ECLI:CZ:NSS:2019:8.AZS.416.2018:49
sp. zn. 8 Azs 416/2018-49
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Miloslava Výborného
a soudců JUDr. Petra Mikeše, Ph.D., a JUDr. Milana Podhrázkého, Ph.D., v právní věci
žalobkyně: V. M., zast. Mgr. Petrem Václavkem, advokátem se sídlem Opletalova 25, Praha 1,
proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 15. 8. 2018, čj. MV-28487-13/OAM-2018, v řízení o kasační stížnosti
žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. 11. 2018, čj. 34 A 34/2018-50,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
[1] Rozhodnutím ze dne 16. 1. 2018, čj. CPR-1573-16/ČJ-2018-931200-SV, Policie České
republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, Přijímací středisko cizinců Zastávka, uložila
žalobkyni správní vyhoštění podle §119 odst. 1 písm. c) bod 2 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu
cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů; doba, po kterou nebylo
umožněno žalobkyni umožnit vstup na území členských států Evropské unie, byla stanovena
na 6 měsíců.
[2] V záhlaví citovaným rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání žalobkyně a rozhodnutí
správního orgánu prvního stupně potvrdil.
[3] Krajský soud žalobu proti napadenému rozhodnutí žalovaného zamítl. Krajský soud
odkázal na ustanovení zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, podle kterých zaniká strpění na území
obecně dnem nabytí právní moci rozhodnutí soudu o kasační stížnosti nebo nepřiznáním
odkladného účinku kasační stížnosti. Cizinec se poté musí bezodkladně dostavit na ministerstvo
pro vyznačení zániku strpění a pro výjezdní příkaz; na území České republiky pak cizinec pobývá
na základě výjezdního příkazu za účelem vycestování. Krajský soud uvedl, že bylo povinností
žalobkyně dostavit se po právní moci rozhodnutí Nejvyššího správního soudu o odmítnutí
kasační stížnosti ve věci mezinárodní ochrany na ministerstvo bez zbytečného odkladu,
nejpozději však do 15 dnů. Rozhodnutí o kasační stížnosti nabylo právní moci dne 16. 12. 2017,
lhůta proto uplynula dnem 31. 12. 2017. Žalobkyně se přitom ke správnímu orgánu dostavila
až dne 7. 1. 2018 a znovu požádala o azyl. Krajský soud nesouhlasil ani s dalšími námitkami
stěžovatelky týkajícími se zásahu do jejího soukromého a rodinného života.
II.
Argumenty kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[4] Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) kasační stížnost co do obsahu opřela o důvody
uvedené v §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.
[5] Stěžovatelka namítala, že nebyla splněna základní podmínka pro zahájení správního
vyhoštění. Argumentovala tím, že jí nebyl udělen výjezdní příkaz, a byla proto povinna vycestovat
z území do 30 dnů ode dne nabytí právní moci usnesení o odmítnutí její kasační stížnosti
(do 15. 1. 2018). Krajský soud se touto stěžovatelčinou argumentací zabýval velice povrchně
a aniž by se pokusil o hlubší analýzu a rozbor ustanovení §54 odst. 2 a §78b zákona o azylu.
Stěžovatelka setrvala na svém v žalobě uplatněném názoru, podle něhož oprávnění pobývat
na území v době po zániku strpění před vydání výjezdního příkazu z §78b zákona o azylu
nevyplývá. Krajský soud přitom podle ní svůj odlišný názor uspokojivým způsobem nezdůvodnil.
Podle stěžovatelky nelze ze zákona dovodit, že by nedodržení patnáctidenní lhůty ovlivnilo její
hmotněprávní status a vylučovalo užití §54 odst. 2 zákona o azylu. Krajský soud podle
stěžovatelky pouze citoval zákonná ustanovení, aniž by se pokusil o jejich rozbor.
[6] Soud se podle stěžovatelky nezabýval dostatečně ani možným dopadem uložení
správního vyhoštění do jejího soukromého a rodinného života, ale převzal zejména argumentaci
správního orgánu. Vyhoštění v délce trvání 6 měsíců bylo podle stěžovatelky nepřiměřené
domnělému nelegálnímu jednání stěžovatelky. Díky naprosté ignoraci individuálních okolností
věci zatížil krajský soud své rozhodnutí nezákonností. Uvedla, že na území České republiky bydlí
již od roku 2003, má zde veškeré zázemí, ovládá český jazyk a má zde přítele. Krajský soud
nevyslechl přítele stěžovatelky a nezjistil tak skutkový stav bez pochybností; napadený rozsudek
proto zatížil nepřezkoumatelností. Stěžovatelka nesouhlasila s uložením správního vyhoštění také
s ohledem na dobu nelegálního pobytu, neboť délka jejího nelegálního pobytu představovala pár
dní. K tomu odkázala na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. 12. 2016, čj. 1 A 81/2016-22.
[7] Stěžovatelka nesouhlasila ani s tím, že by sama měla uvádět skutečnosti, které by bránily
jejímu vycestování. Je totiž povinnosti správního orgánu zjistit skutkový stav tak, aby o něm
nebyly důvodné pochybnosti. Soud pochybení správních orgánů v tomto ohledu nijak nenapravil
a naopak je potvrdil; zatížil proto své rozhodnutí nepřezkoumatelností.
[8] Žalovaný odkázal na své vyjádření k žalobě. Uvedl, že krajský soud na žalobní námitky
reagoval a dostatečnou měrou vypořádal podstatu žalobního podání. Rozsudek byl podle něj
přezkoumatelný a objektivně reflektoval řádně zjištěný stav věci.
III.
Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[9] Nejvyšší správní soud nenalezl žádné formální vady či překážky projednatelnosti kasační
stížnosti, a proto přezkoumal jí napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu a v rámci kasační
stížností uplatněných námitek, zkoumaje přitom, zda napadené rozhodnutí či jemu předcházející
řízení netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti [§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.].
[10] Kasační stížnost není důvodná.
[11] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti. Žádnou z vad
zakládající nepřezkoumatelnost ve smyslu judikaturou Nejvyššího správního soudu vytýčených
požadavků (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003,
čj. 2 Azs 47/2003-130, publikováno ve Sb. NSS č. 7/2004, ze dne 4. 12. 2003, čj. 2 Ads 58/2003-75,
publikováno ve Sb. NSS č. 3/2004, ze dne 18. 10. 2005, čj. 1 Afs 135/2004-73, publikováno
ve Sb. NSS č. 3/2006, či rozsudek ze dne 8. 4. 2004, čj. 4 Azs 27/2004-74) napadený rozsudek
netrpí. Krajský soud se zabýval všemi v žalobě uplatněnými námitkami. Srozumitelným
a přezkoumatelným způsobem odůvodnil, proč souhlasil se žalovaným v tom, že byly naplněny
podmínky pro udělení správního vyhoštění. Na str. 9 napadeného rozsudku krajský soud
zohlednil námitku stěžovatelky týkající oprávněnosti jejího pobytu po skončení řízení o kasační
stížnosti. Dovodil, že stěžovatelka byla povinna se dostavit na ministerstvo k vyznačení zániku
strpění bezodkladně nebo nejpozději ve lhůtě 15 dnů ode dne nabytí právní moci rozhodnutí
o kasační stížnosti ve věci mezinárodní ochrany (rozhodnutí ze dne 6. 12. 2017, čj. 9 Azs 407/2017 -18).
K uplatnění §54 odst. 2 zákona o azylu se krajský soud vyjádřil obsáhle na str. 9 až 11 napadeného
rozsudku.
[12] Stěžovatelka spatřovala nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku také v tom, že krajský
soud nevyslechl jejího přítele a nezjistil tak skutkový stav bez pochybností. Nejvyšší správní soud
nepřisvědčil ani této námitce stěžovatelky. V odst. 59. napadeného rozsudku konstatoval krajský
soud, že učiněná zjištění skutkového stavu byla provedena správními orgány dostatečně; nebylo
proto nutné doplňovat spisový stav a rozšiřovat podklady o další důkazní prostředky, neboť
by to nepřineslo nové poznatky. Otázku možného zásahu do soukromého a rodinného života
stěžovatelky posoudí Nejvyšší správní soud níže.
[13] Námitky nepřezkoumatelnosti nejsou pro uvedené důvodné.
[14] Stěžejním pro posouzení věci bylo, zda byly naplněny podmínky pro správní vyhoštění.
[15] Stěžovatelka v kasační stížnosti argumentovala tím, že na území České republiky
nepobývala neoprávněně, neboť byla povinna vycestovat (až) do 30 dnů ode dne pravomocného
ukončení řízení ve věci mezinárodní ochrany (§54 odst. 2 zákona o azylu). Nejvyšší správní soud
s touto argumentací nesouhlasí. Jak je patrné z komentářové literatury, ustanovení §54 zákona
o azylu předpokládá z hlediska povinnosti vycestovat dvě možnosti – první z nich dopadá
na období předcházející řízení o udělení mezinárodní ochrany, druhá potom dopadá na období
navazující na řízení o udělení mezinárodní ochrany. V projednávané věci by teoreticky
uplatnitelná byla pouze varianta druhá, avšak ani tu není možné za daných okolností aplikovat.
Pro věc je podstatné, do kdy byla stěžovatelka v postavení žadatele o mezinárodní ochranu.
[16] Jak plyne z §2 odst. 1 písm. b) zákona o azylu, je žadatelem o udělení mezinárodní
ochrany cizinec, který podal v České republice žádost o udělení mezinárodní ochrany, o níž
dosud nebylo pravomocně rozhodnuto; postavení žadatele má dále cizinec po dobu běhu lhůty
pro podání žaloby podle §32 a po dobu soudního řízení o žalobě proti rozhodnutí ministerstva
podle soudního řádu správního, má-li tato žaloba odkladný účinek, nebo do vydání usnesení
krajského soudu o nepřiznání odkladného účinku. Nejvyšší správní soud již v rozsudku ze dne
21. 1. 2011 čj. 7 As 96/2010-76, publ. ve Sb. NSS pod č. 2468/2012, konstatoval, že z citovaného
lze argumentem a contrario dovodit, že v řízení o kasační stížnosti již cizinec nemá postavení
žadatele o udělení mezinárodní ochrany, neboť řízení o kasační stížnosti v citovaném ustanovení,
na rozdíl od řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, zmíněno není (ačkoliv
se citovaný rozsudek zabýval posouzením věci ve vztahu k předchozí právní úpravě, lze jej
bezesporu vztáhnout také na právní úpravu nynější). Ustanovení §78b zákona o azylu upravuje
pobytový režim neúspěšných žadatelů, kteří již status žadatele ztratili. Zákonodárce totiž
nezamýšlel žadateli přiznat automaticky (jeho vlastní žádostí nepodmíněný) nárok na vízum. Platí
proto, že pravomocným rozhodnutím soudu o žalobě, ztrácí cizinec postavení žadatele
o mezinárodní ochranu; podá-li však proti rozhodnutí krajského soudu kasační stížnost a je-li
s touto kasační stížností ex lege spojen odkladný účinek (případně je-li kasační stížnosti odkladný
účinek přiznán), je cizinec oprávněn požádat o strpění na území ve smyslu ustanovení §78b
zákona o azylu. Jak je patrné ze správního spisu, to také stěžovatelka učinila (strpění jí bylo
uděleno s platností od 29. 11. 2017 do 26. 2. 2018).
[17] Ustanovení §54 odst. 2 zákona o azylu, které podle stěžovatelky dopadalo také na nyní
projednávanou věc, nelze pro shora vyložené užít. Citované ustanovení by bylo o možné uplatnit
pouze po skončení řízení o žádosti stěžovatelky, anebo po skončení řízení před krajským
soudem.
[18] Nejvyšší správní soud dále přistoupil k hodnocení toho, zda byly splněny podmínky pro
správní vyhoštění. Ze správního spisu je patrné, že usnesení o odmítnutí kasační stížnosti ve věci
mezinárodní ochrany ze dne 6. 12. 2017 nabylo právní moci dne 16. 12. 2017. Pro výjezdní příkaz
se stěžovatelka nedostavila v zákonné lhůtě nejpozději do 15 dnů (tedy nejpozději
do 31. 12. 2017), jak jí ukládá ustanovení §78b zákona o azylu, ale až dne 7. 1. 2018. Její strpění
na území proto ve smyslu citovaného ustanovení zákona o azylu zaniklo; v tomto období
pobývala stěžovatelka na území České republiky neoprávněně.
[19] Nedůvodná je také námitka stěžovatelky, podle níž správní orgány ani krajský soud
nezohlednily dostatečně možný zásah do stěžovatelčina rodinného a soukromého života. Z údajů
patrných ze správního spisu plyne, že stěžovatelka nevlastní v České republice žádný majetek
a k území ji nevážou ani kulturní, sociální a ekonomické vazby. Z její výpovědi je zřejmé, že žije
se svým partnerem O. H. (státní příslušnost Ukrajina); stěžovatelka také uvedla, že se s jinými
osobami na území České republiky nestýká.
[20] Právo každého na respektování soukromého a rodinného života plyne mimo jiné
z Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, kterou je Česká republika vázána. Podle
článku 8 odst. 1 Úmluvy má každý právo na respektování svého soukromého a rodinného života,
obydlí a korespondence. Podle odst. 2 státní orgán nemůže do výkonu tohoto práva zasahovat
kromě případů, kdy je to v souladu se zákonem a nezbytné v demokratické společnosti v zájmu
národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, hospodářského blahobytu země, předcházení
nepokojům a zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných.
[21] Za překážku správního vyhoštění je třeba považovat pouze zásah nepřiměřený, přičemž
přiměřenost je třeba posuzovat na základě kritérií stanovených zákonem a vyplývajících rovněž
z judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) vztahující se k čl. 8 Úmluvy.
Tato judikatura zohledňuje zejména: (1) rozsah, v jakém by byl rodinný nebo soukromý život
narušen, (2) délku pobytu cizince ve smluvním státě, který hodlá cizince vyhostit, (3) rozsah
sociálních a kulturních vazeb na tento stát, (4) existenci nepřekonatelné překážky k rodinnému
či soukromému životu v zemi původu, např. nemožnost rodinného příslušníka následovat cizince
do země jeho původu, (5) „imigrační historii“ cizince, tedy porušení pravidel cizineckého práva
v minulosti, (6) povahu a závažnost porušení veřejného pořádku či trestného činu spáchaného
cizincem (viz např. rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 18. 10. 2006, Üner proti Nizozemsku,
stížnost č. 46410/99, body 57-58, a rozsudky ESLP ze dne 31. 1. 2006, Rodrigues da Silva
a Hoogkamer proti Nizozemsku, stížnost č. 50435/99, bod 39, či ze dne 28. 6. 2011, Nunez proti
Norsku, stížnost č. 55597/09, bod 70). Všechna uvedená kritéria je třeba posoudit ve vzájemné
souvislosti a porovnat zájmy jednotlivce na pobytu v dané zemi s opačnými zájmy státu. Právo
vyplývající z čl. 8 Úmluvy totiž není absolutní a je zde prostor pro vyvažování protichůdných
zájmů cizince a státu (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 3. 2013,
čj. 8 As 118/2012-45). Je tedy v prvé řadě na správních orgánech, aby při svém rozhodování
usilovaly o nalezení spravedlivé rovnováhy mezi zájmy stěžovatele a zájmy společnosti.
[22] Nejvyšší správní soud má za to, že správní orgány v daném případě dostály své
povinnosti. Dostatečně se zabývaly otázkou přiměřenosti zásahu do soukromého a rodinného
života stěžovatelky z hlediska výše uvedených kritérií. Hodnotily přitom jak povahu a závažnost
dotčeného veřejného zájmu, délku pobytu stěžovatelky na území České republiky, dobu, jež
uplynula od porušení právních předpisů, její rodinnou situaci a zdravotní stav, tak i rozsah vazeb
na hostitelský stát. Tato kritéria posoudily správní orgány jednotlivě a ve vzájemné souvislosti,
přičemž za použití principu proporcionality poměřovaly zájmy stěžovatelky s protichůdným
veřejným zájmem. Odkaz stěžovatelky na rozsudek městského soudu není případný, neboť
skutkový stav v tehdy souzené věci se odlišoval od věci nyní projednávané. Námitky pro shora
uvedené Nejvyšší správní soud neshledal důvodnými.
[23] Také námitka stěžovatelky, podle níž nebylo její povinností uvádět skutečnosti, které
by bránily jejímu vycestování, není na místě. Jak je již shora uvedeno, správní orgány postupovaly
v souladu se zákonem a zjistily všechny rozhodné skutečnosti a přihlédly ke všem individuálním
aspektům věci. Správní orgány nepochybovaly ani o tom, že není důvod předpokládat
skutečnosti, které by bránily vycestování. Nejvyšší správní soud i v tomto ohledu souhlasí
se závěry správních orgánů a krajského soudu.
IV.
Závěr a náklady řízení
[24] Pro uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost je nedůvodná,
a proto ji podle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl. O věci přitom rozhodl bez jednání postupem podle
§109 odst. 2 s. ř. s.
[25] O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1, ve spojení
s §120, s. ř. s. Stěžovatelka neměla ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení.
Žalovanému v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti
nevznikly, a proto mu soud náhradu nákladů nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 27. března 2019
JUDr. Miloslav Výborný
předseda senátu