ECLI:CZ:NSS:2019:9.AFS.119.2019:50
sp. zn. 9 Afs 119/2019 - 50
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka a soudců
JUDr. Pavla Molka a JUDr. Barbary Pořízkové v právní věci žalobce: P. P., zast. Mgr. Martinem
Holubem, advokátem se sídlem Kaprova 40/12, Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo
financí, se sídlem Letenská 525/15, Praha 1, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 10. 2012, č.
j. 55/100605/2011-124, za účasti osoby zúčastněné na řízení: Královéhradecký kraj, se sídlem
Pivovarské náměstí 1245/2, Hradec Králové, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 5. 2. 2019, č. j. 11 Af 21/2013 - 120,
takto:
I. Kasační stížnost se zamít á.
II. Žádný z účastníků nemá práv o na náhradu nákladů řízení.
III. Osoba zúčastněná na řízení nemá práv o na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Na základě žádosti žalobce o dotaci na projekt „Rozšíření ubytovací kapacity Hotelu
Praha v Broumově“ uzavřeli dne 26. 1. 2006 žalobce a osoba zúčastněná na řízení smlouvu
o financování akce č. RN 58/06-GS/421/1860. Podle smlouvy se osoba zúčastněná na řízení
zavázala poskytnout po splnění podmínek ve smlouvě stanovených žalobci dotaci ve výši
37,56 % z celkových uznatelných nákladů akce, nejvýše však 4 000 000 Kč. Dne 27. 2. 2007
proběhla administrativní kontrola vyúčtování tohoto projektu. Podle protokolu z kontroly byly
v jejím průběhu zjištěny nedostatky a žalobci byla uložena opatření k jejich nápravě a k doplnění
dokumentace. Dne 9. 7. 2008 provedli zástupci Krajského úřadu Královéhradeckého kraje
a Centra evropského projektování (dále jen „CEP“) kontrolu projektu podle zákona
č. 320/2001 Sb., o finanční kontrole ve veřejné správě a o změně některých zákonů,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o finanční kontrole“). Dle závěrů uvedených
v protokolu z kontroly žalobce nedodržel závazek uvedený v čl. VII. smlouvy ze dne 26. 1. 2006
provádět veškeré finanční operace související s projektem prostřednictvím zvláštních účtů
uvedených ve smlouvě. Dále nebyl realizován objekt SO-04 – zázemí kuchyně,
který byl předmětem žádosti i uzavřené smlouvy. Dopisem ze dne 8. 9. 2008 osoba zúčastněná
na řízení žalobce informovala o svém odstoupení od smlouvy s odkazem na závěry protokolu
ze dne 9. 7. 2008 o výsledku veřejnoprávní kontroly.
[2] Souběžně s tím uzavřeli na základě žádosti žalobce o dotaci na projekt „Zvýšení kvality
ubytovacího zařízení Hotel Praha*** v Broumově“ dne 12. 6. 2007 žalobce a osoba zúčastněná
na řízení smlouvu o financování akce č. EZ 144/07-GS/422/2887. Podle smlouvy se osoba
zúčastněná na řízení zavázala poskytnout po splnění podmínek ve smlouvě stanovených žalobci
dotaci ve výši 47,25 % z celkových uznatelných nákladů akce, nejvýše však 996 030 Kč.
V průběhu let 2007 a 2008 proběhlo několik administrativních kontrol vyúčtování tohoto
projektu. Podle protokolů z těchto kontrol byly v jejich průběhu zjištěny nedostatky a žalobci
byla uložena opatření k jejich nápravě. Dne 9. 7. 2008 provedli zástupci Krajského úřadu
Královéhradeckého kraje a CEP kontrolu projektu podle zákona o finanční kontrole a zjistili
několik pochybení na straně žalobce, zejména v oblasti administrace projektu. Dopisem ze dne
8. 9. 2008 osoba zúčastněná na řízení žalobce informovala o svém odstoupení od smlouvy
s odkazem na závěry protokolu ze dne 9. 7. 2008 o výsledku veřejnoprávní kontroly.
[3] Žalobce podal k Okresnímu soudu v Hradci Králové žalobu, jíž se na osobě zúčastněné
na řízení domáhal zaplacení částky 4 995 982,2 Kč s příslušenstvím. Podle žaloby byly obě akce
řádně zrealizovány, přesto osoba zúčastněná na řízení žalobci dotace nevyplatila. Okresní soud
v Hradci Králové usnesením ze dne 27. 12. 2010, č. j. 121 C 150/2009 - 334, zamítl námitku
nedostatku pravomoci soudu vznesenou osobou zúčastněnou na řízení. Nicméně usnesením
Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 6. 2011, č. j. 21 Co 83/2011 - 368, bylo usnesení
okresního soudu zrušeno, řízení zastaveno a věc byla postoupena Ministerstvu vnitra. Krajský
soud v Hradci Králové totiž dospěl k závěru, že smlouvy, o něž žalobce opřel svůj nárok,
jsou veřejnoprávními smlouvami ve smyslu §161 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu,
ve znění pozdějších předpisů (dále „správní řád“), proto spor vzešlý z těchto smluv mělo
na základě §178 odst. 2 správního řádu rozhodnout Ministerstvo vnitra, jakožto nadřízený
správní orgán kraje, který byl stranou smluv. Ministerstvo vnitra usnesením ze dne 7. 11. 2011,
č. j. MV-116821-2/ODK-2011, postoupilo podle §12 správního řádu návrh na zaplacení výše
uvedené částky žalovanému. V daném případě nešlo podle Ministerstva vnitra o subordinační
veřejnoprávní smlouvy podle §161 správního řádu, nýbrž o dohody podle §36 odst. 1 zákona
č. 129/2000 Sb., o krajích, ve znění pozdějších předpisů, a zákona č. 250/2000 Sb.,
o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů, ve znění pozdějších předpisů. Ministerstvo vnitra
vyšlo z §133 odst. 1 správního řádu, z něhož dovodilo, že příslušným k rozhodnutí byl ústřední
správní úřad pro oblast dodržování parametrů hospodaření s finančními prostředky územních
samosprávných celků, tedy žalovaný, přestože se jednalo o veřejnoprávní smlouvy uzavřené
v rámci samostatné působnosti kraje.
[4] Dne 12. 10. 2012 žalovaný rozhodnutím č. j. 55/100605/2011 - 124 zamítl podle §141
odst. 7 správního řádu návrh žalobce na uložení povinnosti osobě zúčastněné na řízení vyplatit
mu na základě obou smluv částku 4 995 982,2 Kč s příslušenstvím. Žalovaný sice dospěl
k závěru, že odstoupení od obou veřejnoprávních smluv nebylo podle správního řádu možné,
shledal však řadu porušení obou smluv ze strany žalobce, a proto návrhu nevyhověl. V poučení
o opravném prostředku bylo uvedeno: „Proti rozhodnutí o návrhu na zahájení sporného řízení
(část I. výroku tohoto rozhodnutí) a proti rozhodnutí o nákladech řízení (část výroku II. výroku tohoto
rozhodnutí) lze podat v souladu s §152 odst. 1 správního řádu rozklad ve lhůtě do 15 dnů ode dne oznámení
tohoto rozhodnutí (§152 odst. 4 ve spojení s §83 odst. 1 správního řádu). Rozklad se podává ministru financí
prostřednictvím Ministerstva financí, odboru Financování územních rozpočtů a programové financování
(§152 odst. 4 ve spojení s §86 odst. 1 správního řádu).“
[5] Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 10. 2012 rozklad. Rozhodnutím
ze dne 11. 3. 2013, č. j. MF-100284/2012/12-RK, ministr financí rozklad zamítl,
neboť se ztotožnil s žalovaným, že žalobce pochybil způsobem popsaným v rozhodnutí ze dne
12. 10. 2012. Žalobce napadl rozhodnutí ministra financí žalobou, které Městský soud v Praze
(dále jen „městský soud“) vyhověl rozsudkem ze dne 21. 9. 2016, č. j. 11 Af 21/2013 - 56, kterým
zrušil rozhodnutí ministra financí ze dne 11. 3. 2013 a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[6] Tento prvý rozsudek městského soudu napadli kasační stížností žalovaný
i osoba zúčastněná na řízení. Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 31. 5. 2017,
č. j. 7 Afs 251/2016 - 43, odmítl kasační stížnost žalovaného pro opožděnost, ovšem vyhověl
kasační stížnosti osoby zúčastněné na řízení, rozsudek městského soudu zrušil a věc mu vrátil
k dalšímu řízení. Konstatoval, že obě smlouvy o poskytnutí dotací byly veřejnoprávními
smlouvami ve smyslu §159 odst. 1 správního řádu, nikoli smlouvami soukromoprávními.
Spor z jejich plnění byl tedy sporem ohledně výkladu těchto veřejnoprávních smluv a spadal
pod §169 odst. 1 správního řádu. Jak vyplývá z usnesení zvláštního senátu ze dne 30. 7. 2015,
č. j. Konf 5/2014 - 8, v případě sporů z veřejnoprávní smlouvy se postupuje podle
§141 správního řádu. Proti rozhodnutí o sporu z veřejnoprávní smlouvy ovšem nelze s ohledem
na §169 odst. 2 správního řádu podat odvolání ani rozklad. V úvahu připadá pouze žaloba
ve správním soudnictví podle §65 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Ministr financí tedy rozhodoval o nepřípustném
opravném prostředku a jeho rozhodnutí o rozkladu mělo být označeno za nicotné. Městský soud
tak neměl v nyní přezkoumávané věci vůbec přistoupit k posuzování zákonnosti žalobou
napadeného rozhodnutí ministra financí; namísto toho měl podle §76 odst. 2 s. ř. s. vyslovit jeho
nicotnost. Tato vada, ke které je povinen Nejvyšší správní soud přihlédnout z úřední povinnosti
(§109 odst. 4 s. ř. s.), byla důvodem ke zrušení napadeného rozsudku městského soudu podle
§110 odst. 1 věty první s. ř. s. Namísto, aby sám deklaroval nicotnost rozhodnutí ministra
financí podle §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s., přistoupil pouze ke zrušení rozsudku městského
soudu. Uložil mu, aby prohlásil rozhodnutí ministra financí za nicotné, posoudil žalobu proti
němu jako žalobu podanou též přímo proti rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 10. 2012 a poskytl
žalobci, který podal rozklad veden chybným poučením o opravném prostředku, prostor
k případnému doplnění námitek vůči tomuto rozhodnutí.
[7] Městský soud v dalším řízení rozhodl, že rozhodnutí ministra financí ze dne 11. 3. 2013
je nicotné, a žalobu proti rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 10. 2012 zamítl. Zabýval
se námitkami vznesenými v původní žalobě, naopak za opožděnou označil námitku týkající
se usnesení Rady Královéhradeckého kraje, která byla vznesena až při ústním jednání. Neshledal
důvodnými žalobní námitky, kterými žalobce zpochybňoval svá pochybení zjištěná při kontrolách
ze dne 6. 5. 2008 a 9. 7. 2008. Za správné a odpovídající správnímu spisu naopak označil závěry
žalovaného ohledně pochybení na straně žalobce, zejména v otázce úhrad faktur a jejich určitosti
a pravdivosti a v otázce nerealizování objektu SO-04 – zázemí kuchyně. Nerealizování objektu
SO-04 přitom nebylo bezvýznamnou odchylkou, o níž nemusel nikoho informovat, jak uváděl
v žalobě. Nedůvodná byla i námitka nepřiměřenosti zamítnutí celého návrhu na poskytnutí
dotace. Žalovaný navíc nerozhodoval přímo o poskytnutí nebo neposkytnutí dotace,
ale o důvodnosti žalobcova návrhu proti osobě zúčastněné na řízení.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření k ní
[8] Žalobce (dále „stěžovatel“) podal proti rozsudku městského soudu kasační stížnost
z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.
[9] Vytýká městskému soudu, že odmítl pro opožděnost akceptovat žalobní námitky, které
vznesl až při ústním jednání a při závěrečné řeči. Připomíná, že podle prvého zrušujícího
rozsudku NSS v této věci měl mít možnost vznést nové námitky a podle §77 s. ř. s.
je dokazování prováděno právě při jednání. Judikatura NSS navíc rozlišuje právo žalobce rozšířit
žalobu o další skutková tvrzení a oprávnění navrhovat důkazy k jejich prokázání,
na což se ze zákona nevztahuje koncentrace řízení. Žalobce může kdykoliv před vydáním
rozhodnutí navrhovat další důkazy. Námitka týkající se nemožnosti odstoupit od smluv ohledně
financování, a tedy zároveň ani platně revokovat původní usnesení Rady Kralovéhradeckého
kraje z roku 2007, měla být považována za včasnou a řádně uplatněnou, neboť se vztahuje
k bodu A/článku II. žaloby, a byla tedy podána včas.
[10] Tuto odmítnutou námitku označuje za zásadní, neboť byl konfrontován s velmi nestálým
rozhodovacím procesem ze strany poskytovatele dotace a má za to, že právě tento nestálý
a nepředvídatelný postoj mohl vést mimo jiné k tomu, že nedošlo ke spravedlivému řešení,
za které považuje zkrácení uvedené dotace. Zkrácení dotace by přiléhavějším způsobem
umožnilo zohlednit formální pochybení, která poskytovatel dotace respektive žalovaný
ve stěžovatelově postupu spatřuje, avšak zároveň by nedošlo k nesprávnému a protiprávnímu
zásahu do stěžovatelova legitimního očekávání na spolufinancování dotační akce. Jestliže správní
orgán přizná jistou procentuální míru čerpatelnosti dotace, kterou pak úplně zruší, ačkoli
by se mohl pouze pohybovat po procentní stupnici výše či níže podle počtu či závažnosti
porušení, a jestliže bez podstatné změny okolností zruší možnost čerpání dotace zcela,
jde o významné narušení důvěry v předvídatelnost vrchnostenského rozhodování. Stěžovatel
odmítá, že by byť marginální porušení dotačních podmínek mělo bez dalšího znamenat
nepřiznání, respektive nevyplacení dotace, případně odvod již vyplacené dotace zpět
do příslušného rozpočtu v celé její výši. Stěžovatel činil vše pro to, aby investiční akce byla
realizována a dokončena. Samotná přestavba a zkvalitnění budovy hotelu Praha má význam
pro celé město, neboť došlo k rekonstrukci památkově chráněné budovy, zvýšení ubytovací
kapacity, a tedy zatraktivnění města pro turisty, zvýšení cestovního ruchu a ekonomického
přínosu pro region. Nejedná se tedy pouze o investiční akci, která by měla užitek pro samotného
majitele. Městský soud poukázal na usnesení rozšířeného senátu ze dne 30. 10. 2018,
č. j. 1 Afs 291/2017 - 33, č. 3854/2019 Sb. NSS, ale nezohlednil jeho právní věty II. a III., podle
nichž je při stanovení výše odvodu za porušení rozpočtové kázně nutno postupovat přiměřeně,
a pokud se porušení týká jen oddělitelné části dotace, tak stanovit odvod pouze částkou,
která se týká této části dotace.
[11] Nepřezkoumatelnost rozsudku městského soudu spatřuje v tom, že pominul řadu
námitek k rozhodnutí. Ze všech těchto důvodů navrhuje, aby byl rozsudek městského soudu
zrušen a věc mu vrácena k dalšímu řízení.
[12] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti konstatoval, že žalobní námitky označené
městským soudem za opožděné nebyly předtím uplatněny ani ve sporném správním řízení,
ani v žalobě a jejím doplnění v dodatečně stanovené lhůtě. Podle žalovaného postupovala osoba
zúčastněná na řízení při poskytování dotace vůči stěžovateli vstřícně a poskytla mu řadu
příležitostí k opravám a uvedení plateb do souladu s požadavky smluv o poskytnutí dotací.
Stěžovatel již v roce 2007 po zjištění nedostatků sám odmítal možnost jakéhokoli krácení dotace,
takže se jej nyní nemůže domáhat v rámci kasační stížnosti s odstupem deseti let. Sporné řízení
správní je ovládáno dispoziční zásadou a žalovaný musel vycházet především z návrhů obou
stran. Nemohl tedy sám postupovat, jako by postupoval v řízení o odvodu za porušení
rozpočtové kázně a určovat případnou míru snížení poskytnuté dotace.
[13] Osoba zúčastněná na řízení se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnila s postupem
městského soudu a označila jej za souladný s požadavky vyjádřenými v prvém zrušujícím
rozsudku NSS ze dne 31. 5. 2017.
III. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[14] Soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal,
zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109
odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[15] Stěžovatel nejprve vytýká městskému soudu, že jeho námitky uplatněné až při ústním
jednání odmítl jako opožděné. K tomu je třeba připomenout, že stěžovatel napadal žalobou
podanou dne 13. 5. 2013 rozhodnutí ministra financí ze dne 11. 3. 2013 a rozhodnutí žalovaného
ze dne 12. 10. 2012. Když NSS vydával svůj první zrušující rozsudek ze dne 31. 5. 2017, podle
nějž mohla žaloba věcně zpochybňovat pouze rozhodnutí žalovaného, nikoliv nicotné
rozhodnutí ministra financí, byl si vědom toho, že dvouměsíční lhůta pro případné rozšíření
žalobních bodů již dávno uplynula. Proto v bodě [47] rozsudku zavázal městský soud,
aby v dalším řízení poskytl stěžovateli prostor k případnému doplnění žalobních námitek
směřujících přímo proti rozhodnutí žalovaného.
[16] Městský soud tak postupoval a usnesením ze dne 27. 11. 2017, č. j. 11 Af 21/2013 - 97,
vyzval stěžovatele, aby ve lhůtě dvou týdnů doplnil svou žalobu o námitky směřující proti
rozhodnutí žalovaného. Výzva byla stěžovatelovu zástupci doručena dne 29. 11. 2017, lhůta pro
doplnění žaloby tedy uplynula ve středu 13. 12. 2017. Městský soud se však zachoval vstřícně
a akceptoval i doplnění žaloby, které stěžovatel zaslal se žádostí o prominutí zmeškání lhůty
až dne 19. 12. 2017. Toto doplnění zaslal městský soud žalovanému i osobě zúčastněné na řízení
a zohlednil je ve svém rozsudku (viz jeho body 57. až 60.). Tím plně dostál požadavku
vyjádřenému v prvním zrušujícím rozsudku NSS a jeho postupu v tomto ohledu nelze nic
vytknout.
[17] Stejně tak mu ovšem nelze vytknout ani to, že nezohlednil nové námitky, které stěžovatel
nově vznesl teprve u jednání konaného dne 5. 2. 2019. V době tohoto jednání totiž uplynula
nejen dvouměsíční lhůta pro podání žaloby a její rozšíření (viz §71 odst. 2 a §72 odst. 1 s. ř. s.)
odvozující se od doručení rozhodnutí žalovaného, ale i dvoutýdenní lhůta poskytnutá dne
27. 11. 2017 k uplatnění nových žalobních námitek, čehož ostatně stěžovatel dne 19. 12. 2017
využil. Proces rozšiřování žalobních námitek v souladu s požadavkem rozsudku NSS byl tedy
již ukončen. Uplatnění nových žalobních námitek při ústním jednání dne 5. 2. 2019 tudíž bylo
opožděné a městský soud postupoval správně, když k těmto námitkám nepřihlížel.
[18] Šlo přitom skutečně o nové námitky týkající se možnosti revokovat původní usnesení
Rady Kralovéhradeckého kraje z roku 2007, dále stěžovatelovy povinnosti vést samostatnou
oddělenou analytickou účetní evidenci či tvrzení žalovaného, že úhrada některých faktur nebyla
provedena ze zvláštního bankovního účtu uvedeného v každé ze smluv. Již z tohoto výčtu
je patrné, že nešlo pouze o „nové důkazy“ podporující tvrzení uvedená v žalobě, nýbrž
o skutečné rozšíření žaloby o nové body, které v době konání ústního jednání již bylo opožděné.
Stěžovatelův poukaz na rozsudek NSS ze dne 27. 4. 2007, č. j. 4 Azs 176/2006 - 84, č. 1834/2009 Sb. (pozn. soudu: stěžovatel v kasační stížnosti odkazoval na „rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 27. 4. 2007 č. j. 4 Afs 176/2006 - 84“, takové rozhodnutí však neexistuje), je tedy
nepřiléhavý, neboť podle tohoto rozsudku platí, že navrhování důkazů, které mají podpořit
tvrzení uvedená v žalobě, nelze považovat za rozšíření žaloby, a není proto omezeno lhůtou
stanovenou v §71 odst. 2 věta třetí s. ř. s. Zde však o navrhování důkazů nešlo. Stěžovatel tvrdil,
že tato tvrzení rozšiřovala žalobní bod obsažený v bodu A/ článku II. žaloby, ale není vůbec
patrné, ke kterému ze zde obsažených tvrzení by se měly tyto nové námitky vztahovat a rozvádět
jej. Tato námitka tedy není důvodná.
[19] Ve zbytku kasační stížnosti stěžovatel pouze obecně kritizuje nestálý rozhodovací proces
ze strany poskytovatele dotace a nespravedlivost přijatých řešení. Tím ovšem nijak konkrétně
nepolemizuje s podrobným odůvodněním městského soudu, který na 22 stranách rozsudku
rozebral řadu konkrétních pochybení v podobě faktur a nedodržených závazků plynoucích
ze smluv o poskytnutí dotace. NSS připomíná, že míře obecnosti námitky odpovídá také míra
obecnosti jejího vypořádání, neboť soud není oprávněn domýšlet za stěžovatele argumenty
(viz rozsudek NSS ze dne 13. 9. 2017, č. j. 7 As 208/2017 - 20, a judikaturu tam citovanou).
[20] Jediným konkrétnějším tvrzením v této části kasační stížnosti se stěžovatel domáhá
s odkazem na usnesení rozšířeného senátu č. j. 1 Afs 291/2017 - 33 zkrácení dotace,
neboť by šlo o přiléhavější řešení jeho pochybení. S otázkou nepřiměřenosti rozhodnutí
žalovaného z hlediska posouzení této možnosti se však již dostatečně vypořádal městský soud
v bodě 92. svého rozsudku. Zde připomněl, že žalovaný ve správním řízení řešil spor
z veřejnoprávních smluv, jejichž stranami byli stěžovatel a osoba zúčastněná na řízení, a jejichž
předmětem bylo poskytnutí dotace. Žalovaný tedy v rámci správního řízení řešil otázku, zda je
důvodný návrh žalobce proti osobě zúčastněné na řízení na zaplacení požadované částky.
Nerozhodoval ale o poskytnutí dotace, a nemohl tedy ani rozhodovat dle článku XVI. smluv
o částečném zkrácení dotace, neboť podle bodu 16.1 o částečném zkrácení dotace rozhoduje
konečný příjemce, kterým byla osoba zúčastněná na řízení, a nikoli žalovaný. S těmito argumenty
stěžovatel v kasační stížnosti opět nijak konkrétně nepolemizuje, takže jeho námitce nelze
vyhovět.
[21] V závěrečné námitce stěžovatel vytýká městskému soudu, že „v řízení předcházejícím vydání
napadeného rozhodnutí pominul řadu námitek k rozhodnutí“. Vůbec však nekonkretizuje, které konkrétní
námitky městský soud neposoudil, takže ani tato obecná námitka není důvodná.
IV. Závěr a náklady řízení
[22] Nejvyšší správní soud ze všech shora uvedených důvodů dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.). O věci přitom rozhodl
bez jednání postupem podle §109 odst. 2 s. ř. s., dle kterého o kasační stížnosti rozhoduje
Nejvyšší správní soud zpravidla bez jednání.
[23] O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení
s §120 s. ř. s., podle něhož má účastník, který měl ve věci plný úspěch, proti neúspěšnému
účastníkovi právo na náhradu důvodně vynaložených nákladů řízení. Stěžovatel, který neměl
v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení.
[24] Žalovanému, kterému by jinak právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti
příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, protože mu v řízení o kasační stížnosti žádné
náklady nevznikly nad rámec jeho úřední činnosti.
[25] Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť jí soudem
nebyla uložena žádná povinnost, v souvislosti s níž by jí náklady vznikly (§60 odst. 5 s. ř. s.
a contrario).
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 11. července 2019
JUDr. Radan Malík
předseda senátu