že by porušil zákonné předpisy. Napadené rozhodnutí i rozsudek městského soudu považuje
za správné a zákonné. Správní rozhodnutí navíc řeší toliko příslušnost členského státu EU
k projednání azylové žádosti, nikoliv meritorní posouzení žádosti samotné. Její oprávněnost
následně posoudí příslušný stát, tedy Francouzská republika.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[8] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že byla podána řádně a včas podle §106 s. ř. s. Kasační stížnost je přípustná, neboť se jí stěžovatelka
domáhá zrušení pravomocného rozhodnutí krajského (městského) soudu ve správním soudnictví
a není dán žádný z důvodů nepřípustnosti dle §104 s. ř. s.
[9] Následně Nejvyšší správní soud přistoupil ke zkoumání přijatelnosti kasační stížnosti
ve smyslu §104a s. ř. s., tj. zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje zájmy
stěžovatelky. K podrobnějšímu vymezení institutu přijatelnosti kasační stížnosti ve věcech
mezinárodní ochrany (azylu) lze pro stručnost odkázat na usnesení Nejvyššího správního soudu
ze dne 26. 4. 2006, čj. 1 Azs 13/2006-39, č. 933/2006 Sb. NSS. Nejvyšší správní soud
v projednávané věci s ohledem na argumentaci stěžovatelky a uplatněné kasační námitky
přijatelnost kasační stížnosti shledal.
[10] Nejvyšší správní soud proto přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu uplatněných
kasačních důvodů (§109 odst. 4 s. ř. s.) a zkoumal přitom, zda netrpí vadami, k nimž by zdejší
soud musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.). Dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná.
[11] Soud se nejprve zabýval namítaným nevypořádáním návrhu stěžovatelky na ustanovení
zástupce. V případě, že by městský soud zcela opomněl reagovat na stěžovatelčin výslovný návrh
na ustanovení zástupce, nepochybně by se jednalo o vadu mající za následek nezákonnost
napadeného rozsudku. K tomu nicméně v nyní projednávané věci nedošlo. Ze spisu městského
soudu je zřejmé, že se soud stěžovatelčiným návrhem zabýval, vyzval ji k doložení osobních
a majetkových poměrů pro posouzení jeho důvodnosti a usnesením ze dne 16. 1. 2019,
čj. 4 Az 76/2018-31, návrh stěžovatelky na ustanovení zástupce zamítl. Usnesení bylo
stěžovatelce doručeno 21. 1. 2019 a i přes poučení o možnosti podání kasační stížnosti se proti
němu stěžovatelka nebránila. Z uvedeného je tedy zjevné, že související kasační námitky
stěžovatelky nemohou být důvodné.
[12] Stěžovatelka dále namítá, že žalovaný ve správním řízení nedostatečně zjistil skutkový
stav věci. Pro tuto vadu měl napadené rozhodnutí zrušit již městský soud, ale neučinil tak.
Nejvyšší správní soud k tomu předně připomíná (učinil tak ostatně již městský soud), že žalovaný
v napadeném rozhodnutí neposuzoval věcně samotnou žádost o udělení mezinárodní ochrany,
ale toliko procesní otázku příslušnosti členských států EU k jejímu projednání v rámci
tzv. dublinského systému. Stěžovatelka v této souvislosti také v žalobě zpochybnila procesní
postup žalovaného. Ačkoliv by nepochybně bylo možné, aby městský soud svůj rozsudek
v tomto směru odůvodnil podrobněji, nelze mu vytknout, že by se danou námitkou vůbec
nezabýval anebo ji posoudil nezákonně. Je třeba navíc zdůraznit, že míra obecnosti žalobní
námitky předurčuje podobu odůvodnění následného rozhodnutí soudu (viz rozsudek rozšířeného
senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 8. 2010, čj. 4 As 3/2008- 78, č. 2162/2011 Sb. NSS).
[13] Městský soud v napadeném rozsudku především vysvětlil, proč nepovažuje rozhodnutí
žalovaného za nepřezkoumatelné či nedostatečně odůvodněné, a Nejvyšší správní soud se s jeho
posouzením ztotožňuje. Stejně tak je na místě souhlasit se závěry městského soudu, který
neshledal procesní vady, pro něž by mělo být rozhodnutí žalovaného zrušeno. Žalovaný se řádně
zabýval tím, který členský stát je k projednání žádosti o udělení mezinárodní ochrany příslušný.
Dovodil, že Francie konkludentně příslušnost převzala ke dni 6. 6. 2018, a to marným uplynutím
lhůty k tomu stanovené. Dále zkoumal, zda neexistují závažné důvody domnívat se, že ve Francii
dochází k systémovým nedostatkům co do otázky azylového řízení, které by dosahovaly
možného rizika nelidského či ponižujícího zacházení, a pro něž by stěžovatelka nemohla
být přemístěna. Nakonec se zabýval i otázkou, zda v případě stěžovatelky neexistují důvody
pro dobrovolné převzetí příslušnosti pro projednání její žádosti o udělení mezinárodní ochrany
ze strany ČR ve smyslu čl. 17 nařízení Dublin III. Ačkoliv se Nejvyšší správní soud neztotožňuje
s tou částí odůvodnění, v níž žalovaný obecně odmítá aplikaci čl. 17 daného nařízení ze strany
ČR, nelze souhlasit se stěžovatelkou v tom, že by se nevypořádal i s individualizovanými
skutečnostmi ve vztahu k ní samotné a k situaci, v níž se v ČR nachází. Žalovaný se také zabýval
otázkou zdravotního stavu stěžovatelky, především v té době trvajícího těhotenství. Neshledal,
že by těhotenství samo o sobě vylučovalo její přemístění do Francie. Rovněž ani její zdravotní
stav v době vydání napadeného rozhodnutí přemístění nevylučoval, neboť stěžovatelkou uváděné
komplikace a dřívější zdravotní problémy (zejména bolest na srdci) nepředstavovaly natolik
závažné skutečnosti, na jejichž základě by při přemístění byla přímo ohrožena na životě nebo
zdraví. Žalovaný navíc dodal, že je standardním postupem před realizací přemístění podle
nařízení Dublin III posoudit aktuální zdravotní stav. Nejvyšší správní soud se tedy nemohl
ztotožnit s námitkou, že žalovaný při rozhodování o zastavení azylového řízení a určení
příslušnosti členského státu k jeho vedení nevycházel z dostatečně přesných
a individualizovaných skutečností. Z uvedených důvodů tedy obstojí i napadený rozsudek
městského soudu, který závěry žalovaného aproboval.
[14] Jde-li o námitku uplynutí šestiměsíční lhůty pro přemístění stěžovatelky ve smyslu čl. 29
odst. 3 nařízení Dublin III, k té je třeba především uvést, že k uplynutí této lhůty mělo dojít podle
tvrzení stěžovatelky až po vydání napadeného rozhodnutí, zároveň ovšem před podáním žaloby
k městskému soudu (lhůta měla podle stěžovatelky uplynout 6. 12. 2018, žalobu odeslala
k městskému soudu až 11. 12. 2018). Přesto stěžovatelka tuto námitku v žalobě ani v průběhu
řízení před městským soudem neuvedla a uplatnila ji až v řízení o kasační stížnosti. Z uvedených
důvodů je proto taková námitka nepřípustná (§104 odst. 4 in fine).
[15] Poukazuje-li stěžovatelka na svou aktuální osobní situaci, je třeba poznamenat,
že ta se změnila až v důsledku okolností, k nimž došlo po vydání napadeného rozsudku
městského soudu (a pro které ostatně kasační stížnosti Nejvyšší správní soud přiznal odkladný
účinek). Již z povahy kasačního řízení je však zřejmé, že k takovým skutečnostem Nejvyšší
správní soud nemůže přihlížet (srov. §109 odst. 5 s. ř. s.). Nelze se tedy ani zabývat aktuálními
zdravotními zprávami, které stěžovatelka ke kasační stížnosti připojila. Nejvyšší správní soud
nicméně i vzhledem k tvrzené situaci stěžovatelky považuje za nutné k výše uvedenému dodat, že
i přes zamítnutí kasační stížnosti bude na místě, aby se žalovaný před případnou realizací
přemístění stěžovatelky do Francie zabýval předně otázkou možného uplynutí šestiměsíční lhůty
dle čl. 29 odst. 3 nařízení Dublin III, a to i s přihlédnutím k recentní judikatuře Soudního
dvora EU (srov. např. výše uvedený rozsudek ve věci Shiri, C-201/16). Dospěje-li v tomto směru
k závěru, že přemístění stěžovatelky není pro uplynutí stanovené šestiměsíční lhůty možné, má
z důvodu založení příslušnosti ČR žalovaný povinnost přijmout z moci úřední nezbytná opatření,
aby byla její žádost o udělení mezinárodní ochrany neprodleně vyřízena (viz bod 43 zmiňovaného
rozsudku). Dospěje-li naopak k závěru, že lhůta doposud neuplynula, a přemístění stěžovatelky
je tedy možné, bude jeho úkolem náležitě posoudit, je-li proveditelné ve světle stěžovatelkou
zmiňovaného a již výše citovaného usnesení Soudního dvora EU ve věci C. K. a další v. Republika
Slovenija, C-578/16, který předpokládá zohlednění zdravotního stavu žadatele o mezinárodní
ochranu před samotným přemístěním. Podle závěrů zde vyslovených Soudním dvorem
představuje přemístění žadatele o mezinárodní ochranu, který trpí obzvláště závažným duševním
nebo fyzickým onemocněním, které může být při přemístění značně a nezvratně zhoršeno,
porušení čl. 4 Listiny základních práv EU, a vystavení žadatele nelidskému a ponižujícímu
zacházení ve smyslu tohoto článku. Členský stát v takovém případě může buď převzít příslušnost
k projednání azylové žádosti na základě diskrečního ustanovení obsaženého v čl. 17 nařízení
Dublin III, anebo je povinen informovat dožádaný členský stát o odložení přemístění
a neprovádět jej, není-li to z těchto důvodů fyzicky možné. Nezlepší-li se přitom zdravotní stav
žadatele do uplynutí šestiměsíční lhůty podle čl. 29 odst. 3 nařízení Dublin III (tedy nejpozději
do šesti měsíců) natolik, aby bylo možno přemístění provést, příslušnému členskému státu
zanikne jeho povinnost převzít dotyčnou osobu zpět a příslušným státem se stane dožadující
členský stát v souladu s odst. 2 daného ustanovení. Uvedené ostatně potvrdil i sám žalovaný,
který přímo v napadeném rozhodnutí uvedl, že je standardizovaným postupem provádět před
realizací přemístění žadatelů o mezinárodní ochranu posouzení jejich aktuálního zdravotního
stavu za účelem zjištění, jsou-li schopni cestu podstoupit.
IV. Závěr a náklady řízení
[16] Nejvyšší správní soud s ohledem na výše uvedené neshledal žádnou z uplatněných
kasačních námitek důvodnou, a proto kasační stížnost podle §110 odst. 1 in fine s. ř. s. zamítl.
[17] Výrok o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti se opírá o §60 odst. 1 větu první
ve spojení s §120 s. ř. s. Účastník, který měl ve věci plný úspěch, má právo na náhradu nákladů
řízení před soudem. Stěžovatelka tedy v dané věci nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Úspěšnému žalovanému žádné náklady nad rámec jeho běžné administrativní činnosti v tomto
řízení nevznikly, takže mu Nejvyšší správní soud náhradu nákladů nepřiznal.
[18] Odměna Mgr. Nadi Smetanové, advokátky, kterou Nejvyšší správní soud stěžovatelce
ustanovil usnesením ze dne 15. 5. 2019, čj. 8 Azs 126/2019-37, byla přiznána za dva úkony právní
služby spočívající v převzetí věci a první poradě s klientem a podání doplnění kasační stížnosti
dle §11 odst. 1 písm. b) a d) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách
advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Zástupkyni
stěžovatelky tak náleží odměna ve výši 6 200 Kč [§7 bod 5 ve spojení s §9 odst. 4 písm. d)
advokátního tarifu]. Vedle toho jí náleží náhrada hotových výdajů ve výši 2 x 300 Kč, tedy celkem
600 Kč (§13 odst. 4 advokátního tarifu). Celkem tedy odměna a náhrada hotových výdajů činí
6 800 Kč a zástupkyni stěžovatelky bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů
od právní moci tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne ní opravný prostředek přípustný.
V Brně 9. října 2019
JUDr. Petr Mikeš, Ph.D.
předseda senátu