ECLI:CZ:NSS:2019:9.ADS.18.2019:35
sp. zn. 9 Ads 18/2019 - 35
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka a soudců
JUDr. Barbary Pořízkové a JUDr. Pavla Molka v právní věci žalobce: J. Š., zast. Mgr. Sylvou
Šiškeovou, advokátkou se sídlem Jakubské nám. 580/4, Brno, proti žalovanému: Ministerstvo
práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 376/1, Praha 2, proti rozhodnutím
žalovaného ze dne 21. 3. 2018, č. j. MPSV-2018/58662-921, ze dne 15. 2. 2018, č. j. MPSV-
2018/34278-921, ze dne 28. 3. 2018, č. j. MPSV-2018/57116-921, ze dne 13. 3. 2018, č. j. MPSV-
2018/52516-921, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti výroku I. usnesení Krajského soudu
v Brně ze dne 10. 1. 2019, č. j. 34 A 14/2018 - 44,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Ustanovené zástupkyni žalobce Mgr. Sylvě Šiškeové, advokátce se sídlem Jakubské
nám. 580/4, Brno, se p ři zn áv á odměna za zastupování a náhrada hotových
výdajů ve výši 3 400 Kč. Tato částka jí bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu
do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci, předcházející řízení
[1] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) podanou kasační stížností napadá výrok I. usnesení
Krajského soudu v Brně (dále jen „krajský soud“) ze dne 10. 1. 2019, č. j. 34 A 14/2018 - 44,
kterým byla odmítnuta jeho žaloba pro opožděnost proti rozhodnutí žalovaného ze dne
15. 2. 2018, č. j. MPSV-2018/34278-921. Tímto rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání
stěžovatele proti rozhodnutí Úřadu práce České republiky – krajské pobočky v Brně ze dne
15. 10. 2015, č. j. 16020/2015/KUR, kterým mu nebyla přiznána dávka mimořádné okamžité
pomoci na úhradu nezbytného jednorázového výdaje.
[2] Ze soudního spisu je patrno, že dne 7. 5. 2018 byla krajskému soudu doručena žaloba
proti výše uvedenému rozhodnutí žalovaného. K poštovní přepravě byla podána dne 4. 5. 2018.
Ze správního spisu je patrno, že napadené rozhodnutí žalovaného bylo stěžovateli doručeno dne
2. 3. 2018 a to tzv. fikcí doručení. Z doručenky je zřejmé, že stěžovatel nebyl v den doručení dne
20. 2. 2018 zastižen, a proto mu bylo oznámeno, že zásilka je uložena na poště k vyzvednutí. Tato
zásilka pak byla doručena uplynutím zákonné lhůty pro vyzvednutí, tj. desátým dnem po uložení.
Dnem doručení tak byl den 2. 3. 2018, přestože si stěžovatel zásilku fyzicky vyzvedl až dne
5. 3. 2018. Na základě daného krajský soud konstatoval, že dvouměsíční lhůta k podání žaloby
podle §72 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „s. ř. s.“), počala běžet dne 3. 3. 2018, a uplynula dne 2. 5. 2018. Krajský soud
proto rozhodl, že žaloba byla podána opožděně, a proto ji podle §46 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
odmítl, aniž by věcně žalobu či důvody jejího opožděného podání přezkoumal.
II. Obsah kasační stížnosti, vyjádření žalovaného
[3] Stěžovatel napadá usnesení krajského soudu z důvodu jeho nezákonnosti podle §103
odst. 1 písm. e) s. ř. s. V kasační stížnosti namítá, že pro posouzení otázky včasného doručení
žaloby nebylo prokázáno, že v zásilce, od jejíhož doručení soud lhůtu pro podání žaloby počítal,
bylo skutečně napadené rozhodnutí. Stěžovatel tvrdí, že z obálky po odtržení chlopně s dodejkou
není seznatelné, jaká konkrétní zásilka v obálce byla obsažena. Má za to, že bez řádné evidence
na obálce nelze obálky po odtržení dodejek ztotožnit s dodanými listinami.
[4] V kasační stížnosti poukazuje na případ, kdy mu měl být v úložní době zaměněn obsah
zásilky ze strany zaměstnanců Úřadu práce České republiky za součinnosti pracovníků pošty.
Tento případ byl řešen i Policií ČR. Vzhledem k této skutečnosti stěžovatel rozporuje i den
doručení napadeného rozhodnutí. Stěžovatel je navzdory doručence s ohledem na uvedené výše
přesvědčen, že se v daném případě mohlo jednat o doručení jiné písemnosti než o napadené
rozhodnutí. Dále uvádí, že vzhledem k rozsáhlé agendě svých správních řízení v daném případě
opomenul při podání žaloby požádat o prominutí lhůty, přičemž žádá Nejvyšší správní soud
o zohlednění této skutečnosti. Navrhuje, aby Nejvyšší správní soud výrok I. napadeného usnesení
krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[5] Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
III. Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem
[6] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval posouzením formálních náležitostí kasační
stížnosti, přičemž konstatoval, že se jedná o včasnou kasační stížnost, podanou osobou řádně
zastoupenou, která míří proti rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná. Nejvyšší
správní soud přezkoumal napadené usnesení krajského soudu v rozsahu kasační stížnosti
a v rámci uplatněných důvodů a současně zkoumal, zda netrpí vadami, ke kterým musí přihlížet
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[7] Kasační stížnost není důvodná.
[8] Předmětem sporu je otázka, zda krajský soud správně odmítl žalobu stěžovatele proti
rozhodnutí žalovaného pro její opožděnost.
[9] Ze správního a soudního spisu je patrno, že napadené rozhodnutí žalovaného bylo
doručováno stěžovateli, ten však nebyl při doručování k zastižení. V souladu s §23 zákona
č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř.“), byla zásilka
u provozovatele poštovních služeb uložena. Stěžovatel byl vyzván k vyzvednutí zásilky a bylo mu
zanecháno poučení. Z doručenky přiložené ve správním spise dále vyplývá, že jako den,
od kterého bylo možné si zásilku vyzvednout, byl na doručence uveden den 20. 2. 2018. Podle
§24 odst. 1 s. ř. jestliže si adresát uložené písemnosti písemnost ve lhůtě 10 dnů ode dne,
kdy byla k vyzvednutí připravena, nevyzvedne, písemnost se považuje za doručenou posledním
dnem této lhůty. Tímto dnem byl v předmětné věci den 2. 3. 2018. Po deseti dnech, je-li to
možné, je zásilka dle §23 odst. 4 s. ř. vložena do domovní schránky. V daném případě byla
převzata stěžovatelem dne 5. 3. 2018 při doručení po uplynutí lhůty pro uložení, jak je potvrzeno
stěžovatelovým podpisem na doručence. Toto datum je již pouze datem převzetí, nikoli doručení
napadeného rozhodnutí. To nastalo dle citovaného ustanovení desátým dnem uložení, tj. dnem
2. 3. 2018, který je rovněž rozhodný pro počítání lhůty pro podání žaloby.
[10] Podle ustanovení §72 odst. 1 s. ř. s. musí být žaloba proti rozhodnutí správního orgánu
podána do dvou měsíců poté, kdy rozhodnutí bylo žalobci oznámeno doručením písemného
vyhotovení nebo jiným zákonem stanoveným způsobem, nestanoví-li zvláštní zákon lhůtu jinou.
Podle ustanovení §72 odst. 4 s. ř. s. zmeškání lhůty pro podání žaloby nelze prominout.
[11] Podle §40 odst. 2 s. ř. s. lhůta určená podle týdnů, měsíců nebo roků končí uplynutím
dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty. Není-li takový den
v měsíci, končí lhůta uplynutím posledního dne tohoto měsíce.
[12] Dle právě uvedeného je zřejmé, že posledním dnem pro podání žaloby byl s ohledem
na výše uvedené den 2. 5. 2018, tedy den, který se svým označením shoduje se dnem, který určil
počátek dvouměsíční lhůty, tj. 2. 3. 2018. Stěžovatelova žaloba však byla krajskému soudu
doručena až dne 7. 5. 2018. Včasnost žaloby by byla zachována v případě, že by byla v poslední
den lhůty předána provozovateli poštovních služeb k přepravě, nicméně k předání v daném
případě došlo až 4. 5. 2018, tedy dva dny po skončení lhůty k podání. Zmeškání lhůty v případě
podání žaloby není možné, a proto stěžovatelova žádost o zohlednění jeho opomenutí zaslání
žádosti o prominutí zmeškání lhůty je zcela irelevantní a neměla by na věc žádný vliv, ani kdyby
byla podána společně se žalobou. Je tedy nutno konstatovat, že krajský soud opožděnost žaloby
vyhodnotil správně.
[13] Podle §46 odst. 1 písm. b) s. ř. s. nestanoví-li zákon jinak, soud návrh usnesením
odmítne, jestliže byl podán předčasně nebo opožděně. Krajský soud tak žalobu zcela v souladu
se zákonem odmítl.
[14] Nejvyšší správní soud na tomto místě podotýká, že neshledal na doručence žádné
nesrovnalosti, které by zpochybňovaly skutečnost, že obsažená zásilka neměla ve skutečnosti
obsahovat napadené rozhodnutí žalovaného. Naopak na doručence je řádně označen jak
stěžovatel, tak žalovaný i číslo jednací napadeného rozhodnutí. Nejvyšší správní soud tak nemá
žádné pochyby o řádném doručení napadeného rozhodnutí žalovaného.
[15] Pokud stěžovatel poukazuje na svoji zkušenost z minulosti vyšetřovanou rovněž Policií
ČR, kdy měla být zaměněna zásilka v rámci úložní doby u provozovatele poštovních služeb,
na základě čehož se nyní snaží zpochybnit skutečnost, že v nyní doručované zásilce bylo skutečně
napadené rozhodnutí žalovaného, Nejvyšší správní soud podotýká, že tato okolnost je zcela bez
významu, neboť nemá žádnou konkrétní spojitost s nyní posuzovanou věcí. Za bezpředmětnou
považuje rovněž argumentaci týkající se evidence písemností na obálce, kdy po odtržení dodejky
nelze obálky nijak ztotožnit s doručovanými písemnostmi. Nejvyšší správní soud podotýká,
že tato argumentace je spojena s okolností, kdy je stěžovateli zasíláno značné množství
písemností ze strany správních orgánů a bez řádné evidence na obálkách je pro něj obtížné
po odstranění dodejek obálky ztotožnit s jejich původními obsahy. K danému zdejší soud uvádí,
že si lze obtížnost vedení evidence tolika písemností představit, nicméně stěžovatelův
nedostatečný systém ve vedení evidence písemností, v převážné většině zasílaných na základě
jeho iniciativy, nemůže být přičítán k tíži zákonnému procesu doručování.
IV. Závěr a náklady řízení
[16] Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto
ji v souladu s §110 odst. 1 in fine s. ř. s. zamítl.
[17] O nákladech řízení rozhodl soud v souladu s §60 odst. 1 a 2 ve spojení s §120 s. ř. s.
Stěžovatel nebyl ve věci úspěšný, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení; žalovaný,
který měl ve věci úspěch, však v dané věci v souladu s §60 odst. 2 s. ř. s. nemá právo na náhradu
nákladů řízení.
[18] Stěžovateli byla k jeho zastupování krajským soudem ustanovena Mgr. Sylva Šiškeová,
advokátka se sídlem Jakubské nám. 580/4, Brno, jejíž odměnu a hotové výdaje podle §35 odst.
9 s. ř. s. platí stát. Zástupkyně si vyúčtovala odměnu za 4 úkony právní služby a náhradu
hotových výdajů za každý z nich. Nejvyšší správní soud neuznal vyúčtovanou odměnu za úkon
podle §11 odst. 1 písm. c) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách
advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, tj. další
poradu s klientem převyšující jednu hodinu, konkrétně opakované telefonické konzultace
se stěžovatelem v rozmezí 28. 2. 2019 až 25. 3. 2019, neboť zástupkyně tuto skutečnost
žádným způsobem nedoložila. Zástupkyni tak přiznal odměnu za tři úkony právní služby podle
§11 odst. 1 písm. b) a d) a §11 odst. 2 písm. b) advokátního tarifu ve výši stanovené podle
§9 odst. 2 ve spojení s §7 bodem 3. advokátního tarifu, tj. ve výši 2 500 Kč. Dále jí byla přiznána
náhrada hotových výdajů za každý úkon právní služby stanovená podle §13 odst. 4 advokátního
tarifu ve výši 3 x 300 Kč. Celkem má tedy ustanovená zástupkyně stěžovatele právo na odměnu
a náhradu hotových výdajů ve výši 3 400 Kč. Tato částka jí bude vyplacena z účtu Nejvyššího
správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 18. dubna 2019
JUDr. Radan Malík
předseda senátu