ECLI:CZ:NSS:2019:9.AS.224.2018:39
sp. zn. 9 As 224/2018 - 39
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Radovana Havelce
a soudců JUDr. Tomáše Rychlého a JUDr. Jaroslava Vlašína v právní věci žalobce: JUDr. V. K.,
proti žalovanému: Krajský úřad Jihočeského Kraje, se sídlem U Zimního stadionu 1952/2,
České Budějovice, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých
Budějovicích ze dne 16. 5. 2018, č. j. 51 Af 27/2017 – 27,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žádnému z účastníků se n ep ři zn áv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
[1] Rozhodnutím ze dne 5. 5. 2017, č. j. KUJCK 58850/2017 (dále jen „rozhodnutí
žalovaného“), žalovaný zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí Magistrátu města České
Budějovice (dále jen „správce poplatku“) ze dne 26. 4. 2016, č. j. FO/6957/2016/Kul. Tímto
rozhodnutím byl žalobci vyměřen poplatek za provoz systému shromažďování, sběru, přepravy,
třídění a odstraňování komunálních odpadů dle §10b odst. 1 písm. b) zákona č. 565/1990 Sb.,
o místních poplatcích, ve znění rozhodném pro projednávanou věc (dále jen „zákon o místních
poplatcích“), v částce 2 040 Kč za období od 1. 10. 2013 do 31. 12. 2015. Poplatek byl žalobci
vyměřen za stavbu určenou k individuální rekreaci, byt nebo rodinný dům, ve kterém není hlášena k pobytu
žádná fyzická osoba dle citovaného ustanovení zákona o místních poplatcích. V žalobcově případě
se konkrétně jednalo o byt, ve kterém nebyla hlášena k pobytu žádná fyzická osoba, nacházející
se na adrese X.
[2] Žalobce brojil proti rozhodnutí žalovaného žalobou, kterou Krajský soud v Českých
Budějovicích (dále jen „krajský soud“) rozsudkem ze dne 16. 5. 2018, č. j. 51 Af 27/2017 – 27,
zamítl jako nedůvodnou.
[3] Krajský soud nejprve uvedl, že obec je oprávněna zavést na svém území místní poplatek
za komunální odpad, učiní-li tak prostřednictvím obecně závazné vyhlášky vydané
v její samostatné působnosti. Toto oprávnění ke zpoplatnění provozu systému shromažďování,
sběru, přepravy, třídění, využívání a odstraňování komunálních odpadů a zároveň stanovení
povinnosti poplatníkům hradit místní poplatek za provoz tohoto systému komunálních
odpadů obci plyne jednak z §14 odst. 2 zákona o místních poplatcích, ale také
z §17 zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech (dále jen „zákon o odpadech“). Obecně závaznou
vyhláškou pak obec stanoví další podrobnosti týkající se vybírání předmětného poplatku na jejím
katastrálním území. V případě statutárního města České Budějovice se jedná o jeho vyhlášku
č. 1/2012.
[4] Krajský soud nepřisvědčil námitce žalobce, ve které brojí proti tomu,
jak §10b zákona o místních poplatcích vyložily správní orgány. Naopak se ztotožnil
se žalovaným, že předpoklady pro úhradu tohoto poplatku jsou dané zákonem o místních
poplatcích, a proto je obec povinna tuto úpravu respektovat (vyjma možností pro úlevy
a osvobození stanovených v §14 odst. 2 tohoto zákona). V případě žalobce pak správce poplatku
dospěl oprávněně k závěru, že žalobce je k poplatku povinen jako fyzická osoba mající v obci
trvalý pobyt [§10b odst. 1 písm. a) bod 1 zákona o místních poplatcích] a zároveň jako fyzická
osoba mající ve vlastnictví stavbu určenou k individuální rekreaci, byt nebo rodinný
dům, ve kterém není hlášena k pobytu žádná fyzická osoba, a to ve výši odpovídající
poplatku za jednu fyzickou osobu (§10b odst. 2 téhož zákona). Na tato ustanovení zákona
o místních poplatcích navazuje vyhláška č. 1/2012 [konkrétně její čl. 2 odst. 1 písm. a) bod 1
a čl. 2 odst. 1 písm. b)], která plně převzala znění zákona.
[5] Vzhledem k rozdílnému vymezení předpokladů pro vznik poplatkové povinnosti
se krajský soud neztotožnil s názorem žalobce, že mu byla opakovaně uložena
povinnost k platbě poplatku na základě téže právní normy. Pravidla obsažená
v §10b odst. 1 písm. a) a b) zákona o místních poplatcích, respektive čl. 2 odst. 1 a 2 vyhlášky
č. 1/2012, totiž upravují skutkově odlišné situace, za kterých je fyzická osoba povinna k platbě
tohoto místního poplatku. Proto se z povahy věci nemůže jednat o duplicitní úhradu téhož
poplatku, neboť předpoklady pro jeho vznik jsou na sobě nezávislé. V prvním případě
je poplatková povinnost žalobce vázána k trvalému bydlišti, ve druhém případě pak k vlastnictví
určité nemovitosti, v níž není hlášena k pobytu žádná fyzická osoba. Ke stejnému závěru dospěl
také Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 27. 4. 2016, č. j. 6 Afs 24/2016 - 26, ve kterém
uvedl, že platí nevyvratitelná právní domněnka, že žalobce v obou zmíněných situacích produkuje
odpad, a proto je v každém svém postavení povinen k úhradě poplatku.
[6] Krajský soud neshledal důvodnou ani námitku, že v nemovitosti, kterou žalobce vlastní,
ale fakticky v ní nepobývá, nevzniká žádný odpad. V §10b odst. 1 písm. b) zákona o místních
poplatcích, jehož znění koresponduje s čl. 2 odst. 1 písm. b) vyhlášky č. 1/2012, totiž není
navázána povinnost k placení poplatku na produkci odpadu, ale na vlastnictví určité nemovitosti.
Krajský soud v této souvislosti vysvětlil, že místní poplatek stanovený dle zákona o místních
poplatcích a poplatek, který má podklad v zákoně o odpadech, mají odlišný charakter. V prvém
případě se jedná o paušální poplatek za provoz celého systému (ten byl žalobci v nynější věci
vyměřen – pozn. soudu), v druhém pak poplatek za skutečně vyprodukovaný odpad.
[7] Nakonec krajský soud uvedl, že nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2014,
sp. zn. IV. ÚS 2221/13, jehož se žalobce dovolával, nelze analogicky použít na projednávaný
případ. Nález se týkal otázky, zda je třeba platit příspěvek České kanceláři pojistitelů za vozidla,
která nejsou v provozu, ale jsou vedena v registru vozidel. V nyní posuzované věci však zákon
o místních poplatcích ani příslušná vyhláška neváží vznik poplatkové povinnosti k faktické
produkci odpadu, ale k vlastnictví nemovitosti. Jelikož právní úprava, kterou se Ústavní soud
zabýval v odkazovaném nálezu, a úprava relevantní pro projednávanou věc, jsou založeny
na jiném principu stanovení povinnosti k platbě, odkaz žalobce na tento nález není přiléhavý.
[8] Rozsudek krajského soudu napadá žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížností,
jejíž důvody podřazuje pod §103 odst. 1 písm. a) a c) soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“).
Kasační námitku, která měla spočívat ve zmatečnosti řízení před krajským soudem
[§103 odst. 1 písm. c) s. ř. s.], ale stěžovatel v průběhu řízení tento kasační důvod omezil.
[9] Stěžovatel prakticky v celé kasační stížnosti opakuje svoji žalobní argumentaci, kterou
pouze podrobněji rozvádí, aniž by však polemizoval se závěry krajského soudu. V tomto smyslu
namítá, že pokud postačí ke vzniku povinnosti k úhradě místního poplatku z komunálního
odpadu dle §10b odst. 1 zákona o místních poplatcích naplnění toliko jednoho ze zde uvedených
kritérií, není možné připustit výklad, podle něhož je fyzická osoba povinna hradit místní poplatek
z komunálního odpadu kumulativně tolikrát, kolikrát naplňuje kritéria tohoto zákonného
ustanovení. Jinak řečeno, pokud zákon o místních poplatcích vymezuje v jednom ustanovení
vznik poplatkové povinnosti prostřednictvím více kritérií, není rozhodné, zda je naplněno jedno
či více kritérií, vždy je založena jen jedna poplatková povinnost.
[10] Stěžovatel dále uvádí, že je mu známa judikatura Nejvyššího správního soudu (například
již zmiňovaný rozsudek č. j. 6 Afs 24/2016 – 26), podle níž v České republice existují celkem
tři způsoby financování hospodaření obcí s komunálním odpadem. Jedná se o 1) místní poplatek
z komunálního odpadu dle §10b zákona o místních poplatcích, 2) poplatek za komunální odpad
dle §17a zákona o odpadech a 3) smluvní systém vybírání úhrady za komunální odpad podle
§17 odst. 6 zákona o odpadech. Tyto způsoby financování nelze uplatňovat současně, a proto
je na konkrétní obci (nikoli občanovi), který způsob zvolí. Stěžovatel dodává, že dopadem této
konstrukce je, že u místního poplatku z komunálního odpadu nelze zohledňovat, zda osoba svou
činností skutečně vytváří odpad, kdežto v případě poplatku za komunální odpad dle zákona
o odpadech je tato otázka podstatná.
[11] Po shrnutí výše uvedených judikatorních závěrů se stěžovatel táže, zda je takovýto systém
financování hospodaření s komunálním odpadem v České republice potřebný a účelný.
Je totiž přesvědčen, že přináší nejasnosti a „znevýhodňuje určité skupiny obyvatelstva“. Současně
se zamýšlí nad tím, zda by tato „problematika“ neměla být předložena k posouzení Ústavnímu
soudu (aniž by však vznesl konkrétní návrh, jak má v této věci Nejvyšší správní soud postupovat
– pozn. soudu). Opakovaně také odkazuje na již zmiňovaný nález Ústavního soudu
sp. zn. IV. ÚS 2221/13, jehož závěry je podle něj nutné použít na projednávaný případ.
[12] Stěžovatel dále odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 8. 2017,
č. j. 8 Afs 176/2016 – 46, z něhož vyplývá, že za určitých podmínek by mohlo být relevantní,
že určitá rekreační stavba, která je toho času v rekonstrukci, neslouží k rekreaci. V návaznosti
na tento závěr stěžovatel namítá, že nemovitost, za jejíž vlastnictví je povinen platit poplatek, byla
od jara 2013 do jara 2018 ve stavu znemožňujícím ji užívat, tedy i produkovat odpad.
O nemožnosti užívání bytu z důvodu nedokončené rekonstrukce podal stěžovatel již v průběhu
správního řízení listinný důkaz (potvrzení společenství vlastníků jednotek), navíc správní orgány
i krajský soud mohly tento stav nemovitosti doložit také dalšími důkazními prostředky.
[13] Stěžovatel nakonec uvádí, že „[k]e zpochybnění uvedeného skutkového stavu však v průběhu
správního (a následně i soudního) řízení (zřejmě tím míní nemožnost užívání nemovitosti –
pozn. soudu) nedošlo, když byl preferován - dle stěžovatele chybný - právní názor, že poplatková povinnost
je založena i v tomto případě.“
[14] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti odkazuje na své rozhodnutí
a vyjádření k žalobě. Dále uvádí, že odkaz stěžovatele na rozsudek kasačního soudu
č. j. 8 Afs 176/2016 – 46, není přiléhavý. Netýká se totiž vlastnictví bytu (jako
v nyní projednávané věci) a kasační soud tehdy vyvodil závěry k právní úpravě, která již nebyla
účinná v době, kdy byl stěžovateli vyměřen předmětný poplatek [§10b odst. 1 písm. b) zákona
o místních poplatcích]. Navrhuje proto, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl jako
nedůvodnou.
[15] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu podané kasační
stížnosti (§109 odst. 3, věta před středníkem s. ř. s.) a z důvodů v ní uvedených
(§109 odst. 4, věta před středníkem s. ř. s.). Ve věci přitom rozhodl bez jednání za podmínek
vyplývajících z §109 odst. 2, věta první s. ř. s.
[16] Kasační stížnost není důvodná.
[17] Z §109 odst. 4 s. ř. s a ze setrvalé judikatury Nejvyššího správního soudu
(např. z rozsudku ze dne 26. 1. 2015, č. j. 8 As 109/2014 – 70; všechna zmiňovaná rozhodnutí
tohoto soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz) vyplývá, že řízení o kasační stížnosti je ovládáno
zásadou dispoziční. Obsah a kvalita kasační stížnosti tedy do značné míry předurčuje nejen
rozsah přezkumné činnosti, ale i obsah rozsudku soudu. Je proto odpovědností stěžovatele,
aby v kasační stížnosti specifikoval skutkové a právní důvody, pro které napadá rozhodnutí
krajského soudu.
[18] S výjimkou uvedenou v následujícím odstavci stěžovatel v kasační stížnosti pouze
opakuje námitky uplatněné v žalobě a podrobněji je rozvádí (v podrobnostech
viz odst. [9] až [12] tohoto rozsudku), aniž by reagoval na závěry krajského soudu, a to přesto,
že na jím uplatněné argumenty obdržel od krajského soudu odpověď. Míří tak fakticky proti
rozhodnutí žalovaného a jeho argumentace se proto ve významné části míjí s rozhodovacími
důvody napadeného rozsudku. V něm však krajský soud podrobně vysvětlil, proč se nemůže
jednat o duplicitní úhradu téhož poplatku, jak tvrdil stěžovatel, jelikož předpoklady pro úhradu
poplatku jsou na sobě navzájem nezávislé (v podrobnostech odst. [4] až [7] shora). S tímto právní
hodnocením se Nejvyšší správní soud ztotožňuje.
[19] S ohledem na výše uvedené se Nejvyšší správní soud nezabýval argumentací
stěžovatele, která je opakováním či rozšířením žalobní argumentace, neboť ji z podstaty věci
(§102 s. ř. s.) nelze považovat za kasační námitky.
[20] Jediné tvrzení, které lze považovat za přípustnou kasační námitku, je následující věta
kasační argumentace, kterou Nejvyšší správní soud níže vypořádává. Stěžovatel uvedl
v návaznosti na námitku uvedenou v odstavci [13] shora toliko to, že „[k]e zpochybnění uvedeného
skutkového stavu však v průběhu správního (a následně i soudního) řízení (zřejmě tímto stěžovatel mínil
nemožnost užívání nemovitosti – pozn. soudu) nedošlo, když byl preferován - dle stěžovatele chybný -
právní názor, že poplatková povinnost je založena i v tomto případě.“
[21] Ustanovení §10b odst. 1 písm. b) zákona o místních poplatcích (ve znění účinném
pro projednávanou věc) stanoví, že poplatek za provoz systému shromažďování, sběru, přepravy, třídění,
využívání a odstraňování komunálních odpadů platí fyzická osoba, která má ve vlastnictví stavbu určenou
k individuální rekreaci, byt nebo rodinný dům, ve kterých není hlášena k pobytu žádná fyzická osoba, a to ve výši
odpovídající poplatku za jednu fyzickou osobu.
[22] Jak správně uvedl krajský soud, znění tohoto ustanovení koresponduje
s čl. 2 odst. 1 písm. b) vyhlášky č. 1/2002, přičemž povinnost k placení tohoto poplatku není
navázána na produkci odpadu, ale je opřena o vlastnictví určité nemovitosti. Financuje-li totiž
obec hospodaření s komunálním odpadem místními poplatky za provoz systému
shromažďování, sběru, přepravy, třídění, využívání a odstraňování komunálních odpadů podle
§10b zákona o místních poplatcích, nelze zohledňovat, zda osoba svou činností skutečně vytváří
odpad (srovnej již zmiňovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 6 Afs 24/2016 - 26).
Proto také nebyly správní orgány ani krajský soud povinny provádět další dokazování k otázce,
zda byla nemovitost způsobilá k užívání, respektive zda zde žalobce produkoval odpad.
[23] Odkaz stěžovatele na rozsudek kasačního soudu č. j. 8 Afs 176/2016 – 46, jímž hodlal
prokázat, že nemožnost užívat nemovitost může být ve věci relevantní, není přiléhavý.
Na tyto důvody trefně poukázal žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti. Prvním z nich je,
že v judikované věci byl místní poplatek vyměřen vlastníkovi stavby určené nebo sloužící
k individuální rekreaci (nikoli vlastníkovi bytu jako v nyní projednávaném případě).
Dalším důvodem je, že kasační soud se v tomto rozhodnutí zabýval výkladem
§10b odst. 1 písm. b) zákona o místních poplatcích, který již nebyl době vyměření poplatkové
povinnosti stěžovateli účinný. Toto ustanovení znělo tak, že poplatek za provoz systému
shromažďování, sběru, přepravy, třídění, využívání a odstraňování komunálních odpadů platí fyzická osoba, která
má ve vlastnictví stavbu určenou nebo sloužící k individuální rekreaci, ve které není hlášena k trvalému pobytu
žádná fyzická osoba; má-li k této stavbě vlastnické právo více osob, jsou povinny platit poplatek společně
a nerozdílně, a to ve výši odpovídající poplatku za jednu fyzickou osobu.
[24] Nad rámec výše uvedeného lze dodat, že kasační soud ve vztahu k již neúčinnému znění
§10b odst. 1 písm. b) zákona o místních poplatcích uvedl, že rekonstrukce stavby, jakožto
dočasná záležitost, nemůže vést k vymanění se z kategorie staveb, pokud ostatní činnosti o tomto
účelu stavby svědčí. Rekonstrukce stavby tedy nemá vliv na vznik poplatkové povinnosti. Opačný
přístup by podle rozsudku č. j. 8 Afs 176/2016 – 46 „[p]odporoval nežádoucí chování (nelegální ukládání
odpadu v přírodě, využívání cizích nádob určených k odkládání odpadů apod.).“ Nakonec kasační soud
dodal, že tato otázka je již vyřešena změnou právní úpravy, jelikož dle novelizovaného znění
§10b odst. 1 písm. b) zákona o místních poplatcích (které právě dopadá na nyní projednávanou
věc) je „[p]oplatníkem místního poplatku za provoz systému nakládání s komunálním odpadem i vlastník
rodinného domu, v němž není hlášena k pobytu žádná fyzická osoba, bez ohledu na účel, k němuž stavba slouží.“
[25] Nejvyšší správní soud má z výše uvedených důvodů ve shodě s krajským soudem
za prokázané, že stěžovatel byl poplatníkem místního poplatku za provoz systému nakládání
s komunálním odpadem a že mu správce poplatku neuhrazený místní poplatek vyměřil
oprávněně.
[26] Vzhledem k tomu, že Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost nedůvodnou, zamítl
ji podle §110 odst. 1 in fine s. ř. s.
[27] O nákladech řízení o kasační stížnosti mezi účastníky rozhodl Nejvyšší správní soud
dle §60 odst. 1, věta první s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, proto
mu právo na náhradu nákladů nenáleží. Toto právo by měl procesně úspěšný žalovaný, kterému
však v řízení o kasační stížnosti nevznikly náklady nad rámec jeho úřední činnosti. Nejvyšší
správní soud proto náhradu nákladů řízení nepřiznal žádnému z účastníků.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 25. listopadu 2019
Mgr. Radovan Havelec
předseda senátu