ECLI:CZ:NSS:2019:9.AS.422.2017:56
sp. zn. 9 As 422/2017 - 56
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Mgr. Radovana Havelce
a soudců JUDr. Tomáše Rychlého a JUDr. Jaroslava Vlašína v právní věci žalobkyně:
Obec Moravany, se sídlem Moravany, Vnitřní 49/18, zastoupená JUDr. Radkem Ondrušem,
advokátem se sídlem Brno, Bubeníčkova 502/42, proti žalovanému: Ministerstvo zem ěd ělství,
se sídlem Praha 1, Těšnov 65/17, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského
soudu v Brně ze dne 7. 11. 2017, č. j. 29 A 175/2015 – 78,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
[1] Žalovaný svým rozhodnutím ze dne 20. 10. 2015, č. j. 51206/2015/2015-15111, (dále jen
„rozhodnutí žalovaného“), zamítl odvolání žalobkyně a potvrdil rozhodnutí Krajského úřadu
Jihomoravského kraje, odboru životního prostředí (dále jen „krajský úřad“) ze dne 18. 6. 2015,
č. j. JMK 77243/2015.
[2] Posledně uvedeným rozhodnutím krajský úřad uznal žalobkyni vinnou ze spáchání těchto
správních deliktů: (a) podle §33 odst. 2 písm. f) zákona č. 274/2001 Sb., o vodovodech
a kanalizacích pro veřejnou potřebu a o změně některých zákonů, ve znění rozhodném
pro projednávanou věc (dále jen „zákon o vodovodech a kanalizacích“), tím, že neudělením
písemného souhlasu neumožnila napojení provozně související kanalizace zajišťující
odkanalizování obytného souboru 7 RD „K Pegasu“, k. ú. Moravany u Brna, na stávající
kanalizaci pro veřejnou potřebu ve vlastnictví žalobkyně, čímž došlo k porušení
§8 odst. 4 zákona o vodovodech a kanalizacích, v období od 19. 2. 2014 do 31. 5. 2015; (b) podle
§33 odst. 3 písm. a) zákona o vodovodech a kanalizacích tím, že neudělením písemného
souhlasu neumožnila připojení vodovodních přípojek téhož obytného souboru na stávající
vodovod pro veřejnou potřebu ve vlastnictví žalobkyně, čímž došlo k porušení §8 odst. 5 zákona
o vodovodech a kanalizacích, v témže období. Za uvedené delikty krajský úřad uložil žalobkyni
pokutu ve výši 50 000 Kč a náhradu nákladů řízení ve výši 1 000 Kč.
[3] Mezi stranami je nesporné a ze správního spisu se podává následující: žalobkyně
je vlastníkem vodovodu a kanalizace pro veřejnou potřebu. Společnost UNIVERZ
building s. r. o. (dále jen „stavebník“) písemně požádala (a) dne 4. 9. 2013 žalobkyni o souhlas
s připojením vodovodních přípojek pro obytný soubor sedmi rodinných domů „K Pegasu“
v Moravanech u Brna a (b) dne 19. 2. 2014 o souhlas s napojením kanalizace pro veřejnou
potřebu pro tentýž obytný soubor. Žalobkyně žádost odmítla dopisem ze dne 18. 3. 2014
s tím, že nevidí důvod, aby rozhodovala o žádosti o napojení vodovodu či kanalizace, které „zatím
ani nebyly stavebně povoleny a neexistují“.
[4] Proti rozhodnutí žalovaného brojila žalobkyně žalobou podanou ke Krajskému soudu
v Brně (dále jen „krajský soud“). Pro účely řízení o kasační stížnosti je významná ta část žalobní
argumentace, v níž žalobkyně namítá nesprávné posouzení věci ze strany správních orgánů.
Žalobkyně poukazovala zejména na zákonnou formulaci o povinnosti vlastníka umožnit napojení
(§8 odst. 4 zákona o vodovodech a kanalizacích). Zdůraznila, že zákon naopak nepřikazuje
vlastníkovi vydávat souhlas s napojením či připojením. Mezi neudělením písemného souhlasu
a neumožněním napojení provozně související kanalizace ani připojením vodovodních přípojek
není žádné příčinné souvislosti.
[5] Krajský soud žalobu zamítl jako nedůvodnou. Přisvědčil žalobkyni obecně v tom,
že příslušné ustanovení zákona výslovně neukládá vlastníkům vodovodů a kanalizací povinnost
vydávat písemné souhlasy s napojením vodovodů a kanalizací. Krajský soud však tuto povinnost
dovodil z obecné, zákonem formulované, povinnosti umožnit napojení, respektive připojení.
Vlastník musí navenek projevit vůli, že toto napojení či připojení umožní. Zákon sice pro tento
projev vůle nestanoví žádnou formu, podle krajského soudu však lze oprávněně požadovat,
aby vůle vlastníka byla jednoznačně vyjádřena. Formy stanoviska vlastníka mohou být různé,
z logiky věci je však zřejmé, že povinnost umožnit napojení nebo připojení znamená povinnost
vydat kladné stanovisko (pokud to umožňují kapacitní a technické možnosti). Ke splnění
povinnosti nepostačí nečinnost vlastníka s tvrzením, že napojení či připojení strpí.
[6] Krajský soud také reagoval na argument žalobkyně, že nelze „neumožnit“
napojení/připojení vodovodu a kanalizace, pokud žádná kanalizace ani vodovodní přípojka
neexistovaly. Poukázal na úpravu stavebního práva, zejména na povinnost žadatele o vydání
územního rozhodnutí nebo územního souhlasu připojit stanoviska vlastníků infrastruktury
k možnosti a způsobu napojení [§86 odst. 2 písm. c) a §96 odst. 3 písm. c) zákona
č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon) – dále jen „stavební
zákon“]. Dovodil, že tato stanoviska jsou současně sdělením podle §161 odst. 1 stavebního
zákona, byť tak zákon výslovně nestanoví. Posledně uvedené ustanovení pak určuje třicetidenní
lhůtu. Neposkytne-li vlastník infrastruktury své stanovisko včas, znemožní tak samo napojení,
respektive připojení na infrastrukturu, neboť bez územního rozhodnutí/souhlasu ji nelze
vybudovat. K porušení §8 odst. 4 a 5 zákona o vodovodech a kanalizacích tak může dojít
i ve fázi před zahájením územního řízení, respektive před vybudováním nového vodovodu
a kanalizace, případně jejich přípojek.
[7] V projednávané věci je tedy stěžejní spornou právní otázkou, zda žalobkyně
tím, že neposkytla stavebníkovi kladná stanoviska k napojení infrastruktury, naplnila skutkovou
podstatu správních deliktů podle §33 odst. 2 písm. f) a §33 odst. 3 písm. a) zákona
o vodovodech a kanalizacích.
[8] Rozsudek krajského soudu žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) napadla kasační stížností,
jejíž důvody podřazuje pod §103 odst. 1 písm. a) a d) soudního řádu správního (dále jen
„s. ř. s.“).
[9] Stěžovatelka předně polemizuje s krajským soudem v názoru, že by právní úprava
skutkové podstaty správních deliktů, které jsou jí vytýkány, měla dopadat i na neudělení
písemného souhlasu s napojením/připojením. Takové chování není správním deliktem.
Na správní trestání dopadají principy trestního řízení a nelze proto připustit jakoukoli formu
extenzivního výkladu. Stěžovatelka tedy nemá povinnost vyjádřit písemný souhlas
s připojením/napojením neexistujících a nepovolených vodovodů/vodovodních přípojek
a kanalizace v době určené přáním třetí osoby.
[10] Stěžovatelka dále nesouhlasí se závěrem krajského soudu, že žádost stavebníka je třeba
kvalifikovat jako žádost o stanovisko podle §161 stavebního zákona, a proto se k ní váže
třicetidenní lhůta. Poukazuje na obsah žádosti stavebníka, která se týká napojení/připojení,
a naopak se v ní nežádá poskytnutí informací o poloze, podmínkách napojení, ochraně technické
infrastruktury a další údaje nezbytné pro projektovou činnost a provedení stavby ve smyslu
uvedeného ustanovení stavebního zákona. Kdyby stěžovatelka věděla, že žádost stavebníka
směřuje k těmto informacím, jistě by mu je poskytla.
[11] Poskytnutí takových informací není totožné s písemným souhlasem
s napojením/připojením. Navíc tento názor zaujal žalovaný až po právní moci svého rozhodnutí
v průběhu řízení o žalobě a dodatečně ho tak odůvodnil. Pokud by se vskutku jednalo o žádost
o informace podle §161 odst. 1 stavebního zákona, na porušení takové povinnosti
by nedopadala ustanovení zákona o vodovodech a kanalizacích, ale šlo by o delikt podle
§181 odst. 4 písm. a) stavebního zákona (ve znění účinném do 30. 6. 2017 – pozn. soudu).
[12] Podle stěžovatelky krajský soud také nesprávně vyložil §86 odst. 2 písm. c)
a §96 odst. 3 písm. c) stavebního zákona, pokud uzavřel, že stanovisko vlastníků infrastruktury
z podstaty věci musí být „souhlasným stanoviskem“. Nejen krajský soud, ale také ani žalovaný
se však vůbec nezabývali tím, zda byly splněny věcné podmínky pro vydání souhlasného
stanoviska stěžovatelky v územním řízení ke konkrétnímu způsobu napojení/připojení konkrétní
kanalizace/vodovodních přípojek na konkrétní kanalizaci/vodovod pro veřejnou potřebu.
Uložením sankce a zamítnutím správní žaloby tak správní úřady a krajský soud nutí stěžovatelku
k vydání souhlasného stanoviska bez ohledu na to, zda jsou splněny věcné podmínky pro jeho
vydání. Věcné podmínky pro vydání souhlasného stanoviska stěžovatelky s konkrétním
napojením/připojením nejsou dosud známy, správní orgány a krajský soud je nezkoumaly
a stavebník o jejich specifikaci stěžovatelku vůbec nepožádal žádostí podle §161 odst. 1
stavebního zákona.
[13] Stěžovatelka dále spatřuje nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku v tom, že je jeho
odůvodnění vnitřně rozporné. Na jedné straně krajský soud uvádí, že pro poskytnutí souhlasu
s napojením/připojením k infrastruktuře se užije třicetidenní lhůta podle §161 odst. 1 stavebního
zákona, na druhé straně však uzavřel, že nesplnění povinností uložených v §8 odst. 4 a 5 zákona
o vodovodech a kanalizacích nastává později a v jiné kvalitě, totiž až ve chvíli, kdy prostá
nečinnost, spočívající v nesdělení informace v zákonné lhůtě, přeroste v nečinnost
kvalifikovanou, například s důsledkem zmaření investičního záměru žadatele. V daném případě
však podle stěžovatelky to, že nečinnost přerostla v nečinnost kvalifikovanou, ani doba,
kdy k tomu mělo dojít, nevyplývá ze správního spisu, ani z obsahu odůvodnění rozhodnutí
žalovaného. Stěžovatelka krajskému soudu také vytýká, že se vůbec nevypořádal s jejím žalobním
tvrzením, že ze správních rozhodnutí nevyplývá, k čemu se vztahuje časové určení „v období
19. 2. 2014 – 31. 5. 2015“ obsažené ve výrocích napadených správních rozhodnutí.
[14] Závěrem stěžovatelka opakovaně poukazuje na nesoulad záměru stavebníka s územním
plánem a odmítá odkaz krajského soudu na rozsudek zdejšího soudu ze dne 16. 6. 2017,
č. j. 4 As 77/2017 – 30, protože – na rozdíl od zmíněného rozsudku – v projednávané věci
správní úřady (a ani krajský soud) neposuzovaly konkrétní záměr, jehož se týká porušení
§8 odst. 4 a 5 zákona o vodovodech a kanalizacích.
[15] Žalovaný ke kasační stížnosti uvedl, že trvá na svém názoru, vyjádřeném v jeho
rozhodnutí a ztotožňuje se s napadeným rozsudkem. K argumentaci stěžovatelky v kasační
stížnosti konkrétně uvedl, že se nejedná o „extenzivní výklad“ příslušných skutkových podstat
správních deliktů. Pokud zákon o vodovodech a kanalizacích hovoří o „neumožnění“
připojení/napojení, je zjevné, že k naplnění této skutkové podstaty může dojít právě nečinností
vlastníka vodovodu či kanalizace v situaci, kdy je nezbytná jeho součinnost. Tak tomu bylo
i v projednávané věci. Vlastník vodovodu a kanalizace musí plnit své povinnosti v každé etapě
rozvoje, výstavby i provozování vodovodu a kanalizace či vodovodních a kanalizačních přípojek.
Tím, že stěžovatelka nevydala stavebníkovi souhlasné stanovisko, vytvořila tím právní překážku,
neboť její stanovisko bylo nutné přiložit k žádosti o vydání územního rozhodnutí, a nepochybně
znemožnila toto napojení/připojení provést.
[16] Žalovaný má shodně s krajským soudem za to, že stavebník žádal o stanovisko podle
§161 odst. 1 stavebního zákona. Není totiž zřejmé, o jaké jiné stanovisko by se podle
stěžovatelky mělo jednat. Již ve svém rozhodnutí žalovaný odkazoval na §86 odst. 2 písm. c)
a §96 odst. 3 písm. c) stavebního zákona a není tedy pravdou, že by žalovaný v řízení o správní
žalobě jakkoli rozšiřoval odůvodnění svého rozhodnutí.
[17] Argument stěžovatelky, že stavebník svoji žádost o souhlas nekvalifikoval jako žádost
podle §161 odst. 1 stavebního zákona, nemůže obstát již z toho důvodu, že vůči jiným
žadatelům stěžovatelka souhlas s napojením běžně vydávala. Žalovaný v této souvislosti odkazuje
na č. l. 15 správního spisu (kde se nachází dva souhlasy stěžovatelky s napojením kanalizace
a s vybudováním a připojením vodovodu vydané dvěma jiným subjektům – pozn. soudu).
[18] Závěrem žalovaný zdůraznil, že stěžovatelka podle zákonné úpravy (§8 odst. 4 a 5 zákona
o vodovodech a kanalizacích) může odůvodnit záporné stanovisko pouze kapacitními či dalšími
technickými důvody. Takové důvody však nepředložila a po celou dobu řízení namítala pouze
rozpor s územním plánem obce Moravany, který však není oprávněna posuzovat.
[19] K námitce nepřezkoumatelnosti žalovaný uvedl, že krajský soud svoje posouzení
nečinnosti stěžovatelky řádně odůvodnil v napadeném rozsudku. V případě stěžovatelky
jde již o druhé sankční řízení a je zřejmé, že její nečinnost byla dlouhodobého charakteru a mohla
zmařit investiční záměr stavebníka.
[20] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu podané kasační stížnosti
(§109 odst. 3, věta před středníkem s. ř. s.) a z důvodů v ní uvedených (§109 odst. 4, věta
před středníkem s. ř. s.). Ve věci přitom rozhodl bez jednání za podmínek vyplývajících
z §109 odst. 2, věta první s. ř. s.
[21] Kasační stížnost není důvodná.
[22] Nejprve se Nejvyšší správní soud zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti napadeného
rozsudku. Stěžovatelka jej hodnotí jako vnitřně rozporný. Tento rozpor spatřuje v tom, že krajský
soud dovodil, že své stanovisko měla stěžovatelka vydat ve třicetidenní lhůtě předvídané
v §161 odst. 1 stavebního zákona, avšak později hovořil o přerůstání prosté nečinnosti
stěžovatelky v nečinnost kvalifikovanou. Toto přerůstání však – podle jejího mínění – nevyplývá
z rozhodnutí žalovaného ani ze správního spisu.
[23] Nejvyšší správní soud nejprve obecně konstatuje, že napadený rozsudek je podrobně
odůvodněn a předkládá ucelený a logický soubor argumentů, na které ostatně stěžovatelka
obsáhle reaguje ve své kasační stížnosti. Je pravdou, že se krajský soud výslovně nezabýval
námitkou, že ze správních rozhodnutí nevyplývá, k čemu se vztahuje časové určení „v období
19. 2. 2014 – 31. 5. 2015“ obsažené ve výrocích napadených správních rozhodnutí. K tomu
kasační soud v prvé řadě podotýká, že tato námitka byla v žalobě formulovaná velmi obecně.
Z ustálené judikatury dále plyne, že soud není povinen vypořádat se s každou dílčí námitkou,
pokud proti tvrzení účastníka řízení postaví právní názor, v jehož konkurenci námitky jako celek
neobstojí (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 12. 2015,
č. j. 2 As 44/2013 – 125; všechna citovaná rozhodnutí tohoto soudu dostupná
na www.nssoud.cz). Takový postup shledal ústavně konformním i Ústavní soud v nálezu ze dne
12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, dostupném na http://nalus.usoud.cz: „Není porušením práva
na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě
vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně
vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná.“ Jak je již výše uvedeno, právě
ucelený argumentační systém napadený rozsudek obsahuje. Co se týče konkrétních částí
odůvodnění, na něž stěžovatelka dále poukazuje ve své kasační stížnosti, ani tyto části Nejvyšší
správní soud neshledává vnitřně rozpornými či z jiného důvodu nepřezkoumatelnými.
[24] Ve vytýkaných částech napadeného rozsudku krajský soud hodnotil právní kvalifikaci
stanoviska, o nějž stavebník žádal stěžovatelku. Přitom konstatoval, že jde o postup dle
§161 odst. 1 stavebního zákona a pro jeho vydání je stanovena podle téhož ustanovení
třicetidenní lhůta (odstavec 35 napadeného rozsudku). V odstavci 38 napadeného rozsudku pak
krajský soud – v reakci na korespondující žalobní námitku stěžovatelky – vysvětlil svůj náhled
na odlišnou povahu deliktní odpovědnosti za správní delikt podle §181 odst. 4 písm. a)
stavebního zákona (ve znění účinném do 30. 6. 2017) ve srovnání s deliktní odpovědností podle
zákona o vodovodech a kanalizacích, která byla uplatněna vůči stěžovatelce. Právě
v této souvislosti krajský soud použil formulaci o tom, že prostá nečinnost stěžovatelky
(za kterou by eventuálně mohla být postižena dle stavebního zákona) přerostla v nečinnost
kvalifikovanou, za kterou byla postižena dle zákona o vodovodech a kanalizacích.
[25] Nejvyšší správní soud ve výše nastíněné argumentaci žádný rozpor nespatřuje.
Stěžovatelka nenamítá, že by snad v uvedené třicetidenní lhůtě podle §161 odst. 1 stavebního
zákona či později požadované souhlasné stanovisko poskytla a ani obecně nepopírá, že byla
ve věci žádostí stavebníka skutečně nečinná (tedy že souhlas s napojením/připojením
neposkytla). Jejím argumentem je zde pouze to, že stavebník nezahájil územní řízení, v němž
by mohl stanovisko stěžovatelky uplatnit. To je však již argumentace týkající se vlastního
právního posouzení věci (k tomu viz níže), ve svém jádru se ale nijak nedotýká kvality
odůvodnění (tedy přezkoumatelnosti) napadeného rozsudku.
[26] Kromě námitky nepřezkoumatelnosti stěžovatelka předkládá prakticky jen jednu další
obsáhlou kasační námitku týkající se právního posouzení věci. Tvrdí, že neudělení písemného
souhlasu s napojením/připojením na žádost stavebníka nelze kvalifikovat jako správní delikt
podle zákona o vodovodech a kanalizacích. K tomu uvádí další dílčí argumenty, které lze
rozčlenit
takto:(a) nejprve stěžovatelka předkládá verzi, podle níž aplikovaná právní úprava
vůbec nedopadá na (ne)vydávání stanovisek vlastníka infrastruktury a snaha takto zákon vykládat
je nepřípustně extenzivním výkladem, (b) dále tvrdí, že žádost o stanovisko byla
předčasná či nekvalifikovaná (týkala se „neexistující“ infrastruktury, nesplňovala předpoklady
§161 stavebního zákona a stavebník podal žádost předčasně, protože předtím nezahájil územní
či stavební řízení), a proto jí nebylo možné vyhovět.
[27] Co se týče argumentační linie sub (a), stěžovatelka nevysvětluje, na jaká jednání
by skutková podstata správních deliktů, za něž byla postižena, vůbec mohla dopadat; trvá však
na tom, že nedopadá právě na (ne)vydávání stanovisek vlastníka infrastruktury. Zřejmě tedy
příslušnou právní úpravu chápe tak, že by mohla dopadat pouze na situace, kdy vlastník
infrastruktury odmítne fyzicky připojit, respektive napojit žadatele. Podle názoru Nejvyššího
správního soudu takto zužujícímu výkladu nelze přisvědčit a krajský soud pojem umožnit vyložil
zcela správně, tedy tak, že tento pojem dopadá mimo jiné i na nečinnost vlastníka infrastruktury
při vydávání stanovisek. Stěžovatelka ve svém důsledku zastává názor, že – aby její odpovědnost
za předmětné delikty byla dána – musela by skutková podstata v zákoně výslovně postihovat
i nečinnost při vydávání stanovisek, respektive musela by výslovně ukládat povinnost vydávat
písemné souhlasy s napojením/připojením kanalizací a vodovodů. Takový požadavek by však
vedl jen ke zbytečně kazuistickému vyjádření zákona. Přitom ani široký a podrobný výčet
nejrůznějších možných forem neumožnění napojení by nikdy nemohl postihnout celou paletu
faktických jednání, jimiž mohou vlastníci infrastruktury napojení či připojení na jejich
infrastrukturu mařit.
[28] Účel právní úpravy je zde zřejmý, když stanoví, že vlastníci jsou povinni umožnit
napojení/připojení na svoji infrastrukturu. V tom je obsaženo i to, že musejí vynaložit veškeré
úsilí pro to, aby napojení/připojení fakticky proběhlo a bylo v souladu s právem. Musejí
tedy tomuto cíli aktivně napomáhat tím, že budou poskytovat veškerou součinnost žadateli
tak, aby bylo dosaženo zákonem předvídaného důsledku, tedy právně konformního i prakticky
funkčního napojení/připojení na infrastrukturu. Jediným omezením a jediným zákonným
důvodem pro neposkytnutí takové součinnosti či „neumožnění“ napojení či připojení jsou
vskutku omezené technické a kapacitní možnosti (§8 odst. 4 a odst. 5 zákona o vodovodech
a kanalizacích), jak správně upozornil i krajský soud. Existenci takových důvodů však
stěžovatelka netvrdí.
[29] Co se týče argumentační linie sub (b) v odstavci [26] výše, krajský soud se již přesvědčivě
vyjádřil k tomu, proč bylo kladné stanovisko stěžovatelky potřebné a Nejvyšší správní soud
se s tímto odůvodněním ztotožňuje. Argumentace stěžovatelky na toto téma je sice
mnohomluvná, ale – jak je zmíněno výše – v zásadě stojí na stanovisku, že žádost stavebníka
o připojení/napojení byla předčasná a (z pohledu aplikace §161 odst. 1 stavebního zákona)
nekvalifikovaná a nejednoznačná. Stěžovatelka ve své odmítavé odpovědi ze dne 18. 3. 2014
na stavebníkovu žádost o stanovisko (souhlas s napojením/připojením na infrastrukturu) své
důvody nevylíčila příliš podrobně. Omezila se tehdy jen na prosté konstatování, že stavebníkova
infrastruktura nebyla stavebně povolena a neexistuje. Nejvyšší správní soud samozřejmě
nezpochybňuje právo stěžovatelky, aby v následujícím správním, respektive soudním řízení svoji
argumentaci doplnila a rozhojnila. Její základní kámen je však stále stejný: žádost stavebníka byla
předčasná, neboť – zjednodušeně řečeno – není co napojovat či připojovat, protože napojovaná
infrastruktura neexistuje ani právně, ani fakticky.
[30] Krajský soud v Brně postupoval zcela správně, pokud takové argumentaci nepřisvědčil.
Jak již plyne z výkladu Nejvyššího správního soudu ohledně účelu §8 odst. 4 a 5 zákona
o vodovodech a kanalizacích (viz odstavec [28] výše), vlastník infrastruktury musí poskytovat
efektivní součinnost žadateli v každé fázi realizace jeho projektu, tedy i před zahájením územního
či stavebního řízení a nejen například v jeho průběhu či dokonce až po jeho pravomocném
skončení (jak naznačuje stěžovatelka v kasační stížnosti).
[31] Stěžovatelka také polemizuje s tím, že se krajský soud odvolal na rozsudek Nejvyššího
správního soudu č. j. 4 As 77/2017 – 30. Zdejší soud tento odkaz považuje za správný
a má za to, že podobnost projednávaného a judikovaného případu je dána. V odkazovaném
rozsudku kasační soud také posuzoval situaci, kdy správní orgán uložil pokutu za týž delikt
[„neumožnění napojení“ podle §33 odst. 2 písm. f) zákona o vodovodech a kanalizacích],
byť se pochopitelně jednalo o jiný projekt, jenž se nacházel v jiné, pokročilejší fázi realizace.
Krajský soud však správně na tento rozsudek odkázal na podporu svého závěru, že ke splnění
povinnosti stěžovatelky jako vlastníka infrastruktury nepostačí její nečinnost s tím, že se napojení
nebude bránit. Byť tento názor v citovaném rozsudku výslovně uveden není, krajský soud
správně dovodil, že Nejvyšší správní soud tehdy vycházel ze zjevného předpokladu, že skutkovou
podstatu zmíněného deliktu lze naplnit neposkytnutím souhlasného stanoviska, přesněji
odvoláním dříve vydaného stanoviska. V judikovaném případě Nejvyšší správní soud sice
aproboval zrušující rozsudek Městského soudu v Praze, jenž zrušil rozhodnutí žalovaného pro
nedostatečné zjištění skutkového stavu, avšak jeho právní stanovisko vskutku bylo podobné jako
to, které zaujal krajský soud v posuzované věci.
[32] Co se týče dopadu §161 odst. 1 stavebního zákona, jehož užití stěžovatelka rozporuje,
je v tomto ohledu zřejmé, že se jedná o zástupný a dodatečně konstruovaný důvod,
proč stěžovatelka stanovisko nevydala. Stěžovatelka má pravdu, že stavebník výslovně nežádal
o poskytnutí technických informací o vodárenské infrastruktuře stěžovatelky v rozsahu
předvídaném citovaným ustanovením. To však není pro posouzení věci rozhodující, podstatná
je opět povinnost vlastníka infrastruktury (zde stěžovatelky) informace poskytnout, respektive
poskytovat odpovídající součinnost žadateli. Klíčovým argumentem stěžovatelky v této
souvislosti je, že pokud nesplnila povinnost podle §161 odst. 1 stavebního zákona, měla být
postihnuta za správní delikt podle §181 odst. 4 písm. a) stavebního zákona (ve znění účinném
do 30. 6. 2017), nikoli za správní delikty podle zákona o vodovodech a kanalizacích
(viz v odstavci [11] výše).
[33] Tomuto argumentu Nejvyšší správní soud nepřisvědčuje. Povinností vlastníka
infrastruktury podle §161 odst. 1 stavebního zákona je na žádost určeného okruhu subjektů
(mimo jiné i stavebníka) sdělit o takové infrastruktuře ve lhůtě do 30 dnů údaje o její poloze, podmínkách
napojení, ochrany a další údaje nezbytné pro projektovou činnost a provedení stavby. Za delikt podle
§181 odst. 4 písm. a) stavebního zákona [v nynějším znění stavebního zákona jde o přestupek
podle §179 odst. 3 písm. a) stavebního zákona] pak odpovídal vlastník infrastruktury mimo jiné
tehdy, jestliže v zákonem stanovené lhůtě požadované údaje žadateli neposkytl (byl v prodlení
s odpovědí na danou žádost). Oproti tomu smyslem předmětných správních deliktů podle zákona
o vodovodech a kanalizacích [§33 odst. 2 písm. f) a §33 odst. 3 písm. a) tohoto zákona] je trestat
nesplnění obecnější povinnosti vlastníka infrastruktury, a to povinnosti poskytovat efektivní
součinnost žadateli v každé fázi realizace jeho stavebního záměru (viz v odstavci [30] výše).
[34] V posuzovaném případě nebyla stěžovatelka zcela nečinná, ale po obdržení druhé žádosti
stavebníka dne 19. 2. 2014 (o souhlas s napojením kanalizace pro veřejnou potřebu na daný
obytný soubor) odpověděla dopisem ze dne 18. 3. 2014. Nebyla tedy v prodlení s odpovědí
na žádost ve smyslu §161 odst. 1 stavebního zákona a v tomto směru se nedopustila deliktu
podle §181 odst. 4 písm. a) téhož zákona. Rozhodné je, že její odpověď jednoznačně nebyla
souhlasným stanoviskem s připojením vodovodních přípojek a s napojením kanalizace,
což ostatně ani stěžovatelka netvrdí. Naopak se podle jeho obsahu jednalo o stanovisko
nesouhlasné. Svým jednáním tak stěžovatelka porušila právě výše zmiňovaná ustanovení
§8 odst. 4 a 5 zákona o vodovodech a kanalizacích a dopustila se správních deliktů
dle §33 odst. 2 písm. f) a §33 odst. 3 písm. a) tohoto zákona, neboť jediným zákonným
důvodem pro neposkytnutí souhlasného stanoviska s připojením/napojením je, pokud
to nedovolují kapacitní a technické možnosti. Tohoto důvodu se však stěžovatelka nedovolávala.
[35] Nejvyšší správní soud dále pro úplnost poukazuje i na to, že podle rozhodnutí
žalovaného a obsahu spisu (viz přípis ze dne 12. 11. 2014 založený ve správním spise jako příloha
č. 1) provozovatel vodovodu, obchodní společnost Brněnské vodárny a kanalizace, a.s., vyslovila
již počátkem roku 2013 po technické stránce souhlas s projektovou dokumentací stavebníka
a později určila i konkrétní podmínky k povolení a realizaci plánovaných vodovodních přípojek.
Současně sdělila, že pro další správní řízení (podle stavebního zákona) je nutný souhlas vlastníka,
tedy stěžovatelky, s připojením na vodovod pro veřejnou potřebu. Tato okolnost obnažuje
účelovost argumentů stěžovatelky, která tvrdí, že ji rozhodnutí žalovaného a napadený rozsudek
nutí vydat souhlasné stanovisko, aniž by proto byly splněny věcné podmínky a aniž by stavebník
o specifikaci věcných podmínek podle §161 odst. 1 stavebního zákona vůbec požádal
(viz odstavec [12] výše). Účelovost námitek a jednání stěžovatelky v nyní řešeném případě
dokládá také to, že v jiných případech stěžovatelka souhlasy s připojením/napojením
u stavebních záměrů (tedy projektů, jež dosud nebyly realizovány a vybudovány) vydávala
(viz č. l. 15 správního spisu), na což přiléhavě upozornil žalovaný ve vyjádření ke kasační
stížnosti.
[36] Nakonec tvrzený nesoulad s územním plánem není stěžovatelka oprávněna sama
posuzovat a i zde je třeba krajskému soudu přisvědčit, pokud uvedl, že i kdyby snad žádost
stavebníka o napojení/připojení k technické infrastruktuře byla v rozporu s územním plánem,
nepředstavuje to v danou chvíli důvod pro její odmítnutí.
[37] Ze všech výše uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, a proto ji podle §110 odst. 1 in fine s. ř. s. zamítl.
[38] O náhradě nákladů tohoto řízení bylo rozhodnuto ve smyslu §60 odst. 1, věty první
s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s., dle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci
plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi,
který ve věci úspěch neměl. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka byla v řízení o kasační stížnosti
procesně neúspěšná, právo na náhradu nákladů řízení jí nenáleží. Pokud jde o procesně
úspěšného účastníka, žalovaného, v jeho případě nebylo prokázáno, že by mu v souvislosti
s tímto řízením nějaké náklady (přesahující rámec běžné úřední činnosti) vznikly. Nejvyšší správní
soud proto rozhodl tak, že se náhrada nákladů řízení nepřiznává žádnému z účastníků.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou přípustné opravné prostředky
(§53 odst. 3 s. ř. s.).
V Brně dne 28. března 2019
Mgr. Radovan Havelec
předseda senátu