ECLI:CZ:NSS:2019:8.AZS.369.2018:40
sp. zn. 8 Azs 369/2018-40
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miloslava Výborného
a soudců JUDr. Petra Mikeše, Ph.D., a JUDr. Milana Podhrázkého, Ph.D., v právní věci žalobce:
P. D. O., zast. JUDr. Irenou Strakovou, advokátkou se sídlem Karlovo náměstí 18, Praha 2, proti
žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem náměstí Hrdinů
1634/3, Praha 4, proti rozhodnutím žalované ze dne 9. 3. 2016, čj. MV-182033-4/SO-2015,
v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 10. 2018,
čj. 3 A 45/2016-51,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalované se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky, rozhodnutím ze dne 16. 9. 2015,
čj. OAM-2444-39/ZR-2013, zrušilo podle §87l odst. 1 písm. a) zákona č. 326/1999 Sb.,
o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon
o pobytu cizinců“) žalobci povolení k trvalému pobytu a stanovilo mu lhůtu k vycestování
z území 30 dní od právní moci rozhodnutí. Výrok II. tohoto rozhodnutí změnila žalovaná shora
specifikovaným rozhodnutím tak, že se žalobci uděluje výjezdní příkaz platný po dobu 30 dní ode
dne nabytí právní moci tohoto rozhodnutí; v ostatním žalovaná odvoláním napadené rozhodnutí
potvrdila. Žalobu proti rozhodnutí žalované městský soud zamítl.
[2] Městský soud neshledal, že by žalobou napadené rozhodnutí mělo nepřiměřený dopad
do žalobcova soukromého života; ztotožnil se přitom se závěry žalované vycházejících z toho,
že na území České republiky žije žalobcova manželka, se kterou má žalobce čtyři nezletilé děti;
na jejich výchově se však nepodílí, a to ani finančně, děti nenavštěvuje a není s nimi v kontaktu;
matka dětí podala v únoru 2015 žalobu na popření otcovství; jiné rodinné nebo soukromé vazby
žalobce na území České republiky nemá. Na základně uvedeného dospěla žalovaná k závěru,
že žalobcovy vazby na rodinné příslušníky jsou pouze formální a pro posouzení přiměřenosti
dopadů rozhodnutí do žalobcova soukromého života irelevantní; i kdyby bylo žalobcovo tvrzení,
že se o děti začal zajímat, pravdivé, šlo by o zájem účelový, protože s ním započal až po vydaní
rozhodnutí o zrušení povolení k trvalému pobytu.
[3] Městský soud dospěl k závěru, že „po posouzení přiměřenosti výkonu rozhodnutí a práv žalobce
na rodinný život žalovaný relevantně upřednostnil ochranu společnosti, majetku a veřejného pořádku, oproti
osobním právům již pětkrát (ke dni rozhodnutí správního orgánu I. stupně) odsouzeného žalobce (…) Vůči
žalobci soud považuje takový postup správního orgánu za adekvátní vzhledem k cíli, jímž je ochrana veřejného
pořádku. Ochrana práv jednotlivce v tomto případě nemůže přehlížet práva ostatních, resp. musí uvážit, že jeho
práva jako osoby opakovaně trestně odsouzené, rovněž začínají a končí tam, kde nastupují práva druhých, která
požívají ochrany mimo jiné i prostřednictvím institutu §87l odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců.“
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalované
[4] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) brojil proti rozsudku městského soudu kasační stížností.
Namítl, že se městský soud zcela ztotožnil s názory správního orgánu, přičemž důkladně
prozkoumal faktickou stránku věci. Městský soud se nezabýval tím, co bylo příčinou náhlé změny
stěžovatelova chování od bezproblémového jedince, který splňoval podmínky zákona pro udělení
trvalého pobytu, v závadovou osobu, která splňuje podmínky pro jeho zrušení. Rovněž
se městský soud nezabýval otázkou možné resocializace stěžovatele v rozhodném období,
tj. v době, kdy probíhalo správní a soudní řízení. Citace rozsudku Nejvyššího správního soudu
ze dne 28. 2. 2014, čj. 2 As 69/2013-35, byla podle stěžovatele nevhodná. Rozsudkem městského
soudu byl stěžovateli definitivně znemožněn pobyt na území České republiky, neboť i když
mu nic nebrání v tom, aby realizoval svůj pobyt v rámci jiného nižšího pobytového oprávnění,
reálně splňuje všechny podmínky zákona o pobytu cizinců k zamítnutí jeho žádosti.
[5] Stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek městského soudu a věc
mu vrátil k dalšímu řízení.
[6] Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti odkázala na vyjádření k žalobě a na obsah
spisového materiálu. S odůvodněním rozsudku městského soudu se ztotožnila. Navrhla,
aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
III. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[7] Nejvyšší správní soud nenalezl žádné formální vady či překážky projednatelnosti kasační
stížnosti, a proto přezkoumal jí napadený rozsudek městského soudu v rozsahu a v rámci kasační
stížností uplatněných důvodů, zkoumaje přitom, zda napadené rozhodnutí či jemu předcházející
řízení netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti [§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.].
[8] Podle §87l odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců [m]inisterstvo rozhodnutím zruší povolení
k trvalému pobytu, jestliže držitel tohoto povolení a) ohrožuje bezpečnost státu nebo závažným způsobem narušuje
veřejný pořádek, není-li zahájeno řízení o správním vyhoštění.
[9] Citované ustanovení má chránit společnost před narušením či narušováním veřejného
pořádku. Rozhodným kritériem pro aplikovatelnost tohoto ustanovení je proto povaha jednání
cizince, tedy posouzení, zda toto jednání představuje „skutečné, aktuální a dostatečně závažné ohrožení
některého ze základních zájmů společnosti (…) I v takovém případě je však nutno zohlednit individuální
okolnosti života cizince a přihlédnout k jeho celkové životní situaci.“ (viz rozsudek NSS ze dne 18. 4. 2013,
čj. 5 As 73/2011-146 a čl. 27 odst. 2 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/38/ES
o právu občanů Unie a jejich rodinných příslušníků svobodně se pohybovat a pobývat na území
členských států).
[10] Stěžovatel byl v České republice opakovaně pravomocně odsouzen pro spáchání
úmyslného trestného činu – (1) trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 1,
sp. zn. 5 T 112/2010, byl odsouzen za přečin přechovávání omamné a psychotropní látky podle
§284 odst. 2 trestního zákoníku, (2) rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1,
sp. zn. 7 T 70/2012, byl odsouzen za přečin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými
a psychotropními látkami a jedy podle §283 odst. 1 trestního zákoníku, (3) rozsudkem
Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. 44 T 56/2012, byl odsouzen za přečin nebezpečného
vyhrožování podle §353 odst. 1 trestního zákoníku, (4) trestním příkazem Obvodního soudu pro
Prahu 1, sp. zn. 5 T 76/2014, byl odsouzen za přečin maření výkonu úředního rozhodnutí
a vykázání podle §337 odst. 1 písm. d) trestního zákoníku, (5) trestním příkazem Obvodního
soudu pro Prahu 1, sp. zn. 3 T 97/2014, byl odsouzen za přečin maření výkonu úředního
rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. d) trestního zákoníku. Stěžovateli byly ukládány
tresty odnětí svobody, jejichž výkon byl podmíněně odložen, jeden trest byl amnestován (údaje
podle opisu z evidence rejstříku trestů fyzických osob ze dne 8. 6. 2015).
[11] K povaze drogové trestné činnosti se zdejší soud vyjádřil např. v rozsudku ze dne
23. 3. 2017, čj. 2 Azs 50/2017-45, v němž konstatoval, že prodej pervitinu představuje narušení
veřejného pořádku závažným způsobem, nebo v rozsudku ze dne 29. 6. 2017,
čj. 2 Azs 65/2017-31, v němž opatření látky, která obsahovala heroin, s úmyslem ji dále
distribuovat vyhodnotil jako závažné narušení veřejného pořádku. V nyní souzeném případě
stěžovatel nedovoleně nakládal s rostlinnou drtí, která obsahovala cannabinoidní látky,
a přechovával a nedovoleně nakládal s kokainem. Vedle toho se stěžovatel dopustil i nikoliv
drogové trestné činnosti, a to opakovaně přes předchozí odsouzení. Ministerstvo vnitra uvedené
vyhodnotilo jako závažné narušení veřejného pořádku, zdůraznilo, že recidiva velmi zvyšuje
závažnost narušení veřejného pořádku, toto narušení je velmi aktuální a též je pravděpodobné,
že se stěžovatel znovu dopustí protiprávního jednání a veřejný pořádek tak bude opět závažným
způsobem narušen. Žalovaná v rozhodnutí o odvolání uvedla, že boj proti distribuci návykových
látek je prioritou každé demokratické společnosti, odkázala na zprávy Národní protidrogové
centrály, ze kterých plyne, že šíření drog je obzvláště problém u cizinců pocházejících z Nigerijské
federativní republiky. Žalovaná dospěla k závěru, že trestní řízení ani uložené tresty nemají
na stěžovatele potřebný výchovný vliv, což zvyšuje pravděpodobnost, že veřejný pořádek naruší
i v budoucnu. Správní orgány tak řádně vysvětlily, v čem konkrétně spatřují skutečné, aktuální
a závažné ohrožení některého ze základních zájmů společnosti; proti těmto úvahám stěžovatel
žádné žalobní námitky nevznesl. Správní orgány též zohlednily individuální okolnosti
stěžovatelova života a přihlédly k jeho celkové životní situaci; neshledaly přitom, že by zrušení
povolení k trvalému pobytu mělo nepřiměřený dopad do soukromého a rodinného života
stěžovatele; proti tomuto závěru stěžovatel v kasační stížnosti nebrojil. Nejvyšší správní soud
se s uvedenými závěry správních orgánů ztotožňuje a shodně s nimi stěžovatelovo jednání
hodnotí jako jednání, které jednoznačně závažným způsobem narušuje veřejný pořádek ve smyslu
§87l odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců.
[12] Při rušení povolení k trvalému pobytu podle §87l odst. 1 písm. a) zákona o pobytu
cizinců není rozhodné, co bylo příčinou jednání ohrožujícího bezpečnost státu nebo závažným
způsobem narušujícího veřejný pořádek; podstatná je povaha tohoto jednání, kdy k němu došlo
a zda držitel povolení k trvalému pobytu následně vedl řádný život (srov. rozsudek NSS ze dne
18. 4. 2013, čj. 5 As 73/2011-146). Správní soud je při přezkumu rozhodnutí správního orgánu
vázán skutkovým a právním stavem, který tu byl v době rozhodování správního orgán (§75
odst. 1 s. ř. s.). Správní orgány ani městský soud neměly důvod zabývat se tím, co bylo příčinou
změny stěžovatelova chování. Posouzení resocializace cizince by bylo namístě například tehdy,
jednalo-li by se o cizince, který veřejný pořádek narušil před značnou dobou a od té doby vedl
řádný život; tak tomu však v souzeném případě nebylo.
[13] K tvrzením o nevhodnosti citace rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne
28. 2. 2014, čj. 2 As 69/2013-35, a o tom, že stěžovateli byl definitivně znemožněn pobyt
na území České republiky, která ani nejsou kasačními námitkami, Nejvyšší správní soud odkazuje
na 37. a 40. odstavec napadeného rozsudku; městský soud zde adekvátně reagoval na totožná
tvrzení obsažená v žalobě.
IV. Závěr a náklady řízení
[14] Nedůvodnou kasační stížnost Nejvyšší správní soud podle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
O věci přitom rozhodl bez jednání postupem podle §109 odst. 2 s. ř. s.
[15] O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1 ve spojení
s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení.
Žalované v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly,
a proto jí soud náhradu nákladů nepřiznal.
[16] O návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti Nejvyšší správní soud
nerozhodoval, neboť stěžovatel tento svůj návrh neodůvodnil, byť k tomu byl vyzván v přípise
ze dne 11. 12. 2018, čj. 8 Azs 369/2018-15, a Nejvyšší správní soud po provedení nezbytných
procesních úkonů přistoupil k bezodkladnému projednání a rozhodnutí věci.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 19. února 2019
JUDr. Miloslav Výborný
předseda senátu