ECLI:CZ:NSS:2019:8.AZS.46.2019:57
sp. zn. 8 Azs 46/2019-57
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Miloslava Výborného
a soudců JUDr. Petra Mikeše, Ph.D., a JUDr. Milana Podhrázkého, Ph.D., v právní věci žalobce:
N. T. H., zast. Mgr. Petrem Václavkem, advokátem se sídlem Opletalova 25, Praha 1, proti
žalovanému: Ministerstvo zahraničních věcí, se sídlem Loretánské náměstí 5, Praha 1, proti
rozhodnutí ministra zahraničních věcí ze dne 8. 3. 2018, čj. 102077-3/2018-OPL, v řízení o
kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne
23. 1. 2019, čj. 51 A 23/2018-60, o návrhu žalovaného na přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti,
takto:
Kasační stížnosti se nepřiznává odkladný účinek.
Odůvodnění:
[1] Nejvyšší správní soud obdržel dne 14. 2. 2019 kasační stížnost žalovaného (dále jen
„stěžovatel“) proti shora označenému rozsudku krajského soudu, kterým bylo rozhodnuto
o zrušení rozhodnutí žalovaného specifikovaného v záhlaví, stejně jako i jím potvrzeného
rozhodnutí Velvyslanectví České republiky v Hanoji ze dne 7. 12. 2017, čj. 3757/2017- HANOI-67/a.
Posledně jmenovaným rozhodnutím došlo k zamítnutí žádosti žalobce o upuštění od osobního
podání žádosti o vydání zaměstnanecké karty a k zastavení řízení o této žádostí podle §169d
odst. 3 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých
zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“).
[2] Přípisem ze dne 21. 2. 2019 stěžovatel zdejší soud požádal o přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti. Vyjádřil přesvědčení, že právní důsledky napadeného rozsudku by pro něj
znamenaly nepoměrně větší újmu, než jaká může přiznáním odkladného účinku vzniknout jiným
osobám, respektive žalobci, přičemž jeho přiznání není současně v rozporu s veřejným zájmem.
Pokud by totiž měl správní orgán I. stupně postupovat v souladu s napadeným rozsudkem
a upustit od povinnosti osobního podání žádosti o pobytový titul, vedl by takový postup
k nerovnému zacházení se žadateli. V obdobných věcech bylo podáno proti rozhodnutím
správního orgánu I. stupně týkajících se zamítnutí žádostí o upuštění od osobní přítomnosti
žadatelů při podání žádostí o pobytový titul přes 458 rozkladů, z toho přes 200 případů tvoří
žádosti o zaměstnaneckou kartu. S takto podanými žádostmi by probíhalo správní řízení
o povolení k pobytu bez rozdílu oproti žadatelům, kteří si řádně předem sjednali termín
k osobnímu podání žádosti, jak předpokládá §169d odst. 2 zákona o pobytu cizinců, ve spojení
s §169f téhož zákona. Pokud by pak Nejvyšší správní soud odmítl právní názor vyslovený
napadeným rozsudkem, nastala by situace, kdy by již běžela řada správních řízení postupem,
kterým tato řízení vůbec proběhnout neměla, přičemž by daný stav nebylo možné dodatečně
zvrátit. Uvedené platí zejména pro případy, kdy by daná řízení již byla ukončena vydáním
povolení k pobytu. Stěžovatel v této souvislosti poukázal na nebezpečí existence dvou odlišných
správních rozhodnutí. Ze zmíněných důvodů považuje stěžovatel svou žádost za plně souladnou
s veřejným zájmem, a to konkrétně na kontrolované migraci a rovném přístupu k žadatelům
o povolení k dlouhodobému pobytu ve smyslu shora řečeného.
[3] Žalobce ve svém vyjádření ze dne 4. 3. 2019 navrhl, aby odkladný účinek kasační stížnosti
přiznán nebyl. S odkazem na judikaturu zdejšího soudu nejprve zdůraznil, že přiznat odkladný
účinek kasační stížnosti v případech, kdy tuto podává správní orgán, lze jen ve zcela výjimečných
a odůvodněných případech (viz např. usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 24. 4. 2007,
čj. 2 Ans 3/2006-49, publ. pod č. 1255/2007 Sb. NSS, a ze dne 1. 7. 2015, čj. 10 Ads 99/2014-58,
publ. pod č. 3270/2015 Sb. NSS). Vzhledem k postavení stěžovatele, respektive správního
orgánu I. stupně, který podle žalobce po základní revizi zákonných náležitostí pobytové žádosti
tuto pouze předává dále příslušnému správnímu orgánu, potom žalobce vyjádřil pochybnosti
ohledně toho, jaké skutečné dopady stěžovateli hrozí pro případ, že jeho žádosti o přiznání
odkladného účinku nebude vyhověno. Žalobce v kontextu této otázky připomněl, že v souladu
s judikaturou zdejšího soudu nemá správní orgán žádná subjektivní práva (usnesení rozšířeného
senátu zdejšího soudu sp. zn. 10 Ads 99/2014), přičemž odkladný účinek bývá kasační stížnosti
přiznán zpravidla právě na návrh osoby domáhající se ochrany svých veřejných subjektivních
práv (usnesení NSS ze dne 2. 12. 2015, čj. 4 Azs 255/2015-35). Specifické postavení správního
orgánu tedy „přinejmenším“ redukuje riziko způsobení nepoměrně větší újmy. S odkazem na shora
zmíněná usnesení zdejšího soudu, respektive jeho rozšířeného senátu sp. zn. 4 Azs 255/2015
a sp. zn. 10 Ads 99/2014 žalobce dále připomněl, že pouhá hrozba existence dvou rozhodnutí
ve stejné věci nemůže bez dalšího představovat újmu dosahující intenzity požadované pro
přiznání odkladného účinku. V kontextu uvedeného žalobce opětovně zdůraznil, že v nynějším
případě stěžovatel rozhodoval toliko o žádosti o upuštění od povinnosti osobního podání
pobytové žádosti, nikoli o posledně zmíněné žádosti jako takové. Pouhé procesní obtíže podle
žalobce nesvědčí o závažné újmě.
[4] Žalobce ve svém vyjádření dále konstatoval, že skutečnost, že stěžovatel musí respektovat
závazný právní názor vyslovený napadeným rozsudkem, představuje zákonem předvídaný
důsledek zrušujícího rozhodnutí krajského soudu (usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne
24. 4. 2007, čj. 2 Ans 3/2006-49, publ. pod č. 1255/2007 Sb. NSS). Situace, kdy tak stěžovatel
musí na základě zrušujícího rozsudku dostát svým zákonným povinnostem, nemůže podle
žalobce jmenovanému způsobovat újmu, a to navzdory okolnosti, že musí čelit většímu nápadu
žádostí, než na který je běžně zvyklý. Žalobce při odkazu na judikaturu zdejšího soudu rovněž
zdůraznil nutnost poměřování intenzity zásahu, jenž hrozí vůči jeho právu na projednání
pobytové žádosti, s intenzitou narušení veřejného zájmu (usnesení NSS ze dne 6. 8. 2008,
čj. 5 As 17/2008-131).
[5] Ve vztahu ke stěžovatelem deklarované souladnosti jeho návrhu na přiznání odkladného
účinku s veřejným zájmem na kontrolované migraci žalobce znovu připomněl, že stěžovatel
nerozhoduje o pobytové žádosti samé, ale je „pouze prvotním kontrolorem dodržení zákonných náležitostí
žádosti “. Z hlediska jeho postavení orgánu postupujícího pobytovou žádost k dalšímu vyřízení
potom žalobce zdůraznil, že podle shora citovaného usnesení sp. zn. 10 Ads 99/2014
nepředstavuje obtížně řešitelná procesní situace bezprostřední ohrožení důležitého veřejného
zájmu. V souvislosti se zmíněným usnesením dále doplnil, že újmou správního orgánu není
ohrožení jakéhokoli veřejného zájmu, respektive veřejného zájmu v širším slova smyslu, přičemž
stěžovatelem „vykonstruovaný “ veřejný zájem na kontrolované migraci jmenovaný vykládá
maximálně široce, bez bližšího zdůvodnění.
[6] Závěrem svého vyjádření žalobce poznamenal, že dovolává-li se stěžovatel taktéž obav
z nerovného přístupu k žadatelům, považuje za vhodné odkázat na rozsudek rozšířeného senátu
Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 5. 2017, čj. 10 Azs 153/2016-52, publ. pod č. 3601/2017
Sb. NSS, konstatující neprůhlednost a nepředvídatelnost systému Visapoint, jenž žadatelům
sloužil ke sjednávání termínů pro účely osobního podání pobytových žádostí. Navzdory ukončení
provozu tohoto systému není podle žalobce zájemcům stále umožněno si jakýmkoliv důstojným
způsobem termín zajistit. Hovořit za této situace o rovnosti účastníků, která by mohla být
udělením výjimky (z povinnosti osobního podání žádosti) narušena, tak považuje žalobce
za „poněkud bezpředmětné “, a to primárně s ohledem na neexistenci rovného přístupu k žadatelům
ze strany zastupitelského úřadu v Hanoji (tj. správního orgánu I. stupně). Žalobce proto zdejšímu
soudu navrhl, aby odkladný účinek kasační stížnosti nepřiznal.
[7] V podstatě totožnou věcí se Nejvyšší správní soud zabýval již v řízeních vedených pod
sp. zn. 3 Azs 23/2019 a 8 Azs 46/2019, v nichž kasačním stížnostem odkladný účinek nepřiznal.
Souhlasiv s tehdejším posouzením podobných návrhů, nepřekvapivě ani nyní Nejvyšší správní
soud neshledal stěžovatelův návrh důvodný.
[8] Podle §107 s. ř. s. [k]asační stížnost nemá odkladný účinek; Nejvyšší správní soud jej však může
na návrh stěžovatele přiznat. Ustanovení §73 odst. 2 až 5 se užije přiměřeně. Podle §73 odst. 2 s. ř. s.
[s]oud na návrh žalobce po vyjádření žalovaného usnesením přizná žalobě odkladný účinek, jestliže by výkon nebo
jiné právní následky rozhodnutí znamenaly pro žalobce nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného
účinku může vzniknout jiným osobám, a jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem. Podle §73
odst. 3 s. ř. s. [p]řiznáním odkladného účinku se pozastavují do skončení řízení před soudem účinky
napadeného rozhodnutí.
[9] Z citovaných ustanovení vyplývá, že má-li být zdejším soudem přiznán kasační stížnosti
odkladný účinek, je třeba, aby vedle podmínky formální, tj. samotného uplatnění návrhu na jeho
přiznání, byly současně splněny též tři předpoklady materiální: 1) výkon nebo jiné právní následky
rozhodnutí musí pro stěžovatele znamenat újmu, 2) újma musí být pro stěžovatele nepoměrně
větší, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, 3) přiznání
odkladného účinku nesmí být v rozporu s důležitým veřejným zájmem.
[10] Požadavek naplnění zmíněných podmínek potvrdil ve svém usnesení sp. zn. 10 Ads 99/2014
též rozšířený senát Nejvyššího správního soudu, který dále zdůraznil, že §73 odst. 2 s. ř. s. nelze
vykládat mechanicky v tom smyslu, že by pro posuzování, zda odkladný účinek přiznat, anebo
nikoli, bylo dostačující poměřovat pouze a jen vzájemný poměr újmy žadatele o jeho přiznání
a újmy jiných osob. Takovým postupem by totiž byla podle rozšířeného senátu popřena
výjimečnost daného institutu, když přiznání odkladného účinku nemá být v řízení před správními
soudy pravidlem, což zákonodárce vyjádřil zcela zřetelně tím, že kasační stížnost odkladný účinek
sama o sobě nemá (srov. §107 s. ř. s.). Rozšířený senát konkrétně vyslovil, že „újma, která
má hrozit žadateli o jeho přiznání, nesmí být vzhledem k jeho poměrům bagatelní, nýbrž naopak významná,
taková, která opravňuje, aby v jeho konkrétním případě pravidlo, že kasační stížnost odkladný účinek nemá mít,
nebylo výjimečně uplatněno“ (zvýraznění provedeno NSS).
[11] V projednávaném případě spatřuje stěžovatel hrozící újmu v nutnosti podřídit
se právnímu názoru vyslovenému krajským soudem, tj. upustit od povinnosti osobního podání
pobytové žádosti ve smyslu §169d odst. 2 zákona o pobytu cizinců, ve spojení s §169f téhož
zákona, a to nejen u nynějšího žalobce, ale též v obdobných případech, jichž by mělo být podle
slov stěžovatele přes 458. Takovýto postup by nadto podle jeho názoru zakládal nerovnost vůči
těm žadatelům o pobytový titul, kteří si termín podání žádosti řádně sjednali, přičemž v případě,
že by zdejší soud následně kasační stížnosti stěžovatele vyhověl, nebylo by již možné nesprávně
zahájená řízení zvrátit.
[12] Nejvyšší správní soud ve stěžovatelem nastíněných důsledcích neshledává naplnění
požadavku jemu hrozící významné újmy ve smyslu shora citovaných zákonných ustanovení
a navazujících judikatorních závěrů. Je tomu tak již proto, že napadené rozhodnutí nepředstavuje
výsledek věcného posouzení pobytové žádosti žalobce, když k zastavení řízení o dané žádosti
došlo z důvodu nenaplnění zákonného požadavku na sjednání termínu pro osobní podání žádosti
ve smyslu §169f zákona o pobytu cizinců. Jinými slovy, nepřiznáním odkladného účinku kasační
stížnosti nedojde bez dalšího k nabytí pobytového titulu žalobcem, respektive cizinci v jemu
obdobném postavení, což konečně stěžovatel ani netvrdí, ale v souladu s jeho vyjádřením pouze
k nezbytnosti vést s těmito žadateli řízení o jejich pobytové žádosti, jež následně, v tom kterém
případě může, avšak nemusí vést k udělení pobytového oprávnění.
[13] Z uvedeného závěru současně jednoznačně vyplývá nepřiléhavost stěžovatelova
argumentu ohledně jím deklarované ochrany veřejného zájmu na kontrolované migraci, neboť
výsledek věcného posouzení pobytových žádostí není napadeným rozsudkem nijak předurčen.
Sama okolnost dočasného navýšení množství žádostí, o nichž budou muset správní orgány vést,
respektive provést řízení, nemůže bez dalšího naplnit požadavek nikoli bagatelní, respektive
významné újmy jako předpokladu pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
[14] Na uvedeném nic nemění ani stěžovatelem dovolávaná hrozba nerovného zacházení mezi
žadateli, kteří si termín osobního podání pobytové žádosti řádně sjednali, a těmi, kterým se cesta
k věcnému posouzení jejich pobytové žádosti otevřela v důsledku právního názoru vysloveného
krajským soudem. Při chybějící jistotě jejich kladného vyřízení totiž není pouhé riziko, že dojde
k (pro)vedení řízení o pobytových žádostech tam, kde v případě následného zvrácení závěrů
krajského soudu rozsudkem soudu zdejšího řízení být vedena neměla, způsobilé jakkoli zapříčinit
dotčení práv těch žadatelů, kteří si termín pro osobní podání pobytové žádosti řádně sjednali.
Naopak přiznání odkladného účinku pouze pro tento důvod by v případě následného potvrzení
závěrů krajského soudu znamenalo, že žalobci bylo nedůvodně pozdrženo řádné projednání jeho
pobytové žádostí, a to za situace, kdy výsledek daných řízení tímto není, jak opakovaně
konstatováno výše, jakkoli předjímán.
[15] Skutečnost, že riziko provedení správního řízení tam, kde podle pozdějších zjištění
vedeno být nemělo, nemůže být dostatečným důvodem pro přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti, dokládá i žalobcem odkazovaný závěr rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu
z usnesení sp. zn. 10 Ads 99/2014 podle něhož dokonce ani „hrozba existence dvou rozhodnutí
ve stejné věci, včetně dvou protichůdných hmotněprávních rozhodnutí, nemůže […] pro žalovaného bez dalšího
představovat újmu dosahující intenzity požadované pro přiznání odkladného účinku“. A maiori ad minus tedy
nemůže dostatečnou újmu zakládat hrozba toliko „nedůvodně “ vedeného správního řízení.
Citovaný závěr rozšířeného senátu zdejšího soudu zároveň explicitně reaguje i na druhý
z argumentů stěžovatele, totiž právě na nebezpečí existence dvou odlišných správních rozhodnutí
v případě, kdy by Nejvyšší správní soud jím podané kasační stížnosti vyhověl v okamžiku, kdy
by již bylo o pobytové žádosti žalobce, respektive žádostech žadatelů v obdobném postavení,
rozhodnuto.
[16] Nejvyšší správní soud proto ze shora uvedených důvodů neshledal, že by výkon kasační
stížností napadeného rozsudku krajského soudu mohl pro stěžovatele znamenat újmu ve smyslu
§73 odst. 2 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s., a to tím spíše při zohlednění zdejším soudem
opakovaně vysloveného závěru, že přiznání odkladného účinku kasační stížnosti podané
správním orgánem je s ohledem na jeho postavení v systému veřejné správy vyhrazeno zpravidla
ojedinělým případům, mezi které judikatura zařadila např. vrácení řidičského oprávnění duševně
choré osobě, vystavení zbrojního průkazu nebezpečnému recidivistovi, udělení povolení
k obchodu s vojenským materiálem zločinnému podniku apod. (srov. např. usnesení NSS ze dne
19. 11. 2015, čj. 6 Ads 228/2015 -36, ve spojení s usnesením rozšířeného senátu sp. zn. 2 Ans 3/2006).
Nejvyšší správní soud proto návrh stěžovatele na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti
zamítl.
[17] Soud závěrem dodává, že z rozhodnutí o žádosti o přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti nelze v žádném případě dovozovat jakékoli závěry ohledně toho, jak bude o kasační
stížnosti rozhodnuto ve věci samé (viz usnesení NSS ze dne 4. 10. 2005, čj. 8 As 26/2005-76).
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3 s. ř. s.).
V Brně 3. dubna 2019
JUDr. Miloslav Výborný
předseda senátu