ECLI:CZ:NSS:2019:8.AZS.195.2019:45
sp. zn. 8 Azs 195/2019-45
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Michala Mazance a soudců
JUDr. Petra Mikeše, Ph.D., a JUDr. Milana Podhrázkého, Ph.D., v právní věci žalobce: T. P. N.,
zastoupeného Mgr. Petrem Václavkem, advokátem se sídlem Opletalova 25, Praha 1,
proti žalovanému: Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Olšanská 2, Praha 3, o žalobě
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 25. 3. 2019, čj. CPR-38399-4/ČJ-2018-930310-V237, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 5. 2019, čj. 17 A
67/2019-30,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žalobce ne m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se n ep ři zn áv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I.
[1] Krajské ředitelství policie Karlovarského kraje rozhodnutím ze dne 29. 10. 2018,
čj. KRPK-63152-51/ČJ-2018-190026, uložilo žalobci podle §119 odst. 1 písm. c) bod 2 zákona
č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále
„zákon o pobytu cizinců“) správní vyhoštění a stanovilo dobu, po kterou nelze cizinci umožnit
vstup na území členských států Evropské unie, v délce dvou let.
[2] Podané odvolání žalovaný zamítl a rozhodnutí orgánu prvního stupně potvrdil. Uvedl,
že protiprávní jednání žalobce bylo řádně zjištěno a doloženo spisovým materiálem. Zároveň
nezjistil procesní pochybení, která by způsobovala nezákonnost řízení či samotného rozhodnutí.
II.
[3] Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu u Krajského soudu v Plzni, který
ji rozsudkem čj. 17 A 67/2019-30 zamítl. Soud uvedl, že žalobci nemohla být přiznána fikce
pobytu dle §87y zákona o pobytu cizinců, jelikož pro to nesplňoval podmínky dle judikatury
(rozsudek Nejvyššího správního soudu čj. 5 As 121/2011-60). Tím, že krajský soud přiznal jiné
žalobě proti rozhodnutí o žádosti o udělení přechodného pobytu odkladný účinek, nevzniklo
žalobci žádné pobytové oprávnění, jelikož zde neexistovalo ani v době podání žádosti. Žalobce
v tomto období pobýval na území neoprávněně. Soud dále uvedl, že v předmětné době žalobce
nežil v trvalém partnerském vztahu a společné domácnosti s občanem Evropské unie, proto
nemůže být považován za rodinného příslušníka občana Evropské unie ve smyslu §15a zákona
o pobytu cizinců.
[4] Krajský soud dále nepřisvědčil argumentu žalobce, že správní vyhoštění způsobí
nepřiměřený zásah do jeho soukromého a rodinného života. Soud uvedl, že kromě matky, o které
se žalobce ani v rámci správního řízení nezmínil, nemá žalobce na území žádné intenzivnější
vazby. Většinu svého života strávil ve Vietnamu a jeho integrace do kulturního a společenského
života na území není tak silná, aby představovala zásah, který by bránil vycestování.
III.
[5] Žalobce (dále „stěžovatel“) napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností z důvodů
dle §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. Současně podal návrh na přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti, kterému Nejvyšší správní soud vyhověl usnesením čj. 8 Azs 195/2019-28.
[6] V doplnění kasační stížnosti stěžovatel namítl, že rozhodnutí krajského soudu je založeno
na nesprávném právním posouzení věci a jde o rozhodnutí nepřezkoumatelné pro vnitřní
rozpornost. Nepřezkoumatelnost spatřoval v porušení §3 spr. ř., které spočívá v tom, že správní
orgán nezjistil skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a dostatečně
se nevypořádal s námitkami stěžovatele. To zároveň vedlo k porušení povinnosti zjistit všechny
rozhodné okolnosti věci. Tím byla porušena zásada ochrany dobré víry a zásada ochrany
veřejného zájmu (§2 odst. 3 a 4 spr. ř.).
[7] Dále namítl, že se soud řádně nevypořádal se všemi žalobními námitkami, respektive
stěžovatel se způsobem jejich vypořádání nesouhlasí. Uvedl, že soud nesprávně posoudil
přiměřenost rozhodnutí o správním vyhoštění, zejména pokud jde o zásah do soukromého života
nejen stěžovatele, ale taktéž dalších účastníků správního řízení. Vydaná rozhodnutí jsou v tomto
bodě nedostatečně odůvodněna. Úvahu o zásahu do soukromého a rodinného života provedl
soud velmi okleštěně a nenaplnil tak požadavky §174a zákona o pobytu cizinců. Správní
rozhodnutí je dle stěžovatele rovněž nepřiměřené co do formy a výše uloženého opatření.
[8] Dle stěžovatele je dále důležitá skutečnost, že má podanou žalobu proti zamítnutí žádosti
o přechodný pobyt, které byl přiznán odkladný účinek a kterou soud ani odvolací správní orgán
nevzaly při rozhodování dostatečně v potaz.
IV.
[9] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti odkázal na obsah správního spisu a správní
rozhodnutí, která považuje za správná.
V.
[10] Kasační stížnost není důvodná.
[11] Nejvyšší správní soud se musel nejprve zabývat otázkou nepřezkoumatelnosti rozsudku
krajského soudu, a to jak z úřední povinnosti, tak i k námitce stěžovatele. Stěžovatel v obecné
rovině namítl, že odůvodnění rozsudku je nedostatečné a vnitřně rozporné. Nijak blíže
nespecifikoval, v čem tato pochybení měla spočívat, námitky rovněž míří na správní rozhodnutí.
Nejvyšší správní soud neshledal tvrzenou nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu.
Z rozsudku je zřejmé, jakými úvahami se krajský soud řídil při naplňování zásady volného
hodnocení důkazů či utváření závěru o skutkovém stavu, z jakého důvodu nepovažoval
za důvodnou právní argumentaci obsaženou v návrhu a proč subsumoval popsaný skutkový stav
pod zvolené právní normy. Krajský soud se zabýval všemi námitkami stěžovatele. Z odůvodnění
rozsudku je zřejmé, proč nepovažoval za důvodnou právní argumentaci v návrhu a proč
uplatněné námitky považoval za liché, mylné nebo vyvrácené. Konkrétně úvahy ohledně aplikace
§87y a §15a zákona o pobytu cizinců jsou jasné a srozumitelné.
[12] Dále stěžovatel spatřoval nepřezkoumatelnost rozhodnutí v nedostatečném vypořádání
námitek a odůvodnění přiměřenosti zásahu do svého soukromého a rodinného života.
[13] Krajský soud se zabýval nepřiměřeností zásahu správního rozhodnutí do soukromého
a rodinného života v bodech 22 a 23 svého rozhodnutí, a vzal v úvahu veškeré známé skutečnosti
o cizincově životě, které vyšly v průběhu řízení najevo. Rozsudek je řádně odůvodněn a je plně
srozumitelný. Jednoznačně z něj vyplývají důvody, které krajský soud vedly k zamítnutí žaloby.
Úvahy ohledně aplikace §174a odst. 1 zákona o pobytu cizinců jsou rovněž jasné a srozumitelné.
Nesouhlas stěžovatele s odůvodněním a závěry napadeného rozsudku nezpůsobuje jeho
nepřezkoumatelnost. Námitka tedy není důvodná.
[14] Protože Nejvyšší správní soud neshledal rozsudek krajského soudu nepřezkoumatelným,
přistoupil k věcnému přezkoumání namítaných vad.
[15] Nejvyšší správní soud se zabýval námitkou nesprávného posouzení otázky přiměřenosti
rozhodnutí o správním vyhoštění. Podle §119a odst. 2 zákon o pobytu cizinců nelze rozhodnutí
o správním vyhoštění z přechodného pobytu na území vydat, jestliže jeho důsledkem by byl
nepřiměřený zásah do soukromého nebo rodinného života cizince. Přiměřenost dopadů
rozhodnutí se posuzuje na základě §174a zákona o pobytu cizinců tak, že se zohlední zejména
závažnost nebo druh protiprávního jednání cizince, délku pobytu cizince na území, jeho věk,
zdravotní stav, povahu a pevnost rodinných vztahů, ekonomické poměry, společenské a kulturní
vazby navázané na území a intenzitu vazeb ke státu, jehož je cizinec státním občanem, nebo
v případě, že je osobou bez státního občanství, ke státu jeho posledního trvalého bydliště.
[16] Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu čj. 3 As 46/2012-22 se při posuzování,
zda rozhodnutí o správním vyhoštění způsobuje nepřiměřený zásah do soukromého nebo
rodinného života cizince ve smyslu §119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců, podpůrně použijí
kritéria pro posouzení zásahu do soukromého nebo rodinného života cizince podle čl. 12 odst. 3
směrnice Rady 2003/109/ES o právním postavení státních příslušníků třetích zemí, kteří jsou
dlouhodobě pobývajícími rezidenty, tzn. délka pobytu, zdravotní stav, rodinná a hospodářská
situace, sociální a kulturní integrace v zemi pobytu a vazba na zemi pobytu.
[17] Krajský soud uvedl, že se stěžovatel dopustil protiprávního jednání spočívajícího
v pobytu na území bez platného oprávnění a jeho vazby v České republice nejsou natolik
intenzivní, aby správní vyhoštění vylučovaly. Jedinou významnou skutečností pro posouzení
zásahu do rodinného života, kterou stěžovatel tvrdil, byla existence partnerského vztahu
s občankou ČR. Ten měl ale v rozhodné době podobu vztahu na dálku. Vyhoštěním stěžovatele
by tedy k podstatné změně a zásahu do partnerského vztahu dojít nemohlo. Krajský soud
nedospěl ani k závěru o existenci jiné významné vazby stěžovatele k České republice. Správní
orgány i krajský soud ve věci zohlednily především to, že stěžovatel pobývá na území
od roku 2014, nemá v ČR práci, neovládá český jazyk a nemá žádné zdravotní problémy.
Ze závazného stanoviska Ministerstva vnitra je rovněž patrné, že vycestování stěžovatele je možné.
[18] Nejvyšší správní soud považuje posouzení přiměřenosti zásahu za odpovídající zákonným
požadavkům a se závěry krajského soudu se ztotožňuje. Námitka stěžovatele není důvodná.
[19] Stěžovatel dále namítl, že přijaté opatření ve formě správního vyhoštění a jeho délka jsou
samy o sobě vzhledem k okolnostem případu nepřiměřené.
[20] Správní vyhoštění představuje specifické administrativní opatření v oblasti kontroly
přistěhovalectví, jež má v zásadě preventivní podstatu. Svým obsahem nejde o rozhodnutí
sankční povahy (i když představuje pro dotčené osoby vždy do jisté míry negativní důsledky),
ale toliko o správní rozhodnutí vyjadřující zájem státu na tom, aby se jím dotčený cizinec
na území státu nezdržoval. Neprokáže-li cizinec, že na území pobývá po dobu, po kterou
je na tomto území oprávněn pobývat přechodně bez víza nebo na krátkodobé vízum (§119 odst. 1
písm. c) bod 2 zákon o pobytu cizinců), může zvrátit vydání rozhodnutí o správním vyhoštění
liberační důvod, podle kterého důsledkem vyhoštění nesmí být nepřiměřený zásah
do soukromého nebo rodinného života cizince (§119a odst. 2 téhož zákona). Pokud chybí
důvody svědčící ve prospěch cizince, nelze postupovat mírněji, než vydat rozhodnutí o správním
vyhoštění.
[21] Délku správního vyhoštění určil správní orgán s ohledem na to, že se jedná o druhé hrubé
porušení pobytového režimu stěžovatele. V předchozím řízení mu bylo uloženo správní
vyhoštění v délce jednoho roku. Toto rozhodnutí nicméně stěžovatel vědomě porušoval
a z území vůbec nevycestoval. Dalším rozhodnutím mu tedy byla uložena doba vyhoštění v délce
dvou let. Tato doba je dle Nejvyššího správního soudu vzhledem k okolnostem přiměřená,
jelikož by mírnější opatření nevedlo k potřebné ochraně veřejného zájmu v oblasti
přistěhovalectví, kontroly a regulace pobytu cizinců na území.
[22] Nejvyšší správní soud tedy uzavírá, že forma opatření (správní vyhoštění) a jeho délka
(dva roky) jsou vzhledem k okolnostem případu přiměřené a námitka stěžovatele není důvodná.
[23] K námitce odkladného účinku žaloby proti zamítnutí žádosti o přechodný pobyt Nejvyšší
správní soud uvádí, že usnesení o přiznání odkladného účinku je rozhodnutí předběžné a dočasné
povahy, které nijak nepředjímá závěry, jak bude v dané věci meritorně rozhodnuto. Předběžnými
závěry v usnesení o odkladném účinku není vázán ani soud, který usnesení vydal, natož pak soud
rozhodující v jiném řízení.
[24] Povahou institutu odkladného účinku se podrobně zabýval krajský soud, s jehož závěry
se kasační soud ztotožňuje. Stěžovatel byl v období od 30. 10. 2016 do 30. 10. 2017 na základě
rozhodnutí o správním vyhoštění veden v evidenci nežádoucích osob a pobýval na území
neoprávněně. Žádostí o povolení k přechodnému pobytu z 9. 8. 2017 nemohlo dojít k přiznání
fikce pobytu dle §87y zákona o pobytu cizinců, a proto ani odkladný účinek žaloby nemohl
stěžovateli založit oprávnění pobývat na území. Smyslem odkladného účinku je pouze
pozastavení negativních účinků, které rozhodnutí správního orgánu žalobci přináší, nikoliv
založení nových práv. Ani tato námitka tedy není důvodná.
VI.
[25] Nejvyšší správní soud neshledal kasační stížnost důvodnou, proto ji zamítl (§110
odst. 1 s. ř. s.).
[26] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl
podle §60 odst. 1 věty první s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační
stížnosti úspěšný, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, kterému by jinak
právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení
nepřiznal, neboť mu v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti
nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně 8. listopadu 2019
JUDr. Michal Mazanec
předseda senátu