ECLI:CZ:NSS:2019:9.AS.110.2018:32
sp. zn. 9 As 110/2018 - 32
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka a soudců
JUDr. Barbary Pořízkové a JUDr. Pavla Molka v právní věci žalobce: Ing. J. M., zast. Mgr.
Monikou Hoffmannovou, advokátkou se sídlem Jeseniova 1169/51, Praha 3, proti žalovanému:
Ministerstvo kultury, se sídlem Maltézské náměstí 471/1, Praha 1, proti rozhodnutí žalovaného
ze dne 21. 1. 2015, č. j. MK 4040/2015 OPP, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 2. 2018, č. j. 2 A 26/2015 - 74,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti
ve výši 4 114 Kč k rukám jeho zástupkyně Mgr. Moniky Hoffmannové, advokátky
se sídlem Jeseniova 1169/51, Praha 3, do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
III. Žalovaný n emá práv o na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalovaný (dále „stěžovatel“) se kasační stížností domáhá zrušení v záhlaví označeného
rozsudku Městského soudu v Praze, kterým bylo zrušeno jeho rozhodnutí specifikované tamtéž
a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Stěžovatel tímto rozhodnutím zamítl odvolání a potvrdil
rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 20. 11. 2014 č. j. S-MHMP 1392661/2014.
[2] Rozhodnutím magistrátu byla žalobci uložena pokuta ve výši 200 000 Kč za spáchání
přestupku podle §39 odst. 1 písm. g) zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči (dále
„památkový zákon“), kterého se měl dopustit tím, že dne 29. 9. 2014 odstranil stavbu domu
č. p. X, která se nacházela na pozemku parc. č. X, k. ú. X, ul. X, na území památkové zóny X,
prohlášené vyhláškou č. 15/1991 Sb. hl. m. Prahy, bez závazného stanoviska podle §14 odst. 2
památkového zákona.
[3] Podstatou sporu je otázka, zda žalobce nejednal v krajní nouzi. Tvrdí totiž, že dům nechal
strhnout v situaci, kdy byl v havarijním stavu a hrozilo jeho zřícení. Krajní nouze je jednou
z okolností vylučujících protiprávnost a jednání v krajní nouzi proto není přestupkem
[podrobněji viz §2 odst. 2 písm. b) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších
předpisů].
[4] Stěžovatel zhodnotil, že žalobce v krajní nouzi nejednal, neboť havarijní stav domu mu
musel být znám minimálně od počátku srpna 2014. Dle jeho názoru měl žalobce dostatek času
na to, aby splnil své zákonné povinnosti a požádal o souhlas s odstraněním stavby v intencích
§14 odst. 2 památkového zákona. Už od 7. 8. 2014 disponoval posouzením statika, který
doporučoval odstranění objektu.
[5] Městský soud však dospěl k závěru, že stěžovatel své závěry založil na nedostatečně
zjištěném skutkovém stavu. Nevěnoval dostatečnou pozornost tvrzením žalobce, že se co nejdéle
pokoušel budovu zachovat, od srpna do konce září se však stav natolik zhoršil, že musel
přistoupit k demolici. Z podkladů ve spise přitom vyplývá, že od srpna došlo ke zřícení části
nosných stěn, stav objektu hodnotila znalkyně v oboru dřevozpracování, došlo k novému
statickému posouzení a s ohledem na ochranu života a zdraví osob musely být zastaveny
zajišťovací práce. Soud dále správním orgánům vytkl, že se blíže nezabývaly stavem budovy
bezprostředně před demolicí: nabízel se např. výslech statika, ustanovení znalce či odborné
posouzení skutečností od jiného správního orgánu.
[6] Stěžovatele zavázal, aby se v dalším řízení zaměřil na posouzení stavu nemovitosti v době
bezprostředně předcházející demolici 29. 9. 2014 a na otázku, k jakému zhoršení stavu došlo mezi
zpracováním první zprávy statika ze dne 7. 8. 2014 a jestli již v této době byl stav nemovitosti
natolik špatný, že nezbývalo než provést její demolici. Teprve poté bude možné posoudit,
zda žalobce jednal v krajní nouzi, případně zda zjištěné okolnosti nelze hodnotit jako polehčující.
[7] Dále dospěl městský soud k závěru, že rozhodnutí žalovaného je v části odůvodnění výše
sankce nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Chybí v něm úvaha, zda jsou splněny
podmínky pro uložení relativně vysoké pokuty (200 000 Kč), byť dosahuje „jen“ 10% zákonné
sazby. Správní orgány se vůbec nepokusily zjistit, zda tato pokuta není pro žalobce jako fyzickou
osobu likvidační, a při hodnocení jeho majetkových poměrů vycházely výlučně z toho, jaké
v rozhodné době vlastnil nemovitosti.
[8] Stěžovatele proto zavázal, aby se pro případ, že opětovně dospěje k závěru o spáchání
přestupku, pokusil od žalobce zjistit jeho majetkové poměry, znovu je posoudil a rozhodl
o uložení pokuty v takové výši, která bude odpovídat okolnostem případu.
II. Obsah kasační stížnosti
[9] Stěžovatel se v kasační stížnosti nejprve vyjadřuje k tomu, jak městský soud hodnotil
přezkoumatelnost správních rozhodnutí v části týkající se tvrzené krajní nouze. Nerozumí zcela
závěru, že napadené správní rozhodnutí je na jednu stranu přezkoumatelné, na druhou stranu
se však měl nedostatečně věnovat otázce, zda žalobce jednal v krajní nouzi, a své posouzení
postavil na nedostatečně zjištěném skutkovém stavu.
[10] Má za to, že již magistrát se s touto otázkou dostatečně vypořádal: jasně uvedl, že statik
žalobci už v posouzení ze dne 7. 8. 2014 doporučil, aby stavbu odstranil. Žalobce v odstraňování
stavby započal (až do 20. 8. 2014 pokračovaly stavební práce spočívající v demontáži střechy
a krovu, dne 21. 8. 2014 tehdejší zhotovitel odmítl pokračovat v pracích z důvodu bezpečnosti
svých pracovníků, poté žádné práce neprobíhaly) a dokončil je dne 29. 9. 2014, měl tudíž
dostatek času na to, aby splnil své zákonné povinnosti.
[11] Poukazuje také na to, že důvodem stavu domu bylo započetí rekonstrukce neodborným
způsobem v letech 2012 – 2014, jak uvedl i statik v posouzení ze dne 7. 8. 2014. Stav, kdy hrozilo
zhroucení domu, vyvolal sám žalobce tím, že prováděl stavební práce nad rámec stavebního
povolení a závazného stanoviska orgánu památkové péče (demontáž střechy a krovu).
[12] Stěžovatel nemá za to, že by se měl podrobněji zabývat stavem domu bezprostředně před
demolicí, jelikož o jeho havarijním stavu není sporu. Podstata odůvodnění napadeného
rozhodnutí spočívala v tom, že nebezpečí nehrozilo bezprostředně (a nešlo tak o krajní nouzi),
jelikož tu bylo již od 7. 8. 2014.
[13] Výslech statika by věci nic nepřinesl, pouze by bylo potvrzeno, co uvedl ve svých
posouzeních, tedy že již dne 7. 8. 2014 byl dům v havarijním stavu a dne 26. 9. 2014 se nacházel
ve stavu ještě horším. To je dle stěžovatele jasné, protože dům byl téměř dva měsíce bez střechy
a krovu.
[14] Konečně rozporuje část rozsudku týkající se výše uložené sankce. Namítá, že oba správní
orgány se zabývaly majetkovými poměry žalobce, a není mu zřejmé, jaká výše pokuty
by s ohledem na skutkový stav byla přiměřená či jakou součinnost v tomto ohledu poskytl
žalobce. Poukazuje též na to, že ne všechna kritéria pro stanovení výše sankce podle §36
památkového zákona lze použít v každém konkrétním případě.
III. Vyjádření žalobce
[15] Žalobce setrvává na tom, že stěžovatel svůj závěr o nesplnění podmínek krajní nouze
založil na nesprávném hodnocení důkazů a nedostatečně zjištěném skutkovém stavu. Stěžovatel
ani magistrát se blíže nezabývali stavem domu před demolicí, nezkoumali, zda bylo možné stavbu
zachovat, ani na základě jakých okolností se žalobce rozhodl, že ji odstraní. Neuvěřili vyjádření
statika, že stav domu vylučoval jeho zachování, sami ale odmítli tuto okolnost prověřovat. Přesto
uzavřeli, že žalobce měl zahájit kroky k odstranění stavby již v srpnu 2014 a že nebezpečí
nekontrolovaného zřícení domu bylo možné odvrátit i jinak (tedy s podniknutím potřebných
právních kroků, pozn. NSS). Zdůrazňuje, že nejednal samoúčelně. Bez souhlasu příslušných
orgánů postupoval proto, že se snažil ochránit jiné hodnoty zásadního charakteru (život, zdraví,
majetek).
[16] Ohledně výše uložené pokuty souhlasí s městským soudem, že správní orgány nevzaly
do úvahy všechny polehčující okolnosti a dostatečně nezkoumaly jeho majetkové poměry.
[17] Navrhuje zamítnutí kasační stížnosti.
IV. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[18] Nejvyšší správní soud posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že byla
podána včas, osobou k tomu oprávněnou, směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je podání
kasační stížnosti přípustné, z důvodů, které zákon připouští, a za stěžovatele jedná zaměstnanec,
který má vysokoškolské právnické vzdělání vyžadované pro výkon advokacie [§102
a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„s. ř. s.“)]. Poté přistoupil k přezkumu rozsudku městského soudu v rozsahu kasační stížnosti
a v rámci uplatněných důvodů. Ověřil také, zda netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[19] Dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
[20] Na samý úvod předesílá, že se ztotožňuje se závěry městského soudu, které jsou velmi
pečlivě odůvodněny, a stěžovatel je v kasační stížnosti v mnoha případech relevantně
nezpochybňuje. Z obsahu kasační stížnosti se jeví, že důvodem (nebo minimálně jedním
z důvodů) podání kasační stížnosti je nesrozumitelnost napadeného rozsudku pro stěžovatele,
respektive neporozumění mezi ním a městským soudem. Za těchto okolností nepovažuje
Nejvyšší správní soud za účelné obsáhle opakovat, co již uvedl městský soud, a v nynější věci se
soustředil spíše na to, aby rozhodovací důvody městského soudu prezentoval takovou formou,
která vyvrátí opodstatněnost stěžovatelových námitek a rozptýlí jeho pochyby o zákonnosti
právního názoru, kterým byl zavázán.
[21] Stěžovatel se předně podivuje tomu, že posouzení otázky krajní nouze v napadeném
rozhodnutí bylo na jednu stranu hodnoceno jako přezkoumatelné, na druhou stranu mu však
městský soud vytkl, že se touto otázkou dostatečně nezabýval a že vycházel z nedostatečně
zjištěného skutkového stavu. Uvedený závěr se sice může na první pohled jevit rozporně
(rozhodnutí nemůže být zároveň dostatečně odůvodněné a tedy přezkoumatelné a přitom
nedostatečně řešící určitou otázku), ale v nynější věci tomu tak není. Městský soud nejprve uvedl,
že se stěžovatel zabýval naplněním podmínek krajní nouze a reagoval na odvolací námitky.
Stěžovatel prezentoval svůj náhled na tuto problematiku a jeho důvody
lze přezkoumat. Nezákonnost byla shledána v tom, že vycházel z nedostatečně zjištěného
skutkového stavu - odtud pramenily nedostatky jeho posouzení.
[22] Úvaha správních orgánů byla vedena následovně: žalobce přistoupil k demolici domu
proto, že dle posouzení statika z 26. 9. 2014 (tj. bezprostředně předcházejícího stržení objektu)
byl dům v havarijním stavu a ohrožoval život, zdraví a majetek. O havarijním stavu domu však
žalobce prokazatelně věděl už ode dne 7. 8. 2014, kdy bylo vydáno předchozí posouzení statika.
V mezidobí tedy měl dostatek času na to, aby podnikl potřebné právní kroky, a nejednal v krajní
nouzi.
[23] Tato úvaha je sice logická, pomíjí však, že žalobce zjištěný skutkový stav relevantně
zpochybnil, a právě to stěžovateli vyčítá městský soud. Žalobce totiž tvrdil, že po prvním
statickém posouzení se stržení domu nejevilo jako bezpodmínečně nutné, že podnikal kroky
k tomu, aby objekt zachránil, následně došlo k dalšímu zhoršení stavu a teprve poté se ukázalo,
že je dům potřeba co nejrychleji strhnout. Ve správním i soudním řízení předkládal důkazy
o tom, že došlo ke zřícení některých zdí, poškození dřevěných konstrukcí a zhoršení statiky
(podrobněji viz body 17. a 19. rozsudku městského soudu). Statik ve svém prvním posouzení
ze dne 7. 8. 2014 sice doporučoval stržení budovy, avšak z toho důvodu, že rekonstrukci
stávajícího objektu hodnotil jako mnohem nákladnější. Tento závěr ještě nevylučuje rozhodnutí
žalobce budovu zachovat, nebo se o to alespoň pokusit.
[24] Za popsaných okolností nemohl stěžovatel bez dalšího dokazování uzavřít, že žalobce byl
povinen hned v srpnu přistoupit k právním krokům vedoucím k odstranění stavby. V řízení
nebylo najisto postaveno, v jakém stavu se dům v té době nacházel, a vše se mohlo odehrát tak,
jak popisoval žalobce. Stěžovatel měl za těchto okolností přistoupit k dalšímu dokazování,
ostatně v řízení o přestupku je to on, kdo nese odpovědnost za řádné zjištění skutkového stavu
v intencích §50 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů.
[25] Stěžovatel dále nesouhlasí s tím, že byl zavázán k dalšímu prokazování stavu budovy
bezprostředně před demolicí. Namítá, že přece není sporné, že tento stav byl havarijní. Uvedené
tvrzení je zavádějící. Stěžovatel v napadeném rozhodnutí sice odmítl argumentaci žalobce o krajní
nouzi s tím, že o havarijním stavu domu měl vědět minimálně od srpna 2014, také ale uvedl,
že s ohledem na realizovanou demolici nelze ověřit, zda stav budovy vylučoval její zachování.
V napadeném rozhodnutí tedy neučinil konečný závěr o tom, zda byl stav domu na konci září
takový, že jeho demolice nesnesla žádného odkladu. Zjištění této okolnosti je přitom pro
posouzení podmínek krajní nouze nezbytné a městský soud tak stěžovateli správně vytkl,
že se jí nevěnoval. S ohledem na důvody napadeného rozhodnutí také vhodně doplnil výčet
důkazních prostředků, které stěžovatel mohl opatřit, i když už dům nestál.
[26] Náhled stěžovatele na účelnost výslechu statika Nejvyšší správní soud nesdílí. Tvrzení,
že by statik pouze potvrdil, co uvedl ve svých posouzeních, je spekulativní. Nelze také
přehlédnout, že stěžovatel žalobci vytýkal, že jím předložené důkazní prostředky neměly kvalitu
znaleckého posudku, ale pouze odborného posouzení. Pokud měl za to, že provedené důkazy
nemají dostatečnou vypovídací hodnotu, tím spíše měl obstarat důkazy další, aby dostál své
povinnosti dostatečně zjistit skutkový stav.
[27] Nejvyšší správní soud se tedy ztotožňuje se závěrem městského soudu o nedostatečně
zjištěném skutkovém stavu a souhlasí s právním názorem, jímž byl stěžovatel zavázán a který
je shrnutý v bodě [6] tohoto rozsudku.
[28] Stěžovatel v kasační stížnosti dále uvádí, že dům se dostal do havarijního stavu v důsledku
neodborných či nepovolených stavebních úprav v letech 2012 – 2014. Evidentně tak naráží na to,
že nikdo nemůže těžit z vlastního protiprávního jednání. Námitka nemohla být důvodná, neboť
takto vedená argumentace nemá předobraz v napadeném správním rozhodnutí, předmětem
přezkumu správních soudů je právě toto rozhodnutí a případné nedostatky jeho odůvodnění
nelze v soudním řízení dohánět. V rozhodnutí přitom není vůbec zdůvodněno, že by na domě
byly nezákonně provedeny nějaké stavební úpravy a že by právě tyto úpravy byly důvodem
havarijního stavu domu. Přihlížení k dřívější rekonstrukci v letech 2012 - 2014 je navíc dosti
problematické, neboť žalobce se stal vlastníkem domu až v průběhu roku 2014.
[29] Námitky stěžovatele týkající se výše uložené sankce se míjejí s rozhodovacími důvody
napadeného rozsudku. Městský soud stěžovateli vytkl, že v jeho rozhodnutí zcela absentuje
úvaha, zda jsou splněny podmínky pro uložení relativně vysoké pokuty (200 000 Kč).
Dle městského soudu se nepokusil zjistit, zda tato pokuta není pro žalobce jako fyzickou osobu
likvidační, a při hodnocení jeho majetkových poměrů vycházel výlučně z toho, jaké v rozhodné
době vlastnil nemovitosti. Pokud proti tomu stěžovatel v kasační stížnosti namítá, že mu není
zřejmé, jaká sankce by byla přiměřená, proti důvodům napadeného rozsudku se vůbec
nevymezuje a jeho námitky jsou nepřípustné v intencích §104 odst. 4 s. ř. s. Městský soud
nehodnotil, zda sankce přiměřená je, nebo není, ale věc vrátil stěžovateli s tím, že se má primárně
pokusit obstarat relevantní informace o jeho majetkových poměrech a teprve poté hodnotit
dopad sankce do jeho majetkové sféry.
[30] Pro úplnost Nejvyšší správní soud dodává, že stěžovatel neopodstatněně naznačuje,
že žalobce neposkytl součinnost za účelem objasnění majetkových poměrů. Žalobce v odvolání
uvedl, že sankci považuje za nepřiměřenou také s ohledem na své majetkové poměry a zmínil, že:
„je povoláním chemik, je klasickým zaměstnancem (nepodniká), bydlí v bytě, který splácí, předmětnou stavbu
koupil za výhodných podmínek. (…) Na pořízení stavby i na rekonstrukci si vzal půjčku. Každý další výdaj
navíc je pro účastníka velkou zátěží. Majetkové poměry účastníka nebyly při rozhodování o výši sankce ze strany
MHMP vůbec zohledněny“ (str. 7 odst. 6 odvolání). Stěžovatel se však majetkovými poměry dále
nezabýval a v odůvodnění napadeného rozhodnutí se spokojil s konstatováním, že magistrát vzal
tuto stránku problému v potaz (přestože magistrát vycházel pouze z toho, že žalobce vlastní
nemovitosti).
V. Závěr a náklady řízení
[31] Nejvyšší správní soud kasačním námitkám nepřisvědčil a neshledal ani vadu, ke které
by musel přihlédnout z úřední povinnosti, kasační stížnost proto zamítl podle §110 odst. 1, věty
poslední, s. ř. s.
[32] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 1 s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s.
Stěžovatel, který neměl úspěch ve věci, nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti
a je naopak povinen nahradit náklady řízení žalobci.
[33] Důvodně vynaložené náklady žalobce jsou tvořeny odměnou a náhradou hotových výdajů
jeho zástupkyně podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů
za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů. Zástupkyně
učinila v řízení jeden úkon právní služby spočívající v podání vyjádření ke kasační stížnosti,
za který jí náleží odměna ve výši 3 100 Kč [§11 odst. 1 písm. d), §7 bod 5. a §9 odst. 4 písm.
d) advokátního tarifu], paušální náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč (§13
odst. 4 advokátního tarifu) a daň z přidané hodnoty ve výši 714 Kč. Částku v celkové výši
4 114 Kč je stěžovatel povinen uhradit žalobci do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku
k rukám zástupkyně Mgr. Moniky Hoffmannové.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 17. října 2019
JUDr. Radan Malík
předseda senátu