ECLI:CZ:NSS:2019:9.AS.399.2018:55
sp. zn. 9 As 399/2018 - 55
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka a soudců
JUDr. Pavla Molka a JUDr. Barbary Pořízkové v právní věci žalobce: Pohřební ústav města
České Budějovice, příspěvková organizace, se sídlem Pražská 2275/108, České Budějovice,
zast. Mgr. Evženem Sedleckým, advokátem se sídlem J. Š. Baara 1625/11, České Budějovice,
proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, Brno, proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 11. 2017, č. j. 49897/17/5000-10610-711889, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne
3. 10. 2018, č. j. 51 A 3/2018 - 39,
takto:
I. Kasační stížnost se z amí t á.
II. Žádný z účastníků ne m á p ráv o na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Specializovaný finanční úřad (dále jen „SFÚ“) provedl u žalobce cenovou kontrolu
a na jejím základě udělil žalobci rozhodnutím ze dne 21. 7. 2017, č. j. 123536/17/4422-13732-
303570, pokutu ve výši 65 000 Kč za správní delikt podle §16 odst. 1 písm. d) zákona
č. 526/1990 Sb., o cenách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o cenách“), za to,
že v období od 1. 1. 2015 do 31. 12. 2016 nedodržel závazný postup podle §6 odst. 1 písm. c)
zákona o cenách při kalkulaci věcně usměrňovaných cen služeb krematorií, a to promítnutím
vyšších než ekonomicky oprávněných nákladů. SFÚ po zohlednění žalobcova vyjádření
shledal, že kalkulace ceny za pronájem obřadních místností obsahovala v roce 2015 náklady
o 130 896,90 Kč vyšší a v roce 2016 o 188 755,26 Kč vyšší než ekonomicky oprávněné, kalkulace
ceny za služby krematorií za rok 2015 pak obsahovala o 12 428,33 Kč vyšší náklady než náklady
ekonomicky oprávněné. Vyloučení ekonomicky neoprávněných nákladů mělo vliv pouze
na kalkulovanou cenu, ovšem žalobce účtoval za poskytované služby nižší cenu, než byla cena
kalkulovaná. Žalovaný výše označeným rozhodnutím ze dne 20. 11. 2017 snížil pokutu
na 20 000 Kč. Shledal totiž, že žalobci nelze klást k tíži, že šlo o opakovanou kontrolu SFÚ,
v jeho prospěch naopak zohlednil, že je žalobce příspěvkovou organizací, jejímž primárním
účelem není generování zisku, a že kromě pochybení v podobě promítnutí vyšších než
ekonomicky oprávněných nákladů do kalkulací regulovaných cen zpracoval žalobce kalkulace
řádně a přehledně, naopak úvaha ze strany SFÚ ohledně zahrnutí nákladů na opravy automobilů
byla vnitřně rozporná.
[2] Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce žalobu ke Krajskému soudu v Českých
Budějovicích (dále jen „krajský soud“), který ji v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl. Krajský
soud označil za dostatečné doručení rozhodnutí SFÚ do datové schránky společnosti Rada,
Čutková & Koptiš advokátní kancelář s. r. o. Rozhodnutí tak sice nebylo doručeno přímo
do datové schránky konkrétního advokáta, který žalobce zastupoval, podstatné však je, že se včas
dostalo do dispozice žalobce, který proti němu podal včasné odvolání. Řízení bylo zahájeno
způsobem souladným s §46 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu (dále jen „správní
řád“), neboť v sankčních řízení je obvykle v oznámení o zahájení řízení skutek vymezen pouze
obecně a podrobný popis je naformulován teprve ve výrokové části konečného rozhodnutí.
V nyní posuzovaném řízení byl skutek již v oznámení vymezen dostatečně určitě. V otázce
výkladu pojmu ekonomicky oprávněné náklady obsaženého v §2 odst. 7 písm. a) zákona
o cenách se krajský soud ztotožnil se žalovaným, stejně jako s aplikací pojmu na zohlednění
leasingových nákladů na automobil za rok 2015. Opravu kremační pece, podlah kremační pece
a kremačního zařízení nelze zahrnout do kalkulace věcně usměrňovaných cen za pronájem
obřadních místností, jak ostatně plyne z příslušných cenových výměrů pro roky 2015 a 2016.
Do této kalkulace neměly být zahrnuty ani náklady na opravy chladících zařízení, protože nebylo
vyloučeno vytvoření samostatné položky hodinové sazby chlazení. Žalobcova výtka ohledně
zahrnutí nákladů na opravy osobních automobilů a dodávky VW Transporter byla irelevantní,
neboť ji akceptoval již žalovaný. Krajský soud nemohl samostatně přezkoumávat protokol
o kontrole, neboť žalobce proti němu nevznesl včasné námitky, takže jej nezpochybnil zákonem
stanoveným způsobem. Na řádně nenapadený protokol o kontrole je pak třeba nahlížet jako
na veřejnou listinu ve smyslu §53 odst. 3 správního řádu. Krajský soud obecně přisvědčil žalobci,
že cenová kalkulace je složitá a ne zcela přehledná, ale závěry správních orgánů po provedení
cenové kontroly označil za logické a mající oporu v právních předpisech.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření k ní
[3] Žalobce (dále „stěžovatel“) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost
z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu
správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).
[4] Stěžovatel brojí proti tomu, že své rozhodnutí doručil SFÚ do datové schránky
společnosti Rada, Čutková & Koptiš advokátní kancelář s. r. o., nikoli přímo do datové schránky
konkrétního zastupujícího advokáta, takže lze říci, že rozhodnutí dosud nebylo platně a účinně
doručeno, do rukou stěžovatelova právního zástupce se dostalo v podstatě jen náhodou a mohlo
se stát, že se do jeho rukou vůbec nedostane.
[5] Vytýká SFÚ, že vůči němu zahájil správní řízení ledabyle a oznámení o zahájení správního
řízení neobsahovalo specifikaci konkrétního protiprávního jednání, kterého se měl dopustit,
neboť neobsahovalo specifikaci konkrétních nákladových položek, které by v kalkulaci neměly
být uvedeny či byly uvedeny v nesprávné výši. Nemohl se tudíž účinně hájit a argumentovat,
neboť mohl jen velmi obecně obhajovat správnost kalkulací podle svých domněnek
a o konkrétních položkách se dozvěděl až ze samotného prvostupňového rozhodnutí o vině.
[6] Dále uvádí, že je v podstatě na libovůli SFÚ a žalovaného, co zahrnou pod pojem
„ekonomicky oprávněný náklad“ ve smyslu cenových výměrů, naopak adresáti příslušných
právních norem nemají kde zjistit, co se pod tímto právním pojmem skrývá. Dvě zaměstnankyně
SFÚ pak při cenové kontrole probíhající více než tři měsíce postupovaly tak, aby „něco našly“,
naopak stěžovatel, aby zabránil opakování tohoto problému, by musel zaměstnávat dva daňové
a právní specialisty, kteří by se věnovali pouze kalkulacím cen a jejich proměnám i v průběhu
roku. Přitom při předchozích cenových kontrolách byl stěžovatelem používaný způsob tvorby
cen, který vychází z výsledků hospodaření za minulý rok, označen za dostatečný. Jako příklad
uvedl, že by již nemohl stihnout zohlednit do kalkulace roku 2016 provedení rekonstrukce
podesty krematoria, která proběhla teprve v létě 2016, takže by ji podle výkladu žalovaného
musel zohlednit pouze do kalkulace cen na poslední čtvrtletí roku 2016, nikoli již na rok 2017.
To stejné pak platí u odpisu auta či u leasingových nákladů, které se do cenotvorby promítají
vždy s ročním zpožděním. Za jediný reálný a správný způsob proto označuje ten, že ekonomické
výsledky jednoho účetního roku budou podkladem pro kalkulaci roku následujícího. Existuje
totiž nespočet okolností, které mohou nastat během roku, ba i několikrát do měsíce, ovšem
žádný podnikatel nemění ceny dvanáctkrát do roka. Ze zákona o cenách ani neplyne, že by měla
být kalkulace cen prováděna takto často.
[7] Dále trvá na tom, že součástí rozsáhlé rekonstrukce krematoria, včetně opravy podlahy
kremační pece a její automatiky, byla i investice spočívající v rekuperační technologii pece, která
vytápí celou budovu včetně obřadní místnosti a ohřevu teplé užitkové vody na toaletě,
kde ji využívají i návštěvníci obřadu, takže bylo namístě zahrnout tento náklad do ceny obřadu.
S tímto argumentem se přitom krajský soud nijak nevypořádal, pouze přisvědčil žalovanému.
Oprávněné bylo i zahrnutí nákladů (včetně dálničních známek) na osobní automobily a dodávky
VW Transporter, které slouží jak pro dopravu managementu, tak pro přepravu těl v rámci areálu.
Oprávněně byly do položky ceny obřadu zahrnuty i náklady na opravu chladících místností,
neboť je nesmysl vytvářet hodinovou sazbu pro chlazení těl. Jejich nezahrnutí naopak nemá
oporu v právních předpisech a představuje fakticky skrytou daň.
[8] Závěrem stěžovatel polemizuje s názorem krajského soudu na závaznost protokolu
o kontrole. Z uvedených důvodů pak navrhuje, aby byl rozsudek krajského soudu zrušen a věc
mu vrácena k dalšímu řízení.
[9] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti zrekapituloval argumentaci krajského soudu
a ztotožnil se s ní. Navrhl, aby byla kasační stížnost zamítnuta.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[10] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[11] Kasační stížnost není důvodná.
[12] Při jejím posouzení Nejvyšší správní soud nepřehlédl, že kasační stížnost je z valné části
pouze kopií žaloby, toliko s tím rozdílem, že žalobní body označené v části IV. žaloby arabskými
číslicemi byly převedeny do části III. kasační stížnosti a označeny písmeny A až D a jednotlivé
odstavce byly nově očíslovány. Jediná nová argumentace je obsažena v části III.E, kde ovšem
stěžovatel polemizuje pouze s některými dílčími tvrzeními obsaženými v bodech 28., 29., 31. a 32.
rozsudku krajského soudu, i zde ovšem v zásadě pouze opakuje příklady a argumenty použité již
v žalobě. Nejvyšší správní soud tak může v převážné části odkázat na podrobné a přesvědčivé
zdůvodnění krajského soudu, s nímž stěžovatel polemizuje pouze ve zcela dílčích otázkách.
[13] Stěžovatelovu námitku ohledně údajně neplatného doručení prvostupňového rozhodnutí
SFÚ již dostatečně přesvědčivě vypořádal krajský soud a stěžovatel s jeho argumentací nijak
nepolemizuje, pouze opakuje svou žalobní námitku. Nejvyšší správní soud tudíž
ve shodě s krajským soudem pouze poukazuje na svůj rozsudek ze dne 6. 3. 2009,
č. j. 1 Afs 148/2008 - 73: „Je-li totiž adresát s obsahem písemnosti obeznámen, potom otázka, zda bylo
doručení vykonáno předepsaným způsobem, nemá význam. Nedodržení formy tedy samo o sobě neznamená,
že se doručení musí zopakovat, rozhodující je, zda se daná písemnost dostala do rukou adresáta. Koneckonců
ke stejnému výsledku se přiklonil již i formální úpravou nový správní řád, který v §19 (v obecných společných
pravidlech pro doručování ve správním řízení) normuje, že písemného dokladu o doručení či dodání písemnosti není
třeba, je-li z postupu účastníka řízení (adresáta) zjevné, že mu bylo doručeno.“ V projednávané věci
je nepochybné, že se prvostupňové rozhodnutí dostalo do právní sféry tehdejšího stěžovatelova
zástupce, neboť ten proti němu podal včasné odvolání, takže z jeho dalšího postupu je ve smyslu
právě citovaného judikátu „zjevné, že mu bylo doručeno“. Stěžovatel tedy nebyl zkrácen na svých
právech a zkoumat zkrácení hypotetická, k nimž podle něj teoreticky mohlo dojít, není smyslem
řízení o kasační stížnosti. Pokud stěžovatel spatřuje hrozbu takového zkrácení v tom, že se po
doručení do datové schránky společnosti Rada, Čutková & Koptiš advokátní kancelář, s. r. o.,
dostalo jeho tehdejšímu právnímu zástupci prvostupňové rozhodnutí do ruky „v podstatě jen
náhodou“, jde spíše o výtku směřovanou k vnitřnímu systému komunikace a nakládání
s písemnostmi doručenými do datové schránky společné advokátní kanceláře než o výtku proti
postupu SFÚ, tím méně pak proti rozhodnutí žalovaného a rozsudku krajského soudu.
[14] Také námitka přílišné obecnosti oznámení o zahájení správního řízení byla již plně
vypořádána krajským soudem způsobem, s nímž stěžovatel nijak nepolemizuje. Nejvyšší správní
soud souhlasí s krajským soudem, že oznámení o zahájení správního řízení ze dne 7. 6. 2017
obsahovalo všechny náležitosti uvedené v §46 odst. 1 správního řádu, a v podrobnostech
odkazuje na body 23. a 24. rozsudku krajského soudu, které stěžovatel nezpochybnil.
[15] V zásadě totéž platí i pro klíčovou kasační námitku týkající se způsobu, jakým SFÚ
a žalovaný aplikovali na stěžovatelův případ pojem „ekonomicky oprávněný náklad“. SFÚ
a žalovaný kladli stěžovateli za vinu, že ve smyslu §6 odst. 1 písm. c) zákona o cenách nedodržel
„závazný postup při tvorbě ceny nebo při kalkulaci ceny, včetně zahrnování přiměřeného zisku do ceny“. Součástí
tohoto závazného postupu je obecné pravidlo používané v příslušných cenových výměrech
vydávaných v cenových věstnících (viz výměr Ministerstva financí č. 1/2014, kterým se vydává
seznam zboží s regulovanými cenami; a výměr Ministerstva financí č. 1/2015, kterým se vydává
seznam zboží s regulovanými cenami), podle nějž lze do ceny regulované těmito výměry
promítnout pouze ekonomicky oprávněné náklady pořízení, zpracování a oběhu zboží
doložitelné z účetnictví, přiměřený zisk, daň a případně uplatněné clo podle jiných právních
předpisů, není-li dále stanoveno jinak. Pojem „ekonomicky oprávněných nákladů“ je pak
vymezen v §2 odst. 7 písm. a) zákona o cenách, podle nějž se za „ekonomicky oprávněné náklady
považují náklady pořízení odpovídajícího množství přímého materiálu, mzdové a ostatní osobní náklady,
technologicky nezbytné ostatní přímé a nepřímé náklady a náklady oběhu; při posuzování ekonomicky
oprávněných nákladů se vychází z dlouhodobě obvyklé úrovně těchto nákladů v obdobných ekonomických
činnostech s přihlédnutím k zvláštnostem daného zboží“.
[16] Při výkladu tohoto spojení je klíčový rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
2. 10. 2008, č. j. 2 Afs 109/2007 - 146, publ. pod č. 1800/2009 Sb. NSS: „Správní orgán, který
v rámci cenové regulace posuzuje ekonomickou oprávněnost určitých nákladů, při svém rozhodování musí
postupovat na základě racionální úvahy. V první řadě si musí ujasnit, zda by dané náklady v konkrétních
poměrech kontrolované osoby řádný hospodář vynaložil. Přitom je třeba zohlednit všechny okolnosti a vzít v úvahu
i to, že při úvaze o vynaložení určitých nákladů nelze odhadovat budoucí vývoj rozhodných skutečností s naprostou
jistotou, takže řádný hospodář bude brát v úvahu i možnost, že dojde k mimořádným či obtížně předvídatelným
okolnostem, na které bude muset adekvátně reagovat. Poté, co si správní orgán ujasní, jaké náklady
by v konkrétním případě vynaložil řádný hospodář, porovná je s náklady skutečně vynaloženými. Teprve, zjistí-li,
že skutečně vynaložené náklady v nikoli nevýznamné míře převyšují náklady ekonomicky oprávněné, je zde
prostor pro případný postih za správní delikt na úseku cen (§15 a násl. zákona č. 526/1990 Sb., o cenách).“
Z těchto východisek vycházeli SFÚ, žalovaný i krajský soud. Stěžovatel polemizuje v části III.E
pouze s některými dílčími závěry krajského soudu.
[17] Stěžovatel zejména nesouhlasí s tím, že je kritizován za kalkulaci cen provedenou
na základě hospodářských výsledků za rok minulý. K jeho námitce, že při předchozích kontrolách
nebyl za tento způsob kalkulace kritizován, takže má plné právo provádět jej i nadále, je třeba
připomenout, že mu pokuta nebyla udělena za způsob kalkulace ceny jako celek, nýbrž
za zahrnutí jednotlivých konkrétních položek, a to mimo jiné těch, které se nevztahovaly k roku
kalkulace regulované ceny. Stěžovatel konkrétně v kasační stížnosti nesouhlasí s kritikou toho,
že do kalkulace ceny pro rok 2015 zahrnul i náklady na leasing za rok minulý. Krajský soud
ovšem správně konstatoval, že se jedná o náklady, jejichž vznik a trvání jsou předem známé,
a proto je v pořádku, že je nelze promítnout do kalkulace cen pro rok, v němž již nemají
leasingové splátky oporu v účetnictví. Pokud naopak stěžovatel uvádí „praktický příklad“
s rekonstrukcí krematoria v létě 2016 a tvrdí, že po něm správní orgány chtějí, aby prováděl
kalkulaci dvanáctkrát do roka, na což nemá personální kapacity, je třeba tuto argumentaci
odmítnout jako snahu o dovedení postupu SFÚ ad absurdum, ovšem způsobem, který SFÚ
a žalovaný vůbec nepoužili. Stěžovatel nebyl postižen za zahrnutí nákladů na opravu v létě 2016,
tu uvedl opravdu jen jako vlastní příklad, ani za neprovádění přepočtu kalkulace každý měsíc,
nýbrž za zohlednění leasingu za rok, kdy již leasing neplatil a neměl jej v účetnictví. Nešlo tedy
o žádný nečekaný výdaj, jehož zohlednění by jej nutilo měnit kalkulaci z měsíce na měsíc, jak
uvádí. Šlo naopak o výdaj předem jasně stanovený a předvídatelný, jehož zohlednění pouze
v roce uplatnění tohoto výdaje nic nebránilo. Stěžovatelovo tvrzení, že „[e]xistuje nespočet okolností,
které mohou nastat během roku a které mohou či nemohou nastat několikrát do měsíce“, je tak pouze
hypotetickým problémem, který v jeho případě nenastal.
[18] Není pravdou, že se krajský soud vůbec nevypořádal se stěžovatelovou argumentací
ohledně zohlednitelnosti nákladů na opravu podlahy kremační pece a automatiky kremační pece.
Stěžovatel sice v kasační stížnosti opakuje, že tyto náklady zcela jistě souvisejí s náklady
na pronájem obřadní místnosti, proti tomu však krajský soud v bodě 29 svého rozsudku uvedl
jasný enumerativní výčet položek, které lze podle příslušného cenového výměru zahrnout
do výpočtu věcně usměrňované ceny, a mezi nimi stěžovatelem uváděné opravy uvedeny nejsou.
Je pravda, že krajský soud výslovně nereagoval na stěžovatelův argument, že v důsledku opravy
kremační pece se změnil i způsob ohřevu užitkové vody na toaletě obřadní místnosti, s tímto
dílčím argumentem se však již dostatečně vypořádal žalovaný na straně 11 svého rozhodnutí,
na kterou krajský soud výslovně odkázal. K těmto argumentům žalovaného ohledně ohřevu vody
na toaletě obřadní síně, vytápění samotné obřadní síně a nevytápění kaple již Nejvyšší správní
soud nemá co dodat.
[19] Stejně tak nemá co dodat k jasné argumentaci krajského soudu, žalovaného a SFÚ
k otázce, proč nebylo možno zahrnout do kalkulace ceny obřadu také náklady na opravu
chladících místností. Již žalovaný jasně vysvětlil, že chlazení není nutně součástí obřadu,
ale samostatným úkonem a že nic nebránilo tomu, aby stěžovatel vytvořil samostatnou položku
stanovující hodinovou sazbu chlazení po dobu uložení zemřelého. Proti tomuto jasnému
vysvětlení staví stěžovatel pouze obecné výtky o chaosu zákona o cenách a hypotetické příklady
s vytvářením stostránkového ceníku, kde by bylo zohledněno „přišití knoflíku na saku pracovníka
či spotřeba 1/10000 náplně tiskárny při tištění vývěsky s programem obřadů na příslušný den“.
[20] Poslední konkrétní námitka se týkala závaznosti protokolu o kontrole a stěžovatel
v ní brojil proti tomu, že krajský soud a SFÚ „propůjčují kontrolnímu orgánu právo usurpovat moc
na právní hodnocení toho, zda postupy a skutečnosti v protokolu zachycené jsou správné nebo ne.“ Nic takového
ale z bodu 32. rozsudku krajského soudu, na nějž zde stěžovatel poukazuje, ani z následujícího
bodu 33. neplyne. Krajský soud v těchto dvou bodech pouze vysvětlil, že předmětem jeho
přezkumu nebylo samotné posuzování správnosti zařazení sporných nákladů mezi jednotlivé
položky, uvedené v protokolu o cenové kontrole ze dne 9. 5. 2017, který stěžovatel ani nenapadl
námitkami, přestože byl o možnosti jejich uplatnění řádně poučen. K závaznosti tohoto
protokolu pak krajský soud uvedl pouze tolik, že podle judikatury jde o jeden z podkladů pro
zahájení řízení o uložení pokuty a jeden z možných důkazů k prokázání protiprávního jednání,
přičemž má povahu veřejné listiny. K tomu Nejvyšší správní soud dodává, že z rozhodnutí SFÚ
a žalovaného neplyne, že by tento stěžovatelem nenapadený protokol používali absolutizujícím
způsobem, který stěžovatel uvádí, tedy že by jejich rozhodnutí pouze bez dalšího odkazovala
na tento protokol jako na autoritativní konstatování stěžovatelových pochybení; v obou těchto
rozhodnutích naopak samostatně analyzovali jednotlivé položky stěžovateli vytýkané.
[21] Nejvyšší správní soud uzavírá, že si je stejně jako krajský soud (viz bod 35. jeho rozsudku)
vědom toho, že úprava kalkulace regulovaných cen není příliš rozsáhlá a podrobná a že jejich
kalkulace může být pro subjekty, které musejí regulované ceny uplatňovat, komplikovaná. Nelze
ovšem přehlédnout, že tato stručná právní úprava nebyla vůči stěžovateli v konkrétním případě
uplatňována nijak šikanózně či nepředvídatelně ve snaze jej postihnout či vyměřit mu pokutu jako
„skrytou daň“, jak uvádí v kasační stížnosti. Podle názoru kasačního soudu bylo rozhodnutí
žalovaného velmi podrobné a přesvědčivě zdůvodněné, žalovaný navíc zohlednil další polehčující
okolnosti a naopak poopravil jeden z dílčích závěrů SFÚ tak, že se rozhodl snížit pokutu
uloženou stěžovateli na méně než třetinu původní výše. Proti tomuto zdůvodněnému rozhodnutí
a přesvědčivému odůvodnění krajského soudu pak stěžovatel postavil převážně zopakování
žaloby a argumentaci hypotetickými příklady dovedenými ad absurdum. Z výše uvedených
důvodů Nejvyšší správní soud těmto argumentům nepřisvědčil.
IV. Závěr a náklady řízení
[22] Nejvyšší správní soud ze všech shora uvedených důvodů dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.). O věci přitom rozhodl
bez jednání postupem podle §109 odst. 2 s. ř. s., dle kterého o kasační stížnosti rozhoduje
Nejvyšší správní soud zpravidla bez jednání.
[23] Stěžovatel, který neměl v řízení úspěch, nemá ze zákona právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti (§60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s.).
[24] Žalovaný měl ve věci plný úspěch, proto by mu soud dle §60 odst. 1 s. ř. s., ve spojení
s §120 s. ř. s., mohl přiznat náhradu nákladů řízení proti stěžovateli, avšak jemu žádné náklady
nad rámec jeho běžné úřední činnosti nevznikly, a proto mu je soud nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 9. ledna 2019
JUDr. Radan Malík
předseda senátu