ECLI:CZ:NSS:2019:9.AFS.134.2019:39
sp. zn. 9 Afs 134/2019 - 39
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka a soudců
JUDr. Pavla Molka a JUDr. Ivo Pospíšila v právní věci žalobce: Ing. J. K., zast. JUDr. Václavem
Vlkem, advokátem se sídlem Sokolovská 32/22, Praha 8, proti žalovanému: Odvolací finanční
ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, Brno, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 11. 2018,
č. j. 50386/18/5100-31462-707633, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského
soudu v Plzni ze dne 8. 4. 2019, č. j. 57 Af 4/2019 - 28,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Rozhodnutím žalovaného ze dne 9. 11. 2018, č. j. 50386/18/5100-31462-707633, bylo
zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí Finančního úřadu pro Plzeňský kraj ze dne
21. 3. 2018, č. j. 504739/18/2308-70461-401727, jímž byl žalobce vyzván k zaplacení správního
poplatku ve výši 1 000 Kč, kterým je zpoplatněno podání žádosti o prominutí příslušenství daně.
Tuto žádost žalobce podal dne 10. 8. 2017 poté, co mu Finanční úřad pro Plzeňský kraj (dále jen
„správce daně“) doručil platební výměr o předpisu úroku z prodlení úhrady daně z nemovitých
věcí za zdaňovací období roku 2012 ve výši 4 090 Kč.
[2] Proti rozhodnutí žalovaného se žalobce bránil žalobou u Krajského soudu v Plzni (dále
jen „krajský soud“), který ji napadeným usnesením ze dne 8. 4. 2019 jako nepřípustnou odmítl
podle §46 odst. 1 písm. d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Dospěl totiž k závěru, že se žalobce žalobou domáhá
přezkoumání rozhodnutí, které je vyloučeno ze soudního přezkumu podle §70
písm. c) s. ř. s. jakožto úkon správního orgánu, jímž se toliko upravuje vedení řízení před
správním orgánem. Krajský soud přitom odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu (dále
též „NSS“) ze dne 20. 1. 2005, č. j. 2 Azs 252/2004 - 93, č. 540/2005 Sb. NSS, podle něhož
„[r]ozhodnutí o odvolání proti výzvě k zaplacení správního poplatku je rozhodnutím, jímž se pouze upravuje
vedení řízení před správním orgánem ve smyslu §70 písm. c) s. ř. s. Toto rozhodnutí nemá samo o sobě
za následek ukončení řízení; k němu dochází až rozhodnutím o zastavení správního řízení, proti němuž je žaloba
podle §65 a násl. s. ř. s. přípustná.“
II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného
[3] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadl usnesení krajského soudu kasační stížností, kterou
založil na důvodu podle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., tedy na nezákonnosti rozhodnutí
o odmítnutí návrhu. Konkrétně namítl, že rozhodnutí o odvolání proti výzvě k zaplacení
správního poplatku sice není rozhodnutím, proti kterému lze podat správní žalobu, avšak
součástí napadeného rozhodnutí žalovaného bylo též přezkoumání žádosti o osvobození
od placení správního poplatku, proti němuž, jak se stěžovatel domnívá, je žaloba přípustná,
neboť rozhodnutí o osvobození není rozhodnutím, jímž se upravuje vedení řízení před správním
orgánem. Stěžovatel je toho názoru, že měl být osvobozen od placení správního poplatku, neboť
se nachází ve špatné finanční situaci zapříčiněné konkursním řízením a exekučními řízeními. Tato
finanční situace mu neumožňuje zaplatit správní poplatek, a je tak zkrácen na svých procesních
právech, neboť se kvůli tomu nemůže dovolávat svých práv zaručených Listinou základních práv
a svobod a Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod. S ohledem na to stěžovatel
navrhl, aby NSS napadené usnesení krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k novému projednání.
[4] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že se zcela ztotožňuje s napadeným
usnesením krajského soudu, které vycházelo z citovaného rozsudku NSS. S ohledem na to navrhl,
aby kasační stížnost byla zamítnuta.
III. Posouzení kasační stížnosti
[5] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí,
proti němuž je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná. Poté přezkoumal důvodnost
kasační stížnosti v souladu s ustanovením §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů.
[6] Po přezkoumání kasační stížnosti dospěl NSS k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Vycházel přitom ze svého dřívějšího rozsudku ze dne 18. 4. 2019, č. j. 9 Afs 68/2019 - 66,
kde ve vztahu k témuž stěžovateli řešil totožnou právní otázku.
[7] Stěžovatel založil kasační stížnost na důvodu podle ustanovení §103
odst. 1 písm. e) s. ř. s., tj. na nezákonnosti rozhodnutí krajského soudu, jímž byla jeho žaloba
odmítnuta. Konkrétně uvedl, že napadeným rozhodnutím žalovaného bylo rozhodnuto také
o jeho žádosti o osvobození od správního poplatku, k jehož zaplacení byl správcem daně vyzván,
a proto napadené rozhodnutí není pouze úkonem správního orgánu, jímž se upravuje vedení
řízení podle §70 písm. c) s. ř. s.
[8] NSS neshledal napadené usnesení krajského soudu nezákonným. Krajský soud rozhodl
zcela v souladu s judikaturou NSS, podle níž je rozhodnutí o odvolání proti výzvě k zaplacení
správního poplatku rozhodnutím, jímž se upravuje vedení řízení před správním orgánem
ve smyslu §70 písm. c) s. ř. s., konkrétně s výše zmíněným rozsudkem č. j. 2 Azs 252/2004 - 93:
„Toto rozhodnutí nemá samo o sobě za následek ukončení řízení; k němu dochází až rozhodnutím o zastavení
správního řízení, proti němuž je žaloba podle §65 a násl. s. ř. s. přípustná. Má-li nezaplacení správního
poplatku za následek neprovedení úkonu, lze se soudní ochrany domoci prostřednictvím žaloby na ochranu před
nečinností správního orgánu (§79 a násl. s. ř. s.).“
[9] NSS nemá důvod se od této judikatury jakkoliv odchýlit, přičemž na právním hodnocení
nemění nic ani skutečnost, že v napadeném rozhodnutí žalovaného byla posouzena i možnost
osvobození stěžovatele od placení správního poplatku s ohledem na jím tvrzenou majetkovou
a sociální situaci. Pokud dospěl v právě citovaném rozsudku k závěru, že rozhodnutím,
resp. úkonem, jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují práva nebo povinnosti účastníka
řízení ve smyslu §65 s. ř. s., není výzva k zaplacení správního poplatku, resp. rozhodnutí
o odvolání proti takové výzvě, ale až rozhodnutí o zastavení správního řízení podle §5
odst. 4 zákona č. 634/2004 Sb., o správních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„zákon o správních poplatcích“), pak tím dal jednoznačně najevo, že těžiště soudního přezkumu
poplatkové povinnosti, včetně případného osvobození od správního poplatku, leží až v řízení
o žalobě proti rozhodnutí, jímž bylo řízení zastaveno. NSS neshledává důvod, aby byl soudní
přezkum rozhodnutí o odvolání proti výzvě k zaplacení správního poplatku připuštěn toliko
s ohledem na to, že žalovaný v rozhodnutí o odvolání posoudil možnost osvobození účastníka
řízení od zaplacení správního poplatku.
[10] Otázka poplatkové povinnosti bude komplexně, tj. včetně možnosti osvobození
od poplatku, posouzena právě až v rámci soudního přezkumu rozhodnutí o zastavení řízení,
neboť teprve rozhodnutím o zastavení řízení je rozhodováno o právech a povinnostech
stěžovatele, včetně jeho ústavně zaručeného práva na přístup k správnímu orgánu, jehož
se dovolává. Teprve v této fázi může stěžovatel případně uplatňovat své námitky proti
neosvobození od poplatku, včetně argumentů, které uplatnil nyní v kasační stížnosti, totiž
že zákon o správních poplatcích na situace podobné té jeho nepamatuje, a je proto třeba
na ně aplikovat analogii legis či dokonce analogii iuris. Přesun soudního přezkumu poplatkové
povinnosti až do řízení o žalobě proti rozhodnutí o zastavení správního řízení dle názoru NSS
stěžovatele nezbavuje ochrany jeho práv a ani nesnižuje efektivitu takové ochrany. Není
zde proto důvod, aby byla otázka osvobození od správního poplatku krajským soudem věcně
přezkoumávána v této procesní fázi správního řízení samostatně, když může být celá poplatková
povinnost posouzena komplexně ve vztahu k právu na přístup ke správnímu orgánu v řízení
o žalobě proti rozhodnutí o zastavení řízení. Skutečnost, že osvobození od správního poplatku
je soudy přezkoumáváno až v řízení o žalobě proti rozhodnutí o zastavení správního řízení,
ostatně dokládá také další judikatura NSS (rozsudek ze dne 8. 12. 2011, č. j. 5 As 34/2010 - 80,
nebo rozsudek ze dne 19. 3. 2015, č. j. 8 Afs 168/2014 - 40).
IV. Závěr a náklady řízení
[11] Z výše uvedeného vyplývá, že napadené usnesení krajského soudu není nezákonné
z důvodů namítaných v kasační stížnosti. Proto Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako
nedůvodnou zamítl podle §110 odst. 1 s. ř. s.
[12] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 1, větu první, ve spojení s §120
s. ř. s., podle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch,
právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi,
který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel ve věci neměl úspěch, a proto nemá právo na náhradu
nákladů řízení, žalovanému pak v souvislosti s tímto řízením žádné náklady nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 23. května 2019
JUDr. Radan Malík
předseda senátu