ECLI:CZ:NSS:2019:9.ADS.325.2019:20
sp. zn. 9 Ads 325/2019 - 20
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Barbary Pořízkové
a soudců JUDr. Radana Malíka a JUDr. Pavla Molka v právní věci žalobkyně: A. L., zast.
opatrovníkem městem Loket, se sídlem T. G. Masaryka 1/69, Loket, proti žalované: Česká
správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 1292/25, Praha 5, proti rozhodnutí žalované
ze dne 4. 5. 2018, č. j. X, v řízení o kasační stížnosti žalované proti rozsudku Krajského soudu
v Plzni ze dne 31. 10. 2019, č. j. 16 Ad 56/2018 - 109, o návrhu žalované na přiznání odkladného
účinku,
takto:
Kasační stížnosti žalované se odkladný účinek ne p ři zn áv á .
Odůvodnění:
[1] Podanou kasační stížností se žalovaná (dále jen „stěžovatelka“) domáhá zrušení v záhlaví
označeného rozsudku Krajského soudu v Plzni (dále jen „krajský soud“), kterým bylo podle §78
odst. 1, 3 a 4 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „s. ř. s.“), zrušeno shora uvedené rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení
(dále jen „druhostupňové rozhodnutí“) a rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne
18. 10. 2017, č. j. X (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“). Druhostupňovým rozhodnutím byly
zamítnuty námitky žalobkyně a potvrzeno prvostupňové rozhodnutí, jímž byla zamítnuta žádost
žalobkyně o invalidní důchod, a to pro nesplnění podmínek podle §38 zákona č. 155/1995 Sb.,
o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů.
[2] Součástí kasační stížnosti byl návrh na přiznání odkladného účinku. Stěžovatelka uvedla,
že projednávaný případ je zcela ojedinělý, neboť duševní onemocnění žalobkyně nebylo pro její
neochotu podrobit se psychologickému a psychiatrickému vyšetření lékařsky doloženo.
K vyšetření došlo až v civilním řízení o omezení svéprávnosti dne 7. 1. 2019. Podstatou sporu je,
zda se nárok žalobkyně na výplatu invalidního důchodu odvíjí od první žádosti podané dne
31. 3. 2003, anebo od poslední žádosti podané dne 8. 3. 2017. I s ohledem na specifickou povahu
sporu je zákonnost postupu správních orgánů ve veřejném zájmu, proto by závazný právní názor
soudu měl být bez jakýchkoli pochybností v souladu se zákonem. Návrh odůvodnila též zájmem
na hospodárném zacházení s veřejnými prostředky. V souladu s napadeným rozsudkem by měla
být žalobkyni přiznána částka přibližně ve výši 1 000 000 Kč, která by byla i v případě,
kdy by kasační stížnost byla shledána důvodnou, vyplacena nenávratně. Žalobkyně byla
až doposud zabezpečena mzdou či jinými státními dávkami, bude tedy i nadále a neocitne se bez
prostředků k živobytí; nadto bylo nepravomocně rozhodnuto o omezení její svéprávnosti,
jež se týká i nakládání s majetkem nad 5 000 Kč.
[3] Žalobkyně se k návrhu na přiznání odkladného účinku nevyjádřila.
[4] Podle §107 odst. 1 s. ř. s. platí, že kasační stížnost nemá odkladný účinek. Nejvyšší
správní soud jej však může na návrh stěžovatele přiznat, přičemž §73 odst. 2 až 5 s. ř. s.
upravující odkladný účinek žaloby se užije přiměřeně. Podle §73 odst. 2 s. ř. s. musí
být pro přiznání odkladného účinku naplněny dva předpoklady. Soud přizná žalobě (kasační
stížnosti) odkladný účinek, jestliže by výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí znamenaly
pro navrhovatele nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout
jiným osobám, a jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem. Soud zjišťuje jen to,
zda jsou uvedené zákonné podmínky pro přiznání odkladného účinku splněny. Nezabývá se tedy
věcným posouzením věci.
[5] Odkladný účinek představuje prostředek mimořádné povahy. Kasační stížnost
proti rozhodnutí soudu ve správním soudnictví je mimořádným opravným prostředkem, u něhož
nelze automaticky očekávat přiznání odkladného účinku. Přiznáním odkladného účinku kasační
stížnosti Nejvyšší správní soud prolamuje před vlastním rozhodnutím ve věci samé právní účinky
pravomocného rozhodnutí krajského soudu, na které je třeba hledět jako na zákonné a věcně
správné, dokud není jako celek zákonným postupem zrušeno. Tento postup proto musí
být vyhrazen pouze pro výjimečné případy (srov. usnesení ze dne 22. 12. 2003,
č. j. 7 A 115/2002 - 67, č. 760/2006 Sb. NSS). Současně je na žadateli o odkladný účinek,
aby vylíčil individualizované a závažné okolnosti, pro něž se domnívá, že v jeho případě nastala
mimořádná situace, která vyžaduje, aby byly účinky pravomocného rozhodnutí odloženy.
[6] Stěžovatelka ztotožnila újmu, jež jí hrozí, s ochranou tvrzeného důležitého veřejného
zájmu, jenž má spočívat v zákonnosti a hospodárnosti jejího postupu. Zpochybňuje právní závěr
krajského soudu, jelikož podle jejího názoru se nárok žalobkyně na výplatu invalidního důchodu
neodvíjí od první žádosti podané dne 31. 3. 2003, nýbrž od poslední žádosti podané dne
8. 3. 2017. Újmu tedy odvíjí od věcného posouzení věci, jímž se však soud při rozhodování
o přiznání odkladného účinku nezabývá. Otázka zákonnosti rozhodnutí není důvodem
pro přiznání odkladného účinku (viz usnesení rozšířeného senátu ze dne 1. 7. 2015,
č. j. 10 Ads 99/2014 - 58, č. 3270/2015 Sb. NSS, odstavec 26).
[7] Pokud výkon nebo jiné právní následky rozsudku krajského soudu spatřuje v povinnosti
vyplatit žalobkyni částku přibližně ve výši 1 000 000 Kč, je její argumentace lichá, neboť krajský
soud stěžovatelce neuložil zaplatit žalobkyni jakoukoliv částku (s výjimkou náhrady nákladů řízení
ve výši 251 Kč, které se návrh na přiznání odkladného účinku netýká), ani jí žádnou částku
nepřiznal, nýbrž zrušil vydaná správní rozhodnutí a uložil stěžovatelce pokračovat v dalším řízení.
Nad rámec k tomu soud připomíná, že „ohrožení veřejného zájmu nemůže zpravidla představovat
ani přiznání a vyplacení určité částky důchodu. Náklady důchodového pojištění jsou součástí nákladů státního
rozpočtu; s ohledem na jeho rozsah a obsah je i případné vyplacení neprávem přiznané dávky újmou spíše
zanedbatelnou.“ (viz usnesení rozšířeného senátu č. j. 10 Ads 99/2014 - 58, odstavec 30).
[8] Na podporu svého návrhu tedy stěžovatelka neuvedla žádné relevantní důvody.
Pokud s přiznáním odkladného účinku nespojuje vznik újmy na straně žalobkyně, jelikož
by i bez vyplacení invalidního důchodu měla být dostatečně finančně zabezpečena, jde, nehledě
na shora uvedené, o úvahu nejen spekulativní, ale též nevěrohodnou. Jestliže ze samotného
návrhu stěžovatelky plyne, že by dosavadní příjem měl postačovat pro zajištění (základního)
živobytí žalobkyně, je nabíledni, že by vyplacení částku přibližně ve výši 1 000 000 Kč vedlo
k výraznému zvýšení její životní úrovně. V tomto ohledu je tedy situace přesně opačná, než jak
ji stěžovatelka líčí.
[9] Naznačuje-li nakonec, že ve prospěch přiznání odkladného účinku svědčí skutečnost,
že bylo nepravomocně rozhodnuto o omezení svéprávnosti žalobkyně, jež zahrnuje i omezení
nakládat s majetkem nad 5 000 Kč, považuje soud takovou argumentaci přinejmenším
za neslušnou. Omezení svéprávnosti slouží k ochraně jednotlivce, lze k němu přistoupit
jen v jeho zájmu (§55 odst. 1 občanského zákoníku) a nikterak se samozřejmě nedotýká jeho
právní osobnosti, tedy ani práva vlastnit majetek. Jde o argument neakceptovatelný, jelikož
se ve svém jádru příčí poslání práva, jež chrání lidskou důstojnost (§3 odst. 1 občanského
zákoníku), potažmo poslání soudů, jež poskytují ochranu právům (čl. 90 věta první Ústavy),
a veřejné správy jako služby veřejnosti (§4 věta první správního řádu).
[10] Nejvyšší správní soud s ohledem na shora uvedené dospěl k závěru, že podmínky
pro přiznání odkladného účinku podle §107 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §73 odst. 2 s. ř. s. nejsou
splněny. Tímto usnesením soud nepředjímá meritorní posouzení případu a rozhodnutí ve věci
samé.
Poučení: Proti tomuto usnesení ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 12. prosince 2019
JUDr. Barbara Pořízková
předsedkyně senátu