ECLI:CZ:NSS:2019:8.AZS.275.2018:50
sp. zn. 8 Azs 275/2018-50
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Miloslava Výborného
a soudců JUDr. Milana Podhrázkého, Ph.D., a JUDr. Petra Mikeše, Ph.D., v právní věci
žalobkyně: M. P., zastoupena JUDr. Janem Kňourkem, advokátem se sídlem Kovanecká 2390/3,
Praha 9, proti žalované: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, se
sídlem Olšanská 2, Praha 3, proti rozhodnutí žalované ze dne 17. 5. 2018, čj. CPR-9509-2/ČJ-
2017-930310-V261, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze
dne 3. 8. 2018, čj. 13 A 62/2018-41,
takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 3. 8. 2018, čj. 13 A 62/2018-41, se ruší .
II. Rozhodnutí žalované ze dne 17. 5. 2018, čj. CPR-9509-2/ČJ-2017-930310-V261,
se r uší a věc se v rací žalované k dalšímu řízení.
III. Žalovaná je po v i n na zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 12 342 Kč,
a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám jejího zástupce.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Policie České republiky, Krajské ředitelství policie hl. m. Prahy, odbor cizinecké policie,
oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort (dále jen „správní orgán I. stupně“) provedl
9. 3. 2017 podle §167 odst. 2 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky
(dále jen „zákon o pobytu cizinců“) policejní akci „Rohlík 2017“, a to speciálně se zaměřením
na kontrolu cizinců, kteří jsou na území hl. m. Prahy zaměstnáni bez oprávnění k pobytu anebo
povolení k zaměstnání. V rámci akce správní orgán I. stupně zkontroloval při výkonu práce baliče
zboží mimo jiné i stěžovatelku, která byla vyzvána k předložení dokladů. Předložila cestovní pas
Ukrajiny, ve kterém měla vylepeno pouze polské vízum typu D s délkou pobytu na 171 dnů;
na výzvu nepředložila povolení k výkonu zaměstnání (zelenou nebo modrou kartu) na území
České republiky. Správní orgán I. stupně následně zahájil správní řízení, jehož výsledkem bylo
rozhodnutí ze dne 9. 3. 2017, čj. KRPA-87241-14-ČJ-2017-000022, o správním vyhoštění
žalobkyně podle §119 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona o pobytu cizinců. Správní orgán I. stupně
stanovil, že žalobkyni nelze umožnit vstup na území členských států Evropské unie po dobu
1 roku, a to od okamžiku, kdy žalobkyně pozbude oprávnění k pobytu na území České republiky.
Rozhodnutí správní orgán I. stupně předal žalobkyni osobně téhož dne a žalobkyně současně
podepsala listinu, na níž bylo uvedeno, že se vzdává práva na odvolání proti rozhodnutí
o vyhoštění.
[2] Žalobkyně podala 14. 3. 2017 proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně odvolání.
Žalovaná jakožto odvolací orgán projednala odvolání žalobkyně i přes argumentaci správního
orgánu I. stupně, že se žalobkyně vzdala práva na odvolání, neboť podle žalované
nepředstavovalo vzdání se práva na odvolání učiněné na formulářovém tiskopisu dostatečně
patrný projev svobodné vůle. Žalovaná 17. 5. 2018 odvolání žalobkyně shora označeným
rozhodnutím zamítla a potvrdila rozhodnutí správního orgánu I. stupně o správním vyhoštění
žalobkyně. Proti rozhodnutí žalované podala žalobkyně 4. 6. 2018 žalobu k Městskému soudu
v Praze (dále „městský soud“), který ji zamítl v záhlaví specifikovaným rozsudkem. Městský
soud vyšel z toho, že účelem smlouvy uzavřené mezi žalobkyní a polskou společností
OVD-TEMYRTRANS bylo zaměstnávání žalobkyně na území České republiky, nikoliv Polska,
a tedy bylo její začlenění na český pracovní trh v rozporu s právem Evropské unie a zákonem
č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti. Z toho důvodu se na ni nevztahovala výjimka stanovená v §98
písm. k) citovaného zákona. Argumentaci týkající se vzdání se práva na odvolání městský soud
považoval s ohledem na meritorní projednání odvolání za bezpředmětnou. Dodal, že z protokolu
o výslechu účastníka správního řízení plyne, že žalobkyně nepožadovala přítomnost právního
zástupce a rovněž nevznesla námitky týkající se porozumění otázkám, resp. tlumočení.
II. Kasační stížnost a vyjádření žalované
[3] Proti rozsudku městského soudu podala žalobkyně (dále „stěžovatelka“) kasační stížnost
a důvody kasační stížnosti uvedla dle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb.,
soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). Namítla, že rozsudek městského soudu je nezákonný
a nepřezkoumatelný z toho důvodu, že se městský soud zabýval pouze naplněním formálních
důvodů vzdání se odvolání stěžovatelky proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně, aniž
by posoudil všechny důkazy, které stěžovatelka v žalobě uvedla, a vyjádřil se k nim. Podle
stěžovatelky se městský soud nevypořádal s důkazem v podobě prohlášení osmi účastnic
správního řízení, kterým správní orgán I. stupně v tentýž den uložil stejné tresty a všechny
účastnice se stejným způsobem vzdaly práva na odvolání.
[4] Stěžovatelka dále uvedla, že řízení před správním orgánem I. stupně bylo stiženo
procesními vadami, které měly za následek porušení jejích práv. Podle kasačních námitek nebylo
správní řízení před správním orgánem I. stupně stěžovatelce tlumočeno do rodného jazyka,
a zároveň jí do rodného jazyka nebyly přeloženy listiny. Pro absenci tlumočníka byla „přinucena
podepsat souhlas, že řízení bude vedeno v českém jazyce bez přítomnosti tlumočníka,“ ačkoliv muselo být
správnímu orgánu I. stupně zřejmé, že stěžovatelka nemůže v českém jazyce všemu porozumět.
Proto při výslechu nemohla kvalifikovaně ke všem položeným otázkám odpovědět a na některé
otázky odpověděla v rozporu se svou skutečnou vůlí. Stěžovatelka dodala, že například
při výslechu uvedla do protokolu správního orgánu I. stupně, že nevyužije práva na právního
zástupce. To bylo způsobeno tím, že neporozuměla poučení. K učiněnému vzdání se práva
na odvolání nebylo možno přihlížet, jelikož uvedené jednání nenaplňovalo znaky vyžadované
zákonem a nepředstavovalo svobodný projev vůle, neboť stěžovatelka nebyla v rodném jazyce
poučena o následcích vzdání se tohoto práva. Žalovaná se pouze formálně vyrovnala s námitkou,
že jí řízení před správním orgánem I. stupně nebylo tlumočeno.
[5] Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti v plné míře odkázala na v záhlaví specifikované
rozhodnutí a na shora označený rozsudek městského soudu, se kterým se naprosto ztotožňuje.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[6] Nejvyšší správní soud nejdříve posoudil formální náležitosti a předpoklady věcné
projednatelnosti kasační stížnosti a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, napadá
rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná, a stěžovatelka je řádně zastoupena.
Důvodnost kasační stížnosti poté posoudil v mezích uplatněných důvodů, přičemž současně
shledal, že rozhodnutí žalované trpí vadou, k níž je třeba přihlédnout z úřední povinnosti (§109
odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[7] Kasační stížnost je důvodná.
[8] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkou stěžovatelky, že je výše označený
rozsudek městského soudu nepřezkoumatelný. Jde o natolik závažnou vadu, že se jí musí
Nejvyšší správní soud zabývat z úřední povinnosti, tedy i bez námitky stěžovatele (srov. §109
odst. 4 s. ř. s.). Pokud by přitom Nejvyšší správní soud shledal, že napadený rozsudek trpí vadou
nepřezkoumatelnosti spočívající v absenci odůvodnění, musel by jej z tohoto důvodu zrušit a věc
vrátit městskému soudu k dalšímu řízení.
[9] Otázkou přezkoumatelnosti rozhodnutí správních soudů se Nejvyšší správní soud již
zabýval ve své dřívější judikatuře. Např. v rozsudku ze dne 4. 12. 2003, čj. 2 Azs 47/2003-130,
č. 244/2004 Sb. NSS, konstatoval, že „[z]a nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost ve smyslu §103 odst. 1
písm. d) s. ř. s. lze považovat zejména ta rozhodnutí, která postrádají základní zákonné náležitosti, z nichž
nelze seznat, o jaké věci bylo rozhodováno či jak bylo rozhodnuto, která zkoumají správní úkon z jiných než
žalobních důvodů (pokud by se nejednalo o případ zákonem předpokládaného přezkumu mimo rámec žalobních
námitek), jejichž výrok je v rozporu s odůvodněním, která neobsahují vůbec právní závěry vyplývající z rozhodných
skutkových okolností nebo jejichž důvody nejsou ve vztahu k výroku jednoznačné.“ V rozsudku ze dne
4. 12. 2003, čj. 2 Ads 58/2003-75, č. 133/2004 Sb. NSS, pak vyslovil, že „ nepřezkoumatelnost pro
nedostatek důvodů je založena na nedostatku důvodů skutkových, nikoliv na dílčích nedostatcích odůvodnění
soudního rozhodnutí. Musí se přitom jednat o vady skutkových zjištění, o něž soud opírá své rozhodovací důvody.
Za takové vady lze považovat případy, kdy soud opřel rozhodovací důvody o skutečnosti v řízení nezjišťované,
případně zjištěné v rozporu se zákonem, anebo případy, kdy není zřejmé, zda vůbec nějaké důkazy byly v řízení
provedeny.“ Nepřezkoumatelná pro nedostatek důvodů jsou tedy zejména taková rozhodnutí,
u nichž není z odůvodnění zřejmé, jakými úvahami se soud řídil při hodnocení skutkových
i právních otázek a jakým způsobem se vyrovnal s argumenty účastníků řízení (srov. též rozsudek
ze dne 29. 7. 2004, čj. 4 As 5/2003-52).
[10] Nejvyšší správní soud neshledal, že by napadený rozsudek městského soudu byl
nepřezkoumatelný ve smyslu výše uvedeného. Stěžovatelka svou námitku opřela o tvrzení,
že se soud nevypořádal se všemi důkazy. Městský soud se však s důkazy nezbytnými pro
projednání dané věci v rozhodnutí vypořádal dostatečně, žádné neopomenul a z rozsudku
je zřejmé a srozumitelné, jakými právními úvahami se při jejich hodnocení řídil.
[11] Stěžovatelka poukázala především na čestné prohlášení osmi účastnic správního řízení
o vyhoštění ze dne 14. 3. 2017. Podle stěžovatelky všechny účastnice shodně uvedly, že správním
orgánem I. stupně byla porušena jejich práva na spravedlivý proces spočívající v absenci
tlumočení správního řízení do rodného jazyka. Správní orgán I. stupně všem účastnicím rovněž
uložil stejný trest a všechny se podle stěžovatelky zcela neobvykle vzdaly práva na odvolání.
Mimo jiné právě s ohledem na tuto otázku vytkl Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne
20. 12. 2018, čj. 6 Azs 347/2017-26 (v němž rozhodoval o kasační stížnosti jedné z osmi účastnic,
na něž se stěžovatelka odkazuje), že měl k tomuto prohlášení městský soud přihlédnout „pro
učinění závěru o validitě učiněného vzdání se práva na odvolání, potažmo závěru o zákonnosti rozhodnutí
žalované“. Ve věci sp. zn. 6 Azs 347/2017 byl však podstatný skutkový rozdíl od nyní
projednávané věci v tom, že odvolání žalobkyně bylo zamítnuto jako nepřípustné právě pro
vzdání se práva odvolání. Vzhledem k tomu, že oproti tomu odvolání stěžovatelky bylo v nyní
řešené věci řádně věcně projednáno, nepředstavovalo prohlášení osmi účastnic správního řízení
pro posouzení této věci před městským soudem relevantní důkaz, a tedy nemuselo být ani
detailněji vypořádáno. V něm uvedené skutečnosti totiž již byly do značné míry reflektovány
v napadeném rozhodnutí žalované, která rovněž vyslovila pochybnosti o existenci svobodné vůle
v projevu vzdání se odvolání. Z tohoto pohledu tedy městský soud žádné důkazy neopomněl
a řádně uvedl důvody, které jej vedly k vydání shora označeného rozsudku, jakožto i právní
úvahy, kterými se řídil. Nejvyšší správní soud tedy došel k závěru, že námitka uplatněná
stěžovatelkou v kasační stížnosti spočívající v nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku
městského soudu není důvodná.
[12] Dále se Nejvyšší správní soud zabýval důvodem kasační stížnosti ve smyslu
§103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. spočívajícím ve stěžovatelkou tvrzených vadách řízení před správním
orgánem I. stupně.
[13] Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že správní orgán I. stupně se ve správním řízení
vedeném se stěžovatelkou dopustil zásadních procesních pochybení, která měla za následek
zatížení řízení vadami, jež mohly mít vliv na rozhodnutí ve věci samé. Ani žalovaná, ani městský
soud především dostatečně nezohlednily, zda správní orgán I. stupně v průběhu správního řízení
zajistil stěžovatelce tlumočení do rodného jazyka, anebo alespoň do takového jazyka, v němž
by byla s to pochopit, co je jí správním orgán I. stupně vytýká, jaká jsou její procesní práva
a povinnosti ve správním řízení a jaké jsou právní následky jednání, která v průběhu řízení učiní.
V žalobě proti rozhodnutí žalované stěžovatelka uvedla, že byla u všech úkonů správního orgánu
I. stupně přítomna tlumočnice, která nebyla překladatelkou do ukrajinštiny, rodného jazyka
stěžovatelky, ale prováděné úkony stěžovatelce překládala do ruštiny. Stěžovatelka podle obsahu
žaloby souhlasila s tlumočením, avšak předpokládala, že řízení bude tlumočeno do ukrajinštiny,
nikoliv do ruštiny. Ruskému jazyku povrchně rozumí, ale nebyla schopna posoudit podrobnosti
úkonů správního orgánu I. stupně.
[14] Nejvyšší správní soud především zjistil, že ze spisu správního orgánu I. stupně není
zřejmé, zdali bylo správní řízení u tohoto orgánu stěžovatelce tlumočeno, anebo nikoliv,
popřípadě do jakého jazyka. Tlumočení do jiného jazyka, než je rodný jazyk účastníka řízení,
je v odůvodněných případech v souladu s procesními principy vedení správního řízení, typicky
za podmínky, že s tím účastník řízení souhlasí, anebo je jeho mateřštinou málo rozšířený jazyk
(viz rozsudek tohoto soudu ze dne 23. 3. 2005, čj. 4 Azs 307/2004-63, č. 187/2005 Sb. NSS).
To nicméně není případ projednávané věci.
[15] Listiny obsažené ve spisu správního orgánu I. stupně jsou vzájemně rozporné
co do otázky, zda stěžovatelka pro správní řízení tlumočníka požadovala. Závěr poučení
oznámení o zahájení správního řízení podepsaného stěžovatelkou obsahuje větu: „Oznámení
a poučení jsem rozuměl za přítomnosti tlumočníka, tlumočníka nepožaduji, neboť česky rozumím slovem
i písmem.“ Zatímco str. 2 protokolu o výslechu účastníka správního řízení obsahuje větu: „Účastník
řízení (zúčastněné osoby) poučení v plné míře porozuměl, tlumočníka v řízení nežádá, neboť rozumí
českému jazyku jak psanému, tak mluvenému,“ tak tatáž listina obsahuje ve svém závěru na str. 5
po provedeném výslechu větu: „[…], tlumočníka v řízení žádám, neboť nerozumím českému jazyku“.
Na obou uvedených stranách protokolu o výslechu je přitom připojen podpis stěžovatelky.
Obdobně je v poučení v rozhodnutí správního orgánu I. stupně o vyhoštění stěžovatelky
uvedenao: „Řízení bylo vedeno v jazyce českém za přítomnosti tlumočníka, neboť nerozumím jazyku, v němž
se řízení vede,“ zatímco poučení rozhodnutí o nákladech řízení před správním orgánem I. stupně
obsahuje větu: „Řízení bylo vedeno v jazyce českém, bez přítomnosti tlumočníka, neboť rozumím jazyku,
v němž se řízení vede slovem i písmem.“ I na těchto listinách je podpis stěžovatelky.
[16] Ze správního spisu tedy není jednoznačně seznatelné, jaká byla skutečná vůle stěžovatelky
ve vztahu k účasti tlumočníka na jejím řízení, či zda byl tlumočník přítomen. Žalovaná
se v odůvodnění zamítnutí odvolání stěžovatelky proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně
s výše uvedeným vypořádala následovně: „K námitce ohledně tlumočení, musí odvolací orgán uvést,
že již při zahájení správního řízení účastnice řízení prohlásila, že úkonu oznámení zahájení správního řízení
a poučení rozuměla za přítomnosti tlumočníka s tím, že tlumočníka nepožaduje, neboť česky rozumí slovem
i písmem. Z uvedeného důvodu nebyl tlumočník pro předmětné řízení ustanoven. Uvedené prohlášení učinila
účastnice i při své výpovědi do protokolu, když následně zcela srozumitelným způsobem reagovala na jednotlivé
otázky pokládané jí při výslechu správním orgánem. Odvolací orgán považuje protokol o výslechu, který byl
s účastnicí řízení sepsán, jako podklad pro rozhodnutí pořízený v souladu se zákonem. K otázce tlumočení, musí
odvolací orgán dále doplnit, že v poučení napadeného rozhodnutí je uvedena věta ‚Řízení bylo vedeno v jazyce
českém za přítomnosti tlumočníka, neboť nerozumím jazyku, v němž se řízení vede. Rozhodnutí jsem v plném
rozsahu porozuměl.‘ K uvedené větě odvolací orgán uvádí, že ze správního spisu je jasně patrné, že celé správní
řízení bylo vedeno v českém jazyce bez přítomnosti tlumočníka, neboť účastnice řízení opakovaně prohlásila,
že rozumí česky, a proto zmíněná věta nijak nekoresponduje s průběhem správního řízení. Je patrné, že k uvedení
této neprávnosti došlo při přepisu z jiného rozhodnutí správním orgánem I. stupně a nemá žádný vliv
na zákonnost samotného správního rozhodnutí.“
[17] Ačkoliv si soud uvědomuje, že správní orgány při posuzování skutkově obdobných věcí
užívají formulářová poučení a rozhodnutí, v nichž může v důsledku přepisu textu zůstat věta,
která pozbývá v kontextu celé věci smyslu, je vždy povinností správního orgánu zajistil, aby jeho
rozhodnutí a podklady, na základě nichž rozhodnutí vydal, byly přezkoumatelné a logické.
V tomto případě však vyvstávají významné pochybnosti, zda byla procesní práva stěžovatelky
správním orgánem I. stupně odpovídajícím způsobem ochráněna. K poučení oznámení
o zahájení správního řízení, jemuž měl být dle žalované tlumočník přítomen, není připojen
podpis tlumočníka anebo jiný identifikátor, který by dokazoval, že tlumočník stěžovatelce
vysvětlil rozsah jejích procesních práv i povinností v jazyce, v jakém byla s to jim porozumět.
[18] Městský soud neposoudil související žalobní námitku stěžovatelky jako důvodnou, neboť
„z protokolu o výslechu účastníka správního řízení vyplývá, že žalobkyně [stěžovatelka, pozn. NSS]
nepožadovala přítomnost právního zástupce, rovněž nevznesla žádné námitky týkající se porozumění otázkám
správního orgánu prvního stupně, resp. tlumočení.“ S tímto závěrem se zdejší soud neztotožňuje, stejně
tak nelze bez dalšího souhlasit ani s argumentací žalované, že stěžovatelka při výslechu
srozumitelně reagovala na jednotlivé otázky, což mělo svědčit její dostatečné znalosti českého
jazyka. V dané věci přitom nejsou dány okolnosti, z nichž by bylo zřejmé, že účastník řízení
určitému úkonu (či úkonům) učiněnému v průběhu správního řízení dostatečně porozuměl, byť
nebyl překládán do jeho mateřského jazyka (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
18. 12. 2018, čj. 2 Azs 340/2017-79). V nyní projednávané věci je správním orgánům vytýkané
pochybení založeno již tím, že ze správního spisu není zřejmé, zda stěžovatelka požadovala
tlumočníka či nikoliv, případně zda byl tlumočník v průběhu správního řízení přítomen. To lze
konstatovat i přesto, že sama stěžovatelka v žalobě proti rozhodnutí žalované uvedla, že jí bylo
v řízení před správním orgánem I. stupně tlumočeno do ruštiny. I kdyby soud z tohoto tvrzení
vyšel, takové tlumočení by bez splnění dalších předpokladů nenaplňovalo předpoklady naplnění
práva porozumět průběhu řízení vedeného v jiném než mateřském jazyce účastníka. Ačkoliv tak
jsou v protokolu o výslechu stěžovatelky skutečně uvedeny srozumitelné odpovědi, neznamená
to samo o sobě, že byla stěžovatelka schopna stejně porozumět úkonům správního orgánu
ve správním řízení, jakožto i poučení o následcích právního jednání, jež sama v průběhu řízení
učinila. Nejvyšší správní soud se domnívá, že tlumočení řízení před správním orgánem je natolik
zásadním právem účastníka řízení, jehož rodným jazykem není čeština, že ze správního spisu
musí být naprosto zřejmé, zda jej účastník požaduje, případně zda bylo naplněno (srov. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 1. 2004, čj. 6 A 17/2000-54). Pokud správní spis obsahuje
listiny, které jsou v tomto ohledu rozporné, a pokud zároveň správní spis v oznámení o zahájení
správního řízení ve svém poučení neobsahuje identifikaci tlumočníka, za jehož přítomnosti měla
stěžovatelka prohlásit, že tlumočníka pro správní řízení nežádá, je dána zjevná pochybnost v tom,
zda správní orgán I. stupně dostatečně ochránil práva stěžovatelky ve správním řízení.
[19] Výše uvedené pochybnosti o tom, zdali stěžovatelka byla schopna dostatečně porozumět
poučení správního orgánu I. stupně zároveň vzbuzují pochybnosti i o tom, zdali rozuměla
následkům do protokolu uvedené odpovědi, že nevyužije práva na právního zástupce. Nejvyšší
správní soud tedy nesouhlasí ani s argumentací žalované, že stěžovatelka byla opakovaně poučena
o možnosti nechat se v řízení zastupovat, a proto je lichá její pozdější námitka, že jí v řízení
nebyla ze strany správního orgánu I. stupně dána možnost zajistit si právní pomoc. Městský soud
ve vztahu k tomuto bodu pouze uvedl, že stěžovatelka přítomnost zástupce nepožadovala
(viz výše uvedená citace z odůvodnění napadeného rozsudku). Ani s tímto závěrem se však zdejší
soud neztotožňuje, neboť existují-li pochybnosti o tom, zda stěžovatelka průběhu správního
řízení a poučení správního orgánu I. stupně rozuměla, existují nutně i pochybnosti o tom, zda
rozuměla poučení o možnosti nechat se v řízení zastupovat.
[20] Další námitka stěžovatelky spočívající v tom, že k jejímu vzdání se práva na odvolání proti
rozhodnutí správního orgánu I. stupně nemohla žalovaná přihlížet, nemůže být z povahy věci
důvodná. Jak už ve shora označeném rozsudku uvedl městský soud, žalovaná ve výše uvedeném
rozhodnutí projevila pochybnosti o skutečné vůli stěžovatelky vzdát se práva na odvolání, a její
odvolání věcně projednala. Nejvyšší správní soud proto nepovažuje tvrzení stěžovatelky,
že se městský soud zabýval pouze naplněním formálních důvodů vzdání se odvolání,
za pochybení ze strany městského soudu v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalované.
[21] Nejvyšší správní soud tedy na základě výše uvedeného dospěl k závěru, že v průběhu
správního řízení došlo k takovým procesním pochybením, jež mají vliv na zákonnost rozhodnutí
žalované ve věci samé. Ze správního spisu nelze seznat, zda stěžovatelka, jejímž mateřským
jazykem není čeština, vůbec požadovala pro řízení tlumočníka, či nikoliv. Sama stěžovatelka
v řízení o žalobě uvedla, že v řízení byl přítomen tlumočník do ruštiny, tedy nikoliv jejího
mateřského jazyka (což samo o sobě nemusí být s ohledem na judikaturu zdejšího soudu nutně
podstatnou vadou). Ze správního spisu však nevyplývá, že by tlumočník byl přítomen
jednotlivým úkonům, zejména při poučení stěžovatelky o jejích procesních právech
a povinnostech. To zakládá pochybnost o tom, zda stěžovatelka dostatečně poučení o svých
právech a povinnostem porozuměla, a to včetně práva být v řízení zastoupena. Výše uvedené tak
nepochybně představuje důvody, pro které je na místě napadený rozsudek městského soudu
zrušit, neboť popsané vady řízení před správními orgány již měl městský soud zohlednit.
[22] Vedle toho nicméně Nejvyšší správní soud nemohl přehlédnout ani to, že správní orgán
I. stupně měl v řízení o správním vyhoštění zákonem stanovenou povinnost vyžádat si závazné
stanovisko Ministerstva vnitra k možnosti vycestování stěžovatelky (§120a zákona o pobytu
cizinců). Ze správního spisu vyplývá, že si správní orgán I. stupně u Ministerstva vnitra závazné
stanovisko o možnosti vycestování stěžovatelky dne 9. 3. 2017 skutečně vyžádal. Rozhodnutí
o vyhoštění stěžovatelky opřel o závazné stanovisko Ministerstva vnitra, ev. č. ZS34125, a dospěl
k závěru, že na jeho základě lze stěžovatelku vyhostit. Uvedené závazné stanovisko, které
je součástí spisu správního orgánu I. stupně, se však netýká stěžovatelky, nýbrž paní V. B., státní
příslušnost Ukrajina. Označení tohoto závazného stanoviska číslem jednacím značí, že se
vztahuje k jiné než nyní projednávané věci; rovněž uvedené místo pobytu, k němuž se
Ministerstvo vnitra v závazném stanovisku vyjadřuje, se liší od trvalého pobytu stěžovatelky na
Ukrajině. Správní orgán I. stupně tak zásadně pochybil tím, že na základě závazného stanoviska o
možnosti vycestování jiné osoby se stejnou státní příslušností, jakou má stěžovatelka, rozhodl, že
správnímu vyhoštění stěžovatelky nebrání důvody spočívající v nemožnosti jejího vycestování.
Z odůvodnění rozhodnutí správních orgánů ani ze správního spisu přitom není zřejmé, že by se
jednalo pouze o formální pochybení (např. nesprávné zařazení stanoviska do jiného spisu apod.),
naopak správní orgán I. stupně ze stanoviska daného ev. č. v odůvodnění svého rozhodnutí
vychází. Taková skutečnost představuje vadu, kterou je možno zhojit pouze novým rozhodnutím
o správním vyhoštění stěžovatelky, a to na základě závazného stanoviska Ministerstva vnitra o
možnosti jejího vycestování. K tomu Nejvyšší správní soud dodává, že je dále dána pochybnost,
zda správní orgán I. stupně nevydal rozhodnutí o správním vyhoštění dokonce dříve, než mu
bylo závazné stanovisko Ministerstva vnitra, ev. č. ZS34125, o něž své rozhodnutí chybně opřel,
doručeno. Rozhodnutí o správním vyhoštění, jakožto i výjezdní příkaz vydaný správním orgánem
I. stupně, jsou datovány dnem 9. 3. 2017, zatímco Ministerstvo vnitra své závazné stanovisko
(týkající se paní V. B.) opatřilo elektronickým podpisem až 10. 3. 2017. K výše popsaným
pochybením týkajícím se závazného stanoviska nepochybně měl přihlédnout i městský soud,
ovšem neučinil tak.
IV. Závěr a náklady řízení
[23] S ohledem na výše uvedené lze tedy uzavřít, že Nejvyšší správní soud shledal kasační
stížnost důvodnou, neboť řízení před správními orgány bylo zatíženo vadou, pro kterou měl
již městský soud rozhodnutí žalované zrušit.
[24] Vzhledem k tomu, že městský soud by v dalším řízení s ohledem na výše popsané vady
řízení před správními orgány nemohl jinak, než rozhodnutí žalované zrušit, rozhodl Nejvyšší
správní soud na základě §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. ve spojení s §76 odst. 1 písm. b) a c) s. ř. s.
tak, že zrušil nejen napadený rozsudek městského soudu, ale i rozhodnutí žalované.
[25] Náhradu nákladů řízení Nejvyšší správní soud určil podle §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení
s §120 s. ř. s. ve vztahu k řízení o kasační stížnosti i řízení o žalobě proti rozhodnutí žalované
(§110 odst. 3 s. ř. s.).
[26] K vyčíslení nákladů předloženému zástupcem stěžovatelky Nejvyšší správní soud
předesílá, že mu přísluší přiznat stěžovatelce toliko náhradu nákladů soudního řízení, nikoliv
řízení před správními orgány. V řízení před městským soudem učinil zástupce stěžovatelky dva
úkony právní služby, a to převzetí a přípravu zastoupení a podání žaloby [§11 odst. 1 písm. a)
a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „advokátní tarif“)]. V řízení před
Nejvyšším správním soudem učinil zástupce stěžovatelky jeden úkon v podobě podání kasační
stížnosti [§11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu]. Odměna zástupce za úkony provedené
v řízení před městským soudem a Nejvyšším správním soudem tak činí celkem 3 x 3 100 Kč,
tedy 9 300 Kč. Vedle toho má zástupce stěžovatelky též právo na náhradu hotových výdajů
ve výši 3 x 300 Kč (§13 odst. 4 advokátního tarifu), dohromady 900 Kč. Zástupce stěžovatelky
je plátcem DPH. Celkem tedy zástupci stěžovatelky náleží odměna a náhrada hotových výdajů
ve výši 12 342 Kč (včetně částky ve výši 2 142 Kč spočívající v náhradě 21% DPH).
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně 18. července 2019
JUDr. Miloslav Výborný
předseda senátu