ECLI:CZ:NSS:2019:8.AZS.200.2018:36
sp. zn. 8 Azs 200/2018-36
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Mikeše, Ph.D.,
a soudců JUDr. Michala Mazance a JUDr. Miloslava Výborného v právní věci žalobce: I. D.,
zastoupen Mgr. Ladislavem Bártou, advokátem se sídlem Purkyňova 787/6, Ostrava,
proti žalované: Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Jihomoravského kraje,
Odbor cizinecké policie, se sídlem Kounicova 687/24, Brno, proti rozhodnutí žalované ze dne
14. 5. 2018, čj. KRPB-97789-39/ČJ-2018-060022-Z, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 6 2018, čj. 34 A 19/2018-42,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Žalované se náhrada nákladů řízení nepřiznává .
IV. Ustanovenému zástupci Mgr. Ladislavu Bártovi, advokátovi se sídlem Purkyňova 787/6,
Ostrava, se p ř i z n á v á odměna za zastupování v řízení o kasační stížnosti ve výši
3 400 Kč, která mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů
od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Podanou kasační stížností se žalobce (dále „stěžovatel“) domáhá zrušení v záhlaví
označeného rozsudku Krajského soudu v Brně (dále jen „krajský soud“), kterým byla zamítnuta
jeho žaloba proti shora označenému rozhodnutí žalované podle §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb.,
soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Tímto rozhodnutím
žalovaná rozhodla podle §129 odst. 6 ve spojení s §129 odst. 1 a 3 zákona č. 326/1999 Sb.,
o pobytu cizinců na území České republiky a o změně dalších zákonů, ve znění účinném
od 18. 12. 2015 (dále jen „zákon o pobytu cizinců“) o prodloužení doby trvání zajištění
stěžovatele, původně stanovené na 31 dní, o 19 dnů. Účelem bylo jeho předání do Spolkové
republiky Německo v souladu s nařízením Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013
ze dne 26. 6. 2013, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného
k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí země nebo
osobou bez státní příslušnosti v některém z členských států EU (dále jen „nařízení Dublin III“),
neboť bylo zjištěno, že tam v minulosti požádal o mezinárodní ochranu.
[2] Krajský soud dospěl k závěru, že byly splněny podmínky pro prodloužení doby trvání
zajištění stěžovatele. Stěžovatel naplnil jedno z kritérií vážného nebezpečí útěku, spočívající
v neoprávněném pobytu na území ČR bez cestovního dokladu a platného víza. Na základě
stěžovatelova dosavadního jednání a jeho výpovědi žalovaná vyvozovala úmysl stěžovatele
nenavrátit se dobrovolně na území Německa. Pokud by nebyl zajištěn, mohla být zmařena
realizace hlavního účelu dublinského řízení – předání stěžovatele do příslušné země. Stěžovatel
neovládá český jazyk, v ČR byl poprvé, neměl adresu místa pobytu ani zajištěno ubytování, byl
nalezen v odstaveném vlaku na hlavním nádraží v Brně, pouze s minimem finančních prostředků.
Tvrdil, že chtěl v ČR podat žádost o azyl, avšak nikdy tak neučinil. Krajský soud dospěl k závěru,
že u stěžovatele existuje vážné nebezpečí útěku. Případ stěžovatele byl dostatečně individuálně
posouzen a rozhodnutí žalované je přezkoumatelné. Z pohovoru, ve kterém stěžovatel
mj. odmítal odpovídat na položené otázky, krajský soud dovodil, že stěžovatel není ochoten
spolupracovat s českými orgány a dobrovolně by nevyčkal jejich rozhodnutí.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření ke kasační stížnosti
[3] Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel kasační stížnost, jejíž důvody podřazuje
pod §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
[4] Stěžovatel má za to, že žalovaná a následně soud nesprávně dospěly k závěru, že v jeho
případě existuje vážné nebezpečí útěku. Pro jeho vyhodnocení je však třeba posoudit komplexně
všechny důležité okolnosti jak pobytové historie na území EU, tak i současné jednání a spolupráci
s českými správními orgány. Stěžovatel chtěl na území ČR požádat o mezinárodní ochranu.
Krajský soud ve své argumentaci opomenul skutečnost, že po zajištění policií by jakýkoli projev
vůle stěžovatele směřující k získání mezinárodní ochrany nemohl být vykládán jako žádost
o mezinárodní ochranu. Žalovaná nepodchytila klíčové prvky stěžovatelovy pobytové historie
a poměrů obecně, zejména snahu stěžovatele spolupracovat se správními orgány. Dopustila
se tím vady nepřezkoumatelnosti správního rozhodnutí, jež se nepřípustně pokusil napravit
až krajský soud. Závěrem navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu
i rozhodnutí žalované zrušil.
[5] Žalovaná se k podané kasační stížnosti nevyjádřila.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[6] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti němuž
je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná, a stěžovatel je zastoupen advokátem (§105
odst. 2 s. ř. s.). Poté přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu kasační stížnosti
a v rámci uplatněných důvodů, ověřil, zda netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
[7] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval otázkou, zda se žalovaná a krajský soud
dostatečně a správně vypořádaly s posouzením „vážného nebezpečí útěku“ stěžovatele. Krajský
soud měl také nesprávně vyhodnotit důležité okolnosti jeho pobytové historie na území EU.
[8] Podle §129 odst. 4 zákona o pobytu cizinců platí, že „[P]olicie rozhodne o zajištění cizince
za účelem jeho předání do státu vázaného přímo použitelným předpisem Evropské unie, pouze pokud existuje
vážné nebezpečí útěku. Za vážné nebezpečí útěku se zejména považuje, pokud cizinec pobýval na území
neoprávněně, vyhnul se již dříve předání do státu vázaného přímo použitelným předpisem Evropské unie, nebo
se pokusil o útěk anebo vyjádřil úmysl nerespektovat pravomocné rozhodnutí o přemístění do státu vázaného přímo
použitelným předpisem Evropské unie nebo pokud je takový úmysl zjevný z jeho jednání. Za vážné nebezpečí
útěku se dále považuje, pokud cizinec, který bude předán do státu vázaného přímo použitelným předpisem
Evropské unie přímo nesousedícího s Českou republikou, nemůže oprávněně samostatně do tohoto státu cestovat
a nemůže uvést adresu místa pobytu na území.“ Institut zajištění není institutem sankčním, a to i přes
skutečnost, že k jeho uplatnění je v obecné rovině dán důvod typicky v důsledku sníženého
předpokladu, že cizinec uložené povinnosti uposlechne, plynoucího obvykle z jeho předchozího
protiprávního jednání (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 6. 2015,
čj. 2 Azs 49/2015-48).
[9] Z rozhodnutí krajského soudu vyplývá, že se okolnostmi pobytové historie zabýval
individuálně v bodech 22. – 25. Stěžovatel byl dne 30. 4. 2018 kontrolován hlídkou Policie ČR,
jež zjistila, že na území ČR pobývá bez cestovního dokladu a platného víza, jež by jej
opravňovalo ke vstupu a pobytu na území ČR. Tím pobýval na území neoprávněně, čímž přímo
naplnil jednu z demonstrativních podmínek existence vážného nebezpečí útěku vyplývající
z §129 odst. 4 zákona o pobytu cizinců. Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že základní
podmínka pro zákonné zajištění stěžovatele byla splněna a v posouzení věci neshledal pochybení
krajského soudu.
[10] Stěžovatel dále uvedl, že se správními orgány měl snahu spolupracovat, což existenci
vážného nebezpečí útěku nepřipouští. Tím se žalovaná měla zabývat, což neučinila a zatížila tak
své rozhodnutí vadou nepřezkoumatelnosti. Uvedený nedostatek měl napravit až krajský soud.
[11] K náležitostem odůvodnění rozhodnutí se Nejvyšší správní soud již mnohokrát vyslovil
ve své judikatuře. Poukázat lze např. na rozsudek ze dne 13. 6. 2007, čj. 5 Afs 115/2006-91,
v němž Nejvyšší správní soud konstatoval, že „odůvodnění správního rozhodnutí bezprostředně souvisí
s jeho výrokovou částí a výroková část bez odůvodnění sama o sobě nemůže obstát (nejedná-li se o zákonem
přípustné výjimky, kdy rozhodnutí nemusí obsahovat odůvodnění). Obsahem odůvodnění rozhodnutí je především
rozbor a zhodnocení podkladů rozhodnutí, správní orgán musí uvést, jakými úvahami se při jejich hodnocení řídil,
dále jakými úvahami se řídil při výkladu právních předpisů a jejich jednotlivých ustanovení, jakož i to, proč byly
aplikovány způsobem, který vedl k výslednému rozhodnutí.“
[12] V bodě 18. rozsudku ze dne 30. 7. 2013, čj. 4 As 76/2013-21, pak zdejší soud vyslovil,
že „podle §68 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, musí správní orgán v odůvodnění uvést důvody
výroku, podklady pro jeho vydání, úvahy, kterými se řídil při jejich hodnocení a při výkladu právních předpisů,
a informace o tom, jak se vypořádal s návrhy a námitkami účastníků a s jejich vyjádřením k podkladům
rozhodnutí. Smyslem a účelem odůvodnění je ozřejmit, proč správní orgán rozhodl, jak rozhodl, neboť jen tak lze
ověřit, že důvody rozhodnutí jsou v souladu s právem a nejsou založeny na libovůli (srov. nález Ústavního soudu
ze dne 6. 3. 1997, sp. zn. III. ÚS 271/9 6, č. 24/1997 Sb. ÚS).“ Není-li z odůvodnění zřejmé, proč
odvolací orgán nepovažoval za důvodnou argumentaci účastníka řízení a proč jeho námitky
považoval za liché, mylné nebo vyvrácené, je takové rozhodnutí nepřezkoumatelné zejména
tehdy, jde-li o právní argumentaci z hlediska účastníka klíčovou, na níž je postaven základ jeho
nesouhlasu (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 6. 2010, čj. 9 As 11/2010-80).
[13] Žalovaná se existencí vážného nebezpečí útěku zabývala od poloviny strany 4 do poloviny
strany 5 svého rozhodnutí. Nelze jí však dávat k tíži, že se nezabývala otázkou možné spolupráce
stěžovatele s orgány ČR, jestliže taková námitka nebyla v rámci správního řízení vznesena. Není
zřejmé, z čeho měla žalovaná dovozovat tendenci stěžovatele ke spolupráci. Konkrétní projev
spolupráce stěžovatel nerozvedl ani v kasační stížnosti. Naopak se lze s ohledem na protokol
o výslechu stěžovatele ztotožnit se závěrem krajského soudu, že toto tvrzení je v rozporu
s jednáním stěžovatele v průběhu správního řízení a celou jeho dosavadní pobytovou historií
na území EU. Jak krajský soud uvedl v bodě 42. rozsudku, „[n]a otázky správního orgánu ohledně jeho
vstupu a pobytu na území ČR nebo možnosti vycestování z ČR žalobce odmítl vypovídat, stejně tak odmítl sdělit,
zda byl držitelem nějakého dokladu, který by jej opravňoval ke vstupu na území ČR. Takový přístup v žádném
případě nesvědčí o ochotě žalobce ke spolupráci se správními orgány na území ČR.“ Na základě toho bylo
možné usuzovat na neochotu stěžovatele dobrovolného vyčkání rozhodnutí správního orgánu
a předání do Spolkové republiky Německo. Nejvyšší správní soud vadu nepřezkoumatelnosti
v rozhodnutí žalované neshledal. Krajský soud se tudíž nepokoušel napravit nedostatek
rozhodnutí žalované, nýbrž pouze reagoval na nově vznesenou žalobní argumentaci. Námitka
stěžovatele tudíž není důvodná.
[14] Stěžovatel namítal, že ČR pro něj není tranzitní země a chtěl zde požádat o mezinárodní
ochranu. I v tom spatřoval chybné posouzení okolností jeho pobytové historie. Krajský soud měl
podle stěžovatele dále opomenout to, že po zajištění by jakýkoli projev vůle směřující k získání
mezinárodní ochrany nemohl být vykládán jako žádost o mezinárodní ochranu. Ze správního
spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že stěžovatel svůj úmysl nikdy nezrealizoval a o mezinárodní
ochranu v ČR nepožádal. Jedná se tak o pouhou spekulaci, že by stěžovatel měl vůbec zájem
v ČR o mezinárodní ochranu požádat. Není vůbec zřejmé, co měl stěžovatel na mysli tím,
že by jeho projev vůle po jeho zajištění nemohl být považován za žádost o mezinárodní ochranu.
Ačkoliv podání žádosti o mezinárodní ochranu až po zajištění cizince může svědčit o účelovosti
takové žádosti, nelze ji z tohoto důvodu odmítnout projednat jako řádnou žádost o mezinárodní
ochranu.
IV. Závěr
[15] S ohledem na výše uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost
není důvodná, a proto ji podle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl. O věci při tom rozhodl bez jednání
postupem podle §109 odst. 2 s. ř. s., dle kterého o kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní
soud zpravidla bez jednání.
[16] O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení
s §120 s. ř. s. Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení. Žalované, která by jinak měla právo na náhradu nákladů řízení, nevznikly v řízení
náklady nad rámec její běžné úřední činnosti.
[17] Nejvyšší správní soud ustanovenému zástupci přiznal odměnu za zastupování (§35
odst. 9 s. ř. s.). Jde o odměnu za 1 úkon právní služby (kasační stížnost), celkem v částce 3 100 Kč
[§9 odst. 4 písm. d), §11 odst. 1 písm. d) vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění
pozdějších předpisů) a náhradu hotových výdajů, celkem 300 Kč (§13 odst. 3 téže vyhlášky),
celkem tedy 3 400 Kč. Mgr. Ladislav Bárta není plátcem daně z přidané hodnoty. Odměna
za zastupování tak činí 3 400 Kč a bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů
ode dne právní moci tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 3. dubna 2019
JUDr. Petr Mikeš, Ph.D.
předseda senátu