ECLI:CZ:NSS:2019:9.AFS.68.2019:66
sp. zn. 9 Afs 68/2019 - 66
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka a soudců
JUDr. Ivo Pospíšila a JUDr. Pavla Molka v právní věci žalobce: Ing. J. K., zast. JUDr. Václavem
Vlkem, advokátem se sídlem Sokolovská 32/22, Praha 8, proti žalovanému: Odvolací finanční
ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, Brno, proti rozhodnutí žalovaného ze dne
14. 12. 2018, č. j. 55633/18/5100-31462-707633, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti
usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 2. 2019, č. j. 30 Af 6/2019 - 22,
takto:
I. Kasační stížnost se zamít á .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Rozhodnutím Odvolacího finančního ředitelství ze dne 14. 12. 2018,
č. j. 55633/18/5100-31462-707633 (dále jen „napadené rozhodnutí“), bylo zamítnuto odvolání
žalobce a potvrzeno rozhodnutí Finančního úřadu pro Plzeňský kraj ze dne 7. 6. 2018,
č. j. 1239249/18/2308-70461-401727, jímž byl žalobce podle §5 odst. 2 zákona č. 634/2004 Sb.,
o správních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o správních poplatcích“),
vyzván k zaplacení správního poplatku ve výši 1 000 Kč, kterým je zpoplatněno podání žádosti
o prominutí příslušenství daně. Tuto žádost žalobce podal dne 10. 8. 2017 poté, co mu Finanční
úřad pro Plzeňský kraj (dále jen „správce daně“) doručil platební výměr o předpisu úroku
z prodlení úhrady daně z nemovitých věcí za zdaňovací období roku 2014 ve výši 3 651 Kč.
[2] Proti napadenému rozhodnutí se žalobce bránil žalobou u Krajského soudu v Plzni (dále
jen „krajský soud“), který žalobu usnesením ze dne 18. 2. 2019, č. j. 30 Af 6/2019 - 22 (dále
jen „napadené usnesení“), jako nepřípustnou odmítl podle §46 odst. 1 písm. d) zákona
č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).
Dospěl totiž k závěru, že žalobou se žalobce domáhá přezkoumání rozhodnutí, které je jakožto
úkon správního orgánu, jímž se toliko upravuje vedení řízení před správním orgánem, vyloučeno
ze soudního přezkumu podle §70 písm. c) s. ř. s. Krajský soud přitom odkázal na rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 1. 2005, č. j. 2 Azs 252/2004 - 93 (publ. pod č. 540/2005
Sb. NSS), podle něhož „[r]ozhodnutí o odvolání proti výzvě k zaplacení správního poplatku je rozhodnutím,
jímž se pouze upravuje vedení řízení před správním orgánem ve smyslu §70 písm. c) s. ř. s. Toto rozhodnutí nemá
samo o sobě za následek ukončení řízení; k němu dochází až rozhodnutím o zastavení správního řízení, proti
němuž je žaloba podle §65 a násl. s. ř. s. přípustná“.
II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného
[3] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadl usnesení krajského soudu kasační stížností, kterou
založil na důvodu podle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., tedy na nezákonnosti rozhodnutí
o odmítnutí návrhu. Konkrétně namítl, že rozhodnutí o odvolání proti výzvě k zaplacení
správního poplatku sice není rozhodnutím, proti kterému lze podat správní žalobu, avšak
součástí napadeného rozhodnutí žalovaného bylo též přezkoumání žádosti o osvobození
od placení správního poplatku, proti němuž, jak se stěžovatel domnívá, je žaloba přípustná,
neboť rozhodnutí o osvobození není rozhodnutím, jímž se upravuje vedení řízení před správním
orgánem.
[4] Stěžovatel je totiž toho názoru, že měl být osvobozen od placení správního poplatku,
neboť se nachází ve špatné finanční situaci zapříčiněné konkursním řízením a exekučními
řízeními. Tato finanční situace mu neumožňuje zaplatit správní poplatek a je tak zkrácen na svých
procesních právech, neboť se kvůli tomu nemůže dovolávat svých práv zaručených Listinou
základních práv a svobod a Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod.
[5] S ohledem na to stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadené usnesení
Krajského soudu v Plzni zrušil a věc mu vrátil k novému projednání.
[6] V doplnění kasační stížnosti stěžovatel uvedl, že žádá Nejvyšší správní soud, aby věc
rozhodl dle principů spravedlnosti, přičemž odkázal na usnesení Městského soudu v Praze ze dne
11. 12. 2018, č. j. 16 Co 320/2018 - 176, v němž tento soud uvedl, že i v současnosti mohou
nastat skutkové okolnosti a případy, na které moderní právní řád z toho či onoho důvodu
nepamatuje, tj. že zákon nemůže výslovně řešit veškeré případy, jež mohou v praxi nastat.
Stěžovatel má za to, že to je přesně jeho situace, a žádá, aby Nejvyšší správní soud rozhodl jeho
věc dle analogie legis či iuris, a to v souladu s uváděným názorem městského soudu.
[7] Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že se zcela ztotožňuje
s napadeným usnesením krajského soudu, které vycházelo z citovaného rozsudku Nejvyššího
správního soudu. S ohledem na to navrhl, aby kasační stížnost byla zamítnuta.
[8] Nejvyšší správní soud zaslal vyjádření na vědomí stěžovateli, který již na ně dále
nereagoval.
III. Posouzení kasační stížnosti
[9] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí,
proti němuž je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná. Poté Nejvyšší správní soud
přezkoumal důvodnost kasační stížnosti v souladu s ustanovením §109 odst. 3 a 4 s. ř. s.,
v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů.
[10] Po přezkoumání kasační stížnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že kasační stížnost není důvodná.
[11] Stěžovatel založil kasační stížnost na důvodu podle ustanovení §103 odst. 1 písm. e)
s. ř. s., tj. na nezákonnosti rozhodnutí krajského soudu, jímž byla jeho žaloba odmítnuta.
Konkrétně uvedl, že napadeným rozhodnutím žalovaného bylo rozhodnuto také o stěžovatelově
žádosti o osvobození od správního poplatku, k jehož zaplacení byl správcem daně vyzván,
a proto napadené rozhodnutí není pouze úkonem správního orgánu, jímž se upravuje vedení
řízení podle §70 písm. c) s. ř. s. Současně uvedl, že Nejvyšší správní soud by měl
ve stěžovatelově případě postupovat dle principů spravedlnosti, neboť zákon o správních
poplatcích na jeho tíživou majetkovou a sociální situaci výslovně nedopadá (neumožňuje
v případě žádosti o prominutí příslušenství daně přihlédnout k majetkovým poměrům žadatele
a od správního poplatku žadatele osvobodit).
[12] Nejvyšší správní soud neshledal napadené usnesení krajského soudu jako nezákonné.
Tímto usnesením byla odmítnuta jako nepřípustná žaloba stěžovatele, jíž brojil proti rozhodnutí
o odvolání proti výzvě k zaplacení správního poplatku. Krajský soud rozhodl zcela v souladu
s judikaturou Nejvyššího správního soudu, podle níž je rozhodnutí o odvolání proti výzvě
k zaplacení správního poplatku rozhodnutím, jímž se upravuje vedení řízení před správním
orgánem ve smyslu §70 písm. c) s. ř. s. „Toto rozhodnutí nemá samo o sobě za následek ukončení řízení;
k němu dochází až rozhodnutím o zastavení správního řízení, proti němuž je žaloba podle §65 a násl. s. ř. s.
přípustná. Má-li nezaplacení správního poplatku za následek neprovedení úkonu, lze se soudní ochrany domoci
prostřednictvím žaloby na ochranu před nečinností správního orgánu (§79 a násl. s. ř. s.).“
(rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 1. 2005, č. j. 2 Azs 252/2004 - 93,
publ. pod č. 540/2005 Sb. NSS).
[13] Nejvyšší správní soud nemá důvodu se od této judikatury jakkoliv odchýlit, přičemž
na právním hodnocení nemění nic ani skutečnost, že v napadeném rozhodnutí žalovaného byla
posouzena i možnost osvobození stěžovatele od placení správního poplatku s ohledem na jím
tvrzenou majetkovou a sociální situaci. Pokud Nejvyšší správní soud dospěl v minulosti k závěru,
že rozhodnutím, resp. úkonem, jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují práva nebo
povinnosti účastníka řízení ve smyslu §65 s. ř. s., není výzva k zaplacení soudního poplatku, resp.
rozhodnutí o odvolání proti takové výzvě, ale až rozhodnutí o zastavení správního řízení podle
§5 odst. 4 zákona o správních poplatcích, pak tím dal jednoznačně najevo, že těžiště soudního
přezkumu poplatkové povinnosti, včetně případného osvobození od správního poplatku,
leží až v řízení o žalobě proti rozhodnutí, jímž bylo řízení zastaveno.
[14] Nejvyšší správní soud neshledává důvod, aby byl soudní přezkum rozhodnutí o odvolání
proti výzvě k zaplacení správního poplatku připuštěn toliko s ohledem na to, že žalovaný
v rozhodnutí o odvolání posoudil možnost osvobození účastníka řízení od zaplacení správního
poplatku.
[15] Otázka poplatkové povinnosti bude komplexně, tj. včetně možnosti osvobození
od poplatku, posouzena právě až v rámci soudního přezkumu rozhodnutí o zastavení řízení,
neboť teprve rozhodnutím o zastavení řízení je rozhodováno o právech a povinnostech
stěžovatele, včetně jeho ústavně zaručeného práva na přístup k správnímu orgánu podle čl. 36
odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jehož se dovolává. Teprve v této fázi může stěžovatel
případně uplatňovat své námitky proti neosvobození od poplatku, včetně argumentů, které
uplatnil nyní v kasační stížnosti, totiž že zákon o správních poplatcích na situace podobné
té stěžovatelově nepamatuje, a je proto třeba na ně aplikovat analogii legis či dokonce analogii iuris.
Přesun soudního přezkumu poplatkové povinnosti až do řízení o žalobě proti rozhodnutí
o zastavení správního řízení přitom dle názoru Nejvyššího správního soudu stěžovatele
nezbavuje ochrany jeho práv a ani nesnižuje efektivitu takové ochrany. Nejvyšší správní soud
neshledává důvod, aby byla otázka osvobození od správního poplatku krajským soudem věcně
přezkoumávána v této procesní fázi správního řízení samostatně, když může být celá poplatková
povinnost posouzena komplexně ve vztahu k právu na přístup ke správnímu orgánu v řízení
o žalobě proti rozhodnutí o zastavení řízení. Skutečnost, že osvobození od správního poplatku
je soudy přezkoumáváno až v řízení o žalobě proti rozhodnutí o zastavení správního řízení,
ostatně dokládá také judikatura Nejvyššího správního soudu (rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 8. 12. 2011, č. j. 5 As 34/2010-80, nebo rozsudek ze dne 19. 3. 2015,
č. j. 8 Afs 168/2014 - 40).
IV. Závěr a náklady řízení
[16] Z výše uvedeného vyplývá, že napadené usnesení krajského soudu není nezákonné
z důvodů namítaných v kasační stížnosti. Proto Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako
nedůvodnou zamítl podle §110 odst. 1 s. ř. s.
[17] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 1, větu první, ve spojení s §120
s. ř. s., podle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch,
právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi,
který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel ve věci neměl úspěch, a proto nemá právo na náhradu
nákladů řízení, žalovanému pak v souvislosti s tímto řízením žádné náklady nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 18. dubna 2019
JUDr. Radan Malík
předseda senátu