ECLI:CZ:NSS:2019:9.AFS.239.2018:20
sp. zn. 9 Afs 239/2018 - 20
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína a soudců
JUDr. Tomáše Rychlého a Mgr. Radovana Havelce v právní věci žalobce: J. S., zastoupený JUDr.
Milanem Zábržem, advokátem se sídlem Veveří 486/57, Brno, proti žalovanému: Generální
ředitelství cel, se sídlem Budějovická 1387/7, Praha 4, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 5. 2018, č. j. 22 Af 32/2017 – 40,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
[1] Krajský soud v Ostravě (dále jen „krajský soud“) rozsudkem ze dne 17. 5. 2018,
č. j. 22 Af 32/2017 – 40, zamítl jako nedůvodnou žalobu žalobce proti rozhodnutí žalovaného
ze dne 3. 2. 2017, č. j. 8368/2017-900000-304.5. Tímto rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání
žalobce a potvrdil rozhodnutí Celního úřadu pro Moravskoslezský kraj (dále jen „správní orgán
prvního stupně“) ze dne 21. 7. 2016, č. j. 85507-15/2016-570000-12 (dále též „prvostupňové
rozhodnutí“), kterým správní orgán prvního stupně uložil žalobci povinnost uhradit náklady
spojené se zničením vybraných výrobků (konkrétně 9 910 000 ks cigaret v krabičkách,
jejichž propadnutí bylo předtím vysloveno v trestním řízení) v celkové výši 42 125 Kč,
a to do 30 dnů ode dne doručení rozhodnutí.
[2] Krajský soud nejprve uvedl, že žalovaný se mýlil, jestliže uvedl, že prvostupňovým
rozhodnutím nedošlo ke stanovení nových povinností žalobci. Náklady za zničení vybraných
výrobků se předepisují rozhodnutím správce daně, jedná se o uložení povinnosti zaplatit částku
v konkrétní výši. Tato povinnost nebyla žalobci uložena trestním rozsudkem – v něm byl žalobci
uložen trest propadnutí výrobků. Tuto dílčí žalobní námitku tak krajský soud považoval
za důvodnou, avšak ke zrušení napadeného správního rozhodnutí nepřistoupil. Tato námitka
se totiž podle soudu týkala pouze teoretického základu věci, žaloba jako celek neobstála.
[3] Žalobce dále namítal, že neměl možnost seznámit se během řízení s podklady
pro rozhodnutí. Krajský soud této námitce nepřisvědčil s tím, že žalobce mohl uplatnit veškeré
námitky v odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí, případně mohl požádat o nahlédnutí
do spisu. Podle krajského soudu bylo odpovědností žalobce, jenž byl v řízení zastoupen právním
profesionálem (advokátem), co všechno učiní předmětem odvolacího řízení. Žalobce
nezpochybnil výši předepsané částky nákladů, pouze tvrdil, že měl být před vydáním rozhodnutí
seznámen s podklady. V tomto světle se tedy žalovaný věcí zabýval.
[4] Krajský soud se neztotožnil ani s tvrzením, že žalobce sdělil celním orgánům dne
9. 12. 2016, kdo je možným vlastníkem vybraných výrobků. Soud přitom poukázal na rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 12. 2013, č. j. 2 Afs 60/2013 – 31, ze kterého vyplývá,
že řízení o náhradě nákladů likvidace vybraných výrobků je řízením, které pojmově následuje
poté, co byly tyto výrobky zabrány (v posuzovaném případě bylo rozhodnuto o jejich
propadnutí). Jde o oddělenou část řízení po pravomocném ukončení řízení předešlého. Sdělení
žalobce o možném vlastníkovi výrobků v průběhu řízení o předepsání nákladů za jejich likvidaci
je podle názoru krajského soudu bez významu. Krajský soud dále s odkazem na zmíněný
rozsudek č. j. 2 Afs 60/2013 – 31, přezkoumal výši nákladů na zničení výrobků. S ohledem
na obsah správního spisu dospěl k závěru, že předepsané náklady nejsou nepřiměřené. Doprava
výrobků proběhla na delší vzdálenost, než kterou namítal žalobce, nadto zahrnovala i nakládku
a vykládku. S částkou za produkci energie (vznikající při likvidaci výrobků), o které se žalobce
zmiňoval, správní orgány nekalkulovaly. Krajský soud uzavřel, že tvrzení žalobce v tomto směru
zčásti neodpovídají spisu a ve zbytku jsou vágní a nepodložená.
[5] Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost
z důvodů, které podřadil pod §103 odst. 1 písm. a) soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s“).
[6] Stěžovatel se ztotožňuje s názorem krajského soudu, že žalovaný neměl pravdu, pokud
v napadeném rozhodnutí uvedl, že prvostupňovým rozhodnutím nedošlo ke stanovení žádných
nových povinností stěžovateli. Nemůže však souhlasit s tím, že žaloba byla jako nedůvodná
zamítnuta. Tato otázka, kterou žalovaný posoudil nesprávně, tvoří „základ celé věci“. Žalovaný
i správní orgán prvního stupně dostatečně nechránili práva stěžovatele a nahlíželi
na něj od počátku jako na dlužníka. Krajský soud tím, že správní rozhodnutí nezrušil,
rovněž práva stěžovatele neochránil, ačkoli právě to je úkolem správního soudnictví.
[7] Žalovaný se ke kasační stížnosti blíže nevyjádřil, pouze odkázal na své vyjádření k žalobě
a na odůvodnění napadeného rozsudku.
[8] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost byla podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná,
a stěžovatel je zastoupen advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.). Nejvyšší správní soud dále posoudil
kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom,
zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti
(§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.). Ve věci přitom rozhodl bez jednání za podmínek vyplývajících
z §109 odst. 2, věta první s. ř. s.
[9] Kasační stížnost není důvodná.
[10] Předně je třeba připomenout, že z §109 odst. 4, věta před středníkem s. ř. s. a ze setrvalé
judikatury Nejvyššího správního soudu (viz například rozsudek ze dne 26. 1. 2015,
č. j. 8 As 109/2014 – 70; všechna citovaná rozhodnutí tohoto soudu jsou dostupná
na www.nssoud.cz) vyplývá, že řízení o kasační stížnosti je ovládáno zásadou dispoziční. Obsah
a kvalita kasační stížnosti proto do značné míry předurčuje nejen rozsah přezkumné činnosti
Nejvyššího správního soudu, ale logicky i obsah jeho rozsudku. Je proto odpovědností
stěžovatele, aby v kasační stížnosti specifikoval skutkové a právní důvody, pro které napadá
rozhodnutí krajského soudu.
[11] Stěžovatel v kasační stížnosti předestřel toliko jedinou námitku, v níž polemizuje
s tím, že žaloba byla jako nedůvodná zamítnuta, ačkoli se krajský soud s jednou z žalobních
námitek ztotožnil. Současně tvrdí, že nesprávný názor žalovaného o deklaratorní povaze
rozhodnutí o úhradě nákladů za zničení výrobků byl „základem celé věci“, a měl tedy vliv
na zákonnost jeho rozhodnutí.
[12] Podle §42d odst. 3 zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních (dále jen „zákon
o spotřebních daních“), s propadnutými nebo zabranými vybranými výrobky se naloží způsobem stanoveným
zvláštními právními předpisy nebo se tyto výrobky zničí; propadnuté nebo zabrané tabákové výrobky se zničí vždy.
Zničení vybraných výrobků se provede na náklady původního vlastníka, popřípadě osoby, u níž byly vybrané
výrobky zjištěny. Dle §42e odst. 2 zákona o spotřebních daních náhradu nákladů na zničení nebo
fyzickou likvidaci vybraných výrobků předepíše správce daně rozhodnutím nejpozději do 60 dní ode dne zničení
nebo fyzické likvidace těchto vybraných výrobků.
[13] Ze správního spisu vyplývá a mezi účastníky je nesporné, že stěžovatel byl rozsudkem
Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 2. 2016, č. j 30 T 12/2015 – 1550, ve spojení s rozsudkem
Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 4. 2016, č. j. 5 To 24/2016 – 1672, odsouzen
za spáchání zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby
dle §240 odst. 1, odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník. Za toto jednání mu byl mimo
jiné uložen trest propadnutí věci, konkrétně celkem 9 910 000 ks cigaret v krabičkách.
Propadnuté výrobky byly zlikvidovány ve dnech 23. 6. 2016 – 24. 6. 2016 (viz likvidační protokol
č. j. 30471-2/2016-900000-134.5). Správní orgán prvního stupně poté rozhodnutím ze dne
21. 7. 2016 (viz odstavec [1] výše) předepsal stěžovateli k úhradě náklady za zničení těchto
výrobků.
[14] Z výše uvedeného vyplývá, že správce daně předepsal náhradu nákladů za zničení
vybraných výrobků rozhodnutím, postupoval tedy v souladu s citovaným §42e odst. 2 zákona
o spotřebních daních. Proti prvostupňovému rozhodnutí se stěžovatel odvolal, přičemž jeho
jedinou námitkou bylo, že mu správní orgán prvního stupně nepředložil k nahlédnutí podklady
pro vydání rozhodnutí (konkrétně likvidační protokol a faktury za dopravu a zničení výrobků).
[15] V tomto světle dává Nejvyšší správní soud za pravdu krajskému soudu, že žalovaný sice
pochybil, jestliže uvedl, že prvostupňové rozhodnutí neukládalo stěžovateli žádnou novou
povinnost, avšak toto pochybení nezpůsobuje nezákonnost rozhodnutí žalovaného. Podstatné
je, zda byl stěžovatel postupem správních orgánů zkrácen na svých právech. Nejvyšší správní
soud ve shodě s krajským soudem konstatuje, že nikoli.
[16] Žalovaný ve svém rozhodnutí uvedl, že „[p]rostým předepsáním nákladů vzniklých v souvislosti
s likvidací vybraných výrobků celní úřad odvolateli nekonstituoval žádná nová práva či pov innosti,
která by nebyla stanovena už předešlým soudním řízením“ (žalovaný má na mysli soudní řízení v trestní
věci stěžovatele; zvýraznění bylo přidáno – pozn. Nejvyššího správního soudu). Zdejší soud
se ztotožňuje s krajským soudem, který k tomu konstatoval, že „[p]ovažuje za nutné nejprve korigovat
odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaného, pokud jde o stanovení (nových) povinností
žalobci. Náklady za zničení vybraných výrobků se předepisují rozhodnutím správce daně (srov. §42e odst. 2,
§135 zze odst. 3 ZSD), jde o uložení povinnosti zaplatit částku v konkrétní výši, tedy o povinnost, která nebyla
stanovena trestním rozsudkem – tam byl žalobci uložen trest propadnutí těchto výrobků.“
[17] Názor žalovaného byl tedy nesprávný, ale neměl vliv na zákonnost jeho rozhodnutí.
Předně je třeba říci, že žalovaný tuto chybnou tezi vyslovil v souvislosti s jinak správnou úvahou
o tom, že likvidace předmětných výrobků nebyla výsledkem správního uvážení celního úřadu,
nýbrž jediným možným a zákonem stanoveným postupem. Výsledkem soudního řízení trestního
bylo propadnutí (tabákových) výrobků, což je ze zákona spojeno s jejich likvidací na náklady
vlastníka (zde stěžovatele). Je tedy zřejmé, že žalovaný se snažil v odůvodnění co nejvíce
zdůraznit návaznost a podmíněnost rozhodnutí o úhradě nákladů na předcházející rozhodnutí
o propadnutí výrobků. Přitom však zašel příliš daleko a pochybil, jestliže uvedl, že rozhodnutí
o stanovení nákladů neukládá stěžovateli žádnou novou povinnost. Jedná se však skutečně pouze
o pochybení v teoretických úvahách žalovaného, jak přiléhavě podotknul i krajský soud.
Podstatné je, že toto dílčí pochybení není takové intenzity, aby způsobilo nepřezkoumatelnost
(pro vnitřní rozpornost odůvodnění či pro rozpor výroku s odůvodněním) jinak přesvědčivého
a řádně zdůvodněného rozhodnutí žalovaného. Ojedinělé a izolované nesprávné konstatování
žalovaného ohledně povahy rozhodnutí (tedy zda jde o rozhodnutí konstitutivní či – slovy
žalovaného – „nekonstitutivní“) nebylo vůbec „základem věci“, jak tvrdí stěžovatel, ale jen zbytnou
(a chybnou) teoretickou úvahou. Rozhodující je, že došlo k propadnutí vybraných výrobků
ve prospěch státu a správce daně následně předepsal stěžovateli náklady za jejich zničení k úhradě
rozhodnutím, tedy v souladu se zákonem o spotřebních daních. Proti tomuto rozhodnutí
se stěžovatel mohl odvolat, což ostatně také učinil.
[18] S ohledem na argumentaci předestřenou výše Nejvyšší správní soud nesouhlasí
ani s obecným povzdechem stěžovatele, že krajský soud neposkytl ochranu jeho veřejným
subjektivním právům. Ta totiž nebyla rozhodnutím žalovaného, potažmo prvostupňovým
rozhodnutím, dotčena nezákonným způsobem. Krajský soud tak nepochybil, pokud žalobu jako
nedůvodnou zamítl.
[19] Vzhledem k tomu, že Nejvyšší správní soud námitce obsažené v kasační stížnosti
nepřisvědčil, zamítl ji za podmínek vyplývajících z §110 odst. 1 in fine s. ř. s.
[20] O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud na základě §60 odst. 1 s. ř. s.,
ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, proto mu právo na náhradu nákladů
nenáleží. Toto právo by měl procesně úspěšný žalovaný, kterému však v řízení o kasační
stížnosti nevznikly takové náklady, které by přesahovaly běžný rámec jeho úřední činnosti
a bylo by tak namístě mu právo na jejich náhradu přiznat. Proto Nejvyšší správní soud rozhodl
tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. listopadu 2019
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu