ECLI:CZ:NSS:2019:9.AS.158.2018:38
sp. zn. 9 As 158/2018 - 38
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Barbary Pořízkové
a soudců JUDr. Radana Malíka a JUDr. Pavla Molka v právní věci žalobce: P. V., zast. JUDr.
Irenou Tšponovou, advokátkou se sídlem Pivovarská 89/1, Přerov, proti žalovanému: Krajský
úřad Olomouckého kraje, se sídlem Jeremenkova 1191/40a, Olomouc, proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 28. 7. 2016, č. j. KUOK 77454/2016, ve věci umístění stavby, za účasti osoby
zúčastněné na řízení: P. H., zast. JUDr. Jiřím Novákem, advokátem se sídlem Sokolovská
1778/60, Praha 2, adresa pro doručování: nám. T. G. Masaryka 11, Přerov, v řízení o kasační
stížnosti osoby zúčastněné na řízení proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v
Olomouci ze dne 21. 3. 2018, č. j. 65 A 78/2016 - 40, ve znění opravného usnesení ze dne 9. 5.
2018, č. j. 65 A 78/2016 - 51,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Osoba zúčastněná na řízení n emá p ráv o na náhradu nákladů řízení.
III. Žalovaný n emá p r áv o na náhradu nákladů řízení.
IV. Osoba zúčastněná na řízení je po v i nn a nahradit žalobci náhradu nákladů řízení
ve výši 3 400 Kč do 30 dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Ireny
Tšponové, advokátky se sídlem Pivovarská 89/1, Přerov.
Odůvodnění:
[1] Podanou kasační stížností se osoba zúčastněná na řízení (dále jen „stěžovatel“) domáhá
zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci (dále
jen „krajský soud“), kterým bylo jako nezákonné podle §78 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb.,
soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) zrušeno shora uvedené
rozhodnutí žalovaného, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Tímto rozhodnutím žalovaný
zamítl odvolání žalobce proti usnesení Magistrátu města Přerova, Odboru stavebního úřadu
a životního prostředí, oddělení stavební úřad (dále jen „stavební úřad“) ze dne 31. 3. 2016,
č. j. MMPr/043899/2016/JP, kterým bylo zastaveno územní řízení o umístění stavby nazvané
„Přístavba objektu č. p. X na ulici X, Přerov – rampa pro pěší“ (dále jen „rampa pro pěší“).
I. Vymezení věci
[2] Předmětem projednávané věci je posouzení zákonnosti postupu stavebního úřadu,
resp. žalovaného, týkajícího se požadavku na doložení souhlasu vlastníka objektu č. p. X
v k. ú. Přerov v řízení o vydání rozhodnutí o umístění rampy pro pěší na pozemcích p. č. X a p.
č. X v k. ú. Přerov (v celém textu tohoto rozhodnutí se jedná o nemovitosti v k. ú. Přerov).
[3] Krajský soud dospěl v napadeném rozsudku k závěru, že požadavek stavebního úřadu
na předložení souhlasu spoluvlastníků budovy č. p. X nemá oporu v právních předpisech. Právní
úprava obsažená v §86 odst. 3 zákona č. 183/2006 S., o územním plánování a stavebním řádu,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „stavební zákon“) totiž dopadá výlučně na případy
umístění stavby na cizím pozemku či stavbě. Požadavek vznesený stavebním úřadem na doložení
souhlasu vlastníka sousedící stavby tak neměl zákonnou oporu, neboť žalobce hodlal stavbu
umístit výhradně na pozemcích ve svém vlastnictví. Právní závěr o povaze pasáže jako
„společného prostoru“ sousedících staveb nemá oporu v žádném právním předpisu
soukromoprávní ani veřejnoprávní povahy. Konstrukční ani funkční propojení dvou staveb, které
jsou samostatně zapsány v katastru nemovitostí, nečiní z prostoru mezi těmito stavbami
„společnou věc“ vlastníků těchto objektů. Výlučné vlastnické právo žalobce k prostoru nad i pod
povrchem pozemků p. č. X a p. č. X nebylo nijak zpochybněno a lze jej ověřit výpisem z katastru
nemovitostí.
[4] Spoluvlastníci objektu č. p. X jsou podle §85 odst. 2 písm. b) stavebního zákona
účastníky územního řízení jakožto osoby, jejichž vlastnické nebo jiní právo k sousedním stavbám
anebo pozemkům, nebo stavbám na nich může být v územním řízení dotčeno, a z tohoto titulu
jsou oprávněni v zákonem stanovených lhůtách uplatňovat v územním řízení námitky. Taková
ochrana jejich práv je podle §90 písm. e) stavebního zákona součástí věcného posouzení záměru
žadatele a nelze ji v žádném případě zaměňovat se souhlasem s umístěním stavby na cizím
pozemku či stavbě. Z uvedených důvodů krajský soud napadené rozhodnutí žalovaného zrušil
a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
II. Obsah kasační stížnosti
[5] Proti rozsudku krajského soudu brojí stěžovatel kasační stížností, jejíž důvody podřazuje
pod §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
[6] Je přesvědčen, že krajský soud nesprávně interpretoval §86 odst. 3 stavebního zákona,
naopak postup stavebního úřadu a žalovaného je v souladu s příslušnou právní úpravou. Výklad
provedený krajským soudem je nepřípustně formalistický a nesprávný, nezohledňuje specifika
projednávaného případu a je v rozporu s důvodovou zprávou k danému ustanovení.
[7] Stěžovatel si je vědom, že žalobce zamýšlí stavbu rampy pro pěší vybudovat
na pozemcích v jeho vlastnictví, je třeba však přihlédnout ke skutečnosti, že tyto pozemky tvoří
část společné zastřešené pasáže mezi objektem ve vlastnictví žalobce a objektem ve vlastnictví
stěžovatele a dalších osob. Z tohoto důvodu bylo povinností žalobce předložit jejich souhlas.
Rampa má být navíc ve druhém nadzemním podlaží napojena na spojovací můstek, který spojuje
ochoz obou objektů. I proto je požadavek na doložení souhlasu spoluvlastníků budovy
č. p. X opodstatněný.
[8] Nad rámec uvedeného stěžovatel poukazuje na definici tzv. zastavěné plochy pozemku
ve smyslu §2 odst. 7 stavebního zákona, kterou představuje i prostor pasáže mezi objekty. Stavba
rampy pro pěší tak, jak je žalobcem navržena, by zásadním způsobem bránila průchodu,
resp. vstupu do pasáže, který by tím byl zásadně ztížen až znemožněn, což stěžovatel zdůraznil
i v doplnění kasační stížnosti. Do druhého nadzemního podlaží je vstup zajištěn dvěma schodišti
(součást budovy č. p. X) a výtahem, vybudování rampy pro pěší není proto dle stěžovatele účelné,
naopak by byla zhoršena dostupnost prostor v budově č. p. X a docházelo by ke komplikacím se
zásobováním, což by negativně zasáhlo do práv vlastníků tohoto objektu.
[9] S ohledem na uvedené navrhuje stěžovatel, aby Nejvyšší správní soud rozsudek krajského
soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[10] Žalobce využil svého práva a vyjádřil se ke kasační stížnosti. Je přesvědčen,
že argumentace stěžovatele není správná. Souhlasí s výkladem §86 odst. 3 stavebního zákona tak,
jak byl proveden krajským soudem. Jiný výklad by popíral smysl zákona, zabraňoval
byl bez souhlasu souseda postavit jakoukoliv stavbu. Stěžovatel má možnost uplatnit v územním
řízení námitky, se kterými se stavební úřad musí v meritorním rozhodnutí vypořádat.
[11] Žalobce popírá, že by rampa pro pěší měla být napojena na spojovací můstek mezi oběma
budovami. Ze spisového materiálu lze ověřit, že rampa pro pěší má končit u stávajícího výtahu
a má být kotvena do zdiva výtahové šachty, která se nachází nejméně 2 m od spojovacího
můstku. Vstup do pasáže nebude znemožněn, rampa bude vybudována ve vzdálenosti 1,463 m
od objektu č. p. X. Poukaz stěžovatele na definici zastavěné plochy nemá pro projednávanou věc
žádnou relevanci, nelze jej zaměňovat s pojmem „společný prostor“, který zmiňuje žalovaný.
Závěrem vyjádření žalobce poukazuje na genezi přiřazení schodišť nacházejících se v pasáži
k budově č. p. X (kasační stížnost v této věci je u NSS vedena pod sp. zn. 1 As 329/2019,
pozn. NSS). Navrhuje zamítnutí kasační stížnosti.
[12] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti shrnul řízení před správními orgány a setrval
na názoru, že prostor pasáže i prostor ochozu v 2. NP jsou společnými prostory pro oba objekty.
Rampa napojená na spojovací můstek je tak umisťována do společného prostoru obou objektů,
z čehož plyne nutnost předložení souhlasu vlastníků budovy č. p. X. Ten však žalobce nedoložil,
stavební úřad proto v souladu se zákonem řízení zastavil.
[13] Přímým dotčením ve smyslu §85 odst. 2 písm. b) stavebního zákona lze rozumět
především dotčení imisemi. Nelze se spokojit s tvrzením, že stěžovatel a další vlastníci
sousedního objektu jsou jen „přímo dotčeny“. Přístavba rampy navazuje ve 2. NP na můstek
spojující ochozy obou objektů, požadavek předložení souhlasu vlastníků budovy č. p. X byl proto
zcela opodstatněný. Navrhuje zrušení rozsudku krajského soudu.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[14] Nejvyšší správní soud posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že kasační
stížnost byla podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná,
a stěžovatel je zastoupen advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.). Přezkoumal napadený rozsudek
krajského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů, ověřil, zda napadené
rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti
(§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
[15] Z předloženého správního spisu lze zjistit, že žalobce podal dne 2. 11. 2015 žádost
o vydání rozhodnutí o umístění stavby - Stavební úpravy obchodního centra – X ul. Přerov,
Rampa pro pěší, na pozemku p. č. X, ostatní plocha, v k. ú. Přerov. Stavební úřad následně
zahájil územní řízení o této stavbě, v rámci kterého uplatnil stěžovatel jako účastník řízení z titulu
spoluvlastnického práva k sousední budově námitky. Rozhodnutím ze dne 21. 12. 2015 vyzval
stavební úřad žalobce, aby podanou žádost o vydání územního rozhodnutí doplnil o ve výzvě
specifikované údaje a podklady a současně řízení přerušil. Pod bodem 9 výzvy uvedl, že „V
souladu s §86 odst. 3 stavebního zákona jestliže žadatel nemá vlastnické právo, smlouvu nebo doklad o právu
provést stavbu nebo opatření k pozemku či stavbě, předloží souhlas jejich vlastníka – bude prokázáno, že
spojovací můstek je ve výlučném vlastnictví navrhovatele, popř. bude doložen souhlas jeho vlastníka“.
[16] Žalobce dne 7. 3. 2016 doplnil žádost o údaje a doklady uvedené ve výzvě stavebního
úřadu. K požadavku uvedenému pod bodem 9 výzvy se vyjádřil tak, že dle jeho názoru vše,
co se nachází na parcele č. X je v jeho výlučném vlastnictví, tvrdí-li někdo opak je jeho
povinností toto prokázat či doložit. Usnesením ze dne 31. 3. 2016 stavební úřad řízení o umístění
stavby rampy pro pěší zastavil, neboť žalobce nedoložil souhlas vlastníka, resp. všech
spoluvlastníků objektu č. p. X a žalobce neprokázal výlučné vlastnictví dotčených částí objektů.
[17] Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce odvolání, v němž popřel, že by stavba rampy
pro pěší měla jakýmkoliv způsobem zasahovat do staveb či pozemků, které nejsou v jeho
výlučném vlastnictví. Žalovaný se s tímto názorem žalobce neztotožnil, odvolání žalobce zamítl
a rozhodnutí stavebního úřadu o zastavení územního řízení potvrdil.
[18] Vycházel stejně jako stavební úřad z předpokladu, že na pozemcích p. č. X a p. č. X, na
kterých má být stavba umístěna, se nacházejí společné části staveb objektů č. p. X a č. p. X.
Uvedl, že obě budovy jsou jak konstrukčně, tak provozně propojeny, prostor pasáže a ochozů
v 2. NP i spojovací můstek, na který má být rampa napojena, jsou proto společným prostorem
obou objektů a žalobce byl proto podle §86 odst. 3 stavebního zákona povinen k žádosti o
umístění stavby rampy pro pěší předložit i souhlas vlastníků objektu č. p. X.
[19] Nejvyšší správní soud při posouzení nyní projednávané věci vycházel mimo jiného
i z rozsudků NSS ze dne 26. 7. 2018, č. j. 4 As 152/2018 - 34, a ze dne 27. 9. 2018,
č. j. 2 As 154/2018 - 31. V obou uvedených rozhodnutích se jednalo o posouzení zákonnosti
rozhodnutí ve věci umístění stavby oplocení na pozemku p. č. 1981/49, resp. dodatečného
povolení stavby oplocení na pozemku p. č. X, tj. na pozemcích pasáže mezi objekty č. p. X a č. p.
X.
[20] Podle §86 odst. 3 stavebního zákona musí žadatel o umístění stavby, který nemá
vlastnické právo, smlouvu nebo doklad o právu provést stavbu nebo opatření k pozemku nebo
stavbě, předložit souhlas jeho vlastníka. Uvedené ustanovení se tedy vztahuje na situace,
kdy žadatel buď hodlá umístit stavbu na cizí pozemek, nebo hodlá stavbu umístit na cizí stavbu,
či do ní zasáhnout. V projednávané věci však ani k jedné z uvedených situací nedošlo.
[21] Z projektové dokumentace a Žádosti o vydání rozhodnutí o umístění stavby, založených
ve správním spise, lze zjistit, že rampa pro pěší má být umístěna na pozemcích p. č. X a p. č. X.
Pozemky, na kterých má být dle projektové dokumentace záměr realizován, jsou dle údajů
katastru nemovitostí ve výlučném vlastnictví žalobce, stejně jako budova č. p. X. O tom ostatně
není mezi účastníky řízení sporu.
[22] Nejvyšší správní soud si je vědom, že obě budovy spolu tvoří jeden konstrukční a funkční
celek s tím, že způsob využití prostoru pasáže bude mít na využívání obou objektů značný vliv.
Tato skutečnost však sama o sobě není důvodem k tomu, aby stavební úřad vyžadoval po žalobci
doložení souhlasu ve smyslu §86 odst. 3 stavebního zákona. Smyslem a účelem tohoto
ustanovení je chránit vlastníky před realizací záměrů umisťovaných na jejich nemovitostech
pokud s realizací nesouhlasí, případně o ní ani nejsou informováni.
[23] NSS souhlasí s krajským soudem, že právní konstrukce žalovaného, resp. stavebního
úřadu, o společném prostoru dvou objektů, nemá oporu v právních předpisech. Jak zdejší soud
uvedl v rozsudku č. j. 2 As 154/2018 - 31, „Přítomnost společných konstrukčních prvků ani provozní
provázání dvou samostatných budov různých vlastníků nemůže vytvořit z prostoru nad pozemkem, který funkčně
slouží oběma stavbám (pasáž), něco, k čemu by se mohla vztahovat věcná práva vlastníků budov obklopujících
tento prostor. Proto ten, kdo umisťuje stavbu na svém pozemku (zde sloužícím jako pasáž), není povinen
dokládat souhlas vlastníků budovy, pro niž je pasáž přístupovou cestou i základnou pro umístění podstatných
konstrukčních součástí budovy. Ani historicky doložitelné stavební a funkční propojení sousedících budov na tom
nemůže nic změnit.“ Výklad podmínek stanovených v §86 odst. 3 stavebního zákona provedený
správními orgány ve svém důsledku popírá skutečnost, že vlastnické právo k budovám přísluší
různým subjektům. Naopak nad rámec zákonné právní úpravy konstruuje stav, jako by oba
objekty byly ve spoluvlastnictví žalobce, stěžovatele a dalších osob.
[24] Ze souhrnné technické zprávy, části B.2.2. Celkové urbanistické a architektonické řešení,
bod b) plyne, že „Nástup na rampu je řešen ze severovýchodní strany objektu – v 1. NP, v prostoru stávající
pasáže. Ve 2. NP rampa končí na vlastní podestě, stavebně napojené na ochoz objektu č. p. 2889. Od objektu
č. p. 656 bude stavebně oddilatována. Rampa je ve 2. NP kotvena do zdiva výtahové šachty.“
[25] Tvrzení stěžovatele, že rampa pro pěší bude ve 2. NP napojena na spojovací můstek obou
objektů neplyne z žádné z listin založených ve správním spise. Naopak z výkresové i textové části
projektové dokumentace vyplývá, že rampa má být v 2. NP napojena vlastní podestou na ochoz
u stávajícího výtahu, který je součástí budovy č. p. X. Z ničeho ani neplyne, že by rampa pro pěší
měla být ukotvena či jinak zasahovala do nemovitosti ve vlastnictví jiné osoby, než je žalobce.
[26] Definice zastavěné plochy (§2 odst. 7 stavebního zákona) představuje vodítko pro jiné
situace, než nyní projednávanou věc. Jak již uvedl druhý senát ve shora citovaném rozhodnutí,
„stavební zákon v žádném ze svých ustanovení nepředpokládá, že by byl stavebník povinen doložit spolu s žádostí
o povolení stavebního záměru, který zasahuje do zastavěné plochy stavby (tj. dle definice se např. nachází pod
přesahem střechy blízké stavby), i souhlas osob, které mají ke stavbě vlastnické právo.“ Stěžovatel navíc
v kasační stížnosti ani neupřesnil, proč by z tohoto důvodu mělo být rozhodnutí krajského soudu
nezákonné.
[27] Realizace rampy pro pěší tak, jak je navržena, může nepochybně zásadním způsobem
ovlivnit užívání sousední nemovitosti ve vlastnictví stěžovatele a dalších osob. Na takovou situaci
pak, jak zcela správně upozornil krajský soud, pamatuje právní úprava obsažená v §85
odst. 2 písm. b) stavebního zákona. Vlastníci sousedních nemovitostí jsou účastníky územního
řízení a z tohoto titulu mohou nejpozději při ústním jednání podávat námitky týkající
se negativních dopadů plánovaného záměru na nemovitosti v jejich vlastnictví. Stavební úřad
je povinen o nich v rámci věcného posouzení záměru rozhodnout, a to s přihlédnutím
ke konkrétní situaci. Proto uplatní-li stěžovatel námitku, že vybudováním rampy pro pěší dojde
ke zhoršení dostupnosti prostor v budově č. p. X a komplikacím se zásobováním, bude stavební
úřad povinen takové tvrzení v rámci věcného posouzení zhodnotit a i na základě toho
rozhodnout, zda lze záměr realizovat, či nikoliv. Tuto aktivitu účastníků řízení nemůže suplovat
správní orgán tím, že předběžně vyhodnotí hypotetický zásah do jejich práv a z toho vyvodí
procesněprávní důsledky.
[28] Nejvyšší správní soud uzavírá, že požadavek správních orgánů na doložení souhlasu
podle §86 odst. 3 stavebního zákona neměl v projednávané věci zákonnou oporu. Nedoložení
souhlasu porto nemohlo vést k zastavení řízení pro neodstranění vad žádosti o vydání územního
rozhodnutí.
IV. Závěr a náklady řízení
[29] Z výše uvedených důvodů soud v souladu s §110 odst. 1 s. ř. s. podanou kasační stížnost
zamítl. O věci rozhodl bez jednání postupem podle §109 odst. 2 s. ř. s., dle kterého o kasační
stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud zpravidla bez jednání.
[30] Stěžovatel, který neměl v řízení úspěch, nemá ze zákona právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti (§60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s.). Žalovanému žádné náklady nad
rámec jeho běžné úřední činnosti nevznikly, a proto mu je soud nepřiznává.
[31] Žalobce měl ve věci plný úspěch, přísluší mu proto vůči stěžovateli právo na náhradu
nákladů řízení. Právní zástupkyně žalobce provedla ve věci jeden úkon právní služby, kterým
je sepsání vyjádření ke kasační stížnosti, tj. písemné podání soudu ve věci samé [§11
odst. 1 písm. c) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů
za poskytování právních služeb (advokátní tarif)]. Za provedený úkon právní služby advokátce
náleží mimosmluvní odměna ve výši 3 100 Kč [§9 odst. 4 písm. d) ve spojení s §7 bodem
5 advokátního tarifu], která se zvyšuje o paušální náhradu hotových výdajů ve výši 300 Kč
(§13 odst. 4 advokátního tarifu), celkem tedy 3 400 Kč. Tuto částku je povinen stěžovatel uhradit
žalobci k rukám jeho právní zástupkyně do 30 dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 12. prosince 2019
JUDr. Barbara Pořízková
předsedkyně senátu