ECLI:CZ:NSS:2019:9.AS.131.2018:72
sp. zn. 9 As 131/2018 - 72
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka a soudců
JUDr. Barbary Pořízkové a JUDr. Pavla Molka v právní věci žalobce: J. H., zast. Mgr. Davidem
Bezuchou, advokátem se sídlem Kostelní 10/5, Liberec, proti žalovanému: Krajský úřad
Libereckého kraje, se sídlem U Jezu 642/2a, Liberec, proti rozhodnutí žalovaného ze dne
17. 3. 2017, č. j. SO/P/74/2017/Va/05 PŘ-ODV-02, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 4. 4. 2018, č. j. 58 A
3/2017 – 55,
takto:
I. Kasační stížnost se zamít á .
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Ustanovenému zástupci žalobce Mgr. Davidu Bezuchovi, advokátu se sídlem Kostelní
10/5, Liberec, se p ři zn á v á odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů
ve výši 3 400 Kč, která je splatná do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku z účtu
Nejvyššího správního soudu.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobce (dále „stěžovatel“) se podanou kasační stížností domáhá zrušení v záhlaví
označeného rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci (dále „krajský
soud“), kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti shora uvedenému rozhodnutí žalovaného. Tímto
rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání stěžovatele proti rozhodnutí Magistrátu města Liberec,
odboru správního a živnostenského – oddělení přestupků, ze dne 26. 1. 2017,
č. j. SPPR/MML187615/1439/15-47, kterým byl stěžovatel uznán vinným z přestupku proti
veřejnému pořádku podle §47 odst. 1 písm. a) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění
platném a účinném v době spáchání přestupku (dále „zákon o přestupcích“), pro neuposlechnutí
výzvy úřední osoby při výkonu její pravomoci, a byla mu uložena pokuta ve výši 1 000 Kč podle
§11 odst. 1 písm. b) a §47 odst. 2 téhož zákona.
[2] Předmětného přestupku se stěžovatel dopustil tím, že dne 8. 10. 2015 v době kolem 15:10
hod., v budově Finančního úřadu v ulici 1. máje v Liberci, úmyslně neuposlechl opakovaných
výzev k opuštění budovy „Jménem zákona vás vyzývám, pojďte s námi ven“, které uplatnil
zasahující policista Policie ČR. Stěžovatel nerozporoval, že předmětné výzvy neuposlechl, má
však za to, že tyto výzvy nebyly zákonné, a tak nebyl povinen jim vyhovět.
[3] Krajský soud se nejdříve zabýval námitkou zpochybňující totožnost skutku pro změnu
jeho popisu během správního řízení, kdy došlo k upřesnění výzvy. Dospěl k závěru,
že přestupkové řízení bylo zahájeno pro totožný skutek, pro který byl stěžovatel uznán vinným.
Na základě žalobní námitky přezkoumal postup správního orgánu I. stupně v případě navržení
zopakování výslechů zasahujících policistů v reakci na výzvu k seznámení se s podklady
rozhodnutí. Správní orgán I. stupně tomuto návrhu nevyhověl s tím, že tito svědci již byli
vyslechnuti a jejich výslech by nic nového nepřinesl. Za stěžejní důkaz považoval stěžovatelem
předložený videozáznam, na němž bylo zcela jednoznačně dění na místě zobrazeno. Stěžovatel
navíc neuvedl, co nového by výslechy měly přinést. Krajský soud shledal odmítnutí provedení
důkazu za dostatečně vypořádané. Za podstatné považoval to, že stěžovatel byl dřívějším
výslechům policistů přítomen, měl i možnost jim klást otázky. Této možnosti využil. Výpovědi
policistů týkajících se přestupkového jednání korespondovaly se zmiňovaným videozáznamem.
[4] Následně krajský soud přezkoumal námitku nezákonnosti výzvy a ztotožnil se se závěry
správních orgánů, že se v daném případě jednalo o výzvu osoby při výkonu její pravomoci,
a povinností stěžovatele bylo ji uposlechnout. Své závěry podpořil judikaturou Ústavního soudu
i tohoto soudu. Shledal naplněnou rovněž otázku zavinění. Vědomost o tom, že je nutno výzvy
policistů uposlechnout, má za všeobecně známou. K výši sankce uvedl, že byla stanovena v dolní
výměře možné sankce a bylo zohledněno, že se stěžovatel tohoto přestupku dopustil poprvé.
Vzhledem k tíživé ekonomické situaci byl stěžovatel poučen o možnosti požádat o splátkový
kalendář.
II. Obsah kasační stížnosti
[5] Stěžovatel podává kasační stížnost z důvodů podle §103 odst. 1 písm. a) a b) zákona
č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).
Namítá, že nebyly podmínky pro aplikaci výzvy k opuštění objektu ze strany policie a neměl tak
povinnost ji uposlechnout. Trvá na tom, že policie překročila svou pravomoc a výzva byla
nezákonná, neboť na základě titulu ze dvou nájemních smluv měl právo se v objektu zdržovat.
Navíc se jednalo o spor mezi dvěma soukromými osobami, kdy je na místě věc řešit pomocí
jiných institutů. Stěžovatel pak upozorňuje na to, že policisté jednali na základě přání majitele
objektu JUDr. J., nikoli na základě svých zjištění.
[6] Dále podotýká, že výzva policisty nebyla výzvou ve smyslu zákona o policii
a neobsahovala příkaz, aby stěžovatel opustil objekt, ale zněla „pojďte s námi ven“. Nebyla tak
v souladu se zákonnou úpravou a navíc nebyla jednoznačná.
[7] Posledně namítá, že mu nebylo ve správním řízení umožněno vyslechnout zasahující
policisty a operačního důstojníka a další svědky. Správní orgán I. stupně tak nemohl zjistit,
že v předmětné situaci nedocházelo k eskalaci sporu. Naopak má za to, že ze záznamu, který jako
důkaz poskytl, je zřejmé, že situace nijak neeskalovala. Navrhuje napadený rozsudek zrušit a věc
vrátit k dalšímu řízení.
[8] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že každý adresát mocenského zásahu je
povinen podřídit se výkonu veřejné moci, je-li tento zásah zákonný. Má za to, že především
na základě videozáznamu neexistuje důvodná pochybnost o zákonnosti zásahu policie. Stěžovatel
byl povinen výzvě vyhovět. Policista oprávněně využil možnosti výzvy k opuštění objektu
ve snaze předejít eskalaci konfliktu mezi stěžovatelem a majitelem objektu, která reálně hrozila.
Kasační stížnost navrhuje zamítnout.
III. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[9] Nejvyšší správní soud posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že byla
podána včas, osobou k tomu oprávněnou, směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je podání
kasační stížnosti přípustné, z důvodů, které zákon připouští, a stěžovatel je zastoupen advokátem
(§102 a násl. s. ř. s.). Poté přistoupil k přezkumu rozsudku krajského soudu v rozsahu kasační
stížnosti a v rámci uplatněných důvodů. Ověřil také, zda netrpí vadami, k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[10] Dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
[11] Podle §10 odst. 1 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších
předpisů (dále „zákon o Policii ČR“), [v] případě ohrožení nebo porušení vnitřního pořádku a bezpečnosti,
jehož odstranění spadá do úkolů policie, je policista ve službě nebo zaměstnanec policie v pracovní době povinen
provést úkon v rámci své pravomoci (dále jen „úkon“) nebo přijmout jiné opatření, aby ohrožení nebo porušení
odstranil. Dle odst. 5 téhož ustanovení [p]okud to okolnosti dovolují, je policista před provedením úkonu,
při němž dochází k přímému vynucování splnění právní povinnosti nebo k přímé ochraně práv za použití síly
nebo hrozby jejího použití (dále jen „zákrok“), povinen použít slov „Jménem zákona!" a odpovídající výzvy.
[12] Podle §47 odst. 1 písm. a) zákona o přestupcích [p]řestupku se dopustí ten, kdo neuposlechne
výzvy úřední osoby při výkonu její pravomoci.
[13] Z obsahu spisového materiálu je patrno, že stěžovatel se dne 8. 10. 2015 kolem 15:10
hod. snažil dostat do pronajaté nemovitosti, což mu však bylo znemožněno výměnou zámků
ze strany majitele JUDr. J. Důvodem výměny bylo skončení nájemního vztahu, se kterým však
stěžovatel nesouhlasil. Stěžovatel přivolal na pomoc Policii ČR a domáhal se umožnění vstupu do
nebytového prostoru, který měl za oprávněně pronajatý. Policie mu sdělila, že spor je nutno řešit
„soudně“. Situace se jevila zasahujícím policistům jako eskalující spor mezi stěžovatelem a
majitelem JUDr. J. a za stavu, kdy nebylo možné dospět k dohodě účastníků sporu a uklidnění
situace, přistoupil policista k výzvě k opuštění objektu. Vzhledem k tomu, že stěžovatel nechtěl
výzvy uposlechnout, policista ho poučil o následcích jejího neuposlechnutí. Stěžovatel dále trval
na svém, že místo neopustí, proto přistoupil policista k poslední výzvě a stěžovateli sdělil:
„Jménem zákona, pojďte s námi ven!“ Ani této výzvy stěžovatel neuposlechl a proto zasahující
policisté přistoupili k jeho vyvedení ven. Následně bylo zahájeno přestupkové řízení pro
neuposlechnutí výzvy úřední osoby při výkonu její pravomoci, jehož výsledkem bylo, že
stěžovatel byl shledán vinným k přestupku proti veřejnému pořádku.
[14] Nejvyšší správní soud se se závěry správních orgánů i krajského soudu ztotožnil.
Za podstatné považuje, že v daném případě došlo ke sporu mezi soukromými osobami,
přičemž ze situace bylo zřejmé, že by mohlo dojít k její eskalaci a tím k porušení veřejného
pořádku. Sám stěžovatel v kasační stížnosti uvádí, že se jednalo mezi ním a JUDr. J. o spor.
Zdejší soud má za to, že v takové situaci zasahující policisté zcela oprávněně a v souladu s §10
zákona o Policii ČR přistoupili k úkonu v rámci své pravomoci, kterým byla předmětná výzva
k opuštění objektu, jehož následkem mělo dojít k uklidnění situace. Zasahující policista splnil i
svou povinnost výzvu uvést slovy „jménem zákona“. Samotná výzva pak byla konkrétní
a srozumitelná a nemohla vyvolat jakékoli pochyby o tom, že je vybídnutím k opuštění budovy
za doprovodu policistů. Uvádí-li stěžovatel v kasační stížnosti, že ji pochopil jinak, soud má za to,
že z videozáznamu, který je obsahem správního spisu, je zcela zřejmé, že stěžovatel porozuměl,
k čemu ho zasahující policista vyzývá, a jednoznačně uvedl, že výzvu nehodlá uposlechnout.
[15] Nejvyšší správní soud shledal výzvu policistů zcela v souladu se zákonem a její uplatnění
naplnilo účel, k němuž oprávnění k užití výzvy směřovalo. Soud neshledal ani porušení
rovnováhy mezi zásadou iniciativy (§10 zákona o Policii ČR) a zásadou přiměřenosti
(§11 zákona o Policii ČR). Přisvědčil závěrům správních orgánů a krajského soudu, že stěžovatel
byl povinen uposlechnout výzvy úřední osoby při výkonu její pravomoci. Na tom nemohl nic
změnit ani jeho subjektivní názor, že byl oprávněn se v budově zdržovat, na základě čehož měl
za to, že výzva je nezákonná. Tento svůj závěr měl možnost stěžovatel uplatnit až následně
po uposlechnutí výzvy v rámci jiného zákonného opatření (viz rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 5. 6. 2008, č. j. 5 As 34/2007 – 66). Obsah spisového materiálu nenabízí jakýkoli
podklad pro to, že by zasahující policisté jednali nad rámec své pravomoci, který by opravňoval
stěžovatele k neuposlechnutí výzvy (k tomu srovnej nález Ústavního soudu ze dne 18. 2. 2010,
sp. zn. I. ÚS 1849/08). Námitky stěžovatele směřující do nezákonnosti výzvy jsou tak
nedůvodné.
[16] V poslední řadě stěžovatel namítá, že mu nebylo umožněno vyslechnout zasahující
policisty, operačního důstojníka a další svědky (zasahující policisty v dopoledních hodinách).
Nebylo proto možné zjistit, že v daném případě se nejednalo o eskalaci sporu. Nejvyšší správní
soud věc posoudil a přiklonil se k závěru krajského soudu, jehož přezkumem byla totožná
námitka. Předně je nutno předestřít, že dle §52, věty druhé, zákona č. 500/2004 Sb., správního
řádu, ve znění pozdějších předpisů, [s]právní orgán není návrhy účastníků vázán, vždy však provede
důkazy, které jsou potřebné ke zjištění stavu věci. Nejvyšší správní soud k uvedenému ustanovení uvedl,
že [p]okud má tedy správní orgán za to, že byl dostatečně zjištěn skutkový stav, není povinností navržený důkaz
provést. Nezáleží však zcela na libovůli správního orgánu, jakým způsobem s návrhy účastníků na provedení
důkazů naloží, neboť správní orgán sice není povinen všechny důkazy navržené účastníky provést, pokud však
některé z nich neprovede, musí v odůvodnění rozhodnutí zdůvodnit, proč se tak stalo. Správní orgán je oprávněn,
ale i povinen odpovědně vážit, které důkazy je třeba provést, zda je potřebné stav dokazování doplnit
a posuzovat důvodnost návrhů stran na doplnění dokazování (srov. rozsudek ze dne 13. 11. 2009,
č. j. 5 As 29/2009 – 48). Nejvyšší správní soud ze spisu zjistil, že stěžovatel měl
možnost v průběhu řízení vyslechnout zasahující policisty a tak také učinil (protokol ze dne
3. 12. 2015, č. j. SPPR/MML187615/1439/15-11, a ze dne 12. 2. 2016,
č. j. SPPR/MML187615/1439/15-14). Na výzvu k seznámení se s podklady reagoval žádostí
o opětovné vyslechnutí zasahujících policistů. Této žádosti již správní orgán I. stupně nevyhověl.
Ve svém rozhodnutí však jasně vysvětlil, proč k opakování svědeckých výpovědí nepřistoupil.
Uvedl, že svědci již vyslechnuti byli, a jejich další výslech by do věci nepřinesl nic nového.
Ani sám stěžovatel neuvedl žádné důvody, proč by měli být zasahující policisté vyslechnuti
opakovaně. Tak činí nepřípustně až v rámci kasační stížnosti (§104 odst. 4 s. ř. s.). Správní orgán
I. stupně jasně zdůraznil, že nejdůležitějším důkazem ve věci je stěžovatelem pořízený
videozáznam, který přesně zobrazuje dění na místě. Skutkový stav tak byl zjištěn dostatečně
a opakované výslechy byly nadbytečné. Správní orgán I. stupně se s navrženými důkazy vypořádal
zcela dostatečně a v souladu s ustálenou judikaturou zdejšího soudu. Namítá-li stěžovatel dále
v kasační stížnosti, že mu nebylo umožněno vyslechnout i další policisty, kteří zasahovali
v dopoledních hodinách, soud se s ohledem na výše uvedené ztotožňuje se závěrem, že jejich
výslech byl nadbytečný. Správní orgány zjistily skutkový stav věci dostatečně, takže dokazování
nebylo třeba doplňovat. Rovněž tuto námitku shledal Nejvyšší správní soud nedůvodnou.
IV. Závěr a náklady řízení
[17] Nejvyšší správní soud kasačním námitkám stěžovatele nepřisvědčil a neshledal ani vadu,
ke které by musel přihlédnout z úřední povinnosti. Kasační stížnost proto zamítl podle §110
odst. 1, věty poslední, s. ř. s.
[18] O náhradě nákladů řízení rozhodl v souladu s §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s.
Stěžovatel neměl ve věci úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovaný měl
ve věci plný úspěch, proto by mu soud mohl přiznat náhradu nákladů řízení proti stěžovateli,
avšak jemu žádné náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti nevznikly, a proto mu je soud
nepřiznal.
[19] Stěžovateli byl usnesením krajského soudu ze dne 20. 4. 2017, č. j. 58 A 3/2017 - 37,
ustanoven právním zástupcem Mgr. David Bezucha, advokát se sídlem Kostelní 10/5,
Liberec. Podle §35 odst. 10, věty poslední, s. ř. s. zástupce ustanovený v řízení před krajským
soudem, je-li jím advokát, zastupuje navrhovatele i v řízení o kasační stížnosti. Podle téhož
ustanovení, věty první, zástupci stěžovatele, který mu byl soudem ustanoven k ochraně jeho práv,
hradí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát.
[20] Ustanovený zástupce učinil v řízení před Nejvyšším správním soudem jeden úkon právní
služby, kterým je písemné podání ve věci samé – podání kasační stížnosti [§11 odst. 1 písm. d)
vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních
služeb (advokátní tarif), ve znění účinném pro posuzovanou věc (dále jen „advokátní tarif“)].
Za jeden úkon právní služby zástupci stěžovatele náleží mimosmluvní odměna ve výši 3 100 Kč
[§9 odst. 4 písm. d) ve spojení s §7 bodem 5. advokátního tarifu], a dále 300 Kč paušální
náhrady hotových výdajů podle §13 odst. 4 advokátního tarifu. Celková výše odměny
ustanoveného zástupce tak činí za jeden úkon právní služby 3 400 Kč. Tato částka mu bude
vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. listopadu 2019
JUDr. Radan Malík
předseda senátu