ECLI:CZ:NSS:2019:9.ADS.374.2018:39
sp. zn. 9 Ads 374/2018 - 39
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Barbary Pořízkové
a soudců JUDr. Pavla Molka a JUDr. Radana Malíka v právní věci žalobce: JUDr. O. V., proti
žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 1292/25, Praha 5, proti
rozhodnutí žalované ze dne 11. 12. 2017, č. j. X, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 9. 2018, č. j. 15 Ad 2/2018 - 31,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žádný z účastníků n emá p ráv o na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Okresní správa sociálního zabezpečení Děčín (dále jen „správní orgán I. stupně“)
platebním výměrem ze dne 24. 5. 2016, č. 049/2016, č. j. 45002/130/8014/24.05.2016/049/PS,
vyměřila žalobci dluh v celkové výši 138 282 Kč skládající se z doplatku na pojistném za rok
2014, penále z pravděpodobné výše pojistného za roky 1995–2004 a 2012, penále z doplatku
na pojistném za roky 2009, 2010, 2013 a 2014 a penále ze záloh na pojistné a důchodové pojištění
a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti za rok 2014. Pravděpodobná výše pojistného za roky
1993–1999 byla žalobci stanovena a penále z nedoplatku za totéž období předepsáno platebními
výměry ze dne 22. 2. 2001, pravděpodobná výše pojistného za rok 2000 byla žalobci stanovena
platebním výměrem ze dne 10. 10. 2001; tyto písemnosti byly žalobci doručovány na adresu
jeho trvalého pobytu X, kde si je žalobce nevyzvedl, a proto byly doručeny fikcí podle §24 odst.
2 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení, ve znění účinném do 31. 12. 2005 (dále jen „zákon o
správním řízení“). Žalovaná v záhlaví uvedeným rozhodnutím k odvolání žalobce změnila výrok
rozhodnutí správního orgánu I. stupně tak, že změnila výši předepsaného penále a ve zbytku
rozhodnutí potvrdila; celková částka k úhradě tak nově činila 116 961 Kč.
[2] Žalobce rozhodnutí žalované napadl žalobou u Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále
jen „krajský soud“). Namítl, že platební výměry z roku 2001, kterými mu měla být předepsána
pravděpodobná výše pojistného, mu nebyly řádně doručeny, neboť správním orgánům bylo
známo, že se na adrese trvalého pobytu nezdržoval, a písemnosti mu měly být zasílány na adresu
advokátní kanceláře. Doplatek a penále proto byly promlčeny, na jejich úhradu tudíž nemohla
být použita platba ze dne 15. 7. 2010 ve výši 27 875 Kč.
[3] Krajský soud žalobu v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl. Podle §24 a násl. zákona
o správním řízení, ve spojení s §48 a násl. zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění
sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů, bylo povinností žalobce oznámit
správnímu orgánu veškeré změny rozhodných skutečností, mezi které se řadí i změna adresy
trvalého pobytu či doručovací adresy. Žalobce podepsáním přihlášky k sociálnímu zabezpečení
vzal na vědomí, že je povinen veškeré změny hlásit, což však neučinil. Zároveň nedoložil své
tvrzení, že žalovaná věděla o tom, že se nezdržuje na adrese trvalého pobytu. Protože žalobce
v řízení nevystupoval jako advokát, ale jako osoba samostatně výdělečně činná, nebyly splněny
ani podmínky podle §25 odst. 2 zákona o správním řízení, aby mohly být výměry žalobci
doručovány na adresu advokátní kanceláře. Platební výměry ze dne 22. 2. 2001 proto byly žalobci
v souladu se zákonem doručovány na adresu trvalého pobytu X. Jelikož žalobce na této adrese
nebyl zastižen a písemnosti si nevyzvedl ani v úložní době, byly platební výměry doručeny fikcí
dne 15. 3. 2001 a nabyly právní moci dne 19. 3. 2001. K druhé námitce krajský soud uvedl, že
právo předepsat dlužné pojistné se promlčuje za 10 let ode dne splatnosti [§18 odst. 1 zákona č.
589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pojistném“)]. Lhůta k předepsání platebních
výměrů za roky 1994 a 1995 by tak obecně uplynula v letech 2005, resp. 2006. Pravděpodobná
výše pojistného za roky 1994 a 1995 byla žalobci předepsána platebními výměry ze dne 22. 2.
2001, tedy více než 4 roky před uplynutím promlčecí lhůty. Pokud tedy správní orgán I. stupně
platbu ze dne 15. 7. 2010 ve výši 27 875 Kč použil podle §22a odst. 2 zákona o pojistném na
nejstarší nedoplatky pojistného za rok 1994 a zčásti za rok 1995, postupoval v souladu se
zákonem.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalované
[4] Žalobce (dále „stěžovatel“) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost
z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu
správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Krajský soud nadmíru přísně
hodnotil stěžovatelovy námitky, zatímco tvrzení žalované považoval za axiomy; s ohledem
na časový odstup od porušení zákonných povinností, jichž se měl stěžovatel dopustit, nebylo
možné rozhodnout věc bez nařízení jednání. Krajský soud dále dospěl k nesprávným právním
závěrům. K fikci doručení podle §24 odst. 2 zákona o správním řízení může dojít, pouze pokud
se adresát v místě doručení zdržuje. Adresa X byla pouze evidenčním údajem trvalého pobytu
stěžovatele, avšak prokazatelně se na ní nikdy nezdržoval. Zákonná podmínka pro náhradní
doručení tak nebyla naplněna. Konečně k přerušení běhu promlčecí lhůty podle §18 odst. 1
zákona o pojistném nemohlo dojít, neboť toto ustanovení předpokládá, že se plátce pojistného o
úkonu ke zjištění výše pojistného fakticky dozvěděl.
[5] Žalovaná se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnila s odůvodněním napadeného
rozsudku a navrhla zamítnutí kasační stížnosti. Stěžovatel dlouhodobě neplní své povinnosti
v oblasti sociálního zabezpečení a se správními orgány nespolupracuje. Platební výměry mu byly
doručovány na adresu trvalého pobytu, neboť jinou adresu pro doručování nenahlásil. Stěžovatel
však písemnosti nepřebíral, přičemž z jeho přístupu lze dovodit, že tak činil úmyslně. K námitce
promlčení pohledávek žalovaná uvedla, že pohledávky vůči stěžovateli byly vymáhány v souladu
se zákonem.
III. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[6] Soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal,
zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109
odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[7] Kasační stížnost není důvodná.
[8] V první kasační námitce stěžovatel vyjadřuje obecný nesouhlas se způsobem, jakým
krajský soud hodnotil jeho tvrzení. Vzhledem k tomu, že obecnosti námitky odpovídá také
obecnost jejího vypořádání (viz rozsudek NSS ze dne 13. 9. 2017, č. j. 7 As 208/2017 - 20,
a judikaturu tam citovanou), soud na takto formulovanou námitku může pouze odpovědět,
že odůvodnění napadeného rozsudku považuje za přezkoumatelné, neboť se vyčerpávajícím
způsobem vypořádal se všemi žalobními námitkami. Nezákonnost rozhodnutí nelze spatřovat
v tom, že tyto námitky shledal nedůvodnými; z rozhodnutí zároveň nevyplývá, že by krajský soud
porušil rovnost stran a jakýmkoliv způsobem stranil žalované. Stěžovatel dále namítá, že krajský
soud neměl věc rozhodnout bez jednání. Krajský soud však neprováděl dokazování (obsahem
správního spisu se nedokazuje, viz rozsudek NSS ze dne 27. 8. 2018, č. j. 7 As 192/2018 - 32),
žalovaná s rozhodnutím bez nařízení jednání vyjádřila výslovný souhlas a stěžovatel se na výzvu
podle §51 odst. 1 s. ř. s. nevyjádřil, a proto byl jeho souhlas v souladu se zákonem předpokládán.
Podmínky pro rozhodnutí bez nařízení jednání byly proto v řízení před krajským soudem splněny
(rozsudek NSS ze dne 14. 7. 2005, č. j. 3 Azs 103/2005 - 76, č. 687/2005 Sb. NSS).
[9] Stěžovatel dále namítl, že při doručování platebních výměrů z roku 2001 nebyly splněny
podmínky pro doručení fikcí podle §24 odst. 2 zákona o správním řízení. Podle tohoto
ustanovení účinného v rozhodné době platilo, že [n]ebyl-li adresát písemnosti, která má být doručena
do vlastních rukou, zastižen, ačkoliv se v místě doručení zdržuje, doručovatel uloží písemnost v místně příslušné
provozovně držitele poštovní licence nebo u obecního úřadu a adresáta o tom vhodným způsobem vyrozumí.
Nevyzvedne-li si adresát písemnost do tří dnů od uložení, poslední den této lhůty se považuje za den doručení,
i když se adresát o uložení nedozvěděl. Jednou z podmínek náhradního doručení podle tohoto
ustanovení je tedy doručování na adresu, kde se adresát písemnosti skutečně zdržuje. Účelem
tohoto ustanovení bylo zajištění doručení písemnosti účastníkům řízení či jiným adresátům
na adresu, kde se fakticky zdržovaly, tedy zejména tam, kde ve skutečnosti bydlely. Účastník
řízení měl proto možnost namítat, že se v místě doručení nezdržoval, a že tedy nemohla nastat
fikce doručení (rozsudek NSS ze dne 14. 5. 2008, č. j. 8 As 47/2007 - 82). Využití této možnosti
však spočívá zcela v rukou účastníka řízení, přičemž „[d]omněnku náhradního doručení písemnosti určené
do vlastních rukou podle §24 odst. 2 správního řádu může nezastižený adresát vyvracet pouze dokazováním
tvrzení, že se v době pokusu o doručení písemnosti v místě doručení nezdržoval anebo že pošta při doručování
zásilky nedodržela postup předepsaný správním řádem.” (rozsudek NSS ze dne 24. 2. 2004,
č. j. 5 Azs 46/2003 - 50, nebo ze dne 5. 12. 2003, č. j. 4 Azs 30/2003 - 47). Toto tvrzení zároveň
musí být zcela konkrétní a jako takové musí být také prokázáno (rozsudek NSS ze dne
27. 8. 2003, č. j. 7 A 132/2002 - 31, a rozsudek č. j. 8 As 47/2007 - 82).
[10] Stěžovatel v odvolání proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně nenaplnění podmínek
náhradního doručení podle §24 odst. 2 zákona o správním řízení konkrétně netvrdil,
ani neprokazoval, pouze obecně uvedl, že „[ž]ádný platební výměr mi v roce 2001 doručen nebyl…“.
Teprve v žalobě namítl, že „[n]ezákonnost napadeného rozhodnutí vychází zejména z nesprávného
předpokladu […], že mi byly dne 05.03.2001 doručeny dle ust. 24 odst. 2 správního řádu […] platební
výměry… [Správním orgánům] bylo známo, že se v místě svého trvalého bydliště nezdržuji a že mi mají
písemnosti doručovat do mé advokátní kanceláře.“ Také v tomto případě se však jedná o zcela obecné
tvrzení, že se stěžovatel na adrese trvalého pobytu nezdržoval, které nadto žádným způsobem
neprokázal. Tuto skutečnost ostatně konkrétně netvrdil a nedokládal ani v kasační stížnosti,
v níž pouze uvedl, že všichni obyvatelé obce X mohou odpřísáhnout, že na adrese trvalého
pobytu ani jednou nepřenocoval. V souladu s výše citovanou judikaturou proto správní orgány
i krajský soud v souladu se zákonem dospěly k závěru, že podmínky pro náhradní doručení podle
§24 odst. 2 zákona o správním řízení byly naplněny a platební výměry byly řádně doručeny.
Zároveň nelze odhlédnout od skutečnosti, že stěžovatelovo jednání jeví známky dlouhodobé
a účelové snahy o ztížení, resp. znemožnění doručení úředních zásilek, přičemž takovéto jednání
nemůže požívat právní ochrany. Jak totiž soud uvedl v rozsudku ze dne ze dne 9. 12. 2004,
č. j. 2 As 28/2004 - 31, č. 990/2006 Sb. NSS, „základním předpokladem efektivního správního řízení
je vzájemná součinnost a spolupráce správních orgánů a účastníků řízení. Právě ve smyslu tohoto základního
principu je nutno vidět a hodnotit konkrétní počínání účastníků řízení. Rovněž v tomto směru je totiž nutno
spatřovat praktické naplnění smluvního pojetí státu, představujícího konsensuální průmět přesvědčení občanů
o nutnosti existence této instituce k ochraně základních práv a svobod. Ve svých důsledcích by se totiž toto
základní paradigma jevilo jako zcela neefektivní, pokud by v praxi bylo připuštěno zneužívání jednotlivých
procesních institutů k obcházení a k cíleným obstrukcím, v konečném výsledku znemožňujícím faktické působení
práva.“
[11] V poslední kasační námitce stěžovatel uvádí, že k přerušení běhu promlčecí lhůty
k vyměření dlužného pojistného podle §18 odst. 1 zákona o pojistném nepostačuje doručení
fikcí, ale plátce pojistného se s obsahem úkonu musí také fakticky seznámit. K tomu však podle
něj v projednávaném případě nedošlo, neboť platební výměry z roku 2001 mu nebyly doručeny.
Nedoplatky proto byly promlčeny a nebylo na ně možné podle §22a odst. 2 zákona o pojistném
použít platbu ze dne 15. 7. 2010. Tato námitka se však míjí s odůvodněním napadeného
rozhodnutí. Krajský soud totiž konstatoval, že lhůta k předepsání platebního výměru
na pravděpodobnou výši pojistného za roky 1994 a 1995, na jejichž úhradu byla použita
zmiňovaná částka, by uplynula v první polovině roku 2005 (za rok 1994), respektive v první
polovině roku 2006 (za rok 1995). S ohledem na to, že platební výměry z roku 2001 krajský soud
považoval za řádně doručené, uzavřel, že „[v]zhledem ke skutečnosti, že pravděpodobná výše pojistného
za rok 1994 a za rok 1995 byla Okresní správou sociálního zabezpečení Děčín žalobci pravomocně předepsána
platebními výměry ze dne 22. 2. 2001, č. j. 128/2001 a č. 129/2001, tedy více než 4 roky před vypršením
promlčecí lhůty, nelze předepsané platby považovat za promlčené, natož za nevyměřené, jak tvrdil žalobce. […]
Platba ve výši 27 875 Kč ze dne 15. 7. 2010, tak byla v souladu se zněním ust. §22a odst. 2 zákona
o pojistném nejprve použita na nejstarší nedoplatky pojistného na důchodové pojištění a příspěvku na státní
politiku zaměstnanosti…“. Krajský soud se tudíž vůbec nezabýval přerušením lhůty k uplatnění
práva předepsat pojistné podle §18 odst. 1 zákona o pojistném, neboť dospěl k závěru, že dlužné
pojistné správní orgán I. stupně předepsal ještě před uplynutím této lhůty, a to právě těmi
platebními výměry, o kterých stěžovatel tvrdí, že se s nimi neseznámil, a proto nemohly
způsobit přerušení promlčecí lhůty. Vzhledem k tomu, že NSS má shodně s krajským soudem
za to, že platební výměry z roku 2001 byly stěžovateli řádně doručeny, neshledal ani tuto námitku
důvodnou.
IV. Závěr a náklady řízení
[12] Soud ze všech shora uvedených důvodů dospěl k závěru, že kasační stížnost není
důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1, věta druhá, s. ř. s.). O věci rozhodl bez jednání
postupem podle §109 odst. 2 s. ř. s., dle kterého o kasační stížnosti rozhoduje soud zpravidla bez
jednání.
[13] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 1 s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s.
Stěžovatel, který neměl ve věci úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalované v řízení
o kasační stížnosti nevznikly náklady nad rámec úřední činnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 13. února 2019
JUDr. Barbara Pořízková
předsedkyně senátu