ECLI:CZ:NSS:2019:9.AFS.67.2018:112
sp. zn. 9 Afs 67/2018 - 112
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Barbary Pořízkové
a soudců JUDr. Radana Malíka a JUDr. Petra Mikeše, Ph.D., v právní věci žalobce: Mirko
Möllen, se sídlem Barthstrasse 16, Mnichov, Spolková republika Německo, insolvenční správce
dlužníka VIKTORIAGRUPPE Aktiengesellschaft, se sídlem Germeringer Str. 1, Krailling,
Spolková republika Německo, zast. JUDr. Jiřím Vaníčkem, advokátem se sídlem Šaldova 466/34,
Praha 8, proti žalovanému: Generální ředitelství cel, se sídlem Budějovická 7, Praha 4, o žalobě
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 24. 10. 2014, č. j 53303-2/2014-900000-302, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 1. 2018,
č. j. 31 Af 83/2014 - 386,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žádný z účastníků n emá p ráv o na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Podanou kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhá zrušení v záhlaví
označeného rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen „krajský soud“), kterým byla
výrokem I. podle §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), zamítnuta jeho žaloba proti shora uvedenému rozhodnutí
žalovaného a výrokem II. bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů
řízení. Rozhodnutím žalovaného bylo zamítnuto odvolání proti rozhodnutí Celního úřadu
pro Královéhradecký kraj (dále jen „prvostupňový orgán“) ze dne 6. 10. 2014, č. j. 56736/2014-
550000-3 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), jímž byla podle §6m odst. 2 písm. b) zákona
č. 311/2006 Sb., o pohonných hmotách a čerpacích stanicích pohonných hmot a o změně
některých souvisejících zákonů (zákon o pohonných hmotách), ve znění účinném
pro projednávanou věc (dále jen „zákon o pohonných hmotách“), zrušena registrace distributora
pohonných hmot číslo CZ1101532Q001, a toto rozhodnutí bylo potvrzeno.
[2] Dne 1. 2. 2015 bylo v návaznosti na nařízení předběžné insolvenční správy dne
8. 12. 2014 se zahraniční právnickou osobou VIKTORIAGRUPPE Aktiengesellschaft, se sídlem
Germeringer Str. 1, Krailling, Spolková republika Německo, zahájeno insolvenční řízení
a insolvenčním správcem byl ustanoven stěžovatel. Zahraniční právnická osoba podnikala
na území České republiky prostřednictvím organizační složky (odštěpného závodu)
VIKTORIAGRUPPE Aktiengesellschaft – organizační složka, se sídlem Pražská 636, Dolní
Břežany.
[3] Věc je před NSS projednávána potřetí.
[4] Rozsudkem ze dne 11. 2. 2016, č. j. 9 Afs 289/2015 - 80, soud zrušil ke kasační stížnosti
žalovaného rozsudek krajského soudu ze dne 29. 10. 2015, č. j. 31 Af 83/2014 - 79, a věc
mu vrátil k dalšímu řízení. Krajský soud přezkoumatelným způsobem neodůvodnil, jak má být
zahraniční právnická osoba podnikající v ČR prostřednictvím organizační složky (odštěpného
závodu) podle zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, ve znění účinném pro projednávanou věc
(dále jen „daňový řád“), ve správních rozhodnutích označována, přičemž teprve poté lze učinit
závěr, zda a z jakých důvodů jsou tato rozhodnutí nicotná, případně nezákonná.
[5] Krajský soud věc vedenou pod sp. zn. 31 Af 83/2014 spojil se sedmi dalšími věcmi
ke společnému projednání a rozhodl rozsudkem ze dne 30. 6. 2016, č. j. 31 Af 83/2014 - 152.
Tento rozsudek NSS ke kasační stížnosti žalobce rozsudkem ze dne 18. 5. 2017,
č. j. 9 Afs 214/2016 - 166, znovu zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.
[6] NSS potvrdil, že nositelem práv a povinností je přímo zahraniční právnická osoba
(odstavce 83 a 89). Zahraniční osoba však může na území ČR podnikat jen prostřednictvím
organizační složky, která je zapisována do obchodního rejstříku s vazbou na konkrétní předmět
podnikání na území ČR a jejíž vedoucí je oprávněn zastupovat zahraniční osobu ve všech
záležitostech týkajících se organizační složky (odstavce 82 a 84). Z perspektivy soukromého práva
organizační složka nemá právní osobnost (odstavce 82 a 83). V kontextu daňového práva však
může mít hmotněprávní i procesní postavení daňového subjektu, přičemž procesní postavení
jí může přisoudit i pouze daňový řád (odstavce 85 až 89). Proto „nepřesné označení zahraniční osoby
(označení prostřednictvím její organizační složky) v rozhodnutích celních orgánů týkajících se činnosti této
organizační složky nemá bez dalšího na nabytí práv a povinností zahraniční osoby žádné dopady“
a nezpůsobuje nicotnost ani nezákonnost správních rozhodnutí (odstavce 83 a 89). Uvedené
závěry dopadají i na registrační řízení podle zákona o pohonných hmotách (odstavec 104).
[7] Krajskému soudu nicméně vytkl, že se přezkoumatelným způsobem nezabýval otázkou
oprávnění vedoucího organizační složky jednat jménem zahraniční právnické osoby,
resp. oprávnění celních orgánů jednat s vedoucím organizační složky (odstavce 109 až 111).
Zároveň krajskému soudu uložil, aby se v souvislosti s otázkou doručování zabýval tím, zda
se správní rozhodnutí týkala předmětu činnosti organizační složky (odstavec 88), aby oprávnění
úředních osob vydat a podepsat rozhodnutí posoudil ve vztahu ke všem správním spisům
(odstavec 108), aby se vypořádal s důkazním návrhem odpovědí celních orgánů ze dne
17. 12. 2009 (odstavec 118) a aby vypořádal všechny žalobní body, které opomněl (odstavec 119).
[8] V dalším řízení krajský soud nejprve dříve spojené věci vyloučil k samostatnému
projednání, následně věc týkající se zrušení registrace distributora pohonných hmot vedenou
pod sp. zn. 31 Af 83/2014 znovu projednal a rozhodl o ní kasační stížností napadeným
rozsudkem.
[9] Z obsahu správního spisu a průběhu daňového řízení plyne, že jako příjemce rozhodnutí
žalovaného byla označena organizační složka (odštěpný závod). K hlavní námitce nesprávného
označení příjemce správních rozhodnutí odkázal na zrušující rozsudek č. j. 9 Afs 289/2015 - 80,
svůj rozsudek č. j. 31 Af 83/2014 - 152 a zrušující rozsudek č. j. 9 Afs 214/2016 - 166,
přičemž vázán právním názorem NSS dospěl k závěru, že se jedná o vadu, která nezpůsobuje
nicotnost ani nezákonnost správních rozhodnutí. Nic na tom nemohly změnit ani důkazy,
které byly krajským soudem provedeny, a to včetně důkazu odpovědí celních orgánů ze dne
17. 12. 2019, jelikož jde pouze o obecné vyjádření žalovaného. Zároveň z uvedeného závěru
plyne, že stěžovatele nebylo nutné vyzývat k odstranění vad žádosti o registraci.
[10] Rozhodnutí celních orgánů se týkala činnosti organizační složky, neboť spadala
pod předmět podnikání organizační složky, který je zapsán v obchodním rejstříku. Jejich
doručování na adresu sídla organizační složky proto bylo správné.
[11] Krajský soud provedl důkaz Organizačním řádem Celní správy České republiky (dále jen
„organizační řád“) a Podpisovým řádem Generálního ředitelství cel (dále jen „podpisový řád“)
a dospěl k závěru, že rozhodnutí žalovaného, resp. prvostupňové rozhodnutí, bylo vydáno
a podepsáno ředitelem odboru žalovaného, resp. vedoucím odboru prvostupňového orgánu, jako
oprávněnou úřední osobou. Ke správním rozhodnutím byl zároveň připojen uznávaný
elektronický podpis oprávněné úřední osoby.
[12] Celní orgány postupovaly správně, pokud jednaly s vedoucím organizační složky
(odštěpného závodu) L. N., který měl zákonné zmocnění k jednání za organizační složku.
V souladu se zrušujícím rozsudkem č. j. 9 Afs 214/2016 - 166 má organizační složka v kontextu
daňového práva odlišné postavení než v právu soukromém. Může mít hmotněprávní i procesní
postavení daňového subjektu. Pro účely správy daní je považována za právnickou osobu (§240
odst. 3 daňového řádu) a daňový subjekt (§20 odst. 1 daňového řádu), přičemž za právnickou
osobu je při správě daní oprávněn jednat její statutární orgán (§24 odst. 2 daňového řádu).
Vedoucí organizační složky, jehož jednání nebylo v obchodním rejstříku omezeno, byl oprávněn
zahraniční právnickou osobu zastupovat.
[13] Žalobní námitka týkající se postupu při zajištění daně související s nemožností převést
bankovní záruku k celnímu orgánu po změně místní příslušnosti se zrušením registrace
distributora pohonných hmot (tedy předmětem správního řízení v projednávané věci) nikterak
nesouvisí. Není proto důvodná.
II. Obsah kasační stížnosti, vyjádření ke kasační stížnosti, replika stěžovatele a duplika
žalovaného
[14] Rozsudek krajského soudu napadl stěžovatel v celém rozsahu kasační stížností,
jejíž důvody podřazuje pod §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s., a navrhl jeho zrušení a vyslovení
nicotnosti správních rozhodnutí (případně jejich zrušení a vrácení věci žalovanému k dalšímu
řízení).
[15] Stěžovatel obsáhle a na různých místech kasační stížnosti opakovaně namítá, že celní
orgány považovaly za distributora pohonných hmot a procesní subjekt, tedy toho,
o jehož právech a povinnostech se rozhoduje, organizační složku, nikoliv zahraniční právnickou
osobu, proto jsou správní rozhodnutí nicotná, případně nezákonná. Uvedené je zřejmé
z označení příjemce (odkazuje na §101 odst. 3 daňového řádu), výrokových částí a odůvodnění
rozhodnutí o registraci ze dne 3. 2. 2014, oznámení o zahájení řízení ze dne 30. 9. 2014,
prvostupňového rozhodnutí i rozhodnutí žalovaného a dále z obsahu správního spisu a z důkazů
předložených stěžovatelem v soudním řízení. Nejde pouze o otázku procesní, tedy nesprávné
označení příjemce správních rozhodnutí, jež by samo o sobě nezpůsobilo vadu rozhodnutí (viz
zrušující rozsudek č. j. 9 Afs 214/2016 - 166), nebo o otázku doručování. Pokud měla zahraniční
osoba postavení distributora pohonných hmot, měly celní orgány jednat přímo s ní a měly ji též
označovat v rozhodnutích; jako se zřizovatelem organizační složky s ní však nespojovaly žádná
práva a povinnosti, stála zvlášť. Krajský soud se při přezkumu správních rozhodnutí omezil
pouze na otázku označení příjemce rozhodnutí, nezabýval se jejich výroky a odůvodněním
ani ostatními souvislostmi posuzované věci, jeho rozhodnutí je tedy nepřezkoumatelné.
[16] Procesní předpis nemůže založit více práv a povinností, než stanoví hmotněprávní
předpis. Postavení organizační složky jako subjektu nelze dovodit z §24 odst. 6 a §240 daňového
řádu, nesvěřil jí jej ani hmotněprávní předpis, tj. zákon o pohonných hmotách. V projednávané
věci nejde o daňové řízení (ani o registrační řízení podle daňového řádu), nýbrž o registrační
řízení podle zákona o pohonných hmotách, který výlučně upravuje hmotněprávní i procesní
postavení subjektu. Na posuzovaný případ je zapotřebí aplikovat zákon o pohonných hmotách,
nikoli daňový řád.
[17] V této souvislosti krajský soud shledal, že jeho závěr nemůže být vyvrácen
ani stěžovatelem navrženými důkazy, které byly na jednání provedeny. Důkazy nespecifikoval,
neuvedl, čeho se týkaly a co obsahovaly. Důkazy (včetně odpovědi celních orgánů ze dne
17. 12. 2009) prokazují, že celní orgány považovaly i v jiných řízeních za subjekt práv
a povinností organizační složku, s hodnocením krajského soudu nesouhlasí, mělo být
konkrétnější, fakticky chybí. Zároveň nesouhlasí s neprovedením navrženého důkazu výslechem
svědka L. N., který měl uvedený závěr též prokázat. Vyslechnuty měly ostatně být i úředníci
celních orgánů. Dokazování před krajským soudem nadto považuje za zmatečné. Podle
protokolu z jednání ze dne 7. 12. 2017 byl důkaz odpovědí celních orgánů ze dne 17. 12. 2009
konstatován, podle protokolu z jednání ze dne 11. 1. 2018 byl čten a podle napadeného rozsudku
byl konstatován (viz odstavec 34) i proveden (viz odstavec 54). Důkaz se neprovádí konstatováním,
nýbrž čtením.
[18] Stěžovatel nesouhlasí s NSS, že by námitka nesprávného označení příjemce správních
rozhodnutí byla účelová, ani s úvahou týkající se daňového identifikačního čísla (zrušující
rozsudek č. j. 9 Afs 214/2016 - 166, odstavec 91).
[19] Rozhodnutí o změně místní příslušnosti je nicotné. Žalovaný neměl pravomoc k delegaci
věci, jelikož §18 daňového řádu na posuzovaný případ nedopadá, a to ani na základě §6e odst. 2
zákona o pohonných hmotách. Nicotné (případně nezákonné) je proto i prvostupňové
rozhodnutí a rozhodnutí žalovaného. Nicotné je též rozhodnutí o registraci distributora
pohonných hmot.
[20] Pro posouzení otázky doručování správních rozhodnutí neměl krajský soud dostatek
podkladů. Rozhodný totiž není zápis v obchodním rejstříku (který nemusí být v souladu
s platným právním stavem), ale vydání živnostenského oprávnění ve prospěch zahraniční
právnické osoby. Nadto není zřejmé, že osoba, jíž byla rozhodnutí správních orgánů doručena,
je odlišná od příjemce těchto rozhodnutí.
[21] Prvostupňové rozhodnutí a rozhodnutí žalovaného nevydaly a nepodepsaly oprávněné
úřední osoby. Rozhodnutí žalovaného mohl učinit pouze generální ředitel žalovaného (pokud
si podpis rozhodnutí vyhradil) nebo služební funkcionář, který je v přímé řídící působnosti
generálního ředitele žalovaného, tj. ředitel sekce. Nemohl rozhodnout Mgr. L. K., který byl
ředitelem odboru a ředitelem sekce se stal až od 1. 1. 2018. Zároveň čl. 11 odst. 1 podpisového
řádu odporuje čl. 4.4.2. organizačního řádu a čl. 5 odst. 2 Pravidel pro podepisování dokumentů
v Celní správě České republiky (rozkaz č. 122/2012; tento dokument nebyl v řízení před krajským
soudem žalovaným předložen, stěžovatel jej získal až dne 27. 3. 2018 v jiném řízení vedeném
krajským soudem pod sp. zn. 31 Af 16/2015). Rovněž prvostupňové rozhodnutí mohl učinit
pouze služební funkcionář, který je v přímé řídící působnosti ředitele prvostupňového orgánu.
Nemohl proto rozhodnout Mgr. J. V., který byl vedoucím odboru a byl přímo podřízen
1. zástupci ředitele prvostupňového orgánu, přičemž oprávnění rozhodnout mu nezakládal
ani rozkaz ředitele prvostupňového orgánu ze dne 2. 1. 2013, č. 15/2013 (i tento dokument
stěžovatel získal až v řízení vedeném krajským soudem pod sp. zn. 31 Af 16/2015) ve spojení
s rozkazem č. 122/2012. Otázkou, zda prvostupňové rozhodnutí vydala a podepsala oprávněná
úřední osoba, se krajský soud nezabýval.
[22] Organizační složka nemůže jednat za zahraniční právnickou osobu. Vedoucí organizační
složky není statutárním orgánem. Zároveň §240 odst. 3 daňového řádu organizační složku
za právnickou osobu nepovažuje, přičemž v posuzované věci se nejedná o daňové řízení, nýbrž
řízení podle zákona o pohonných hmotách.
[23] Ve vyjádření ke kasační stížnosti žalovaný navrhl kasační stížnost jako nedůvodnou
zamítnout. Odkázal na své rozhodnutí, předchozí vyjádření i odůvodnění napadeného rozsudku,
s nímž se ztotožnil. Stěžovatel dílem opakuje svá tvrzení ohledně nicotnosti a nezákonnosti
správních rozhodnutí, dílem je rozšiřuje (a to o námitky související s aplikací zákona
o pohonných hmotách). Žalovaný mohl rozhodnout o delegaci místní příslušnosti, neboť podle
§6e odst. 2 zákona o pohonných hmotách se na registrační řízení (včetně zrušení registrace)
použijí (všechna) ustanovení daňového řádu přiměřeně. Proti tomuto rozhodnutí se stěžovatel
až doposud nebránil, ač tak učinit mohl, námitka je účelová. Úprava zákona o pohonných
hmotách není komplexní, na neupravené otázky se použije daňový řád.
[24] Pokud stěžovatel namítá, že správní rozhodnutí nevydaly a nepodepsaly oprávněné úřední
osoby, jelikož nebyly v přímé řídící působnosti generálního ředitele žalovaného, resp. ředitele
prvostupňového orgánu, jde o novou, účelovou námitku. Nadto sekce právní vznikla
až k 1. 1. 2018 a jejím ředitelem se ke stejnému dni stal Mgr. L. K., do té doby ředitel odboru
právního, který byl v přímé řídící působnosti generálního ředitele žalovaného. Zároveň
z organizačního schématu celní správy plyne, že vedoucí odboru daňového byl v přímé řídící
působnosti ředitele prvostupňového orgánu (nikoli 1. zástupce ředitele); o účelovosti jeho
námitky svědčí, že opačně argumentoval v řízení vedeném krajským soudem
pod sp. zn. 31 Af 16/2015.
[25] V replice stěžovatel opětovně zdůrazňuje, že celní orgány za daňový subjekt považovaly
organizační složku, přičemž se nejedná o pouhou nepřesnost označení příjemce správních
rozhodnutí. K otázce pravomoci správních orgánů vydat rozhodnutí a nicotnosti správních
rozhodnutí je zapotřebí přihlížet z úřední povinnosti vždy. Podle §6e odst. 2 zákona
o pohonných hmotách lze daňový řád použít přiměřeně jen na registrační řízení (nikoli zrušení
registrace, tedy celé registrační řízení). Na námitce, že rozhodnutí žalovaného nevydala
a nepodepsala oprávněná úřední osoba, prozatím setrval, jelikož žalovaný tvrzení o zřízení sekce
právní k 1. 1. 2018 nijak nedoložil. Od námitky, že prvostupňové rozhodnutí nevydala
a nepodepsala oprávněná úřední osoba, upustil.
[26] V duplice žalovaný setrval na tom, že rozhodnutí žalovaného vydala a podepsala
oprávněná úřední osoba. K odstranění pochybností stěžovatele předložil rozkaz Generálního
ředitelství cel č. 104/2017 a dodatek č. 2 k Organizačnímu řádu Celní správy České republiky.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[27] Nejvyšší správní soud posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že kasační
stížnost byla podána včas a stěžovatel je zastoupen advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.).
[28] Poté přistoupil k posouzení přípustnosti opakované kasační stížnosti. NSS již
ve zrušujících rozsudcích č. j. 9 Afs 289/2015 - 80 a č. j. 9 Afs 214/2016 - 166 na řadu otázek
odpověděl a jeho závěry jsou závazné i pro projednávanou věc, přičemž na tom nic nemění
ani to, že druhým zrušujícím rozsudkem rozhodoval i v dalších věcech, které krajský soud posléze
vyloučil k samostatnému projednání. V rozsahu, v němž stěžovatel polemizuje s již jednou
vysloveným názorem NSS, je opakovaná kasační stížnost nepřípustná, jelikož od tohoto názoru
se v této věci nelze odchýlit [§104 odst. 3 písm. a) s. ř. s.].
[29] Stěžovatel nesouhlasil s tím, že jeho námitka nesprávného označení příjemce správních
rozhodnutí byla účelová, ani s posouzením otázky týkající se daňového identifikačního čísla
(viz zrušující rozsudek č. j. 9 Afs 214/2016 - 166, odstavec 91). Napadal závěr, že ve správním
řízení rozhodoval místně příslušný celní orgán (viz zrušující rozsudek č. j. 9 Afs 214/2016 - 166,
odstavce 92 a 93). V souvislosti s tím, že se rozhodnutí celních orgánů, která se týkají činnosti
organizační složky (tj. předmětu podnikání zapsaného v obchodním rejstříku), doručují na adresu
jejího sídla, namítal, že činnost organizační složky neměla být zjištěna z obchodního rejstříku,
nýbrž vydaného živnostenského oprávnění (viz zrušující rozsudek č. j. 9 Afs 214/2016 - 166,
odstavec 88). Rozhodnutí o registraci distributora pohonných hmot považoval za nicotné
(viz zrušující rozsudek č. j. 9 Afs 214/2016 - 166, odstavec 104). Námitky tvrzené nicotnosti
a nezákonnosti správních rozhodnutí jsou zčásti polemikou se závěry, které se týkají nesprávného
označení příjemce těchto rozhodnutí a aplikace daňového řádu na posouzení této
otázky [viz zrušující rozsudky č. j. 9 Afs 289/2015 - 80, odstavce 31, 32, 33 a 35,
a č. j. 9 Afs 214/2016 - 166, část III.a)]. Jelikož tyto otázky NSS již závazně vyřešil, nejsou
uvedené výtky přípustné.
[30] Poté přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu kasační stížnosti
a v rámci uplatněných důvodů, ověřil, zda netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
[31] Podstatnou částí kasačních námitek v případech téhož stěžovatele, které byly
skutkově obdobné posuzované věci, se NSS zabýval v rozsudku ze dne 6. 12. 2018,
č. j. 10 Afs 158/2018 - 66. Jeho závěry následně NSS převzal i v rozsudku ze dne 27. 2. 2019,
č. j. 8 Afs 109/2018 - 68. Již dříve však NSS řadu sporných otázek v řízeních vedených
stěžovatelem vyřešil (k jejich výčtu viz rozsudek č. j. 10 Afs 158/2018 - 66, odstavec 17). Kasační
soud neshledal důvod se od zde učiněných závěrů odchýlit a v podrobnostech na ně odkazuje.
[32] Soud se nejprve zabýval namítanou nepřezkoumatelností. Vlastní přezkum rozhodnutí
je totiž možný pouze za předpokladu, že napadené rozhodnutí splňuje kritéria přezkoumatelnosti.
Tedy, že se jedná o rozhodnutí srozumitelné, které je opřené o dostatek relevantních důvodů,
z nichž je zřejmé, proč krajský soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku rozhodnutí.
Nepřezkoumatelnost rozhodnutí je natolik závažnou vadou, že k ní kasační soud přihlíží i bez
námitky, z úřední povinnosti (§109 odst. 4 s. ř. s.).
[33] Veškerá výše uvedená kritéria rozsudek krajského soudu splňuje. Je plně srozumitelný,
je z něho patrné, o čem a jak bylo rozhodnuto, a důvody rozhodnutí jsou v něm uvedeny
zřetelným způsobem. Krajský soud nezúžil předmět řízení jen na otázku označení příjemce
rozhodnutí celních orgánů. V mezích závazného právního názoru uvedeného ve zrušujících
rozsudcích se zabýval i dalšími okolnostmi, včetně obsahu výroků a odůvodnění těchto
rozhodnutí, přičemž zvážil, komu byla rozhodnutí skutečně určena (tedy o čích právech
a povinnostech bylo skutečně rozhodnuto). Zavázán zrušujícími rozsudky posoudil věc v souladu
s daňovým řádem. Zabýval se i tím, zda prvostupňové rozhodnutí bylo vydáno a podepsáno
oprávněnou úřední osobou. Ostatně se závěry krajského soudu stěžovatel sám věcně polemizuje.
[34] Stěžovateli lze přisvědčit, že není bez pochyb zřejmé, jak probíhalo dokazování ohledně
odpovědi celních orgánů ze dne 17. 12. 2009 (založené na č. l. 20 spisu krajského soudu). Podle
protokolu z jednání ze dne 7. 12. 2017 byl důkaz odpovědí celních orgánů ze dne 17. 12. 2009
konstatován, podle protokolu z jednání ze dne 11. 1. 2018 byl čten a podle napadeného rozsudku
byl konstatován (viz odstavec 34) i proveden (viz odstavec 54). Ohledně závěru, jenž se týkal
nepřesného označení příjemce rozhodnutí celních orgánů, krajský soud uvedl, že nemůže být
vyvrácen ani stěžovatelem navrženými důkazy, které byly na jednání provedeny (viz odstavec 48).
[35] Jestliže není jednoznačné, co soud k důkazu vzal, resp. jak prováděný důkaz hodnotil, jde
zpravidla o vadu řízení [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.]. V posuzovaném případě však postup
krajského soudu nemůže mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé. Navrhovanými
důkazy totiž stěžovatel prokazoval nicotnost, resp. nezákonnost správních rozhodnutí z důvodu
nepřesného označení příjemce rozhodnutí. Tuto otázku však NSS pro posuzovaný případ již
závazně vyřešil. Nic na tom nemění ani to, že navrhované důkazy měly prokazovat vadu
správních rozhodnutí i z důvodu, že nebylo jednáno s nositelem práv a povinností. Skutečnost,
že celní orgány jednaly s organizační složkou a označily ji za příjemce rozhodnutí, totiž nemůže
ve světle zrušujícího rozsudku č. j. 9 Afs 214/2016 - 166 založit jejich nicotnost,
resp. nezákonnost (viz odstavec [37]; srov. též rozsudek č. j. 10 Afs 158/2018 - 66, odstavce 24
a 25). Nemůže proto záležet ani na tom, že krajský soud neprovedl stěžovatelem navrhovaný
důkaz výslechem vedoucího organizační složky L. N., popř. další důkazy (např. výslechem
úředníků celních orgánů). Zároveň se krajský soud v souladu s druhým zrušujícím rozsudkem
zabýval odpovědí celních orgánů ze dne 17. 12. 2009 a vyhodnotil, že obecné vyjádření
žalovaného nemůže mít na zákonnost napadeného rozhodnutí žádný vliv, s čímž kasační soud
souhlasí (srov. rozsudek č. j. 10 Afs 158/2018 - 66, odstavec 25).
[36] Stěžovatel tvrdí, že celní orgány považovaly za nositele práv a povinností organizační
složku, nikoliv zahraniční právnickou osobu, neboť organizační složce byla vydána registrace,
je označena jako příjemce správních rozhodnutí, je uvedena ve výrocích a odůvodnění těchto
rozhodnutí, celní orgány s ní jednaly. Jde podle něho o další okolnost, jež spolu s nesprávným
označením příjemce správních rozhodnutí zakládá jejich nicotnost, resp. nezákonnost. Tato
námitka není důvodná.
[37] Podstatu sporu, jehož se týkají veškeré námitky tvrzené nicotnosti a nezákonnosti
správních rozhodnutí, NSS vymezil ve druhém zrušujícím rozsudku jinak. Spočívá v otázkách
nesprávného označení příjemce správních rozhodnutí, tj. nositele práv a povinností (především
odstavce 81 až 87 a 89), a oprávnění vedoucího organizační složky jednat jménem zahraniční
osoby, resp. oprávnění celních orgánů jednat s vedoucím organizační složky (odstavce 109
až 111). Otázka, koho celní orgány považovaly za nositele práv a povinností, se stala
bezvýznamnou. V souladu s druhým zrušujícím rozsudkem byla nositelem práv a povinností
zahraniční právnická osoba, která v ČR podnikala prostřednictvím organizační složky. Zahraniční
právnická osoba byla distributorem pohonných hmot, náležela jí veškerá práva i povinnosti,
a to i přesto, že registrace distributora pohonných hmot, resp. zrušení registrace, byly vydány
a doručovány jako příjemci organizační složce, prostřednictvím níž zahraniční právnická osoba
v ČR podniká. Není tedy pravda, že by nebylo jasné, o čích právech a povinnostech bylo
rozhodováno. NSS neponechal stěžovateli prostor, aby poukázání na skutečného adresáta
správních rozhodnutí mohlo mít za následek jejich nicotnost či nezákonnost (podrobně viz
rozsudek č. j. 10 Afs 158/2018 - 66, odstavce 31 a 32). Pro úplnost soud dodává, že NSS již
závazně určil, že na posouzení této otázky v projednávané věci daňový řád dopadá (viz zrušující
rozsudky č. j. 9 Afs 289/2015 - 80, odstavce 31 až 33 a 35, a č. j. 9 Afs 214/2016 - 166,
především odstavec 104).
[38] S uvedeným úzce souvisí otázka jednání za nositele práv a povinností. Kasační soud
předně uvádí, že odkaz krajského soudu na daňový řád není chybný. Na související otázku
označení příjemce správních rozhodnutí daňový řád dopadá (viz odstavec [37]; ostatně řešením
této otázky se krajský soud inspiroval). Zároveň se zákon o pohonných hmotách procesním
postavením organizační složky vůbec nezabývá, proto je v řízení o registraci distributora
pohonných hmot zapotřebí postupovat v souladu s daňovým řádem (§6e odst. 2 zákona
o pohonných hmotách). Pro úplnost soud dodává, že přiměřené použití daňového řádu
se vztahuje na registrační řízení jako celek, což plyne nejen ze samotného znění uvedeného
ustanovení, nýbrž též z důvodové zprávy (srov. zvláštní část důvodové zprávy, bod 4, k zákonu
č. 234/2013 Sb. a zvláštní část důvodové zprávy, část druhá, čl. IV, bod 2, k zákonu č. 157/2015 Sb., podle níž „je zapotřebí rozšířit subsidiární použití daňového řádu, kterým se řídí celý proces registrace
distributorů pohonných hmot a správa placení kauce, také na snížení kauce“).
[39] Nositelem práv a povinností je přímo zahraniční právnická osoba (viz zrušující rozsudek
č. j. 9 Afs 214/2016 - 166, odstavce 83 a 89). Pro účely správy daní však daňový řád považuje
organizační složku za právnickou osobu a umožňuje na ni aplikovat procesní ustanovení týkající
se právnických osob (viz zrušující rozsudek č. j. 9 Afs 214/2016 - 166, odstavce 87 až 89), není
však plnohodnotným daňovým subjektem (srov. rozsudek č. j. 10 Afs 158/2018 - 66, odstavec
39). Pokud mohla být zahraniční právnická osoba na správních rozhodnutích označena nepřesně
prostřednictvím organizační složky (a tato rozhodnutí jí mohla být doručována na adresu sídla
organizační složky), mohly celní orgány jednat s vedoucím organizační složky jako zákonným
zástupcem zahraniční právnické osoby. Podle §503 odst. 2 věty druhé zákona č. 89/2012 Sb.,
občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „občanský zákoník“), je vedoucí
odštěpného závodu (organizační složky) oprávněn zastupovat podnikatele (zahraniční právnickou
osobu) ve všech záležitostech týkajících se odštěpného závodu (organizační složky); obdobně
dříve podle §13 odst. 3 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, a v civilním řízení
soudním podle §21 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění
pozdějších předpisů. Není však statutárním orgánem, jelikož se jeho zástupčí oprávnění netýká
všech záležitostí právnické osoby (srov. §164 odst. 1 občanského zákoníku).
[40] V posuzovaném případě práva a povinnosti náležely zahraniční právnické osobě. Faktická
činnost, pro niž ji byla udělena registrace distributora pohonných hmot, však bezprostředně
souvisela s podnikatelskou aktivitou vyvíjenou v organizační složce. Jelikož je vedoucí
organizační složky zákonným zástupcem zahraniční právnické osoby ve všech záležitostech
týkajících se organizační složky a rozsah zástupčího oprávnění vedoucího organizační složky
L. N. nebyl nijak omezen, postupovaly celní orgány správně, pokud jednaly s vedoucím
organizační složky. S přihlédnutím k tomu, že stěžovatel v této otázce vytkl napadenému
rozsudku jen několik dílčích nepřesností, dospěl kasační soud k závěru, že závěr krajského soudu
doplněný o výše uvedené obstojí.
[41] Krajský soud dospěl k závěru, že prvostupňové rozhodnutí i rozhodnutí žalovaného byla
vydána a podepsána oprávněnými úředními osobami, a to vedoucím odboru prvostupňového
orgánu a ředitelem odboru žalovaného. Stěžovatel tyto závěry zpochybnil, neboť uvedené úřední
osoby nebyly podle jeho názoru v přímé řídící působnosti ředitele prvostupňového orgánu,
resp. generálního ředitele žalovaného. V návaznosti na vyjádření žalovaného od námitky týkající
se prvostupňového orgánu upustil. Na námitce, že rozhodnutí žalovaného mělo být vydáno
a podepsáno ředitelem sekce (nikoli ředitelem odboru), prozatím setrval, jelikož žalovaný tvrzení
o zřízení sekce právní k 1. 1. 2018 nijak nedoložil (viz replika stěžovatele ze dne 24. 5. 2018,
bod 21). K odstranění stěžovatelových pochybností žalovaný předložil rozkaz Generálního
ředitelství cel č. 104/2017 a dodatek č. 2 k Organizačnímu řádu Celní správy České republiky,
které byly stěžovateli k jeho žádosti zaslány.
[42] Soud předně uvádí, že je mu z úřední činnosti známo, že se stěžovatel pokouší za pomoci
různých variací stejné námitky opakovaně zpochybnit rozhodnutí správních orgánů, aniž by měl
konkrétní indicie svědčící pro její důvodnost (srov. např. rozsudky ze dne 16. 3. 2016,
č. j. 10 Afs 265/2015 - 102, odstavec 42; ze dne 31. 10. 2018, č. j. 3 Afs 1/2017 - 71, odstavce 41
až 44; nebo ze dne 29. 1. 2019, č. j. 9 Afs 298/2017 - 73, odstavce 36 až 39). Shora uvedené
svědčí tomu, že postup stěžovatele nebyl ani v projednávané věci výjimkou. Zmíněná rozhodnutí
NSS vycházejí z rozsudku ze dne 24. 6. 2015, č. j. 10 As 1/2014 - 187, podle něhož je správní
orgán „povinen mít transparentní pravidla pro zastoupení při podpisu rozhodnutí, účastník řízení může
zpochybnit, že buď neexistovala, nebo v jeho věci nebyla dodržena. Musí však přednést relevantní tvrzení
o v úvahu přicházejících pochybnostech.“
[43] Rozhodnutí žalovaného vydal a podepsal ředitel odboru Mgr. L. K. Podle krajského
soudu byl v souladu s čl. 4.4.2., 10.3.9.2. a 10.4.74. organizačního řádu (v jeho úplném znění
ke dni 1. 10. 2014) a čl. 11 podpisového řádu oprávněnou úřední osobou. Rozhodnutí
je oprávněn činit služební funkcionář v přímé řídící působnosti generálního ředitele (čl. 4.4.2.
organizačního řádu). Rozhodovací činnost podle procesních předpisů vykonává odbor právní
(čl. 10.3.9. a 10.4.74. organizačního řádu). Odbor je organizačním útvarem, který je v přímé řídící
působnosti generálního ředitele nebo je součástí organizační struktury sekce (čl. 6.2.2.).
Organizační řád obecně existenci sekcí připouští (srov. čl. 6. a 7.). Při vymezení působnosti
organizačních útvarů Generálního ředitelství cel s nimi počítá jen ve vztahu k některým odborům
(např. odbory finanční, informatiky, hospodářské správy a veřejných zakázek, které jsou
organizačními útvary sekce ekonomiky a informatiky, viz čl. 10.3.2., 10.3.3., 10.3.4. a 10.3.5.).
Naopak odbor právní organizačním útvarem sekce není (viz čl. 10.3.9.).
[44] Z organizačního řádu tedy plyne, že byl rozhodnutí žalovaného oprávněn vydat ředitel
odboru. Tomu odpovídá i čl. 11 odst. 1 podpisového řádu. Stěžovatel nezpochybnil, že by
organizační řád na posuzovaný případ nedopadal, naopak se jeho použití sám dovolával (viz
doplnění kasační stížnosti ze dne 3. 4. 2018, body 58, 62 a 64). Odkazem na rozkaz č. 122/2012
nedokládá nic, co by již neplynulo z organizačního a podpisového řádu. Stěžovatel tedy žádné
relevantní tvrzení, které by bylo způsobilé zpochybnit závěr krajského soudu, nevznesl,
přičemž skutečnost, že se Mgr. L. K. stal ode dne 1. 1. 2018 (tedy po více než třech letech
po rozhodnutí žalovaného) ředitelem sekce právní, není relevantní. Pokud stěžovatel uvádí,
že není jasné, zda si generální ředitel podpis rozhodnutí nevyhradil, jde pouze o spekulaci (viz
odstavec [42]). Námitka není důvodná.
IV. Závěr a náklady řízení
[45] Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud v souladu s §110 odst. 1 větou druhou
s. ř. s. podanou kasační stížnost zamítl. O věci rozhodl bez jednání postupem podle §109 odst. 2
věty první s. ř. s., podle kterého o kasační stížnosti rozhoduje soud zpravidla bez jednání.
[46] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 1 větu první s. ř. s. ve spojení s §120
s. ř. s., podle kterých, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch,
právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi,
který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel v soudním řízení úspěch neměl, proto nemá právo
na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, který by jinak měl právo na náhradu nákladů řízení,
žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti v řízení o kasační stížnosti nevznikly.
Z uvedených důvodů soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 23. května 2019
JUDr. Barbara Pořízková
předsedkyně senátu